MNÍCH.

MNÍCH.
I. I.
Na Bernardu klášter dřímá, Pusté ticho dvůr objímá; Mníchové spí pevný sen, Jeden ze všech nespí jen. – Kroj jeho cizince jeví, Odkuď přišel žádný neví; Při okénku nízkém sedí, Stuhlým okem v dálku hledí. – Zimní noci roucho kryje Sněžné hory Helvecie; Dolu horou, vzhůr po hoře, Všude bílo, – sněžné moře, – Nade sněhy tváří bledou zírá Luna mlhou šedou; Šero, pusto, mrtvo kolem, Psi jen bloudí horou, dolem. – Cizí ten noc každou sedí, Stuhlým okem v dálku hledí, – Ducha mhy mu stíní husté, Jako venku hory pusté; Oko jeho hrůzu jeví. – Proč tak sedí? – Žádný neví. II. II.
Znovu noc plášť rozstře černý, Mníchové spí pevný sen; Rytíř Góra nespí jen. – 161 Však i panoš nespí věrný. Nízkým oknem tamo hledí, Kde sám rytíř jeho sedí. Zimní noci roucho kryje, Sněžné hory Helvecie. Dolu horou, i po hoře, Všude bílo, – sněžné moře, – Nade sněhy tváří bledou Mrká Luna mlhou šedou; Šero, pusto, mrtvo kolem, Psi jen bloudí horou, dolem. Víc a víc se Lůna níží, Strašněji noc zemi tíží. Zvonky zní – a psové vyjí, – Sklesla půlnoc – zvony bijí. Slyš! jak strašné vykříknutí, Jak je hrůza z hrdla nutí; Ještě jednou – ticho všude. Břinklo okno – co to bude? – Volá panoš – mníši běží, Klášterem se světlo míhá. – Po chodbách se křik rozlíhá, Bez sebe že Góra leží. III. III.
Věrný panoš k rytířovi spěje, Nad nímž mdloba peruť rozprostírá; Zmrtvělého panoš podepírá, Vřelé slzy po ruce mu leje, Studený mu z čela pot utírá, I tvář schladlou vřelou slzou hřeje, Ztmělé rytíř oči otevírá, 162 Po celém se těle hruzou chvěje, Mdle se oko pod brvami stkvěje, Jakby temnost kolem byla čírá; Znovu klesá i znovu umírá; I zas znovu opět pookřeje. Panoš pláče i panoš se směje, Pána na obživujícího zírá, I tvář svoji v lůno jeho kreje. ZPĚV PRVNÍ. 1. S hradních věží dutě zvony znějí, Mutně tichym hradem mníši pějí; Smutek, jako oblak hrad objímá Róna, paní hradu, v rakvi dřímá. „Dobrou noc jí.“ Však jest první den, Co ukončil žely její sen; Neb kdykoli nad porostlou strání Vzešel měsíc, slýchal její lkání; A kdy již za jitra slunce plálo, V růžové vše již se záři smálo: Ještě oko její slzy lilo; Jí ni slunce zrak neosušilo. V kobce tiché, černě obestřené, Jako by se v ní rozestřel mrak, Dléla ona; uplakaný zrak Na obrazu dcery své milené Po den celý upřenýtě měla; Jakby věčně ji jen zříti chtěla. Uplynula jsou již mnohá léta, 163 Co to děvče v mladosti růžené, Krásné jako jitro uzarděné, Z hradu ušlo do šírého světa, Hněvem otce, praví lid, puzené; – Pak i on sám ujel z hradu svého, Zahnán v dálku od svědomí zlého. – Odjel Hron. – Kam? – Posuď žádný neví, – Aniž zdá se, žeby přišel více; Protož Róny žel víc neuleví, Léč až v smrti zblednou její líce. – 2. Teď však zbledly; ztichlo lkání její, Mutně jenom hradem mníši pějí, Pozustálých pláč zní smutně jen, Róny žely tichý skončil sen. Pode hrádní kapli, ve tmě pouhé Leží místo tiché, bez jitra svítání, Kde ve zdání, či snad beze zdání – Spí pánové hradu v noci dlouhé; Sedum sloupů do půl kola stojí; Kol a kolem železná je mříže V obejmutí věčném k sobě víže; Na hoře je vlastní rámě pojí; – – V středu dolu visí sponka dlouhá, Na ní lampa, světlo v ní nejasné Div že hoří, – plápolá i hasne; I zas doutná; – jemu se jen rouhá Čírá tma, jenž se v kol hrobky vije; – Časem prchnouc, v polou odekryje Všecky hrůzy místa tak pustého; 164 Časem vše zas do roucha hustého Šerých nocí sevře; – až se srdce leká, Kdy pomyslí, ta – že tma naň čeká. Mezi sloupy u prostřed té mříže Hledí Christus s vysokého kříže Truchlorouškou jestiť pozastřený, Světlem mdlým jen v polou ozářený; A při sloupu každém ozbrojená Stojí socha mrtvých hradních pánů S mečem v pěsti, jakby ta postava zděná Byla, hlídať prachu svého schránu. Skučí větřík škulinami stěny Pustopusté hrobky mrtvym šerem Zemřelých jako dech zatajený Dlouhym po přilbicích soch těch hraje perem; – By se prodral slunce blesk tam zlatý, Ozářiti chtěje krásnou mocí Rakví lůno, v hrůzy tyto spiatý Stane se jen pustou zase nocí. Světlem bledým Lampy ozářená, Stojí rakev, v které Róna sní, Mníchem šedým Prosba pronešená Srdečné co lkání hrobkou zní: „Pane dej, ať na vždy nezahynu, Pane promiň v soudu tvém mou vinu; Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde, Jitro zlaté nade hroby vzejde!