BÁSNĚ VÝPRAVNÉ.
[7]
Bratr Jan Augusta na Křivoklátě.
V okénci chví se podvečerním šerem
poslední zážeh, matná směsice
z paprskův slunce a večerních stínů,
a v sboru hvězdic vzešla tisícerém
ta tajuplná záře měsíce.
Spor světel dvou se snesl na dolinu,
v niž dolů zíral, jak by smutkem jat,
čarovným kouzlem krásný Křivoklát.
Šum hvozdů kolébal se vzduchu vlnou
a dotýkal se korun jemným tknutím,
z kapradin lesních jemným vydychnutím
kraj naplnil se vůní čaruplnou.
Již stlumen život v dole odpočíval,
na slámě žebrák, na kobercích páni,
a ponenáhlu snové sem se kradou;
tu přilít’ jeden v dívčí hlavu mladou
a o sladkém jí šeptal objímání,
pak přišel druhý jako mocný příval
a v lebku muže ryl svým děsným dlátem,
[9]
zas jiný minulosti trpké chvíle
v starcovy skráně nelitostně vracel,
a tam ten obraznosti bujným chvatem
dal nazříť oku chlapce do budoucna,
kdy stane mdlý, však vítěz u bran cíle,
než ze všech osudu ran vykrvácel.
Přilítli snové jak ti ptáci z jara,
kdy víme přec, že v jeseň odletí,
a jak ta píseň jejich milá, vroucná,
kdy víme přec, že zmlkne v zápětí...
a pravda přec to, jak ta země stará...
O spěte, spěte, sen ať oči sklíží
a všecko blaho ať vám údělem,
jež upírá vám skutečnosti ruka...
Jak jinak tobě jest! Nevlídnou mříží
tu střežen zíráš, v oku vybdělém
čtu tobě vše ta nevyrčená muka,
kterými spiat je ducha tvého vzlet,
jímž celý naplniti chtěl jsi svět!
Buď zdráv, ty muži, jenžto za okéncem
sám jediný snad v této země části
beze sna vítáš pohled měsíční!
Aj, tebe neskrášlí sen slavověncem,
ni vykouzlí ti blaho bědné vlasti...
Jen Křivoklátská hlásnice tu ční
před zorem tvým a každé hnutí střeže,
by nevzpiala se tvoje mysl vzdorná,
jak tamto báně hrdé hradní věže,
jak tamto velkolepá „Lidomorna“.
10
Oj vari, vari, líbezný ty sne,
jenž tudy ubíráš se mlžin drahou,
a pevnou víru, lásky náruč blahou
přinášíš těm, kdož touží vroucně po ní.
Vím, že i v tobě srdce se zas hne,
neb bílá hlava k okénci se kloní
a v třpytu luny slza vypryskla;
do dlaně hlava se ti přitiskla
a ležela v ní dlouho, bez vlády...
A přece nepřišel ten bratr smrti světlý:
všem rozdával tu kolem poklady,
všem ptáci pěli, a všem růže kvetly,
všem plálo slunce, hvězdy svítily,
všem jara skvost udílen rozmilý –
jen tobě, tobě jedinému
nepřáno dotknouti se snův těch lemu...
Již půlnoc. Hlásný táhlým píská rohemrohem,
že duchův doba rozstřela se po kraji,
a jeho zvuky v údol šeptají:
Již spěte všickni, spěte s pánem bohem...
Stál vězeň dlouho; přede zrakem táhly
mu z minulých dnův známé zástupy,
a kam se nesl obzor neobsáhlý,
tam všude stopu zřel své potupy.
„Jak vám tam venku, ovečky mé vlídné?
HleHle, stádo prchá; pastéř v poutech jatý,
pastýřská hůl je v kusy rozlomena,
a tam, kde stánek mívali jsme svatý,
tam pomatený oveček dav sténá
11
a řinčí meče nepřátelův bídné.
O čeledi má v drahé Litomyšli!
Viz, Sion tvůj se rovná s prachem země
a pláč tvůj větrem donáší se ke mně!
Tvých bratří láska bludně těká světem,
viz, dnové bídy na tvůj život přišli
a hostem jsou teď ve tvém domě kletém!
Ovečky mé! O kéž bych mohl s vámi
tam v tiché lesní prodlíť samotě
a hlásať vám, že vše to, po čem touží
celičké lidstvo v teskné sirotě,
jsou jenom vlastní nezřízené klamy,
jež dnes vás blaží, zejtra mukou souží!...
O kéž bych mohl, ty můj věrný lide,
do tebe vdechnouť ducha svého půli,
bys, v pochybnostech téměř utonulý,
tu pravdu boží pojal v srdce zas,
že byť ta země byla miliony
přerůzných lidí naplněna, syta,
že pro ty lidi všude místa zbyde,
že všecky láska v jediný chrám vítá,
a všem že znějí nebeské ty zvony –
hlas bratrství, ten sladký lásky hlas!“
A bratr Jan své čelo k mříži klada
vyhlédá ven v to noční zášeří,
a duše jeho probuzená, mladá,
k závratné výši mžikem zaměří.
Závratná výška! Oř jej vzhůru nese,
oř nadšení a vzletu mocným vzruchem;
a tělo již se loučí s bujným duchem,
12
jež dole zanechal co bídnou z prachu stvůru.
A letí oř! Již dotýká se jemně
té paprskové nebes obruby;
ve stínu smrti své a záhuby
v hlubinách černých spočívá bod – země.
Jiskrami srší bujné oči oře
a hříva plane v záři mámivé,
před trůnem boha stane ve pokoře
a v myšlenek svých tone předivě.
Hromovým nebesa se třásla rachotem
a duněl světův neskonalý řev...
„Zde na prahu tvé, bože, svatyně,
kde božský ku mně pozaznívá zpěv
a já kde hrdám zemským životem,
mám stesky vésti o své nevině?
Mám bratří svých tu hlásať čistotu
či nepřátel svých vzdornou zášť i zlobu?
Že vrhli žalářní mne ve porobu
a bratřím schystať chtěli temnotu?
Ne, sobectvím já neposkvrním duši,
za ovce své nepůjdu žebrotou!
I ony nuzně za svým blahem klušíkluší,
jak já tu klusám chrom a bezhlavý,
pln lidské útrapy a únavy –
jsem jenom bohat vlastní nahotou!
A v čem ta divná, bože, neshoda?
Či krev, či víno? Chléb neb tělo syna?
Tvá, bože, krev, či víno z planety,
z níž vyplývá nám tvoje úroda?
Nám praví mistři, syn tvůj,tvůj že se, hyna,
13
proměnil v tebe, bůh to zakletý...
Aj, bože velký, jaks to přece malý,
že na rvačky se můžeš dívati,
když rytířský ten cech náš rozespalý
se potácí teď v plané závrati!
Co jedněm krví, jiným vínem zas,
co jedněm chlebem, jiným tělem Páně!
A přece nezazní tvůj mocný hlas,
by roztrh’ od sebe ty líté saně?!
A já tu pláči! Pláči nad tím bojem,
jenž roztáh’ svoje drápy v zemském lůně,
ne nad tím děsným bouří nepokojem,
jímž srdce moje dlouhá léta stůně.
Kam dříve uchýliť se se svým bolem?
Či dříve k tobě, bože nad nebesy,
neb blouditi s ním uslzeným dolem,
skalami země, tajemnými lesy?
A přece tento bol jest stejný všudevšude,
ať v nebesíchnebesích, ať na té zemské hrudě...
Což nejsme lidmi? Nejsme všickni jimi,
a tobě, bože, všickni podobnými?!
Či snad jsi ten, jak zvou tě pozemčané,
že tebou vášní svárný zmatek zmítá,
ješitnosť chabá i zlosť lidská lítá,
a rozkoš snad z oběti porubané?
Či snad jsi ten, jenž čeká na poklonu
a na modlitbu v sledním žití skonu?
A na slávu a bídnou gloriolu,
v níž pozlátkem se plýtvá do syta?
Ach, nejsi ten! Hle, zář tvá vylitá
tu každým chvěje mocně atomematomem,
14
mohutně, vřele, ode pólu k pólu,
a všude jest a bude domovem.
Jsmeť lidmi všickni! A ty lidstva pramen,
a z něho píti má, kdo člověkem,
nechce-li zhynouti v tom boji pověkém
a nad člověctvím vysloviti „amen“...“
Vzpial oř se bujně, rázem sletěl k zemi.
A bratr Jan tu na dláždění klesá
prost vlády, všecek sláb, a hluch a němý.
Hle, ranní slunce vstoupá na nebesa,
sbor ptačí v písni ohlašuje den
a v mlhy prchá nedosněný sen...
Rachotí klíče, vrátný odemyká
a s podivením patří na vinníka.
15
Zpěvák beze slov.
O jedné košili šel do širého světa
a s písní v srdci, jež v něm zazněla,
když ode křtu ho nesli z kostela.
Svět jemu bláto v mladou líci metá
a nezbedové trhají šat s něho.
Dívá se na ně a smích netkne se ho,
směje se též, však jinak nežli oni.
Jdou kolem páni, on se neukloní,
jdou hezké tváře, nepoznal jich ani,
jdou žebráci a s těmi v rozmlouvání
ubil kus chvíle, chvátal v náhradu
silnice prachem do blízkého lesa.
Den za červánky temnorudé klesá,
jak on teď klesá ve stín do chladu.
Však den byl krásný, bez mraku a deště,
a jeho den víc noci podoben.
Spal v lese dlouho, dlouho; těžký sen
ho sevřel mocně jak z železa kleště,
dusil ho, tížil – jak to odpočíval!
V olšině slavík píseň touhy zpíval,
16
a jemu ozvěna z ní v ňadru hluší;
pradávný obraz letí jeho duší,
však letí tak, že nelze zastavit ho,
že nelze obejmout a políbit ho.
Uletěl pryč jak slavík z olšiny;
umlkli ptáci, všecko padlo do sna,
jen v šumu dozpěvuje táhlá sosna,
než do spaní se taky ukolíbá.
Měsíc svým světlem vrcholky bříz líbá,
jej nepolíbil ještě nikdo v světě;
snad až se octne v země této středu,
jej políbí červ do té tváře kleté. –
To všecko cítil a pěl píseň krásnou,
jen v mysli však a beze všeho slova;
a pěl ji tiše v tu noc jak den jasnou,
dokud jí slunce krásu nevyklová.
Bojí se slunce, to jest jeho vrahem,
když rozhoupá se srdce jeho blahem
a zvučně zvoní jako k neděli.
Ta noc, ta noc!! – A jeho hadry chudé
teď démanty a zlatem protkané,
jak by o králi noci věděly!
Jsou hrdy na to, že než den jim nastane,
je veliký král poesie nosí
a než se oblekne les v roucho rosy,
že jejich moc tak neobsáhlá bude.
A den, a den!! – Již protírají ptáci
snivá svá očka k čerstvé písni ranní
a noc se v západ smutně pouklání –
a den-vrah zase na zemi se vrací.
Seber svou hůl, ty poesie králi,
17
seber své hadry, putuj dál bez cíle –
do hrobu ještě dlouhá, dlouhá míle,
jejž lidé tobě v přístav vyhrabali.
