BRATŘI.

BRATŘI.
TRUCHLOHRA V PĚTI JEDNÁNÍCH.
HLAVNÍ IDEA. Všickni se tisknou, k vládě neschopní, ku vládě, jeden hubě druhého. Tak Boleslav potlačiv otce svého, dav vyklestiti Jaromíra a uvězniv Oldřicha dojde vlády; než Jaromírovým přičiněním a návodem Vršovců zraku i vlády zbaven jest. Tak Jaromír dosedne na stolec český, než návodem Vršovců Boleslavem Polským již již svrženého vysvobodí Oldřich, kteréhož nabádáním a poštíváním Vršovců samovlády chtivého Oldřicha uvězní Jaromír. Ten však zprostiv se vazby, zbaví Jaromíra zraku i vlády, vyžene ho v bídu. Tak mezi sebou se hubícímu rodu Přemyslovců stojí rod Vršovců též vlády chtivý naproti, a co zatím Břetislav s vojsky stojí vítězně proti Němcům, zavraždí Vršovci Oldřicha, posléz i Jaromíra, a Břetislav potrestav zločin tento na hrdle Vršovců dojde sám jediný, netouživ po vládě, vlády jsa nejhodnější, panování nad zemí Českou, an Boleslav již dříve bídný život byl dokonal. Tak vládne Nemesis, nechavši nehodné vlády, aby sami mezi sebou se pohubili, vede nejhodnějšího vlády ku vládě.
263 JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Síň na Vyšehradě.
SCENA PRVNÍ.
KOCHÁN A HEROUŠ.
KOCHÁN, vlády i msty chtivý, chladně i to nejstrašlivější rozpočítající a považující, rozněcuje syna svého, výborný jsa znatel povah lidských, k pomstě a k přičinění – se k dosažení cíle svého. HEROUŠ, jinoch ohnivé obrazotvornosti, láskou ku vlasti hořící, jako třtina od předsevzetí k předsevzetí se kloní. Posléz přijde HOVORA, co posel Oldřichův, nepřítel KOCHANŮV, z čehož Vršovci vyrozumí, že se Oldřich jako vítěz vrací, a rozejdou se po odchodu jeho, aby rozsívali nevůli mezi bratry, bratra na bratra štvouce.
JEDNÁNÍ 1ní.
VÝJEV 1ní.
(Knížecí síň na Vyšehradě.)
KOCHÁN A HEROUŠ.
HER. Otče milý! zdá se, jak by rod náš Cíle svého neměl dosáhnouti, Byť i mužové se pokusili 264 O to, jako vy jste otče můj! – K samému se přiblížíme cíli, Již již vítězíme, a hle, zmizí Vše, jak z jitra přehne jarní sen. – – Nabádáním vašim povzbuzen Sotva Jaromír dal oslepiti Bratra svého Boleslava v Polsku; Cisař tenkrát držel u vězení Bratra druhého, Oldřicha v Němcích, Polské kníže drželo již Prahu, Jaromír co utečenec bloudil Po Čechách, svůj povzbuzuje lid Darmo proti vítěznému Polsku; – Domnívali jste se, již že padne Přemyslovců hrdých brzo rod, A hle osvobozen zázrakem Přijde Oldřich, vypudí lid Polský, Na svůj stolec vstoupí Jaromír, V prachu leží vaše náděje Jako dub, jejž blesky rozstříštili. Opět zatím vaše náděje Se mnou znovu rostla zároveň, Bez dědiče Český ještě stolec; – Však hle Oldřich pojme dívku sprostou, Z uschlého, jak zdálo již se, kmenu Nový opět vzhůru pučí prut, Na vzdor nám vykvěte Břetislav. Vejde v sňátek s Cisařovou dcerou, Hvězdou nejjasnější, krásnou Jitkou! – – Jako slunce na obloze modré, Svítí jasně Přemyslovců rod; Co náš rod jen v temnotách se plíží, Jako měsíc za šerého jitra. 