„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? –
Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! –
Snad že se vlny mořské bojíš? –
O neboj se, pevná jest loď.
Slyš, páže můj! – darmo volání; –
On neslyší! – Co znamená
Ta touha tvá, to tvoje lkání?“–
„„Tam za mlhou snad vlasť je má!““
„„O patř! o hleď! co z moře klínu
V požár večerní vystoupá;
Polou to leží v mlhy stínu,
Půl to chová vlna skoupá.
O pane, hleď! v poslední záři
Jak zlatě soumrakem to hrá;
O jistě vlasti hledím v tváři,
O jistě! jistě! vlasť to má!““
„O páže můj, nechtěj tam zříti!
Darmo radostný budíš cit! –
Co pravíš vlastí svojí býti,
Jest jenom Lůny chladný svit;
Až vzhůru se nad moře zvedne,
Až poslední dne zhasne zář:
Obličej její touhou zbledne,
Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – –
„Slyš, páže můj! – Kroky měsíce
Jsou daleko, v půl přešla noc! –
Proč rosí slza tvé zas líce? –
Jakého želu zas tě moc,
Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane!
Sotva to oko rozezná,
Co v bledé Lůny záři plane;
O jistě, jistě vlasť to má!““
„Čí jazyk tobě řečí zrádnou
Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? –
Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou!
Co tam zveš vlastí, jest jen mrak.
A proto slyš! o slyš, pojď spáti,
Než líce z jitra zbarví den;
Snad že se ve snách budeš smáti
Vstříc vlasti své; sen jako sen!“
Poslechnul páže, odšel spáti.
Ještě nepřešel noci stín.
Pán vloží, pokoj chtě mu dáti,
Jej v lůžko chladné, v moře klín.
A nad ním jitro, večer vzplane,
Již však nezbarví jeho líc; –
On věčně, věčně nepovstane: –
Že hledal vlasť svou, neví víc.