A den je nocí. Poutník krajem letí
a vidí všecko a zas nic nevidí,
a slyší vše, však jako by byl hluchýhluchý,
a kde kdo jiný nazval tvory lidi,
on vidí neurčité mlhy, duchy.
Krajinám cizím padá do objetí,
tiskne je k sobě, snad že chuďas soudí,
že políbení z mrtvých hor vyloudí;
však líbá marně; není odpovědi
na všecky vzdechy z hrudi rozervané,
a není vlasu, jenž by slzu stíral,
jež z potrhaných očí jemu kane,
a kdyby dnes, teď bez pomoci zmíral,
snad myslíte, že lidé o něm zvědí?!
A letěl zas a zase přišla noc
zoufalství jeho denně na pomoc.
Tak prosní noc a žebrotu svou za dne
a jeho srdce od dne ke dni chladne.
Oj, chladne srdce, vřelá píseň v něm je
a krásná jako žalmy proroka,
že kdo ji slyšel, zapomněl té země,
jež slzu dala jemu do oka,
že kdo ji slyšel, ustal v bědování
a jedním rázem dal se do jásání.
Ó kdo tu píseň, kdo ji projeví? –
18
Zeptej se ptáků v temna lesa stínu,
ti zaslechli ji, když noc v baldachýnu
rozpiala tiše ruce nad padolem;
zeptej se větru, co tu běžel kolem,
zdaž neslyšel ji, jí se nenaučil.
Slyšíš ten vítr, jak tam zmítá lodí
na moři dálném, po němž poutník plove?
Slyšíš ten výskot? jak to k srdci chodí,
a stále zpěvy netušené, nové!
A poutník letí – pod ním plavé moře
a nad ním den co odznak jeho hoře,
jenž za vodu s ním spěchá jako stín,
by věčně dál ho věčnou strastí mučil,
než vyvrhne ho v přístav – hrobu klín.
A poutník letí – s ním ta píseň jedna,
jež za dne spí a v noci se zas budí,
když hukot vln se mocně dere ze dna
a poesie král na trůnu boha
těm spoustám vod o kráse vypráví;
a všickni bohatci jsou jemu chudí
a šlape po nich hrdá jeho noha.
Zář ohnivá mu stojí u hlavy
a každá niť z ní velká myšlenka;
a krásná noc – ta jeho milenka
naň usmívá se ze plavého moře;
on zraky své do modrých vln těch noře
volá tu píseň lásky v díly světa,
volá ji hlasem jako tisíc zvonů,
kdy jejich hukot v klenby nebes metá.
Hoj, písni lásky, budeš písní skonu?!
19
Noc nejkrásnější spadá do klína
a měsíc bledý užuž shasíná.
Budí se den a píseň ještě zní,
budí se den, tónové vítězní
ještě se rozléhají po moři,
než východ v lesku slunce zahoří.
A tam, a tam je zase vidět zemi,
a tam zas běda na tvou hlavu čeká
a tam zas žebrota ti lože ustele – –
rozpryskla píseň v notě veselé,
k zoufání veselé mrtvého ze člověka,
a poutník v hadrech, velký zpěvák němýněmý,
vrhá se v hluché, rozčechrané vlny...
Obraze velký, strašný, hrůzyplný!
Tam píseň tvoje jak ty zkameněla,
jak zněla, když tě nesli do kostela!
20
Růže severní.
I.
V rybářské chatrči se růže rozvila
tak spanilá, tak spanilá,
že vůkol všechno kvítí studem povadlo
hledící v moře zrcadlo.
Vyrostla v chudobě pod nízkou pod střechou,
a byla otci potěchou,
když mladou ženu v mořské vlny pochoval
a veselí své v lůno skal.
Kde nad mrtvolou ženy vír se zatočil,
tam rybák na dno doskočil,
a s moře vlnami se pustil v závody
a perly vynes’ nad vody.
Vrátil se smuten, v hoři k svému dítěti
a tisk’ je k sobě v objetí,
a do kolébky z moře dal mu perličky
za odkaz mrtvé matičky.
A bohaté ty perly, leskem planoucí,
byly to hvězdy hasnoucí
21
před sluncem; slunce – žhavé oko děvčátka,
v němž psána rájů památka.
Tak kdysi zářil Eviných as očí pal,
než člověk ráj si pochoval,
tak divoce, tak mile zároveň, že těžko říc’,
čeho tu míň a čeho víc.
V pohledu tom bohatství všecko složeno,
jež možno dáti u věno;
o věno to povedou vojny knížata,
kdy nevěsta tak bohata.
V kolébce ještě dodřímá svůj dětský sen,
než dojde v čase rok a den,
a k vonné růži rozvine se poupátko
už za krátko, už za krátko.
22
II.
(Žal rybáka.)
Ó poupě z růže, ženy mé,
kdo z mého keře utrhnul tě?
Snad spálil mého srdce mráz,
či jižní vítr zavanul tě?
Či věřiť mám, že drzý hosť
tě zavlek’ do vln oceanu –
ó kam’s odešlo, poupě mé,
a v kterou toho světa stranu?
Zde večernice, tamto vůz
a v pravo mořská panna stojí –
tam musíš býť, o poupě mé,
po boku vzrostlé ženy mojí.
Vždyť tam i jest, co stopil jsem
tu hlavu její drahocennou,
a tam i hvězdy nejkrasší
se nad obzorem k vlnám klenou.
Kdež asi jest a pláče snad
a žal svůj v hluché vlny metá –
ó kde jsi, kde jsi, poupě mé,
a v kterou stranu toho světa?
Snad mořská vlna zalkla tě,
snad ve zuřivém žralok hladu –
ó já bych rval si v šílení
šedivou starou svoji bradu!
A snad už husy divoké
nad poupětem mým poletují,
snad divá zvěř už zanesla
mé poupě, Eddu, v skalní sluji.
23
Ó Eddo má, ó dítě mé,
kam zabloudily tvoje nohy?
Hle, mraky táhnou přes vodu –
zdaž rozhněval jsem svaté bohy?
Přinesu v oběť plnou síť
vám, bozi velcí, při svítání,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
jenž nad vody se hrozně sklání!
Přinesu v oběť síti dvě
vám, bozi velcí, před svítáním,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
jenž Eddě hrozí umíráním.
Přinesu v oběť síti tři
vám, bozi velcí, po půlnoci,
jen rozžeňte ten tmavý mrak,
bych Eddě plouť moh’ ku pomoci.
Ó hleďte, jak můj žhavý ret
váš obraz zbožným dechem líbá!
Co budu bez ní? – Mrtvý trup
a beze vody leklá ryba.
Co budu bez ní, bohové? –
Bez plachty koráb, beze vesla.
Ó rozžeňte ten tmavý mrak,
by loď mne k Eddě, k Eddě nesla!
24
III.
Umřela růže, nejkrásnější na sto mil,
a ode stonku mladý květ se odlomil.
Umřela Edda, nejkrásnější dívčina,
a nezůstala bez slzy ni skála jediná.
Vlhkem se skály vůkol všecky pokryly,
jak změniť by se chtěly v smutné mohyly.
Divokých husí roj nad nebem polétá:
již odešla nám do jiného do světa!
Žalostně bouře táhla nahém po skalí
a větry mořské smutnou píseň plakaly.
Ty mořské vlny zčernaly jak bouří šlehány
a na lodích zříť prapory s odznaky Morany.
Černé jsou prapory jak mořské bažiny
a černé jak ten vlas umrlé dívčiny.
To její tělo z bílého jak mramoru –
jak nepřirovnať ji božskému ke tvoru?
To oko nevinné se více nezbudí –
jak pro ni nezalkať soucitné ve hrudi?
Ta jemná ruka víc k modlitbám nespne se,
ta něžná noha víc nezbloudí po lese.
Jak neželeť, jak nervať sobě vlas,
když nevrátí se nikdy, nikdy více zas?
25
Královna.
Den umírá. A tam na síni hradní
umírá král, den svého národa;
zavřené oko, rtové bledí, chladní,
a povzdech těžký srdce probodá.
To umřel král. Smutečný hlahol zvonů
ubohé zemi zvěsť tu donese,
to zvuky budou plny žele, stonů,
kam zapadnou, tam nářek ozve se.
Smutně se houpá na té hradní věži
stříbrný hlásek k službě pánově;
však stuhlý pán as uslyší jej s těží,
byť kolem bylo ticho hrobové.
K ruce se tiskne v bolu každá ruka
a němě na druha pohlíží druh:
jaká to v prsou neskonalá muka,
jak dále bude, ví to jen sám bůh!
I bojovníci čela do přílbice
stiskají s vzdechem: zhynul, zhynul nám!
A ženy kvílí k dětem volajíce:
o modlete se, otec umřel vám!
26
Král věrný jemu umřel, tomu lidu,
jenž byl by zaň svou duši v oběť dal,
teď zapálí mu lásky panychidu
a bude žíti jak sirotek dál.
Tak v žalném pláči, s temným v duši lkáním
a v hrudi vřelé těžkou prázdnotu,
tak v zmatku půjde za svým dokonáním
a nevrátí se více k životu.
O zněte všecky zvony země, zněte,
o šumte lesy, lkejte dědiny:
z té historie světa mnoholeté
i ten král zhynul, věrný jediný!
***
Čas letí. Zvráceno jest v prach i bláto
královo tělo jako žebráka.
A národ žije; pozapomněl na to,
že kdysi knížata měl nějaká,
že kdysi s pláčem poslednímu králi
tak slavnou tryznu ze slz vystrojil; –
když do syta se oči vyplakaly,
vzmužil se, vzrostl a zas živým byl.
Ba žil a šťastně; a žil beze krále?
Ba bez krále – a přece, přece ne.
Královnu vyvolil si krásy neskonalé
a v oběť dal jí srdce plamenné.
Na trůně z nejskvostnějších perel země
povýšeném jak Hymalaje štít,
tam sedí kněžka, boží lásky plémě,
lesk oslavy kolem ní porozlit.
27
Královna národa, to láska ku volnosti,
to láska bratrská tam na trůn usedá,
ta vede národ k slávě bez žalosti
a vlastní při tom slávy nehledá.
Ji národ ctí s tou oddaností vroucí,
jíž nepoznal ni jeden dějin list,
jí klaněl se co kněžce všemohoucívšemohoucí,
a zůstal přece poctivý a čist.
Hle! Na předlouhém bílém baldachýnu
tak čistém jak sníh v dálném severu,
tam zapsána je řada slavných činů,
a darmo bys tam hledal nevěru.
Již pozřete jí ve tvářtvář, této kněžně,
té kněžně lásky, ať vás posvětí,
ať složí na hlavy vám ruce svoje něžné
a padněte si v náruč, v objetí.
Oj, vizte národ! Věčně žíti bude,
pokud mu tato vládne královna;
byť neměl nicnic, jen to své srdce chudé,
kde národ jest, jenž se mu vyrovná?
28
Nevěsta.
Čí, hle, ta loď tak sličně zdobená?
To Edgar pluje k svého srdci půli.
A jak se plachty větrem rozedmuly,
tak rozdmula se prsa sevřená.
