V moři mračen na korábu šerém,
racky kolem blesky jiskřící,
v Sedlci noc spěla nad klášterem
hlukem hromů, burnou vichřicí.
Věž se chvěje, zvony znějí samy,
táhle jich zvuk v bouři zaniká,
jako v slunci bahen bludné plamy,
v šumotu lip chvějná osyka.
V chmurné cele s chudobného lože
starý mnich se zvedá přízrakem:
„Otče,“ volá „milosrdný Bože!
blesků roj teď ssýláš oblakem.
Jediný jen sešli v oko slepé,
pod řasou by z troudu opět žár
vzeplál, jako z noci hvězdy lepé,
vrátil se mi zraku božský dar.
Vždyť to oko jako anděl péčí,
v stráži bdělo víry v krunýři
před tvou církví; aby bludů meči
v sad nevnikli kozli, kacíři.
Však ty víš, že kraj zde kolem šírý,
kláštera a řádu v obvodu,
pluhem práce mé prost Bratří víry,
žírným luhem zkvítá v úrodu.
Však ty víš, ó pane všemohoucí,
kolik duší spásy v palubu
z vin jsem vznesl, kolik v plamen žhoucí
knih jsem bludných vmetal v záhubu.
A kdy zásluhy mé nevyváží
rosu milosti, tvé dobroty,
pomni otců mých, již v tvojí stráži
v obět dali srdce, životy.
Děd můj mečem v bělohorské dýmy
pomáhal psát tvoje vítězství,
jehož dosud květy plamennými
mohyla se padlé země stkví.
Otec můj, co jestřáb zobák tupý,
brousil meč a srdce v křemeni,
od města kdy ku vsi se zástupy
bludaře v tvé vracel učení.
Nuž těch reků zásluhy spoj s mými,
ze tmy slepoty bych bídnou tvář,
jako země sněhu prostá zimy,
vztyčit mohl slunka v jarní zář.
Jako včela zas chci o své plásti
pracovat, tož bludů stavět pych,
k nohám tvým co pes své služby klásti –
vyslyš mne, ó Pane, v nebesích!“
Bouře přešla. Ohlasem jen dálným,
vzpomínka jak v duši malátné,
nebe hřmí, déšť kapek zvukem žalným
v okna padá v ticho posvátné!
A mnich ve snách, v klikaté jich směsi,
toto slyšel: „Věrnou duši tvou
žádost má ať v ničem nepoděsí,
byť i sluchu byla podivnou.
Takto zní: Noc každou k práci truchlé,
v hřbitov půjdeš v chmurnou kostnici,
lebky, hnáty, kosti plísní stuchlé,
skupené tam v divé směsici,
Rovnat budeš v různé, zdobné znaky,
co duch dá ti zbožným vnuknutím.
To-li vykonáš, Pán slepé zraky
rozžehne zas ruky dotknutím.“
Od té doby, prací zabrán pilnou,
v kostnici noc každou trval mnich,
kosti rovnal rukou neomylnou,
jako květy do záhonů, lích.
V průčelí již oltář; lustr hrůzný
před ním visí, důlky lebečné
svícny jsou, kol z hnátů erb již různý
v stěnách našel místo bezpečné.
Dál mnich spěje mocí tajůplnou,
cíl již blízký, duše zírá v snách,
zornice jak jásá světla vlnou –
ubývá již kostí v hromadách.
Tu kdys v noci, o hodině duchů,
ze všech koutů, ze zdí klenutí
vzdechy, šepty ku mnichovu sluchu
netopýří vlály perutí.
Zprvu zticha, osení jak šumí,
potom náhle pilou bzučící,
lebky, hnáty, derouce se v tlumy
harašily tichou kostnicí.
Hlasy zněly: „Proč ty rukou smělou
hostinný náš rušíš věčný klid?
Vari odtud, kde je stráží bdělou
Žižkův padlý bohatýrský lid.
Sigmunda voj palcáty a cepy
shroutili jsme praotců tvých rod,
jenž jak ty, své víry vášní slepý,
poutem mířil, mečem na národ.
Vari, smělče!“ – ale s myslí pevnou
setrval mnich, mužně stínům děl:
„Nemohu-li slepý, s tváří hněvnou,
živé stíhat, z bludařských přec těl.
Kosti mám, bych k poslušenství Pána
uhnětl je. Jako tato zem,
bludů plná, na pospas je dána,
tak i vás mám Jeho rozkazem.“
V bouř však rostly oživené hnáty:
„Nuže věz, že marno úsilí,
tvé i všech, již řetěz hanby klatý
věky na vlast naši věsili.
Praotců teď kosti z hrobů země
živé spějí zase s palcáty,
vozy jejich půda hučí temně –
to den pomsty, to den odplaty.“ –
Zazněl výkřik, zaduněla rána,
nocí hvězdnou tichý chvěl se sten –
Pod hromadou lebek, hnátů z rána
zasutý mnich mrtvý nalezen.