Jakub.
Co živ byl, snášel šlehy běd i psoty
a od pondělka dřel se do soboty;
neděli prospal sem tam v šírém poli,
prál, tam že chudoba tak nezabolí.
Bylť Jakub chudobný: na těle hadrů pár
a za vsí chajdu bídnou, na cancár.
Neděle pěkná, první po provodu,
hle, příroda celá jak po obrodu!
Kam oko stočíš, podivíš se vnadě,
kam ucho skloníš, hudou zvuky všade,
kam patou hneš se, zmladneš na těle,
a duší písně zazní veselé!
Písničkou tichou, sotva slyšet je ji,
tvá ňadra měkce, sladce pozaznějí,
tvá mysl bude jakby o peruti
a nezeptáš se více po zármuti,
a po tak mnohém, strastném po letě
zas přece rád jen budeš na světě!
82
Nad rybníkem se houpá mlha jarní
a ve křovisku ptáci pějí švarní,
z hrud pučí bujně mladé oseníčko
a květu bude všude za kratičko:
snad, Jakube, i ty, tvé srdce též
jak tam ta růže znova rozkveteš!
Jaká to slova? Těm as nerozumí,
jenž, zdá se, v hluboké se noří dumy,
zedraný Jakub; spí, či bdí, či obé?
Či přemýšlí zas chuďas o chudobě?
To často činí – snad i v chvíli té,
nebo má oko slzou zalité.
Těch prostýehprostých slzí z ospalého oka
vyhrklo hojně do celého roka,
že by z nich naskočila o poznání
rybníka pláň, by vycedil je na ni,
a snad by pod stavidly v dolině
i kolečka šla rychlej’ ve mlýně!
A nejen kola v podrybnické stoce,
i měkkosť vřelou v srdci pana otce
by rozvlnila slz těch mocná vřava.
Než, marná naděj’; každá zapadává
jen na kazajku chabě sešitou
a na dlaň snědou, prací rozrytou.
Však nevždy takto Jakub trávil chvíle:
měl ještě paměť na dny roztomilé,
83
kdy necítil ten balvan v srdci pádný,
kdy netížil jej žal ni smutek žádný.
Jeť tomu dávno sic, však kdož by rád
zapomněl toho navždy, napořád?
On vzpomínal, a to vždy o neděli,
mělť k tomu času celičký den, celý,
a k tomu ještě kousek každé noci
šel se zpomínkou strastem ku pomoci;
pak nastal den, s ním perná chudoba
a zpomínek mu došla zásoba.
Slyš! Pod stavidly mlýnek tepe, klepe
a v mlejně zlaté děvčátko spí lepé,
dvé holoubků tam vrkává na dvoře
a v mlejně děvče pláče na komoře.
Před rokem ještě, bledý Jakube,
tam sedával jsi vesel na srubě.
„Vím, slyším, cítím, ještě mi to v hrudi
ten všecek žal i všecku radosť budí!
To bylo jaro! Sotva letos znáti,
že v horách ještě sníh se s deštěm hatí;
však tenkrát po pás sněhu napadlo
a více prý jich v horách pochladlo.
„PakPak přišla odleva, můj bože milý!
V horách se sněhy v jednu řeku slily,
a rybník hráze protrh’ nad dědinou
a s hlomozem hnal proudy údolinou,
84
že jako štěkot vlků zalkaly,
když o pobřežní bily úskalí!
„A křikA křik a hluk a naříkání děsná
ves celou probudila z tuha ze sna;
já na šalandě spánku ve objetí
(neb tenkrát právě málo bylo mletí)
jsem tiše dřímal v lehkém dumání
a dole v mlejně všecko ve spaní.
„VšakVšak tu cos hrozným rachocením klesne
před lůžko moje, ku mé hlavě těsně,
že zastavil se na čas běh mé krve
a umíral jsem tehdy ponejprve:
teď tisíckrát umírám za chvíli
a dál musím vésť život zpozdilý!
„StropStrop spadnul. V rychlosti či větrem, bleskem
jsem skočil s lože, pozřím za zájezkem,
a než jsem poznal, co se za ním bělá,
už už mne vlna odtud odnášela,
a než jsem prvním dechem oživnul,
už jsem v tom víru jako loďka plul.
„ToTo hrůzná plavba! A tu z pěn těch šeda
jak postava by zaleskla se bledá:
teď stopila se, teď zas vlna znovu
ji jakby nésti chtěla k nebes krovu,
však marně blíž se pnou má ramena,
postava dále pluje vzdálená!
85
„KonečněKonečně přec! Od stěn mohutné skály
se ruce moje tam k ní rozehnaly,
a jak bych lidské síly přeťal meze,
nad živlem stavěl jsem se za vítěze,
a nežli proti mně se živel osopil,
již jsem to drahé tělo uchopil!
„ZdeZde v této hrubé, porozryté dlani
mi její hlava dlela v umírání,
zde na těch prsou ku novému žití
se probrať mělo, co již chtělo mříti,
zde ten můj hlas, šeptavý po tichu,
měl život dáti mému Jerichu!
„AnežkoAnežko, vzbuď se, nebo s tebou zhynu!
I uklonil jsem čelu ku dívčinu
k polibku zoufalému ret svůj smělý:
jak hvězdy její oči vycházely
v té bouři vln, v té proudů směsici
a já k svým prsoum tiskl dívčici.
„OdvážnýOdvážný skok, a oba teď jsme stáli,
víc umírali na pobřežním skalí;
tím dechem mladým shříval jsem jí ruce
a modlitby zas šeptal k boží muce,
a zase volal, šiji líbal zas
a nový otčenáš lkal na zdrávas!