265 KOCH. Neviděl jsi ještě nikdy měsíc, Jak byl zastřel i v den jasný slunce? – HER. Na jak dlouho, a když zastřel slunce, Zkrvavělo, on však jako noc Černý byl, jen celé zemi k hrůze. KOCH. Podkuď slunce bylo, černý byl, Když pak zašlo za zsinalé hory, V mokrý hrob kdy stopilo se slunce, Krátký co byl jenom čas uplynul, Stál na nebi, krásnější než ono. K cíli musím, byť i celá zem V krvavé se proměnila moře; – A bych zčernal jako hrůzný duch, Strašlivější nade noc byl černou, Nad sníh zbělím zdobený jsa žezlem. HER. Otče, otče! Když byl vyšel měsíc, Bloudil tichý nad porostlou strání, Nezkalená byla jeho tvář. Zdaž i nám tak bude, po skonaném Činu? KOCH. Snad tě hrýže svědomí, Dříve nežli co jest proviněno? Či jest tobě Přemyslovců líto? Zapomněl jsi již tak lehce hanu, Která stala našemu se rodu? Vypravuj mi Jaromíra honbu By tvá krev se rozjařila v žílách, Abych poznal že jsi Vršovec! – HER. Netřeba mne upamatovati. V nejkrásnější májový kdy sen Obrazotvornost mne uspala V šepotání hájů vlastenských, Probudila mne, co bouře noční 266 Vyvracující dubů z kmene sílu, Myšlenka na onou strašnou honbu; Nikdy nezapomenu víc den, Léč až někdy zapomenu všecko, Jaromír kdy od nás vyzván na lov, Hustým lesem bloudil dál a dál; – V předtušení vítězství blízkého Radoval se rod náš mnohočetný; – Uchopen již leží Jaromír, Přivázán již k stověkému dubu, Střely naše proti němu hrozí, Zní luk, střela letí větrem, – chybí – Každá střela chybí – zavzní roh – Pražané se hrnou na svých koních, Vysvobozen Jaromír; – náš rod Prozrazen, – náš záměr zmařen jest. – – – Mnohý tenkrát sklonil pod meč hlavu, Potupa se tenkrát stala hrozná Vršovskému rodu, rodu mému! – Podnes ještě v mých krev má vře žílách, Na ten čas kdy pomní duše má; Nový plamen hoří v srdci mém, Každý oud se vzhůru k pomstě týčí! – Nejslabší jen blesk by náděje Zajískřil se k pomstě hlavou mou, Já jej chopím, ukuji z něj meč, Který zhladí Přemyslovců rod! – KOCH. Pochybování tvé ustavičné Každou naději snad ztvého srdce Vytisklo již? – Nevíš Boleslav že Chrabrý, za ten čas jenž stal se králem Rozlehlého Polska, s vojskem velkym, 267 Jako mračno, stojí na pomezí Země České? – HER. Vím, a vím i více Proti němu stojí Oldřich s Čechy; Proti němu táhne Břetislav; Zvítězíli Čechové – co pak? – KOCH. Zvítězíli? – Posuď ještě leží Nerozhodnutý v osudu klíně Tento boj; a Čechové by vyšli Vítězové zboje, není možno, Tato hrstka lidu, proti vojsku, Jež přivedl z Polska Boleslav. HER. Obdržíli pole Boleslav, Přijde jako vítěz, vezme Prahu; Domníváte se, že postoupí on Dobrovolně stolec Český Vám? – Že dá žezlo zlaté v ruce Vaše? – A nedáli, zdaž jsme přišli k cíli? –. KOCH. Nech jej jen přijíti, polovic Pak cesty naši jestiť skončeno; První jest mi pomsta, druhé žezlo. – Nech jej přijíti v pevný Vyšehrad, Nechť on zleze zlatostkvělý stolec Z něho svrhne pravice ho má. – Domníváš se, že lid miluje Kníže jemu dané zbraně sílou? – Kde on padne, vystoupím pak já, Jako lidu vysvoboditele, Nemine mne stolec – žezlo – vláda. Protož nepochybuj nikdy více, Byť i země proti nám vyvstala. Nesnáze kdy rostou, roste síla; Byť ne vždycky, jednou předc se zdaří. 268 Někdy nazpět; vždy před sebe hleď, Míň náš není cíl, než Český stolec. Přistup k oknu, obejmi svym zrakem Krajinu až kde ji hory broubí, A pak rci, zdaž hodná práce naší Jestiť mzda, vládnouti nad tou zemí? HER. (u okna). O jak krásná jsi ty vlasti má! K nebesům jak modré pnou se hory, Kolem čel jim růžná mlha hrá; – V tmavých hvozdech pernaté jak zbory Hlásně pějí! – Temně červená Vltavy se vlna luhy vine Rozkvětlými, tamo houštím plyne, Slavíček kde v mutné písni lká! – Z zahrad stínu vystupují dvory; – Na