Tam na té skalce, co se ku moři
jak matky oko sklání nad dítětem,
tam krásných očí dvé mu celým světem,
když v lesku tužném láskou zahoří.
Ba sličný rybák na té lodici,
sličnější skoro v duši porozvité;
vy ňadra tam, o vy to dobře víte,
vy rtové tam, prahnoucí, nyjící!
Jaké to pěkné vlnek šplíchání!
Každý ten zvuk je lásky šepot měkký,
a blíž a blíž vždy na břeh nedaleký
lodice mořskou cestou uhání.
Již Edgar čapku zdvihá ve výši,
i zdvihá se mu ňadro jeho mladé;
zní nedočkavý po tom mořském sadě
hlas jeho v dál – však nikdo neslyší.
29
Ni v dálce šáteček se nebělá,
by na pozdrav mu kynul odpovědí;
i volá zas a ostře v dálku hledí –
však vítá ho jen skála omšelá.
A rychlej’ loďka k břehům pospíchá,
jak hnaly by ji proudy jeho citů,
a než se nadál, ve měsíce svitu
břeh před ním zíral noci do ticha.
A skála holá; sem tam pozdní pták
vyletěl ze skuliny, pak zas vletěl do ní;
ji vypátrať nemůže nikterak.
I šeptá jméno její nesměle,
pak hlasitěji, až to vzduchem zazní;
však umlkli zas pahorkové prázdní
a bázeň k hrudi stoupá rozchvělé.
Do klínu hor třesoucí jeho hlas
tak měkce, něžně sladké jméno volá –
zda uslyší ho, jistě neodolá; –
ozval se ptáček a pak umlk’ zas.
Vystoupil na břeh; kol se ohlédá
a zdá se mu, že víc to není ani
to místo včerejšího milování.
Přec táž to mohyla, na niž teď usedá,
nad kterou včera přísahali si
věrnosť i lásku do náruči spiati;
dnes musí sám tu lásku vyvzdychati,
a k vzdechu se mu lítosť přimísí...
Noc jako z alabastru tesaná:
v zenithu tam nebeské po silnici
konají hvězdy vábně kmitající
noční svou pouť do zejtřka do rána.
30
Z mořského sadu měsíc povykvet’
jak plná růže na smalandské nivě,
a šíré moře, za dne bouřné, divé
podřimlo si jak ostatní ten svět.
Jak krásna’s noci! Zda to Edgar ví?
Zda mysliť na to zbývá jemu času?
Což po tom jemu, když v tu celou krásu
nemůže největší skvost vsadiť, ji?
Což mu ten měsíc, což mu hvězdy ty,
když nejjasnější zastřely mu mraky;
což mu ta zář, což mu ten lesk je všaký,
když před očima jeho zakrytý?
Zdvihnul se z mohyly a krokem zaměří
prv na východ, však marná výprava to;
pak na západ, než marna je i tato.
„Severu“Severu,“ dídí, „Edda se jistě nesvěří. –
Kde taky bloudiť? pusté křoviny,
neschůdná cesta, trní v každém kroku –
jak přejít venerských tam u potoků?
A vůkol domek ani jediný...“
A přece jde tím trním ve křoví
a přec se venerským těm proudům blíží;
jej nezalekla obtíž za obtíží,
vždyť hledat jde svůj poklad – bláhový!
A právě tam, kde stoka nejdivěj’
se řítí se skal v propasť zamotanou,
kde jako orkán kvílí vlny hranou
a šílený provádí s pěnou rej –
tam jeho Edda s jiným v objetí!
Viděl jsi zvíře lidmi ochočené,
když nad svým zvířectvím se rozpomene?
31
To Edgarovou duší proletí...
Mohutně vzkřiknul, na to ticho zas.
Neměl té síly, vzbuzená by zloba
zde pochovala milující oba...
I ptá se mladík: „Slyšela’s ten hlas?“
,To nic, miláčku‘miláčku,‘ Edda šepotá,
,to havrani proud právě přeletěli –
radš polib mne, ty živote můj celý,
či nejsi duše mého života?‘
Slyšel’s to, Edgare, tam v trní upadlý,
cítil’s ten dech polibku na rtech soka?
Ne; Edgar sní, že pláče u potoka
a pomněnky mu všecky uvadly...
***
Jsou ještě noci rozestřená křídla
a Edgar již tam stojí u kormidla;
stojí tam tělo s rukou u držátka,
však v duši ještě rozpomínka sladká.
Jen ve snu sladká: spala v jeho klínu
a on jí šeptal píseň milenčinu, –
však kde ty časy? – Kdo ví, s lodí kterou
uprchly v moře dívky před nevěrou.
Sen ještě žije před tím víčkem spilým,
sen rozkošný s obrázkem drahým, milým,
na němž mu ulpěl života kus valný,
než ponořil jej v tyto vlny kalny.
S ní chtěl se snoubiť, teď se snoubí s hořem
a s nepřehledným tím severním mořem,
ji k sobě vinouti chtěl kolem pasu, –
a teď pohlíží němě ke kompasu,
32
by z něho vyčet’, v kterém světa díle
by pohřbil myšlenky své zasmušilé.
„Rdi, rdi sese, moře, krásná nevěsto má!
Jak cítí se mé srdce býti doma
v tvé náruči, v šepotu vln tvých, citů,
na ňadrech tvých, východním při zásvitu!
Jsem ženichem tvým! Nejen v této chvíli,
kdy nevěrné mne oči opustily,
ne v životě jen, i po smrti zrádné,
na dno tvých citů duše moje padne.
Na ňadrech tvých chci zapomníť své žití,
nevěsto má, chceš mou, chceš mojí býti?“
Jdou vlny výš, jdou vlny hloub a v letu
Edgara loď tam do ciziny světů
uhání tryskem, jak by každá vlna,
jež ztratil, toho blaha byla plna...
Rozpráví s lodí: „Moje duše bídná –
ty vyhojíš ji, družičko má vlídná,
šepotem něžným svého kolébání,
bych zapomenul svého milování.
Mám novou nevěstu, má družko drahá;
hleď, jak jest krásna! Věno její sahá
daleko, daleko, kam ani zrak nestačí;
teď měsíc-bratr k rozchodu se stáčí
a hvězdy-dcerušky šly zdřimnout sobě
po noční procházce; tam zářné ve podobě
otec mé nevěsty, to slunce světu vzchází;
oslavy lesk jej slavně doprovází –
jak krásný otec krásné svojí dcery!
Třpyt s jeho hlavy plyne tisícerý
33
a každý paprslek niť skvostná, žhavá,
jíž nevěstin šat k naší svatbě tkává.
Nevěsta má jest čistší nad prameny
urdarských skalisk, čistší každé ženy,
jakouž kdy zplodil člověk na pevnině.
Jak? Měl bych přáti nevěsty si jiné?“
A Edgar vášnivě se dívá na nevěstu
a v pohledu tom našel k srdci cestu,
to k srdci mořskému, to k srdci nejhlubšímu,
kde najde žár, ne chladnou Eddy zimu...
***
Jdou vlny výš, jdou vlny hloub a v letu
Edgara loď tam do ciziny světů
uhání tryskem, vlnou zedraná,
uhání tryskem – avšak bez pána!
34
Legenda.
Cestičkou lesní chlapcem veden šel,
osleplý, vetchý, slavný kazatel.
Hvizd ptačí provázel je tichem lesa
a ševel suchých větví praskající;
modlitbu šepce stařec na nebesa
a chlapec plane v bezstarostné líci.
Teď na kraj lesa došli spolu právě
a usedli si na šťavnaté trávě;
již unaven byl hoch i stařeček
a pohova jim v milý přišla vděk.
Se šerem zmírnil slunce lesk se palný
a vlídně vítal nečekané hosti,
před nimiž rozkládal se prostor valný,
vroubený horstvem plným spanilosti;
a po dolině jako obec němá
tisíce skalných leží balvanů. –
Ač zástup očí ani uší nemá,
i ač to není obec pohanů –
přec nezbedný hoch takto starci praví:
„Před námi na pláni, aj, husté davy,
jež dychtí vroucně po tvém slově, pane,
35
o nenech žízniť plémě zbědované!“
„Neslyším hovoru“hovoru,“ dí stařec svatý.
„Jsouť zástupy ty touhou slova jatyjaty,
a proto ticho jako po kostele“kostele,“
mu hošík vece nestoudně a směle.
A slepec povstav z měkké traviny,
jímavou řečí hřímá v skaliny,
i káže Krista, jeho kříž i muka;
krucifix zdvihá vráskovitá ruka,
shrbené tělo, nádhery vší prosté,
teď velebou a zanícením roste,
a ze slepého oka dutiny
se slzy roní v starce šediny.
Posvátným „Amen“ stařec končí slepý,
a div divoucí! V ohlas velkolepý
každičký z žuly vytesaný kámen
do vzdušin volá měkké, vroucí „Amen!“
Hoch trne bázní, ku starci se tlačí
a vyznává svůj přečin v dětském pláči.
Však stařec pohladiv ho mladé ve tváři
vítězstvím boha plá a zazáří:
„Byť lidé byli všickni z kamene,
a byť jich bylo jako písku v moři,
to boží slovo, věčné, plamennéplamenné,
z kamení sobě nové lidstvo stvoří!“
A stařec, pojav hocha ve svůj klín,
jakoby prozřelprozřel, kráčí v šera stín...
36
Z KRAJE.
[37]
Kamarádi.
Povídka.
1.
Bujným lesem kvetoucího mládí
životem šli, dobří kamarádi.
Pěkní hoši: jako jedle štíhlí,
v tvářích červeň, v oku záře smělá;
děvčatům se srdce rozechvěla,
když se občas kolem chasy mihli.
Mihli jenom; bylyť cesty jiné,
jaké hoši spolu mívali:
do hor skrýší, v blízká úskalí,
do samoty, v lesa temno stinné
vodil krok je v neděli a svátky,
když se vrátil odlevy den krátký.
Přes týden jich neviděl jsi ani;
buď že bylo v poli práce dosti,
buď že v mysli dlelo přemítání,
buď že nešlo jim nic k veselosti,
zkrátka, nikde nebylo jich v chase.
Leč když zvolna o nedělním ráně
rozhoupal se zvonek k slovu Páně
39
a slunečko v mladé, svěží kráse,kráse
rozlilo lesk krajem přesladký,
uviděl jsi nízké od chatky
dva ty dobré naše kamarády
ke kostelu tiše chvátající,
nabrat pro týden zas nové rady,
v srdce klidu a jasnosti v líci.
Však tu mnohé stáčelo se oko
v onu stranu, kde že hoši stáli,
však ve mnohém srdci přehluboko
zakotvil se obraz dokonalý.
Nejeden jsem slyšel u dveří
dívčí povzdech za ten párek mladý,
však kdo znal ty milé kamarády,
milerád mým slovům uvěří:
jenom zlatá kadeř Václavova
od Vítovy lišila se tmavé,
jak když z písně smutné, usedavé
povytryskne sloka jasná, nová.
Jedno srdce ve dvou schránkách těla,
ve dvou ňadrech jedna duše celá.