„PakPak na svá vložil jsem ji zdraná bedra
a nesl v blízkou dědinu, kde štědrá
86
ji ruka péčí obsypala jemnou –
a byl jsem šťasten, blaho bylo se mnou.
Ten celý život, jejž jsem dosud žil,
já nechtěl věděť o tom, že kdy byl.
„A kdyžA když oživla v plné zase kráse
a život zahoupal se na mladistvé řase,
tu pospolu jsme putovali domů.
Pan otec ještě zdiven na pohromu
pohlížel něm a plakal za dcerou,
když my tu přišli k mlejnu k večerou.
„I byloI bylo otázek a bylo podívání
a bylo pláče, bylo objímání:
a když Anežka vděkuplným okem
mne ohlásila, že jsem s divým tokem
v boj vešel za ni, vítězem že jsem,
pan otec svým mne objal ramenem.
„RamenemRamenem objal, nazval hochem statným
a slovem vlídným vítal, blahodatným.
Ba slíbil vděky, slíbil peněz také
a lepší ještě věci všelijaké –
však o ty věci stál jsem pramálo,
když očí dvé se na mne zasmálo.
„A smávaloA smávalo se těch dvé pěkných očí,
když jsem je líbal nad i pod obočí,
a leskly se ty zoubky pode rtoma,
na nichž ty moje byly jako doma,
87
a plála líc i chvělo ňadro se
jak jarní kvítek ranní po rose.
„TakTak žil jsem šťasten; však pan otec časem
se měnil tváří, činem, srdcem, hlasem;
nevědělť ovšem, že se srdce naše
oddala sobě, ač bez otčenáše,
i bez kněze, bez všeho veselí;
však lidé o tom přece věděli.
„A lidéA lidé štvali. Po nějaké době
pan otec prohodil cos o chudobě,
ne, o žebrotě, o žebrácké lůze,
a to mne i Anežku zabolelo tuze.
Konečně nadhodil mi jednou pobudů:
že mládkovati dlouho nebudu.
„VímVím, slyším, cítím, na tváři to pálí,
jak s Anežkou jsme na zanášce stáli;
mrkaly hvězdy, smál se měsíc z lesa,
když jsme si řekli, jak nám srdce plesá –
a z toho sna a z toho plesání
jak otcův hlas mne tvrdě vyhání!
„A vyhnalA vyhnal, vyštval jako psa mne z domu,
pobudou nazval, otrhancem k tomu,
že potácelo se mi tělo,
div hněvem, lítostí mi nezmrtvělo,
a než jsem procit’ tuhé ze mdloby,
do náruči jsem padl chudoby.
88
„TyTy chajdo moje, dědictví to matky,
jež dala mi ten život bolnosladký,
ty chajdo moje, mechem šperkovaná,
slzami, sněhem, deštěm proklubaná,
v tobě jsem chystal život k rozběhu –
ty chajdo moje, dáš mi noclehu?“
A Jakub líbal prah své chajdy bídné,
a sáh’ si k srdci, zdaž mu nevystydne,
a sáh’ si na tu hlavu rozpálenou,
čí Anežka že jednou bude ženou.
Šel kolem po travnaté pěšině
pan správce zvolna dolů k dědině.
A Jakub povstal. Hnulo se v něm cosi,
co už tak dávno ve svých prsou nosí.
Nenosil darmo. Správce podél pláně
se k známé stočil pod rybníkem straně.
Teď zašel. Kam? Nu, zašel do mlýna.
A Jakub znova v chajdě usíná.
Spí Jakub chuďas. Zase kolem očí
se cele minulý ten obraz točí,
on zase zápasí tam s živly v toku,
zas v Anežčině potápí se oku,
zas křísí mrtvou z šedých pěn,
a opět probouzí se opuštěn.
Jeť věru trapná ta jeho neděle
a i to žití bídné, neveselé.
89
V pondělí ráno s lože se potácí,
a protře oči a jde po své práci.
Jde do fabriky; špatné výdělky –
to s těží bude něco z veselky!
A přece bude veselka tak slavná,
jak není paměť ve vsi starodávná,
a přece bude svatba na kostele,
ba lidé praví, příští do neděle.
Pan správčík z města, z mlejna Anežka,
kdo chce je viděť, ten ať nemešká!
A nezmeškalo ani duše jedné.
Jen Jakub zmeškal. Teď to žití bědné
mu v celé spoustě stálo před očima;
křížeček od ní s prsou sobě snímá,
modlí se v chajdě, pak ji obchází
a ze křoviska hůl si urazí.
Zatočil holí, usmíření znakem,
kde svatební postřehl průvod zrakem,
zahlédl velkou postavu tu něžnou
i vlas ten zlatý, i tu šiji sněžnou,
jak ji kdys líbal mezi vlnami –
a na to zmizel mezi horami. – –
***
Čas nadešel. A ač jen chasník prostý,
šel taky pěstit vlasti letorosty,
však místo chajdy rodné, milé, drahé,
mu barikáda nocleh v noci blahé,
90
když místo šípů lásky do prsou
ty pušky vojáků posledním zvukem jsou.
A vydechnul tu pěknou duši svoji,
i dobře bojoval v tom dvojím boji.
Ten jeden, Jakube, jsi vyhrál pro ni,
co ještě teď pro tebe slzy roní,
ten druhý pro nás, za vlasť, za matku –
tou písní tobě psal jsem památku.
91