kopci se kostel nad ně dívá K nebi strmě krásnou věží svou! – Ty mé práce vzáctnou budeš mzdou, Krásná vlasti? – klenote ty drahý, Na Europy srdci jenž spočíváš, Mym máš býti? – Země svatosvatá, Od přírody obepnutá pevně Vrchy vysokými! – Mně snad dána?! V klínu tvém mých otců leží prach; – Z klínu tvého vykvětl jsem já; Každý strom mne, každý kamen zná; Vltava mísila temné lkání V plesy mé, v dětinské moje hrání Po květnatém břehu; lesů bor Hůčel v pláče mé, co dítě kdy Bloudíval jsem po rozlehlých lukách; Ozvěna hor tvých opětovala Můj pláč i smích, se mnou v soucitu! 269 A já vládcem tvým teď býti mám? – Vládcem tvým? – Mám nad tebe se vznésti? – Jako orel nad krajinou šírou Nad tebou vládnouti mám? – nad tebe Vzplanouti s jitřní září? – Nad tebou Vyjíti, co slunce zlatostkvoucí? Vyvstati co Lůna nocí šerou? Boje tvé mám bojovati já? – A kdy vítěz v pevný Vyšehrad Zpět se vracím, na zápraží hradu Jak se hemží lidu valné množství, Přivitajíc knížete milého! Mezi ními kněžna milována Očekává mne! a sláva má – KOCHÁN (vlože mu ruku na rameno). Jest pouhý sen, a sklesne s tebou v hrob Nevzejdeli brzo slunce naše Nad zem Českou. HEK. Vzhůru otče! vzhůru Sebe větší práci vykonám, Stolec Český mouli bude mzdou! O že krátké tak jest živobytí, Jak bych výš a výše se vzdy nesl, Pod žezlem až mým by šírá zem Sklonila své večnobytné témě! – Ha! co to? – Dusot to koňský v dvoře Rozléhá se tichem večerním! – Kdo tak pozdě ještě přijíždí? – KOCH. Hovora to jest! – Co ten přináší? – S Břetislavovym on táhl vojskem! Jeho tvář se stkvěje radostí. – Snad již zvítězili? – Hrom a peklo! To nemůže býti! – 270 HER. Měj se dobře Krásný sne! – Tak krátký byl jsi jen. KOCH. Ještě nemáš žádné jistoty; – A nechť přijdou, ještě žiji já. HOVORA (přichází).
HOV. (rychle) Kde jest kníže? – kde jest Jaromír? KOCH. Co tak pozdě k knížeti vás vede, S jakou zprávou jdete od vojska?– HOV. Nebude vás hrubě těšiti Tím však více kníže, Jaromíra! Protož z krátka kde jest Jaromír? KOCH. V zahradě. Snad že již opět pláče, Že dal oslepiti Boleslava, Bratra svého, by dosáhl vlády. HOV. (než domluví onen, rychle odšel). KOCH. Tehdy zvítězili? – – zvítězili? – – Nejsi s to ty šedá moje hlavo Pochopiti, jak to může býti? – – Jest to ponejprv co bez nadání Zvítězili Oldřich, Břetislav, S vojskem Českým? – O tak jistě, jistě Jsem měl vypočtěno, že tam zhynou, A mně na vzdor štěstí přálo jim. Však co více, – jedna střela chybí, Druhá cíl zasáhne. HER. Milý otče, Jak jest teď lze dosáhnouti cíle? Na nejvyšší stupeň náděje Vznesla mne obrazotvornost moje, A v tom samém, samém okamžení, Domnívám kde u cíle se býti, 271 Zapomenu kde jestotu pro sen, Probudí mne naše nehoda. KOCH. Co pomůžou tvoji nám teď snové? Zmužile zde srdce jen a čin Může vedsti k žádanému cíli. Ouzkostlivý jest vždy Jaromír, By neztratil vládu, Oldřichem Mzdy tak drahocenné zbavený, Pro níž vlastní zrušil srdce pokoj, Oslepiti dal kdy bratra svého; Proti němu vlády chtivý Oldřich, Nadchnutý vybojovanou slávou, Milenec svěřeného mu vojska; – – Co jest lehčeji, než rozbroje Mezi bratry roztrousiti símě. Tehdy vzhůru, novou opět sílou K žádanému cíli; teď nechť přijdou, Já jsem připravený! Vlastní sílou Má se vyhladiti jejich rod, Bratra zlosť broditi v bratra krvi. (Slyšeti hlas trouby.)