Pod jedním tu krovem rostli spolu
jak dva stromy pod společným nebem;
jedním citem v dušíduši, jedním chlebem
živilo je u jednoho stolu
přátelství a láska vzájemná.
Dávno boží ruka tajemná
roditelské odňala jim péče:
otce rov kryl, pažit dobré matky.
Půjdou k sobě, budou bratry sobě,
rozdělí se o vezdejší statky,
40
jak už dávno o srdce se dělí.
Smyslili si, bylo po sirobě,
po tesknotě na ten život celý.
V jedné jizbě, v jedné prosté chatě
dýchaly dvě duše láskou spiaté.
2.
Jeť zas jednou pěkný jarní den!
Pyšně slunečko si vykračuje zase
po obzoru čistém zimním po zápase,
jak když jonák v svátek vyšňořen!
A jak by z té jeho veselosti
sálal do všech konců paprslek,
všecko zpívá, bez běd, bez starosti,
v každém oku lásky zář i vděk.
Různý zpěv to: svěží okřídlenci
steré písně v svorném pějí věnci,
v lidském ňadru bez slov klokotá
jarní píseň, naděj’ života.
A když slunce na poledni stane
vlídně patříc v doly milované,
měkkým teplem kdy se nachýlí
ku každému pozemskému tvoru,
od hor temen k modravému boru,
ode skal zas k pestré luční směsi
jeho dech když družně zasedne si, –
jak to pohled vábný, rozmilý!
Puká poupě, houstnou lípě šaty,
po nichž ptáček hopká kropenatý,
stříbro potoka se leskne v duze,
41
umdleným stín olší ku posluze,
a tam v rokli bujné kapradí
rozhořelou hlavu ochladí! –
S Václavem bys Víta uzřel v něm.
Přicházejíť v prázdné chvíli sem
porozprávěť sobě, požalovať,
postěžovať a se poradovať.
Zde to lesní šumné stromoví
i ten potok, co se ze skal dere,
slyšely jich řeči tisíceré –
avšak němý svědek nepoví!
A co také pověděť, se tážete?
Málo věru. Co se urobilo
v témdni práce v chalupě a v poli,
co je půdy a čím poseté,
jak že táhnou valaši, jak voli,
jak že ve vsi, jak že v blízkém městě,
a jak v trhu na ceně co bylo,
o které se mluví o nevěstě –
málo věru. A přec Václav právě
oči sklopil, Vít když počal maní:
„Něco se mi divně toulá v hlavě;
sotva umdlen od krátkého spaní
k práci vstanu, už se zavěsí
na mysl mou obraz pěkných tvarů,
očí stále bloudí za lesy,
není do pláče mi, není do rozmaru,
a co myslím, s obrazem tím pojím
a svou duši bázní nepokojím...
Miluji ji. Nač tajiti tobě,
jenž jsi půlkou mého vědomí? –
42
Když jsi ve městě byl o neděli
a já osení jsem shlížel sobě,
zda mu uškodily pohromy,
záhony-li deště nevymlely,
a jak bude, jaká naděj’ v léto:
octl jsem se na skalině této.
Sedím, myslím, jak se daří v městě
kamarádu, kde že v tuto chvíli,
jak se vrátí k večeru druh milý,
a po které vstříc mu jíti cestě.
Sedím, myslím, náhle šustne cosi
dole u řeky, tam hustém ve rákosí,
myslím, hledím, a v té zeleni
zjevilo se čarné stvoření.
Nač ti líčiť, chuda řeč je naše,
na ten obraz sotva vystačí.
Povím krátce. Hleděla kol plaše,
stihnul jsem ji hořkém při pláči.
A co znělo její lkání vzduchem,
srdce moje tajným bilo ruchem;
a když poslední ston dozvučel
a já pozřel v tváře její pel,
v sladkých očí hloubku ve závratnou,
pojal záchvěv mysl moji matnou,
jalo kouzlo všecky smysly mé!
A v tom vespolek se uzříme:
sklopila svá víčka, rozpak sladký;
a než minul okamžik jen krátkýkrátký,
již jsem stanul před ní, nevěda,
proč se prs můj mocně pozvedá,
proč mi na rtech váznou slova v spěchu,
43
jež jsem vymyslil si dívce na potěchu.
Aj, co pláčeš? potichu se táži.
Zabloudila cestou tvoje noha,
aneb želíš ztráty, přeubohá?
Na otázku mou se od skal vzlyk odráží.
Pověz, pověz, nutím ku zpovědi.
Ale marně; dívka s odpovědí
váhá dlouho, pak jen ston a vzdech
rozlehl se po skalnatých zdech.
Přistoupím k ní, svislé její ruky
dotknouť chce se prst můj nesměle,
však hned skryl se v pěsti rozchvělé.
A v tom zavzní táhlé, divné zvuky
přes hor štíty z blízké dědiny;
kdo jej zaslech’, zvuk ten rmutiplný,
když jej nesly kolem vzduchu vlny,
pochopil teď vzdechy dívčiny.
I já chápal; avšak nechtěje
okamžiku toho ticho rušiť svaté,
truchlé této hudby závěje
přijímal jsem ve sluch mysli jaté.
Zvonek dozněl. Ticho jako v hrobě,
do něhož teď kladou mrtvé tělo,
za něž pláčí tyto oči obě
a za něž i mé se rozslzelo.
Z dívčích očí příval jako moře,
na mé brvě vlhká krůpěj hoře...“
Zamlčeli Vítovi se rtové
v řeči přátelské, však nehotové,
a druh Václav, tiskna druhu ruku,
procítil s ním znova všecku muku.
44
A Vít skončil: „Není pomoci,
nestačí mi ani řečřeč, ni chvíle,
plakati by bylo do noci.
Povím jindy. O dívčici milé
jenom tolik propovím ti krátce:
vystrojili tehdy pohřeb její matce,
to po boku kostí otcových;
osiřela jako my dva tady,
siroteček mezi kamarády.
Zmizela však jako plachá laň,
když se zjeví našich po lesích
aneb slétne v nížinu a pláň;
zmizela mi jak ta stezka v hvozdě,
když se oku náhle vytratí;
už tu večer, už tu na noc pozdě,
však má laňka se mi nevrátí...
Volal jsem ji hlasem plným trudu,
plným milosti a přátelství:
kam se děla, jen sám bůh to ví,
ještě po ní dlouho, dlouho stonať budu.“
Skončila se zpověď němým slovem
pod nebeským blankytovým krovem.
Seděli tu druzi vedle sebe
na výstupu lesa skalnatém;
měsíc svítil, hvězdy mrkly s nebe,
jejich záře vnikala až sem.
Kamarád tu vedle kamaráda;
pozdvihli se mlčky k návratu;
mlhy táhnou, noc se v údol vkrádá,
její klid se stele na chatu...
45
3.
Byla vojna. Která, jakákoli.
Ostrou kosou sekala smrť hlavy
na velké všech rozmnožení slávy,
málo dbajíc, vlasť že srdce bolí,
pláčem vdov že sténá země kruh –
a kdy konec tomu, suď to bůh.
Vít se loučí. Václav jednu ruku,
druhou drží Hana s tiskem žhavým,
a jak srdcí dvé se v jednom kdysi
vyměnilo blahém, vroucím tluku,
tak teď tré tu srdcí ohněm pravým
přátelství a lásky plápolá.
Tomu obrazu kdo odolá?
V dívky nářek druhův hlas se mísí,
na jediném jeho rameni
čtyři rtové planou plamenní,
dvé hlav klesá jedné do náruči,
jeden smutek tři dušičky mučí.
Dívku zlíbal, k prsoum Václava
přitisk’ živě loučící se Vít,
a již spěchá v pole krvavá.
Ještě slovo: „Václave můj zlatý,
zde můj odkaz ze společné chaty:
zde má Hana, viz tu růži moji;
na mých prsou zde se měla stkvíť,
já měl vůni její dýchati
v mámení a sladké závrati!
Opatruj mi růži péčí svojí,
chraň ji mrazu, lidských psot a běd,
46
braň ji před vrahem, jež slove zapomnění,
horšího ba nemá tento svět!“
Poslední stisk rukou, rozloučení.
Slunce právě plane na západě
jak ta žhavá letní růže v sadě,
ještě tamto na obrubě hory
kadeř kamaráda v posled ozlatí,
ještě navštíví tam v dálce bory
a pak – vrátí se ti, Hano, nevrátí?
Vrátí se vám, jak šel od vás celý,
právě jak jej oči vaše zřely?
Vrátí, vrátí! Naděj’, květina,
lidstvu stále kvete jediná!
Když už všecko spálil zášti mráz,
když už zeje propasť hloubkou svou,
ba když umíráčku zavzní hlas
a duch zmírá stopen mrákotou,
když bouř soudu strašně zaburácí
a tvor všecek prchá ze světa –
tvůj dech sladký lidstvu vesnu vrací,
a tvá duše vesmír prolétá!
Vrátí, vrátí, celičký a váš!
Zatím ještě ruce svoje spněte
a vroucně se spolu pomodlete
za jeho dušičku „otče náš!“
4.
Do vsi přibyl hosť, však nevítaný:
zima krutá s třísní sněžných peří,
s korou ledův, bouřných větrů sběří,
47
s písní hrůznou jako smutné hrany.
Teskný hvizdot dolinami lkal
jako nářek opuštěné vesny,
odrážel se teskně ode skal
a pláč kvílel celým krajem děsný.
Vánoc blížila se. Štědrý večer tady.
Venku vichor v štíty horské hučí,
v skalní sluje metá sněhu sklady
a zas dolům sklesá do náruči.
Noci blahá! Kolik pěkných citů
v lidských ňadrech světem klokotá?
Málo vás, hvězdičky, na blankytu –
vánoc blahá, srdce života!
Sladká písni sladké o vánoci,
kolébavko v netušený ráj;
tebe vzývať v strastech ku pomoci,
z tebe kouzliť lidstvo bude máj,
pokud bude srdce jediné
v této bludné světův krajině.
Venku bouř, však jaro v chatách za to,
směvná ústa, očí hovor hlasný,
každé slovo perla, pocit zlato,
každá chata ve vsi palác krásný.
A když kahan louči zableskne se
za umrzlou deskou okénka,
jak když v hlavě, kol níž bouř se nese,
z mraků vzejde spásy myšlénka.
Venku bouř a při lampičce prosté
Václav sedí v tichém dumání;
48
srdce jeho divnou touhou roste,
myšlenky zlé mocí odhání.
Divná touha! Kamarád, ach, v dáli,
snad že živ a v mysli vzpomíná si
na ty blahé v rodné vísce časy,
snad mu teď se oči rozplakaly,
a snad, bože, koberec ten sněhu,
co se venku na zem schřadlou stele,
vybrala mu smrť, ach, ku noclehu,
po života pouti neveselé.
Ach, ba ano; tuto před ním leží
lístek malý, těsně popsaný,
list to Vítův: že je zdráv a svěží,
že mu paměť nejde od Hany,
od přítele ni od rodné chatky,
v níž mu život vykvetl tak sladký.