“ „„Pane promiň v soudu tvém mou vinu, Pane dej, ať na vždy nezahynu; 165 Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde, Jitro zlaté nade hroby vzejde!!““ Za nim v zboru všickni mníši pějí. – Hlasy jejich jako lkání znějí, Než zvuk tento v kol o rakve duté, Rozhoštěné v hrobce vyklenuté, [Kde předkové, hradu páni dlejí;] Z níchž ni prach již není, obražený, Zachechtá se, co smích zatajený. – Ticho opět. – Slyš! teď koně ržání I podkovy hlásné klopotání Přes nádvoří v uši mníchů bije, I zazvučí plesu hlas ve lkání: „Pán se vrátil!“ – „„Pán ať žije!!““ Zasmušen na oři Góra sedí, Kolem něho všecko tiše stálo. Nepromluviv kolem sebe hledí, Všecko se mu snad tak cizí zdálo? Okna hradu naň co zraky zřely Umrtvené, jakby se ho chtěly Zeptati, kde sám tak dlouho bloudil? Stíny stromů tajemně se chvěly, Jakby každý nad příchozím soudil. A on stojí – mlčí – v kol se dívá, Ňádra se mu v tajném zdvihnou stesku, Neb se bledá divně tvář usmívá; Ztmělé zraky v strašném mihnou blesku. Skočí s koně – kolo užasnuté Vstoupí; ptá se, co as rytíř ráčí? Ten pak sklopiv oko nepohnuté, Vrhne uzdu a v hrad zpustlý kráčí. 166 ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ. ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ.
Splynula tichá noc, podletní vítr vál, Velebný Vyšehrad v papršlku Lůny stál; Od zdí od sesutých i od skal kolmých stín, Stopil se hluboko v Vltavy temný klín. Dvanáctá odbila, poslední mroucí zvuk, Se vmísil v ječící stříbrné vlny hluk, I z blízké hospody v znějící hlásně smích. – V bílý plášť zahalen pod skálou stojí mních; – Velebná postava. – Vybledlou jeho tvář, Strašnější činila sinavá Lůny zář; Šedý vlas přes jeho zmrtvělý visí zrak, Tak kryje jizlivý zdoutnalé hvězdy mrak; I strašně po skále jakkoli vichr lkál, Ticho, však strašněji šedivý mních se smál. V tom temnou nocí zvuk stříbrný harfy zněl, I smutný dívky hlas mutnou si píseň pěl: „Vítr, chladný vítr věje Přeze hvozdy husté, Svadlym listem hustě seje Přes strníště pusté.“ „Smutně k posledu v křovině Kukačka kukala, Smutněji však na rovině Dívka zaplakala.“ 167 „Věnec krásný jsem ztratila, Těžko bez něj býti, Bouře růže odšatila, Nelze jiný víti.“ „Aj tam na mé sestry hrobě, Ještě vlají stíny, Tamo půjdu spletu sobě Věnec z rozmaríny.“ Umlkla; sladký harfy zvuk krajinou hral, Strašný jak nešťastné osud by dívky lkal; S ním spolu utichnul z hospody hlásný smích, Mnohem však strašněji šedivý smál se mních: „Není již pláče dost za celý jasný den, Ještě i lkání to zapláší noční sen, I tam těch pláší smích, jenž tak již řídký host, Z hrdla jej vynutí jediná zoufalost; Neb člověk, největší jestli ho tiskne hřích, Z vlastního trápení ještě si stropí smích.“ V tom harfa zazvučí, slyšeti těžký pád; Zvučela posledně, nezavzní vícekrát; – Vlna se urovná, nenechá žádných stop, Harfu i hlas skryje jediný mokrý hrob. Plačící Lůna se stopila v mraků klín, I stměla šírou zem oblaků hustých moc, Odcházel šedý mních po skále v pustou noc, Co v hrobku s půlnocí bere se hrůzný stín. I vzešel jasný den, i zašel zlatý den, 168 I znovu s pólnocí trudný se vrátil sen, I dutý řeky hluk i vichr opět lkál, Šedivý též i mních pod skálou v noc se smál; I každou přišel noc; – až jednou v ranní čas Na tváři dlí mu smích, – než žádný v hrdle hlas; – I byl to hrůzný smích, přimrzlý v tváři smích, Jako by smrti se ještě smál mrtvý mních. – – – UKONČENÍ MNÍCHA. UKONČENÍ MNÍCHA.
Krásný večer splynul nad Vltavu Svaté ticho kol se rozprostřelo Papršlek, v němž ružně vše se stkvělo Věnčil ještě Vyšehradu hlavu. Tichá řeko, stříbrné tvé lkání V majový mne uvábilo sen: Ani noc to ani jasný den Co mne chová; vůkol vše jen zdání; Aniž vím co mne v tvé lůno táhne Tuším tam že najdu co mi schází, Ucho mé tvůj hlas slýchati práhne. A předc řeč tvá cizou mi přichází. – Kde jest Gora?, kde jest Mních? – kam zašli? Krýje hrob je? – či svůj domov našli? Či neměli v světě domov žádný? – Jen u víře dal jej rozum zrádný? – – ? 169