Slyš již jdou; – tak brzo již jsou tady? (u okna.)
V čele vojska jede Oldřich! – Plamen Sype bystrý jeho v kolo zrak; Celé vojsko radosť jeho dělí! – Tak nebýval! – Jaká změna stala S nim se v boji tomto? – Zamračený Vracoval se druhdy z každé bitvy, Zastřené co bouří tmavou čelo, Jevilo vždy zatajenou zlosť, Jakby říci chtěl: „Ne pro mne dobyl 272 Vítězství jsem, jiný vládne zemi, Kterou jsem zastával; ovoce Prácí mých já sladké neužiji!“ Dnes však radosť jeví, jakby vládl Šírým světem. – Tehdy znáš svou práci, Rozbroj mezi bratry heslo naše; Já teď půjdu proti Oldřichovi. Odejde. HEROUŠ (u okna). V čele vojska jede Oldřich! – Stranou Jakby nebral podíl na radosti, Pluků zbrojných, – vojvodského otce, – Jede sám jediný Břetislav. Jeho pohled jest tak opravdivý, Jeho oko tak si mírně hledí; Polou jak by litovalo zbitých, Polou těšilo se s vítězem. O ten v pravdě k vladnutí jest zrozen, Každý zdobí trůn, na který sedne; – Jen ne Český, ten má býti mým, A by proti mně se spiklo nebe, Zapřísáhla celá země se Nepřátel mých, co na nebi hvězd, Protivníků jako písku v moři, Neustanu, dokaď krůpěj krve Barviti mi bude živé líce, Tisknouti se ními k cíli mému. Hleď; on patří vzhůru k Vyšehradu; Jistě hledá oko jeho Jitku, Krásnou Jitku; – O tak orla oko Netouží po slunce světlu zlatém, Co po tobě každý zrak, ty hvězdo Na nebi Českém. 273 SCENA DRUHÁ.
(Zahrada na Vyšehradě.)
JAROMÍR, bázlivý a strašliv jsa, čeho tak těžce a draze vydobyl, že opět by mohl ztratiti bratrem svým, žádné činnosti nejeví, až KOCHÁN k němu přijda jej víc a více proti OLDŘICHOVI popouzí.
SCENA TŘETÍ.
(U brány Vyšehradské.)
Lid očekává navracející se OLDŘICHA a BŘETISLAVA; mezi nimi SVOJÍN, muž sprostý, leč lichotivý a chytrý. Lid jest více nakloněn Oldřichovi, žehraje na JAROMÍRA. Na přijíždějícího volá SVOJÍN: „Živ buď vojevoda Oldřich!“ OLDŘICH. Vojevoda? Kdybych jím byl! (Hodí mu váček zlata.) Tu, abys mlčel a neprobudil, co ještě v mých jen prsou dřímá atd.
SCENA ČTVRTÁ.
(Síň na Vyšehradě.)
JAROMÍR. OLDŘICH. KOCHÁN. HEROUŠ. HOVORA. BERKOVSKÝ a jiných pánů a vladyků. JAROMÍR uvítá OLDŘICHA; OLDŘICH nadchnutý hrdostí nad dosaženým vítězstvím, proukáže se listem císaře, který jej za spolu- 274 vládce nad zemí Českou ustanovuje. Jaromír se zarazí a potupiv Oldřicha dá jej vsaditi do vězení.
SCENA PÁTÁ.
(Před Vyšehradem.)
HEROUŠ drží řeč na shromážděné vojsko a lid o nehodném zajetí Oldřicha; lid se spikne jej osvoboditi.
SCENA ŠESTÁ.
(Kaple na Vyšehradě.)
BŘETISLAV děkuje Bohu za obdržené vítězství a dosažení slávy i pokoje, pak se ubírá do náruči své Jitky.
SCENA SEDMÁ.
(Před vězením Oldřichovým.)
OLDŘICH zuřivý a vášnivý od přirozenosti, lidem vysvobozen, přisahá pomstu Jaromírovi, svrhne jej se stolce a do toho samého jej uvrhne vězení. Lid provolává Oldřicha za vojevodu. Mezi lidem SVOJÍN. Oldřich odchází, by se dal dosaditi na stolec vévodský.
275 JEDNÁNÍ DRUHÉ.
SCENA PRVNÍ.
(Síň na Vyšehradě.)
OLDŘICH sám se dosadí na trůn, nesmírnou jevě vlády chtivost, pak se sejde s KOCHÁNEM, který, poukazuje na Boleslava, jej nabízí, aby i on s Jaromírem jednal, jako tento nakládal s bratrem, čemuž OLDŘICH, v největším jsa vzteku, přivolí.
