BUDOUCÍ VLASŤ.

BUDOUCÍ VLASŤ.
„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? – Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! – Snad že se vlny mořské bojíš? – O neboj se, pevná jest loď. Slyš, páže můj! – darmo volání; – On neslyší! – Co znamená Ta touha tvá, to tvoje lkání?“– „„Tam za mlhou snad vlasť je má!““ „„O patř! o hleď! co z moře klínu V požár večerní vystoupá; Polou to leží v mlhy stínu, Půl to chová vlna skoupá. O pane, hleď! v poslední záři Jak zlatě soumrakem to hrá; O jistě vlasti hledím v tváři, O jistě! jistě! vlasť to má!““ „O páže můj, nechtěj tam zříti! Darmo radostný budíš cit! – Co pravíš vlastí svojí býti, Jest jenom Lůny chladný svit; Až vzhůru se nad moře zvedne, Až poslední dne zhasne zář: Obličej její touhou zbledne, Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – – „Slyš, páže můj! – Kroky měsíce Jsou daleko, v půl přešla noc! – Proč rosí slza tvé zas líce? – Jakého želu zas tě moc, 144 Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane! Sotva to oko rozezná, Co v bledé Lůny záři plane; O jistě, jistě vlasť to má!““ „Čí jazyk tobě řečí zrádnou Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? – Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou! Co tam zveš vlastí, jest jen mrak. A proto slyš! o slyš, pojď spáti, Než líce z jitra zbarví den; Snad že se ve snách budeš smáti Vstříc vlasti své; sen jako sen!“ Poslechnul páže, odšel spáti. Ještě nepřešel noci stín. Pán vloží, pokoj chtě mu dáti, Jej v lůžko chladné, v moře klín. A nad ním jitro, večer vzplane, Již však nezbarví jeho líc; – On věčně, věčně nepovstane: – Že hledal vlasť svou, neví víc. 145