V okénci chví se podvečerním šerem
poslední zážeh, matná směsice
z paprskův slunce a večerních stínů,
a v sboru hvězdic vzešla tisícerém
ta tajuplná záře měsíce.
Spor světel dvou se snesl na dolinu,
v niž dolů zíral, jak by smutkem jat,
čarovným kouzlem krásný Křivoklát.
Šum hvozdů kolébal se vzduchu vlnou
a dotýkal se korun jemným tknutím,
z kapradin lesních jemným vydychnutím
kraj naplnil se vůní čaruplnou.
Již stlumen život v dole odpočíval,
na slámě žebrák, na kobercích páni,
a ponenáhlu snové sem se kradou;
tu přilít’ jeden v dívčí hlavu mladou
a o sladkém jí šeptal objímání,
pak přišel druhý jako mocný příval
a v lebku muže ryl svým děsným dlátem,
zas jiný minulosti trpké chvíle
v starcovy skráně nelitostně vracel,
a tam ten obraznosti bujným chvatem
dal nazříť oku chlapce do budoucna,
kdy stane mdlý, však vítěz u bran cíle,
než ze všech osudu ran vykrvácel.
Přilítli snové jak ti ptáci z jara,
kdy víme přec, že v jeseň odletí,
a jak ta píseň jejich milá, vroucná,
kdy víme přec, že zmlkne v zápětí...
a pravda přec to, jak ta země stará...
O spěte, spěte, sen ať oči sklíží
a všecko blaho ať vám údělem,
jež upírá vám skutečnosti ruka...
Jak jinak tobě jest! Nevlídnou mříží
tu střežen zíráš, v oku vybdělém
čtu tobě vše ta nevyrčená muka,
kterými spiat je ducha tvého vzlet,
jímž celý naplniti chtěl jsi svět!
Buď zdráv, ty muži, jenžto za okéncem
sám jediný snad v této země části
beze sna vítáš pohled měsíční!
Aj, tebe neskrášlí sen slavověncem,
ni vykouzlí ti blaho bědné vlasti...
Jen Křivoklátská hlásnice tu ční
před zorem tvým a každé hnutí střeže,
by nevzpiala se tvoje mysl vzdorná,
jak tamto báně hrdé hradní věže,
jak tamto velkolepá „Lidomorna“.
Oj vari, vari, líbezný ty sne,
jenž tudy ubíráš se mlžin drahou,
a pevnou víru, lásky náruč blahou
přinášíš těm, kdož touží vroucně po ní.
Vím, že i v tobě srdce se zas hne,
neb bílá hlava k okénci se kloní
a v třpytu luny slza vypryskla;
do dlaně hlava se ti přitiskla
a ležela v ní dlouho, bez vlády...
A přece nepřišel ten bratr smrti světlý:
všem rozdával tu kolem poklady,
všem ptáci pěli, a všem růže kvetly,
všem plálo slunce, hvězdy svítily,
všem jara skvost udílen rozmilý –
jen tobě, tobě jedinému
nepřáno dotknouti se snův těch lemu...
Již půlnoc. Hlásný táhlým píská rohem,
že duchův doba rozstřela se po kraji,
a jeho zvuky v údol šeptají:
Již spěte všickni, spěte s pánem bohem...
Stál vězeň dlouho; přede zrakem táhly
mu z minulých dnův známé zástupy,
a kam se nesl obzor neobsáhlý,
tam všude stopu zřel své potupy.
„Jak vám tam venku, ovečky mé vlídné?
Hle, stádo prchá; pastéř v poutech jatý,
pastýřská hůl je v kusy rozlomena,
a tam, kde stánek mívali jsme svatý,
tam pomatený oveček dav sténá
a řinčí meče nepřátelův bídné.
O čeledi má v drahé Litomyšli!
Viz, Sion tvůj se rovná s prachem země
a pláč tvůj větrem donáší se ke mně!
Tvých bratří láska bludně těká světem,
viz, dnové bídy na tvůj život přišli
a hostem jsou teď ve tvém domě kletém!
Ovečky mé! O kéž bych mohl s vámi
tam v tiché lesní prodlíť samotě
a hlásať vám, že vše to, po čem touží
celičké lidstvo v teskné sirotě,
jsou jenom vlastní nezřízené klamy,
jež dnes vás blaží, zejtra mukou souží!...
