ČECH.

ČECH.
Na palouce lesem obklopeném, Jenž se výš a výš po hoře táhl, Dohoříval malý ohníček; Kolem něho šest leželo mužů, Unavených bitvou bojovanou; Výše seděl sedmý, šedý stařec, V stínu jarem rozkvětlého šípku; Hlavu svou o harfu podepíral, Němá jenž ležela v rukouch jeho. Rozstřelo se nad ně ticho noční, A kde dříve bitva burácela, Zbledlých tíše leželo nepřátel, Co na nebes báni vysoké Ztuhlých nocí míhalo se hvězd. Z dálky znělo jenom vytí vlků Hladových, jenž blízké znali hody; V hlasy jejich mísilo se temně Duté lkání Vltavyných vln, Za horou jenž oužlabinou skalní Valila se hlučně v pustý hvozd. „Kdo jsou oni, jenž tam kolem ohně Unaveni bitvou spočívají? Podle nich se leskne jasná zbraň. – Kdo ten sedmý výše, stařec šedý, Jenž tam v stínu rozkvětlého šípku Hlavu svou o harfu podepírá?“ Šest to vladyků jest, přišlých s Čechem; Vypudili nepřátele z země, 117 Novou sobě vydobyli vlast; Spočívají unaveni bitvou, Bojovanou vítězně v den parný. Sedmý onen? starý jest to Bohdan, Pěvec šedý jest to vůdce Čecha. Táže se Bělodín, mládec silný: „Bohdane, proč oněměla harfa, Zvučně druhdy bitvu slavící?“ Odpovídá Bohdan, šedý pěvec: „Dvacetkráte vyšlo jasné slunce, Co jsme opustili starou vlast; – Posledně tenkráte zněla harfa, Třesoucími rozechvěná prsty Smutně struna dala vlasti: s Bohem! Ouplná až nad les vyjde luna, Pozdraví má harfa nové vlasti, Dobyté naší vítěznou zbraní; Zalká i nad hrobem skleslých bratrů, Smrt opláče mládce Bodromíra, I Krasony, dívky modrooké, Neboť obou, jenž zdobili luhy Jako kvítky jasné, není více!“ Z jedněch jakby bylo vyšlo ust, Jednohlasně volá vladyk šest: „Vypravuj smrt mládce Bodromíra, I Krasony, dívky modrooké, Vypravuj nám bitvu bojovanou!“ Mlčí chvíli Bohdan, starý pěvec, Odloží svou harfu a pak počne: „Burácí po jasném nebi hrom? Vešli v boj živlové? Rozstoupá Nebenosná skála se ve výši 118 Nad třesoucím v dolině se dvorem? Ani skála neláme temena, Ani v boj nevešli živlové, Neburácí hrom po jasném nebi; – Leč ryk bitvy opětují skály, Statný Čech v boj vede vojska svá, Hlasným zvukem vzbuzuje vojínů. Kouřilo se z zápalů obětních, Kolem nich se žen a dítek zbor V posvátném hluboce kořil zpěvu. Proti sobě stála obě vojska, Co dvé mračen na ztemnělém nebi; Zbraně, též i zraků zapálených Proti sobě sypaly se blesky. V prudkém běhu srazila se vojska, Co dva lvové v temných pustinách, Zazněl ryk, zazněl i třeskot zbraně. – Vystoupilo slunce na poledne, Posud válka nerozhodnuta, Ani semo ani tamo není Posud ještě ustoupeno v bitvě. K západu již sklánělo se slunce, Vítězem až posud nebyl žádný. Hle tu vůdce nepřátel se řítí, Raněný co střelou rychlou levhard, Zpěněné se černé vlasy vinou Širokých kolem ramen i prsou. Těžký mlat se v pěsti silné leskne, Chřestí plný přes ramena toul. Stojí Jarmil proti jako skála, Nepřátelský naň se vůdce vrže, Bojují, prach kolem nich se vine, Raněný pak sklesne Jarmil k zemi, 119 Zarachotí nad ním luk i toul. Blíže skály stojí Bodromír, K němu nyní obrací se vůdce. Staví kroky – oba na se hledí, Srší na se blesky z zraků svých. – Přiblíží se jeden k druhému. Zaleskne se vzhůru vůdcův mlat, Padne rána, Bodromír se vyhne. Bodromírův skví se vzhůru mlat, Vrhne se na vůdce, rána chybí; Rychle po něm poznovu tne vůdce, Skočí nazpět mžikem Bodromír; „Lkej k Moraně!“ silným hlasem volá, Hučí větrem těžký jeho mlat Jako bouře, skočí stranou vůdce; Chybí mlat, a padne borovice. Po něm vůdce, padne Bodromír, Zarachotí nad ním luk i toul, Šírý nad ním hlučně zalká les. Ustupují naši! – Vítězí Nepřátelské zbory. – Hle, tu Čech, V nejhustší se bije jejich tlupě. – Ustoupají nepřátelé před ním; Naše vojska pevně opět stojí. Proti němu vyřine se vůdce, Naň se Čech obrátí. Co Bůh války Stojí proti nepříteli svému; Kolem něho skví se brnění. Vlasy zlatá přílbice přikrývá, Na rameně stříbrný se štít Jasně skví co luna ouplná, Knězem kovaný v posvátném háji, V temné noci v světle ohňů svatých. 120 Požár rudý nad les vstupující Zvěstoval nám štěstí v každém boji, V němž se skvíti bude tento štít. Vrhne se na vůdce nepřátel, Jednou ranou zdvojí jeho štít, Zdvojí brnění i prsy jeho, Padne vůdce mezi mrtvoly; Zarachotí nad ním brnění, Posypaný vlastními jest šípy. Ryk ve vojště zazní vítězný, Prchají již zbory nepřátelské Jako srny plaché temnem lesním, Neb co hejno živých holubů, Rozražené rychlým sokolem. Naši však, co včely kolem oulu, Čecha kol a kol se shromažďujíce, Velebí ve zpěvu hlasném bohy.“ 121