Dodal krátce, že se z toho místa
ku boji žel osudnému chystá:
„Tebe líbám, za mne polib Hanu,
snad, můj hochu, tenkrát naposledy.“
Václav obrací ten lístek bílý,
každé slovo v paměť vyrývá,
v moře slov těch topí vlhké hledy,
mlčky zírá v známou oknem stranu,
kudy jemu odešel druh milý.
A v tom půlnoc rohem zaznívá.
Sklonila se hlava do dlaní;
zlatá vánoc zimním krajem pluje,
ta mu druha smrti ochrání,
zachová a vlídně opatruje...
49
5.
S věže vesnické teď vánoc hlásí
hudbou jemnou zvonku hlaholy,
v nichž se kryje kouzlo tajné krásy,
jež pocítí, ať je kdokoli;
od stařečka po tu chasu drobnou,
od matičky s vráskou na skráni,
po ten dorost s mladou tváří zdobnou.
Zástup ku blízké teď kapli chvátá,
postavené nad vsí na stráni,
patronkou jíž Marja panna svatá.
Prouhou stezky po jednom se ztrácí
do úzkého kaple otvoru;
kostelník již zdvihá závoru
poslednímu, pak se v kapli vrací.
Z vetchých varhan zvuky chudé, liché,
vyloudil teď starý učitel,
z modlitbičky u oltáře tiché
knězův hlas se stropem kaple chvěl.
V to lid zpívá, doplniť těch zvuků,
varhanám jež pobral dravý čas...
A tam v koutku, v srdci trud i muku,
děvče stojí. V čarné kouzlo kras
nahlédnouti dala lampy záře,
paprsk mdlý sem skytnouc od oltáře.
Dosti na něm. Dlátem vytesaná
umělcovou nejskvělejší rukou
hlava z kamene, však se vším bytem,
se vším blahem, se vší sladkou mukou,
se vší touhou v srdci nerozrytém,
50
tak tu stála na modlitbách Hana.
Této modlitbě slov netřeba,
není také přísných obřadů;
v bohatou však za to náhradu
zjevu toho prostá veleba.
Ba že matka na obraze boží,
vyrudlém a stářím zvetšelém,
všecku starosť z mysli dívčí složí
mocným slova svého povelem;
rozpne nad tím, za nějž šepcí rtové,
oči pláčí a srdečko stoná,
pomoci své ruku. Jasní dnové
rozestrou se nad hlavama leskem;
rozloučíte s veškerým se steskem,
touha vaše v náruči vám skoná...
Varhan vetchých zvuky v kapli hasnouhasnou,
dozpívali vánoční už krásnou.
Blahá noci, vánoci ty lesklá,
kdo odolá kouzel tvojich vnadě,
a kdo tvých by nepřál sobě pout?
První hvězda když se rozebřeskla
na velebném nebes tvojich sadě,
sladkým pláčem chtěl bych utonouť...
6.
Ještě zima s jarem vojnu vede
jako tam ty nepřátelské davy.
Když však první na obloze šedé
teplý paprslek a usměvavý
51
k lidem vlídně opět zaletěl,
stichly zbraní třesky, zvuky děl,
shasnul žár, jenž planul světlem děsným;
zášť a hněv, jež v naduté se pýše
nad národův hrobem leskly těsným,
složily své meče klidně, tiše;
jenom anděl smrti vzdechem vanul
a pláč hořký s očí jemu kanul,
jen duch míru povznášel se kolem
vznešený a usmířený bolem...
Ve vsi roznesla se milá zvěsť:
„Míru kvete lidem ratolesť!
Vojsko z vojny už se vrací zpátky,
dnes neb zítra budou naši doma;
chystejte se tatíci i matky,
i vy dcerky s hořícíma rtoma!“
A věsť rázu pravdy nabývá;
již tu kdosi chvátá na komoni
k chatě starostově, vjíždí do ní
brankou u vrat; mládež dychtivá
venku čeká, cizinec až vyjde;
čeká dlouho, k ní se s hlukem druží
všickni téměř z celičké vsi lidé,
vyrostlí i staří, ženy, muži.
Konečně. A rychtář v blaha záři
ven vychází mezi dav a volá:
„Těšte, těšte, lidičky, se moji,
touha se vám jak ta moje skojí;
zejtra, zejtra v náruči je máte,
miláčků se vašich dočekáte.“
52
Kde se k dnešní nocínoci nabrati
spánku klidného? Spíš snění trochu
o návratě pěknolících hochů –
sladké snění v sladké závrati!
Všem-li sladké? Ach, to těžká chvíle,
když do mysli chmurné, zasmušilé
beznaděje hostem zavítá;
a zas když v tu tesknou chmuru duše
blaženější hvězda ve předtuše
leskem třpytným v oko zakmitá!
Přijde-li či nic? Či zdráv, či chorý?
Vesel, v zpěvu, nebo zasmušen?...
Vyskočilo slunce na pahory,
šumem plesavým se hlásí den;
věru, že by ani chasa ptačí
nemusila probouzeti dnes
ze snů lehkých šťastnou naši ves,
ni kohouti, ranní pomahači!
Což je očí, jejichž bledá víčka
nezemdlela ani na chvíli
do samého bílého raníčka.
Ani sněžná stařečkova hlava
ku polštáři už se nechýlí,
z vrásků starých radosť usměvavá
jasně zírá okem omladlým;
a stařenka zpívá vnučkám svým
ranní píseň jako zvonkem čilou;
košilatých dětí drobotina
hledíc v její líci prostomilou
ku modlitbám malé ručky spíná,
53
neumělým přidává se hlasem
ku písni a září blahým jasem.
A což kdo by pozřel v tuto chvíli
v dívčích srdcí tajné hlubiny –
však že stačí pohled jediný
na Haničku, obrázek ten milý.
V nedočkavé tísni bouřných citů
každá brva chví se nad okem,
jehož touha snivém ve zákmitu
mluvou sladkou bez slov hovoří,
cože cítí v nitru hlubokém
toto srdce zlaté; o, kdo v tuto hloubi
tajemstev zrak slabý ponoří?
Zoufání se s nadějí tam snoubí,
s ledem žár a věrnosť s nevěrou,
obraz ráje s pekla příšerou...
Dívčí srdce, pohádko ty dětská,
vystrojená boží tvůrčí silou,
v náruč tvou jsou skryta přespanilou
světa štěstí, muka jeho všecka...
Dívčí srdce, pohádko ty čarná,
čarnější však srdce druhovo,
když se v lesklá roucha lepotvárná
přátelství obláčí na novo!
Junácky se Václav k svátku strojí:
všecku sličnosť sbírá v duši svoji,
srdce šňoří vřelým tlukotem,
všecko perlou, zlatem, co je v něm.
Prsa pnou se ruchem, pýchou čelo,
věrná chvěje pravice se již,
okem jakés světlo zablýštělo,
54
že je kamarádu blíž, o blíž.
Vesničko ty nalepená v skály,
stroj se, stroj se, hrajte trubači,
kmitají se šátečky, hle, v dáli,
smích a plesy – už je po pláči.
7.
Jako vůdce vojska v čele směsi
na sedlaném zdobně koníku
plaše Václav rozhlédá se kol;
hlavou pýchá, zas ji k prsoum věsí,
ňadrem buší svorně slasť i bol.
Za ním hudci vedou muziku.
Radostně a hlučně do kroku
ubírá se za trubači chasa,
samý fábor, všude pentle samá;
mládež na to v čilém poskoku,
výskotem a švarným zpěvem jásá,
až to šumí všechněm nad hlavama.
Za vším davem dívčí hlouček pestrý
nožkou studem posud nesmělou
s písní chvátá na rtech veselou;
dnes jsou všecky v svorné tužbě sestry,
všem jim stejně srdcem klokotá
omladlého naděj’ života.
Různými pak sem tam stranami
volnějším jde klusem usedlá
vážných kmotrův řada s matkami;
ba i starce z chatek vyvedla
v obecný ten šumný vír a ples
55
zvědavosť a touha na náves.
Sama příroda se k svátku hlásí:
jarní ráno plné bujné vnady,
ptáků zpěvných hvízdá na tisíc,
a kde za vsí vyrůstá les mladý,
vůně všady přichází ti vstříc,
již unáší větřík přese klasy. –
Kolem božích muk se průvod beře
a tam v tichu Krista u mateře
stane málo s modlitbičkou krátkou.
A pak dále na tu cestu sladkou
shledání a vroucích objetí! –
Obzor malý, jako v horách bývá.
Co se za pahorku štítem skrývá,
kdož by mohl dole zvěděti? –
A přec na tu proužku tamto bílou
silnice, jež táhne přes hřeben,
všecky oči upřeny jsou jen
jak na rodné vísky vížku milou.
Odtud vaše spása přijíť musí,
na níž palác nadějí vám stojí,
nebo žalosť, trhající v kusy
vaše srdce v trapném nepokoji...
Konečně. Hle, proužka bílá rudne,
skvrna jakás skalila ji šerem.
Temný bod, jenž víc a více roste
mravenčí jak hnízdo v tisícerém
hemžení a pouti klamné, bludné.
Jsou-li kýžení ti, drazí hosté,
56
kdož to odváží se pověděť?
Bod se šíří. Slunce právě teď
mohutný proud paprskův tam metá,
a již propuká dav v slova rychloletá:
„To jsou naši hoši, to jsou oni!“
A již hudba zvučnou vzduchem zvoní,
v nově volá chasa uvítanou.
A teď družně dva se k sobě blíží
davy lidské myšlenek a citů;
radostného slunka při zásvitu
oko v dálku ostřeji pohlíží;
hle, již sem tam čapka promodrává,
šátek kyne rukou zdvižený,
od hlavy se odděluje hlava
a kazajka bílá od kabátu,
ba i výskot zazněl kýžený.
A ta sladká pověsť o návratu
již se stává skutkem dokona.
Blaze radosti, když čistým kape
do srdečka proudem, blaze jí;
ubohá však touha v naději,
zklamáním když srdce zastoná
a srdečko krutou nohou šlape...
Utkaly se zástupy. Hle, lásky vojna,
přátelství a vděku bez krve,
jenom slzí vřava teče hojná;
jinak ani není poprvé,
když se v návrat tolik srdcí schystá,
pro tu lásku sotva v nich je místa!
57
Zraky Václavovy ohněm planou:
rád by pozřel v tvář tu milovanou
kamaráda, jenž se vrací zpátky
v domova kraj kýžený a sladký.
A v tom hloučku dívek kdož by věru
nepostřehl Hany? Na sta očí
pod brvami jejími se leskne,
touha v ňadrech zachvívá se sterá,
sto je vzdechů v této hrudi teskné.
Zrak se obou v různé strany točí, –
Víta není nikde do kola!
Marně čtvero očí plápolá,
marně rozpíná se náruč měkká,
marně na svobodu bolesť čeká,
není Víta, není zprávy o něm...
Však tu ejhle, Václav k houšti lesa
obrací se švarným koněm;
chvátá náhle nazpět silnicí,
za ním zříti Hanu dívčici:
za každým sic krokem mysl klesá,
z ňader prchá slední naděje,
kam se jejich láska poděje?
Přátelství,Přátelství kam, v kterou světa stranu
Václava zanese, v kterou Hanu?...