OLD. Tak mně milý tento zlatý vínek, Co mi zdobí vojevodské čelo, Že jej sevřená nepustí ruka, Leč až někdy sama sebe smrti Vstříc se podá; a to ještě slzy Zraků mroucích vřele lichotiti Budou lícím mojím ustydlým, Aby žel nevydul na ních břehy, V něž by stékali se potoky, Které ještě mrtvý přelévati Budu, že již v cizou ruku dán jest. SCENA ŠESTÁ.
(Ve věži.)
Kde mají býti oči vypálené Jaromírovi, ještě jednou žádá vyhlédnouti z okna. Řeč na okolí.
276 JEDNÁNÍ TŘETÍ.
SCENA TŘETÍ.
(Skály.)
BOLESLAV, otec JAROMÍRŮV a OLDŘICHŮV, bez smyslů přijde slepý se skály s rozžatou loučí. BOLESLAV jen se staví zblázněným, aby zbudil litost nad sebou, a zustal jistý životem, také před JAROMÍREM.
BOL. Čím jsem byl, tak daleko již jest, Že víc nevím, zdalž to jestotou, Čili snem jen přešlé bylo noci. (Načež pachole vedoucí JAROMÍRA.)
PACH. Nech starče! však není toho třeba, Tento tě neprozradí, – nepozná – A, by’s i lítosť také zbudil v něm, Nemá ti čeho dáti, byť i chtěl. BOL. Slepý – slepý? – slepý? – – O již vím Co slepým býti jest, – oslepeným – Já jsem tím také byl, – však již dávno –; O jakobych viděl zraky tvé, Jak namahá se zbledla zřenice Ještě něco chtící zhlednouti; Co v bolestích zatím žíla sebou Trhá, kroutící umrlým okem tvým, Jakbys v smíchu svoje zvracel zraky. O to strašný osud, býti slepým, – Oslepeným, – Na krok vzdáleno (makaje okolo sebe)
277 Co od tebe, již není pro tebe, Tvůj svět tak ouzký, tak malý, jest, Nepotřebuje místa víc, než ty; – A časem li co z dálky pochopíš Uchem otevřeným, jen touhu tvou To budí více, bys to spatřil též. O já to znám, tak jsem bloudil i já, etc. (Hrdě.) Teď však jsem sám si stvořil jiný svět, Ten žije ve mně – kdo mi vezme zrak Nímž na tento můj vlastní hledím svět? – J[ar]. Nic než smrt! B[ol]. Ha! – co díš? – a předce, Smrť mně zbaví toho také zraku; – Tehdy – nic – nic – nic nespatřím více, Nic než tmu, a ani tuto již –? Vsak co více, ona také sluch Vezme mi, zbaví mně čichu, citu, Ani jeden smysl nezbyde, Co by zbudil touhu po zraku; Říše ta pustá bude noc, Až já zapadnu – a smrt a. t. d. SCENA PÁTÁ.
Před lesem se sejdou dva LOVCI a vypravují, že OLDŘICH tak často po lesích honí, by se vyrazil, že to však nic naplat.
SCENA SEDMÁ.
JAR.[OMÍR] a BOL.[ESLAV prosí OLDŘ.[ICHA] o almuž.[nu]. On je nechá dovedsti na Vyšehrad.