O kéž bych mohl, ty můj věrný lide,
do tebe vdechnouť ducha svého půli,
bys, v pochybnostech téměř utonulý,
tu pravdu boží pojal v srdce zas,
že byť ta země byla miliony
přerůzných lidí naplněna, syta,
že pro ty lidi všude místa zbyde,
že všecky láska v jediný chrám vítá,
a všem že znějí nebeské ty zvony –
hlas bratrství, ten sladký lásky hlas!“
A bratr Jan své čelo k mříži klada
vyhlédá ven v to noční zášeří,
a duše jeho probuzená, mladá,
k závratné výši mžikem zaměří.
Závratná výška! Oř jej nese vzhůru,
oř nadšení a vzletu mocným vzruchem;
a tělo již se loučí s bujným duchem,
jež dole zanechal co bídnou z prachu stvůru.
A letí oř! Již dotýká se jemně
té paprskové nebes obruby;
ve stínu smrti své a záhuby
v hlubinách černých spočívá bod – země.
Jiskrami srší bujné oči oře
a hříva plane v záři mámivé,
před trůnem boha stane ve pokoře
a v myšlenek svých tone předivě.
Hromovým nebesa se třásla rachotem
a duněl světův neskonalý řev...
„Zde na prahu tvé, bože, svatyně,
kde božský ku mně pozaznívá zpěv
a já kde hrdám zemským životem,
mám stesky vésti o své nevině?
Mám bratří svých tu hlásať čistotu
či nepřátel svých vzdornou zášť i zlobu?
Že vrhli žalářní mne ve porobu
a bratřím schystať chtěli temnotu?
Ne, sobectvím já neposkvrním duši,
za ovce své nepůjdu žebrotou!
I ony nuzně za svým blahem kluší,
jak já tu klusám chrom a bezhlavý,
pln lidské útrapy a únavy –
jsem jenom bohat vlastní nahotou!
A v čem ta divná, bože, neshoda?
Či krev, či víno? Chléb neb tělo syna?
Tvá, bože, krev, či víno z planety,
z níž vyplývá nám tvoje úroda?
Nám praví mistři, syn tvůj že se, hyna,
proměnil v tebe, bůh to zakletý...
Aj, bože velký, jaks to přece malý,
že na rvačky se můžeš dívati,
když rytířský ten cech náš rozespalý
se potácí teď v plané závrati!
Co jedněm krví, jiným vínem zas,
co jedněm chlebem, jiným tělem Páně!
A přece nezazní tvůj mocný hlas,
by roztrh’ od sebe ty líté saně?!
A já tu pláči! Pláči nad tím bojem,
jenž roztáh’ svoje drápy v zemském lůně,
ne nad tím děsným bouří nepokojem,
jímž srdce moje dlouhá léta stůně.
Kam dříve uchýliť se se svým bolem?
Či dříve k tobě, bože nad nebesy,
neb blouditi s ním uslzeným dolem,
skalami země, tajemnými lesy?
A přece tento bol jest stejný všude,
ať v nebesích, ať na té zemské hrudě...
Což nejsme lidmi? Nejsme všickni jimi,
a tobě, bože, všickni podobnými?!
Či snad jsi ten, jak zvou tě pozemčané,
že tebou vášní svárný zmatek zmítá,
ješitnosť chabá i zlosť lidská lítá,
a rozkoš snad z oběti porubané?
Či snad jsi ten, jenž čeká na poklonu
a na modlitbu v sledním žití skonu?
A na slávu a bídnou gloriolu,
v níž pozlátkem se plýtvá do syta?
Ach, nejsi ten! Hle, zář tvá vylitá
tu každým chvěje mocně atomem,
mohutně, vřele, ode pólu k pólu,
a všude jest a bude domovem.
Jsmeť lidmi všickni! A ty lidstva pramen,
a z něho píti má, kdo člověkem,
nechce-li zhynouti v tom boji pověkém
a nad člověctvím vysloviti „amen“...“
Vzpial oř se bujně, rázem sletěl k zemi.
A bratr Jan tu na dláždění klesá
prost vlády, všecek sláb, a hluch a němý.
Hle, ranní slunce vstoupá na nebesa,
sbor ptačí v písni ohlašuje den
a v mlhy prchá nedosněný sen...
Rachotí klíče, vrátný odemyká
a s podivením patří na vinníka.