A tu koník s vetchým vozem kluše,
na vozíku – poraněný Vít;
v ubohé tři zavítala duše
radosť bujná a křik šílený
dral se téměř ze tří prsou sklaných,
dívky, kamarádů milovaných.
58
Z šesti očí jeden zářný svit,
jedna žhavá lásky myšlenka;
hle, tu kamarád je milený,
podle něho Hana milenka.
Darmo koník vozem trhá k předu,
již tu stojí sobě ve pohledu
plném lesku, plnějším však žele
v tváři jásavé i neveselé.
Václav stoupá s koně, k vozu spěchá,
a s postele zdvihá slaměné
kamaráda v ňadra milodechá;
podál dívka stojí z kamene,
dech jí ouží ňader tíseň matná,
smrti stín jest na tom líčku bledém,
slovo vázne na rtech stuhlých ledem;
jediná jen otázečka chvatná:
„Živ-lis, milý, pro mne živ a zdráv?“
A Vít zdvihá ze slámy se již
a o rámě opřen kamaráda
s vozu kloní drahou hlavu níž,
a rukama Hanu obejav
šepce jenom: „Ještě máš mne ráda?“
V odpověď mu dlouhé objetí.
A Vít tělo s vozu dolů nesa
na jedinou nohu k zemi klesá;
druhá, žel, jest jenom ze dřeva.
Což to lásce, což to přátelství?
Jen když srdce stejně v prsou bije,
když v něm věrnosť ráda prodlévá.
59
Ubohý Vít! Avšak žije, žije!
Slovem tím jest všecko za náhradu,
všecko děvčeti i kamarádu...
8.
A na večer na hospodě švarně
velkolepá hraje muzika:
od housliček do bručavé basy,
trub i bubnu zvuky jednotvárné,
klarinetem jizbu proniká
ve sluch bujné, tancechtivé chasy.
Všecko září. Děvčat líce planou,
leskem hoří na vše strany oči,
za písničkou zvláště milovanou
nožky po čisté se půdě točí.
Párky družně letí pořadem,
svižným taktem sem tam do závrati,
po odluce dlouhé svorný sněm
tancem spolu počal rokovati:
slovem jsou mu rukou jemné stisky,
ševel vzdechů laskavý a zpěv;
hochův čiperných a ladných děv
shromáždění z milé naší vísky.
Kol a kolem zvědy hospodyněk
teď je do svateb a párků měří,
do nejedněch pletou do kadeří
po žních blízkých svatební už vínek,
váží věno, váží krásu, píli –
což to věru svateb nastrojily!
A před okny pod lipami venku
60
neumělým skokem pleší děti
a vojáků návrat spolu světí.
Vedle jizby hlučně ve přístěnku
hovorem se baví tatíci;
ku pomoci mok jim chladící
šenkýřovou poskýtaný rukou,
jejíž družka po tabulce tiše
místo jediné vždy po dvou píše...
Muzikanti mocně v bubny tlukou,
všickni hoši vyšli do kola,
ba i Václav ve náručí Hany.
Jediný Vít mezi vesničany
sedě o tom živě vypráví,
kde jej stihl osud vrtkavý.
Zrak mu ohněm svítí, plápolá:
„Byla tě to jiná muzika
nežli všecky vaše bombardony.
Jeden kleje, druhý naříká,
řehcí koně, v to se mísí stony,
pušek náboj sviští vzduchu vlnou,
nad hlavou děl hromy rachotí
v děsnou vřavu tu a žaluplnou.
Tuto muziku když zanotí
vůdcův povel, však to tanec jiný –
tato nota vraždí vaše syny...“
Odmlčel se Vít a nohu ze dřeva
srovnal sobě vedle židlice;
vesničanův mlčky prodlévá
pohled na noze i na hochovi...
Ticho roste; jenom z světnice
61
zaznívá sem dozvuk fanfárový.
A teď jemná píseň jizbou vane
jako z duše bolem utýrané;
sotva huslař struny se dotýká,
bubnu slabě ruka bubeníka,
basa šepce jen tak jako dechem
a píšťala táhlým, smutným vzdechem.
Hrají „solo“. Mláď se vůkol staví.
Pomaloučkým jak ta píseň krokem
vede Václav zdobně do středu,
všechněch diváků kol střežen okem,
nevěstu teď kamaráda Víta;
úsměv ladný v každém pohledu,
v nožkách poskok veselý a hravý.
Hlava dívky na prsou mu skryta,
nad níž jeho hrdě kolem hledí
jak by s otázkou i odpovědí;
kolem pasu panenského vine
ruka se mu v netušené tísni...
Ještě kvílí poslední zvuk v písni,
an tu kdosi ze zástupu kyne;
Vít to kamarád se k párku blíží,
úsměv trpký na rtech spočívá mu,
s lahodou i záští na ně shlíží
hledem věrnosti i zorem klamu.
A tu hlavu popozdvihla právě
sličná Hana; Vít tu před ní stál,
její Vít s tou hloubkou v celé duši...
Divné pletivo se přede v hlavě,
divným zvukem po ňadrech to buší
a srdečka bujným chvatem tlukou...
62
Václav kamarád už děvče z rukou
zlehka pouští a popošed dál,
hovoru chce aspoň popřáti,
když už v tanci vírném překáží
nešťastná ta noha ze dřeva;
stojí podál jak by na stráži,
jenom zrakem na nich prodléváprodlévá,
na Haničce, na Vítovi druhu.
A mezi tím chasa v družném kruhu
hochů, děvčat kolem nich se staví;
a když zmlknul nápěv usedavý
housliček i basy docela,
jal se hovořiti takto Vít:
„My, co z vojny vrátili se dnes
v domovský svůj vytoužený byt,
my, jimž naděj prsa rozchvěla,
do jichž srdcí hostem přišel ples,
jsme dnes víc než jindy; výsad, práv
hojnosť máme aspoň jednou v žití,
do hrobů než hlavy se nám sřítí.
Předně dík vám, bratří, za pozdrav,
za těch kytic milodary vonné,
za ty zvuky jásání a zpěvu,
za ty slzy, v nichž vám oko tone.
Shledání, hle, slaví z nás tu každý!
Každého, hle, vítá rodný dům i sad;
shledal syn se s tatíčkem i matkou,
s vyvolenou srdce jonák sladkou,
s kamarádem věrným kamarád!
Nedotekl válečné se vraždy
prut nás nikde, jenom noha moje
63
neuprchla z osudného boje.
Mám já děvče; Hanu moji vizte,
stvoření to bez poskvrny, čisté,
moji růži v lásce zasazenou –
teď se měla státi mojí ženou.
Jsem teď chuďas; vrátiv ubohý
do vlasti se chrom a bez nohy
nešvarně bych chvátal ku oltáři,
špatně křepčil, páni muzikáři.
Dědictví však, posvěcené mukou,
nevydám já každému hned z rukou;
komu taky takový skvosť dáť?
Dědicem mým bude kamarád! –
Neodvracuj, milý druhu, líce,
aniž ty, má drahá holubice...
Viděl jsem vás v spanilé té službě
jemné písně otáčet se kolem,
a mé srdce, ač sevřeno bolem,
stichlo náhle v bývalé své tužbě.
Buďte svoji; za dar svatební
ať vám věrnosť, jak v mých prsou plála
k oběma vám, nezdolná a stálá;
paměť na mne ať vám v srdcích zní!“
Hudba počla – ale darmodarmo, tuším.
Zaléhá jen hlučně k všechněm uším,
k srdci nenašla si nikde cesty.
Vít tu stojí těsně u nevěsty,
jejíž oči slzami se lesknou,
Václav odvrací se s duší tesknou –
však hned na to do náruči padá
nejdražšího svého kamaráda.
64
Přátelství to pouto nejpevnější
nad želez i zlata řetěz sladký –
kdo ty vášně sličné ukonejší?
Není otce, není drahé matky!
Vroucně jati sochami zde stojí
hodni věru štětce malířova,
a jen tato píseň v nepokoji
potomstvu je na čas pouchová...
Podlé Hana; nohy se jí chvějí,
hlava hoří, dech se těžký dere.
taTa snad cítí ostny tisíceré
v panenské své duši nejhlouběji...
***
Dopověděť povídačku z kraje?
Všední konec jak ten život celý.
Pokud v srdcích mladý život máje,
pokud smysly v strastech neztupěly,
potud blaze vám, vy snové zlatí!
Každý z vás se v lepou píseň šatí,
hvizdem kosa, tlukem slavíka,
při níž oko tužbou plá i hraje,
a ret chví se lásku šepotaje,
při níž srdce báň se odmyká.
Tenkrát blaze vám, vy bujní snové!
Když však padá lesklá rouška ona
s kostry, jež se skutečností zove –
píseň náhle umlkne a skoná...
Některá z ní jenom sloka časem
o hodince černé zavítá
65
do vzpomínek přitlumeným hlasem,
až konečně tajné ve předtuše
navždy prchá ze srdce i duše,
nepaměti hrobem přikryta.
Podlé pravidel a bez repotu
odved’ Václav od oltáře Hanu,
a Vít po vsech kolovratem točí.
Povídačka z míry nevybočí,
pochvalu jí vzdejte nebo hanu,
někdy jenom jinakou má notu.
Chvíli skřípá, pak zůstane stát
jako Vítův chudý kolovrat...
66
Ze šalandy.
Při hvězdách a při měsíci,
při kmitavém kahánku
sešla se dnes ve mlejnici
chasa bludných krajánků.
Ej, což je tu lži a řeči,
se stárkem se smějí mleči,
nežli ráno zavítá,
nasmějí se do syta.
Ten ví cosi povídati
o ženiších v potaji
a kolik že tisíc platí
dceři tatík po kraji.
Po Labi a po Sázavě
putuje jich hovor hravě,
od Vltavy k Lužnici
na vorech a lodici.
S horských pěšin sráznou cestou
krok je vede v údolí,
67
za ženichem, za nevěstou
smích a žert jich hlaholí.
Pana otce na Cidlině
hlučná paměť v řeči mine,
i na vdovu v Jizeří
krajánkové zaměří.
Není kola v českém kraji
bez hráze ni stavidel –
chutě o všech povídají,
jak kdo kudy jel a šel.
Lež a pravdu hovoříce
dívají se do konvice,
a když prázdna, stárkův hlas
naplní ji v krátce zas.
Dostupuje ku půlnoci
neodvratná hodina,
ledakterý spánku mocí
už už objat usíná;
dva již jenom z chasy celé
k chvíli duchův neveselé
k noční hlídce zbyli tu
v polotemném zásvitu.
Oleje prost vedle kříže
kahan prsk a smutně zhas,
a jen z okéneček mříže
měsíční se vkrádá jas.
Kolo vrže, mlýn se staví
jakby mdlý a od únavy,
68
jak trhaným klepotem
loučil by se s životem.
Smutně dvé tu kamarádů
vedle sebe bez hnutí,
tiši jakby brali radu
každý ve své zármuti.
Vzdech se ze dvou prsou valí,
vždyť zde oba pochovali
před dávnými před lety
života kus prokletý.
Hle, krajánek vetchý věkem
hlavu klade do dlaní,
vzpomínka mu drahým lékem
do duše se uklání.