278 BOLESLAVA řeč kde ponejprv přijde na Vyšehrad a od jedné věci k druhé jest vedený. Kde umírá, prorockým hlasem praví, že vše co padlého od vlady odmrštěno bude, a jen nevinný hříchem dosáhne žezla a skleslou pozdvihne zem. Boleslav přišed na Vyšehrad a dozvěděv se kde se vynachází, tak silně pohnut jest, že již dříve stářím i svou nemocí oslaben, sklesne a dokonává. Na otázku Jar[omírovu]: Zdali zná tu síň, v níž se vynachází; odpovídá: BOL. Zdaliž znám tu síň, se tážeš? O tu síň já dobře znám! Po klenutí jasnomodrém Zlaté hvězdy v kole plynou, Jediný jejž nese sloup! Kol a kolem postav krásných Velké množství na mně hledí, Přívodíc památky nové Pominulých, milých časů Dávno, dávno zašlých dnů; – Jako pachole jsem bloudil Touto síni, neznaje Ničehož, co z svatého Mohloby mně místa toho Vypuditi; jinoch jarý S toužebností jsem patříval K zlatu hvězd, jenž po klenutí Modrém plouli této síně; Tato síň patřila činy, Jež co můž jsem druhdy konal; Patřila i strašný čin, Pro nějž z síně vyvržen, 279 Zbaven světla jasných hvězd; Za trest dlouho bloudil jsem Hustou, čírou, hrůznou tmou. O jak často hořký pláč Rozléhal se hvozdem temným. Kdy já, slzí nemaje, Hlasem velkým, lkáním trapným Onen čin jsem oplakával! Jak jsem toužil v síň tu zpět, Hledal světlo jasných hvězd; – Darmo, – darmo. – Však hle, stářec, Usláblý tak dlouhým pláčem, Přiblíživ se k hrobu temnu; Uveden jsem opět v síň; Jako druhdy nade mnou Po klenutí jasno modrém, Jediný jejž nese sloup, Zlaté hvězdy v kole plynou; – A po dlouhé, strastné době Ková rozkoš ňadra plní, A kdy myšlenka, že vina Ještě tíží ducha mého, Zprzniti chce blaženost, Zní to líbě síní velkou, Jakby souzvuk věčný hvězd Hlásal v sen mne kolébaje; „Odpuštění! – odpuštění!“ (Sklesne a zdvíhaje ruce, tak že jednu JAR. i druhou OLDŘ. chopí, skoná.)
280 JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
JITKA u okna; samá; pak s HEROUŠEM, jenž jest v zahradě.
JIT. Zimní vítr čeří chladnou vlnu, Studeným zjasněnou svitem Lůny. HER. Mně o závod s větrem studeným Barví plamen, který sem mne vodí, Líce, jenž by dávno byly zbledly, Kdybys ty nebyla. – – – – O by mohli červené rty moje Co dvé milujících poutníků Snížiti se k svaté své, ku krásné Ruce tvoji, aby odhřešili, Co provinil jazyk, bratr jejich, Proti jemnému tak uchu tvému Takou žalobou. HEROUŠ opět v zahradě pod okny OLDR., kde jej chce zastřeliti, odejde a zas se vrátí několikráte, než se odhodlá k vraždě, zastřeného tmavou nocí nespatří OLDŘ., až jej KOCHÁN pobídne, a on odchází, by OLDŘ. zavraždil. OLDŘICH otevře okno v noci před svou smrtí. „Mračno se nese nízko při zemi, jak by oblouk nebeský spojiti se chtěl s zemi, a v svém klíně ji rozmačkati. Mezi černým mračnem bílé stkví se pruhy, co na příkrově, hrůzněji vyvyšujíc hloubi mračen. Všude tma, jen za řekou se míhají světýlka z chudých 281 však pokojných chyšek; všude pokoj, tolik miryad těles nebeských se vine v oblouk u věčném pokoji a míru, v každém snad tolik obyvatelů co na naši zemi, a v každých prsou mír a pokoj, v mém jen srdci pokoj není žádný, mír můj ztracen, ztracen – ztracen – (jde pokojem). Jak se dutě rozléhá krok tak děsně dlouhou síni, každé hnutí leká ducha mého a. t. d. (přistoupí k oknu). Vltava hučí jako píseň pohřební (zvonek zní). Slyš zvonku smutný zvuk opět zve smrtedlníka k hrobu, – v tichý pokojný sen – volá jej na věčnost (zaražený) věčnost! Což kdyby mně zazněl? – – věčnost? – a. t. d. (zvon umlkne. Z nenadání přiletěl šíp a raní Oldřicha. Postřelený sklesne, po chvíli se zdvíhne a. t. d. (stírá si studený pot s čela), chce volati o pomoc, hlas mu nestačí; vezme svíčku, chce ven volati o pomoc, vravorá ke dveřím, u dveří sklesne, světlo shasne, temná noc kolem. Temně Oldřich v chrapotu: „Věčnost!“ vysloví a umře. Zvonek znova počne zníti, opona spadne.)
JEDNÁNÍ PÁTÉ.
Kde v hrobce všickni tři z vévod zabiti leží, přitáhne BŘETISLAV z vítězného boje. Kde se vrah domnívá býti nejjistější, padne. Vojevodské mrtvoly přistírají příkrovem, BŘETISLAV vychází z hrobky; smutná hudba z venku. Po chvíly slyšeti lid: „Ať žije Břetislav, kníže České!“ Op.[ona] spad[ne].
282