11.
NA PŘÍCHOD KRÁLE.
Slunce zapadlo u věčnosti moře;
Na jeho mohylách žertvy se pálí
V růžovém ohni od hory ku hoře.
Hluboká noc se za sluncem přiválí,
Hlubší než hrob jeho hluboké moře.
Ještě papršlek poslední vysvítá,
Z blankytu modra to temno zahání;
Poslední vzdech to nad námi zakvítá,
Slunce to poslední je požehnání.
Hasne i hasne, uhasne – umírá –
Hrob nade sluncem své brány zavírá.
Truchlivá noc své teď roucho rozvine,
Od věže k věži nad Prahou rozvěší;
Šíré se nebe ve slzy rozplyne,
V zármutku veškeré žítí pohyne,
Slunce jen! slunce zas Prahu potěší! –
Pustá jsi, Praho, jak smutno je tobě!
Hluboká mlha tvé ňádra teď tíží; –
Nad tebou hvězdy co lampy ve hrobě,
V královu hrobě; a v temnu se plíží;
– Temně a mdle – zvonu hlas, pláč a lkání:
„Slunce, o slunce! slyš Prahy volání!“
–
Vyšehrad spal v modrém jitra stíně;
Pod ním řekou různé světlo hrálo,
Nad ním nebe růžové se smálo,
Za ním Praha modrým horám v klíně.
229
Slavně jitrem hučí v horách lesy,
Hučí řekou slavně vlny zdmuté,
Šírou vlastí zvonů zvuky duté,
Šírou vlastí slavně zvučí plesy.
Jenom Praha – Praha ještě dřímá.
Na břehu viz bystré té Vltavy,
Tré tam postav slavný sen objímá.
Sklonivše své věkobytné hlavy
V bezového keře vonném chladu,
Spí tak tiše; řeka je kolíbá,
Ranní větřík, rosa líce líbá
Pod skalami modra Vyšehradu.
Kdo jsou ony? pravdivost či zdání?
Šerem jitra není k rozeznání.
První se papršlek v modru koupá;
Plamené se perly zhůru řítí,
Jiskra vedle jiskry lesem svítí,
Jasné slunce nad hory vystoupá.
Nade Prahou v bělobledé tváři
Slavna hradu oken řad se míhá
Rudým světlem – jiskra jiskru stíhá,
Celý kraj v růžové plane záři,
Jenom Praha – Praha ještě v stínu.
Však hle! poslyš tam ve tichu svatém
Zvonů hlas to zvučí z Prahy klínu. –
Slavný zpěv to zazněl jitřním zlatem:
„Sláva Čechům! slunce jim vychází,
Pokoj Čechům! jasný den vyvstává,
Blaho Čechům! smutek, žal skonává,
Radost Čechům! král jich k nám přichází.
Slunce Čechů nikdy neuhasne!
Čechů král je Čechů slunce jasné.“
230
Probudí se z hlubokého snění
Tré to postav na břehu Vltavy;
Tré to korun zdobí starců hlavy,
Nad nimi se vznáší Prahy pění.
Vstane první – velkou na postavu
Vshlédne slunce – stařec v jaré síle –
Zlatý pás přepíná roucho bílé,
Zlatý vínek bílou zdobí hlavu,
K nohoum dlouhou šedivou má bradu,
Oči brvami šedými skryté;
Jest to strážce pevna Vyšehradu,
Starý strážce Prahy stověžité.
„Sláva Čechům! k uvítání krále
Dám já základ trůnu ryzé zlato,
Pevnější té skály, jíž odňato!
Dám co vzato Vyšehradu skále!
Ryzé zlato! zlato skvělobleské:
Lásku – věrnost – lidu země české!“
Povstal druhý – v růžném jitra zlatě.
Bílé k zemi splývající vlasy,
Bílá brada dávné znaly časy.
Byl to stařec v lazurovém šatě.
Z perlí vínek svítil s jeho hlavy,
Z perlí pás se kolem šatu vinul,
Šatu, jenž z něho co řeka plynul.
Jest to strážný duch Vltavy.
Promluvil, a hlasy stříbrozvučné
Mísily se v ranních větrů vání;
Umlkly Vltavy vlny hlučné,
Jeho hlas byl tiché řeky lkání:
„Blaho Čechům! krále k uvítání
Na ozdobu slavnému ku plesu
231
Z hloubi řeky drahé perly nesu,
Jasnější to perly nad svitání,
Jasnější nad hvězdy u výsosti:
Jsou to slzy národu radosti.“
Povstal třetí – rudé roucho plálo
Červeněji v slunce žhavé záři,
Šedá brada kryla starce tváři,
Bělo vlasů kolem něho válo,
Bělo vlasů v rudém roucha stínu,
Kol hlavy se z růží věnec vinul,
V levé ruce k Praze palmou kynul,
V pravé věncem z růží a vavřínů.
Stříbrný pás bedra mu ovíval,
Roucho rudé pás sepínal černý;
Bílý lev mu u nohou spočíval.
Byl to české země strážce věrný.
Tázali se, hluboko ku chvále
Strážce země uklonivše hlavy,
Strážce Prahy se strážcem Vltavy:
„Co by on dal k uvítání krále?“
On však zdvihl věnec s palmou řkoucí:
„Tyto prosby národu horoucí!!“
–
Vzešla výše slunce tváře,
Šírá Praha plála v zlatě,
Kolem hory v modrém šatě,
Středem řeky růžozáře.
Zvonů tóny zpěvy zvučné
Zněly v řeky hlasy hlučné.
A Vyšehrad hrdý seděl –
Co na trůně – na své skále;
232
Král na syny dolů hleděl. –
Z klínu města neustále
Rozléhalo se volání;
Hora od hor, stráň od strání
Nesly prosby vroucí dále,
Nesly dále vroucí přání:
„Bože! slyš naše volání!
Bože! zachovej nám krále!!“
233