Před lety zde v bujném lesku
pánem býval na zájezku,
dobrým panem otcem zván,
zval ho žebrák, zval ho pán.
Klapaly ty mlejny hlučné,
až je v horách slyšeli,
byly v chlívech krávy tučné,
řehtot koní veselý;
na komoře vedle matky
milých dětí hovor sladký
a na dvoře krákoře
čilá drůbež bez hoře.
Povodeň a sucha, daně
dívaly se do mlýna,
69
dívaly se do kukaně
i do prostor kravína;
dívaly se do truhlice
ode roku k roku více
na mlynářku, na děti
ku smrti a závěti.
Zbyl tu sám jen; osiřelý
žebrákem, hle, bloudí sám,
zde pochoval život celý,
dnes tu žije vzpomínkám...
A druh jeho? Srdce mladé
do minula štěstí klade,
odtud bral se na cesty
bez štěstí a nevěsty!
Na těch místech, pod tím krovem
pod olšemi ve stínu,
na srdečku démantovém
v náruč tiskna dívčinu
budoucnosti stavěl hrady,
ale zášti hrom a zrady
spanilé mu hrady vzal
a jen slzy zanechal.
Ta tam všecka její krása,
očí hedváb, srdce tluk,
i nádhera zlatovlasá
i šepotu měkký zvuk,
ten tam všecek přísah příval,
a ta, na nichž odpočíval,
70
ňadra vroucí ochladla
a láska se vykradla.
Provdala se; kam s tím žitím,
kam s tou bídou ve hrudi,
kam s tím mocným žilobitím,
než se vášní probudí?
V šíré světy, jeho proudy,
jeho bídu, jeho hroudy,
v jeho nízké závrati,
štěstí víc se nevrátí!
Konvice a kostky, karty,
výborný to srdci lék,
a kazajka na caparty
na ten krátký stačí věk.
Do šalandy, do mlejnice
není třeba krasavice,
jenom něco pohádek –
výborný to srdci lék.
S upomínkou sedí sterou
na násypkách druhové,
a okénkem již se derou
zvědaví dne zrakové.
Slunce plane za jabloní,
jež své větve k oknu kloní,
a kohoutí na dvoře
družina svou krákoře.
Vešel stárek do mlejnice,
hosti budí ze žertu,
71
sype mouku na čepice
a posýlá ku čertu;
za ruce je, nohy chytá,
kleje zas a v ráno vítá,
ač už dávno svítání,
marno klení, vítání!
K čemu tajiť? Krajánkové
zde svých poutí našli cíl,
nejmilejším ve domově,
ten jim nejdražší všech byl.
Zde jim hroby vytesali
za olšemi v lesním skalí,
písně této zapění
miserere ať jim zní!
72
Vesnická idyla.
V tuhé zimní ledy spiata
odpočívá naše chata,
z komína jen občas dýše,dýše
teplé páry kotouč tiše
z rána nebo z večera
mlhavého do šera.
Uvnitř v koutku do pohádky
rozpřádá se hovor sladký,
mladá žena sedá k muži,
vroucně k nim se láska druží,
od neděle k neděli,
v sobotu jak pondělí.
Mezi nima na kolébce
andělíček spánkem šepce,
a tři duše po komoře
bez bolestí, beze hoře
štěstí sobě šeptají
potichu a potaji.
73
Kolébavku matka zpívá,
otcův pohled odpočívá
na ženě a na dítěti –
a jak při nich neprodleti?
Žena jako růže květ
a synáček celý svět.
A nad krovem po nebesku
v bludných mlžin zlatém lesku,
v měsíční té záři bledé
šťastný, hle, je osud vede;
obepne je všecky sen,
nežli z hor se zbudí den.
Až se zbudí, šťastné oči
do života zase skočí,
pohádečka počne zase,
muži, ženě v nové kráse
nové štěstí vykvete –
úsměv na rtech dítěte!
74
Ze vsi.
Důvěrný poklid po světnici dýše:
se stěny šedé v stejném rozměru
stařičkých hodin tiká cvakot tiše
v to dlouhé pásmo zimních večerů.
V koutečku chůva do kolébky děcka
posýlá hojně zkazek čarovných;
však u kamen se sešla chasa všecka
a hlučný žert a hovor tu a smích.
Dnes prohlásili ve vsi párek mladý,
to s kazatelnykazatelny, jak se přisluší;
ať pomodlí se vroucně kde kdo všady –
byť otčenáškem obou za duši.
Jeť nevěsta jak první růže květy
a ženich stařec s jíním na hlavě;
tam kvapí život lesklý, rychloletý,
zde k hrobu spěje, ač jen váhavě.
75
A pichlavá jsou zimních táček slova
a v žert a posměch časem zabočí;
však jinak tomu, žel kdo v prsou chová
a nevěstě té hloub zřel do očí.
Hle, stranou mladík svěžích bujných lící
se s ostatními směje do chuti,
než hrdlo šíleně se chechtající
mlčeti ruka smrti přinutí.
Teď právě dosmál se a na kus slámy
jej nese chasa prosta veselí,
a v koutku děcko mezi pohádkami
se do peřinek tlačí v posteli.
Oj tobě ráno, hochu po vsi milý,
pohřební průvod bude vystrojen,
však ty, mé děcko, v první slunce chvíli
běloučkým zoubkem usměješ se v den!
76
V horách.
Klepe, tepe mlýnek v skalách
mezi olšinami,
babička a dědoušek jej
obývají sami.
Deště v horách napadaly,
proud se se skal valí,
stará srdce zatesknila,
oči zaplakaly.
Rozpadají vetché stěny
v trosky se a rumy,
a nad nimi rozvodněný
potok dále šumí.
Vlny víří, vítr hučí,
kolečka se lámou,
a na stráni v zmatku stojí
otec s panímámou.
77
Bouře hučí, blesky září,
vítr v skalách výská,
a pan otec v náruč vetchou
babičku svou stiská.
Již se chvějí osykami
družná jejich těla,
jediná jen dušička z nich
k nebi odletěla.
Už je proudy uchvátily
do vlhkého hrobu,
a jen bílé, čisté pěny
jsou jim na ozdobu.
Hromu rachot vyzvání jim
nejpěknější hrany,
a na místě svíček planou
blesky na vše strany.
Nad tou spoustou tato píseň
modlitbičkou vane
za dědečka, za babičku,
duše milované.
78
Z potulného života.
Drkotavé vrže po silnici
vetchý vozík; klisna vyhladlá
nestejnými trhá poklusy
povoz v kamenech se tetelící;
do hromádky právě upadla,
zajisté že biče zakusí.
Zakusila. Vozka chutě kleje
na hrboly cesty, na koleje,
a hle, bičík v milošvarném švihu
na rezavou ukládá se hřívu...
A pak vozka k vozu nazpět chvátá
pobízeje zbytky archy sporé:
v jejím nitru děcko s matkou choré
a pod plachtou na dvou kolech chata.
Trochu slámy, něco hadrů k tomu,
toť je všecko ubohé jich lože;
není ani postesknouť si komu,
požalovať, můj ty milý bože!
Principál i vozka vedle kluše,
mezi rtoma píseň beze slov,
79
snad je kus v ní chudé jeho duše,
nad životem osamělý rov...
A za lesem ze vsi vížka kyne,
tam jich dnešní vytoužený cíl,
jako jiným cesta na sta mil;
podél silnice se potok vine
ostříhaný chudě vrbinami.
A hlas zvonku krajem zvučí známý,
klekání aj! právě ve vsi zvoní;
odhrnuje mužík plachtu, hledí do ní:
matka děcko ve svou náruč stiská,
dýše ztěžka matka jako dítě
jedním smutným dechem pospolitě.
Klisna stane. Před očima víska
klidně zírá hosti na cizí.
A principál klisnu pobízí
pronikavým „hi“ a svižným „hopsa“
ku hospodě, aspoň o sto kroků,
a slibuje něco od obroku,
sena trochu, snad i špetku ovsa.
Ale marně. Kůň se k zemi kloní.
Opět zdvihá plachtu principál,
zas nazírá opatrně do ní;
v odpověď mu strašný výkřik krátký
zápasící s děckem, bídné matky:
děťátko si pán bůh k sobě vzal!
Zvědavá se mládež vesnice
v posměšném i žalném pokřiku
80
kol a kolem staví vozíku,
nad nímž muž i žena plačíce
rukama jen lomí na nebesa. –
A pohřbila děcko celá víska;
večer mládež vesele zas plesá,
ana máma v buben opět tříská,
na provaze skáče principál –
zejtra klisna poveze je dál...
81
Jakub.
Co živ byl, snášel šlehy běd i psoty
a od pondělka dřel se do soboty;
neděli prospal sem tam v šírém poli,
prál, tam že chudoba tak nezabolí.
Bylť Jakub chudobný: na těle hadrů pár
a za vsí chajdu bídnou, na cancár.
Neděle pěkná, první po provodu,
hle, příroda celá jak po obrodu!
Kam oko stočíš, podivíš se vnadě,
kam ucho skloníš, hudou zvuky všade,
kam patou hneš se, zmladneš na těle,
a duší písně zazní veselé!
Písničkou tichou, sotva slyšet je ji,
tvá ňadra měkce, sladce pozaznějí,
tvá mysl bude jakby o peruti
a nezeptáš se více po zármuti,
a po tak mnohém, strastném po letě
zas přece rád jen budeš na světě!
82
Nad rybníkem se houpá mlha jarní
a ve křovisku ptáci pějí švarní,
z hrud pučí bujně mladé oseníčko
a květu bude všude za kratičko:
snad, Jakube, i ty, tvé srdce též
jak tam ta růže znova rozkveteš!
Jaká to slova? Těm as nerozumí,
jenž, zdá se, v hluboké se noří dumy,
zedraný Jakub; spí, či bdí, či obé?
Či přemýšlí zas chuďas o chudobě?
To často činí – snad i v chvíli té,
nebo má oko slzou zalité.
Těch prostýehprostých slzí z ospalého oka
vyhrklo hojně do celého roka,
že by z nich naskočila o poznání
rybníka pláň, by vycedil je na ni,
a snad by pod stavidly v dolině
i kolečka šla rychlej’ ve mlýně!
A nejen kola v podrybnické stoce,
i měkkosť vřelou v srdci pana otce
by rozvlnila slz těch mocná vřava.
Než, marná naděj’; každá zapadává
jen na kazajku chabě sešitou
a na dlaň snědou, prací rozrytou.
Však nevždy takto Jakub trávil chvíle:
měl ještě paměť na dny roztomilé,
83
kdy necítil ten balvan v srdci pádný,
kdy netížil jej žal ni smutek žádný.
Jeť tomu dávno sic, však kdož by rád
zapomněl toho navždy, napořád?
On vzpomínal, a to vždy o neděli,
mělť k tomu času celičký den, celý,
a k tomu ještě kousek každé noci
šel se zpomínkou strastem ku pomoci;
pak nastal den, s ním perná chudoba
a zpomínek mu došla zásoba.
Slyš! Pod stavidly mlýnek tepe, klepe
a v mlejně zlaté děvčátko spí lepé,
dvé holoubků tam vrkává na dvoře
a v mlejně děvče pláče na komoře.
Před rokem ještě, bledý Jakube,
tam sedával jsi vesel na srubě.
„Vím, slyším, cítím, ještě mi to v hrudi
ten všecek žal i všecku radosť budí!
To bylo jaro! Sotva letos znáti,
že v horách ještě sníh se s deštěm hatí;
však tenkrát po pás sněhu napadlo
a více prý jich v horách pochladlo.
„PakPak přišla odleva, můj bože milý!
V horách se sněhy v jednu řeku slily,
a rybník hráze protrh’ nad dědinou
a s hlomozem hnal proudy údolinou,
84
že jako štěkot vlků zalkaly,
když o pobřežní bily úskalí!
„A křikA křik a hluk a naříkání děsná
ves celou probudila z tuha ze sna;
já na šalandě spánku ve objetí
(neb tenkrát právě málo bylo mletí)
jsem tiše dřímal v lehkém dumání
a dole v mlejně všecko ve spaní.
„VšakVšak tu cos hrozným rachocením klesne
před lůžko moje, ku mé hlavě těsně,
že zastavil se na čas běh mé krve
a umíral jsem tehdy ponejprve:
teď tisíckrát umírám za chvíli
a dál musím vésť život zpozdilý!
„StropStrop spadnul. V rychlosti či větrem, bleskem
jsem skočil s lože, pozřím za zájezkem,
a než jsem poznal, co se za ním bělá,
už už mne vlna odtud odnášela,
a než jsem prvním dechem oživnul,
už jsem v tom víru jako loďka plul.
„ToTo hrůzná plavba! A tu z pěn těch šeda
jak postava by zaleskla se bledá:
teď stopila se, teď zas vlna znovu
ji jakby nésti chtěla k nebes krovu,
však marně blíž se pnou má ramena,
postava dále pluje vzdálená!
85
„KonečněKonečně přec! Od stěn mohutné skály
se ruce moje tam k ní rozehnaly,
a jak bych lidské síly přeťal meze,
nad živlem stavěl jsem se za vítěze,
a nežli proti mně se živel osopil,
již jsem to drahé tělo uchopil!
„ZdeZde v této hrubé, porozryté dlani
mi její hlava dlela v umírání,
zde na těch prsou ku novému žití
se probrať mělo, co již chtělo mříti,
zde ten můj hlas, šeptavý po tichu,
měl život dáti mému Jerichu!
„AnežkoAnežko, vzbuď se, nebo s tebou zhynu!
I uklonil jsem čelu ku dívčinu
k polibku zoufalému ret svůj smělý:
jak hvězdy její oči vycházely
v té bouři vln, v té proudů směsici
a já k svým prsoum tiskl dívčici.
„OdvážnýOdvážný skok, a oba teď jsme stáli,
víc umírali na pobřežním skalí;
tím dechem mladým shříval jsem jí ruce
a modlitby zas šeptal k boží muce,
a zase volal, šiji líbal zas
a nový otčenáš lkal na zdrávas!
„PakPak na svá vložil jsem ji zdraná bedra
a nesl v blízkou dědinu, kde štědrá
86
ji ruka péčí obsypala jemnou –
a byl jsem šťasten, blaho bylo se mnou.
Ten celý život, jejž jsem dosud žil,
já nechtěl věděť o tom, že kdy byl.
„A kdyžA když oživla v plné zase kráse
a život zahoupal se na mladistvé řase,
tu pospolu jsme putovali domů.
Pan otec ještě zdiven na pohromu
pohlížel něm a plakal za dcerou,
když my tu přišli k mlejnu k večerou.
„I byloI bylo otázek a bylo podívání
a bylo pláče, bylo objímání:
a když Anežka vděkuplným okem
mne ohlásila, že jsem s divým tokem
v boj vešel za ni, vítězem že jsem,
pan otec svým mne objal ramenem.
„RamenemRamenem objal, nazval hochem statným
a slovem vlídným vítal, blahodatným.
Ba slíbil vděky, slíbil peněz také
a lepší ještě věci všelijaké –
však o ty věci stál jsem pramálo,
když očí dvé se na mne zasmálo.
„A smávaloA smávalo se těch dvé pěkných očí,
když jsem je líbal nad i pod obočí,
a leskly se ty zoubky pode rtoma,
na nichž ty moje byly jako doma,
87
a plála líc i chvělo ňadro se
jak jarní kvítek ranní po rose.
„TakTak žil jsem šťasten; však pan otec časem
se měnil tváří, činem, srdcem, hlasem;
nevědělť ovšem, že se srdce naše
oddala sobě, ač bez otčenáše,
i bez kněze, bez všeho veselí;
však lidé o tom přece věděli.
„A lidéA lidé štvali. Po nějaké době
pan otec prohodil cos o chudobě,
ne, o žebrotě, o žebrácké lůze,
a to mne i Anežku zabolelo tuze.
Konečně nadhodil mi jednou pobudů:
že mládkovati dlouho nebudu.
„VímVím, slyším, cítím, na tváři to pálí,
jak s Anežkou jsme na zanášce stáli;
mrkaly hvězdy, smál se měsíc z lesa,
když jsme si řekli, jak nám srdce plesá –
a z toho sna a z toho plesání
jak otcův hlas mne tvrdě vyhání!
„A vyhnalA vyhnal, vyštval jako psa mne z domu,
pobudou nazval, otrhancem k tomu,
že potácelo se mi tělo,
div hněvem, lítostí mi nezmrtvělo,
a než jsem procit’ tuhé ze mdloby,
do náruči jsem padl chudoby.
88
„TyTy chajdo moje, dědictví to matky,
jež dala mi ten život bolnosladký,
ty chajdo moje, mechem šperkovaná,
slzami, sněhem, deštěm proklubaná,
v tobě jsem chystal život k rozběhu –
ty chajdo moje, dáš mi noclehu?“
A Jakub líbal prah své chajdy bídné,
a sáh’ si k srdci, zdaž mu nevystydne,
a sáh’ si na tu hlavu rozpálenou,
čí Anežka že jednou bude ženou.
Šel kolem po travnaté pěšině
pan správce zvolna dolů k dědině.
A Jakub povstal. Hnulo se v něm cosi,
co už tak dávno ve svých prsou nosí.
Nenosil darmo. Správce podél pláně
se k známé stočil pod rybníkem straně.
Teď zašel. Kam? Nu, zašel do mlýna.
A Jakub znova v chajdě usíná.
Spí Jakub chuďas. Zase kolem očí
se cele minulý ten obraz točí,
on zase zápasí tam s živly v toku,
zas v Anežčině potápí se oku,
zas křísí mrtvou z šedých pěn,
a opět probouzí se opuštěn.
Jeť věru trapná ta jeho neděle
a i to žití bídné, neveselé.
89
V pondělí ráno s lože se potácí,
a protře oči a jde po své práci.
Jde do fabriky; špatné výdělky –
to s těží bude něco z veselky!
A přece bude veselka tak slavná,
jak není paměť ve vsi starodávná,
a přece bude svatba na kostele,
ba lidé praví, příští do neděle.
Pan správčík z města, z mlejna Anežka,
kdo chce je viděť, ten ať nemešká!
A nezmeškalo ani duše jedné.
Jen Jakub zmeškal. Teď to žití bědné
mu v celé spoustě stálo před očima;
křížeček od ní s prsou sobě snímá,
modlí se v chajdě, pak ji obchází
a ze křoviska hůl si urazí.
Zatočil holí, usmíření znakem,
kde svatební postřehl průvod zrakem,
zahlédl velkou postavu tu něžnou
i vlas ten zlatý, i tu šiji sněžnou,
jak ji kdys líbal mezi vlnami –
a na to zmizel mezi horami. – –
***
Čas nadešel. A ač jen chasník prostý,
šel taky pěstit vlasti letorosty,
však místo chajdy rodné, milé, drahé,
mu barikáda nocleh v noci blahé,
90
když místo šípů lásky do prsou
ty pušky vojáků posledním zvukem jsou.
A vydechnul tu pěknou duši svoji,
i dobře bojoval v tom dvojím boji.
Ten jeden, Jakube, jsi vyhrál pro ni,
co ještě teď pro tebe slzy roní,
ten druhý pro nás, za vlasť, za matku –
tou písní tobě psal jsem památku.
91
Chaloupka.
1.
Pod habřinou u potoka
čtyři bílé stěny
a nad nimi chudý došek
všecek rozedřený.
Ale uvnitř v komorečce
panna jarem vzkvétá,
že bys za ni rád položil
všecky díly světa.
I tu zemi i to moře,
výšiny i hloubky –
čím by samo nebe bylo
bez ní, bez chaloupky?
2.
Zapadlá jsi v spoustě sněhusněhu,
vidět je tě sotva,
přece jsi v té bouři žití
přístav můj i kotva.
92
Okenečkem pozamrzlým
nelze proniknouti,
přec mi odtud hvězda svítí
po života pouti.
Vítr zdi tvé nachyluje
jak babičku léta,
přece jsi mi nejmilejší
z celičkého světa.
3.
Ej, když jaro s hor k nám přijde,
jak se chatka pyšní!
Nejen samé habry, vrby,
taky hruší, višní!
A v zahrádce vedle plotů
co tu jahod vzrůstá,
červeny jsou jak panenky
na komoře ústa.
A pod oknem potok buble
milounce a sladce,
jako ten zpěv panenky mé
ve chudobné chatce!
4.
Poprchává, prší, leje,
chaloupka jak v moři,
přece jí ten dobrý živel
k zemi neproboří.
93
Jako loďka vrškem plove
bezpečně a jistě,
zas ji najdeš po povodni
na bývalém místě.
Nestrachuj se, panenko má,
o stěny své chatky!
Zas ji najdeš, poceluješ
jak tvář drahé matky!
5.
Skromna jsi ty, chalupečko,
jako kvítek v lese,
zdali pak přec taky jednou
líc tvá zaleskne se?
Leskem, září bujné pýchy
jak tvé družky v kraji,
zda tvé tváře zasmušilé
radovánkou vzplají?
Zalesknu se pýchou, září,
až přes moje prahy
povede tu pannu k svatbě
miláček jí drahý.
6.
Budou šuměť habry, vrby,
jako zvonů hlasy
a za zídkou v záhonečku
ovesné v to klasy.
94
Zašveholí přes kaménky
potok hudbou, zpěvem,
chaloupka se rdíti bude
sladkým poúsměvem.
A na došku roztrhaném
fábor bude vláti,
že se má z té panenky mé
moje žena státi.
7.
Sto let prý jsi, chatko, stará,
ba, že dvě stě, praví,
nedivím se, že už všecko
padá s tvojí hlavy.
V zimě komín, z jara došek
a zdi v podjesení,
a ten záhon v letě leží
ladem bez osení.
Ještě zdlouha oddychuje
dušička tvá v těle,
a to moje děvče v tobě
taky neveselé.
8.
Neveselé, nešvitorné,
smutkem jako spiato,
už se boří, už se láme
taky chatka tato.
95
A až smutně ve truhličce
odnesou ji z chaty,
proboří se, prolomí se
baráček ten zlatý.
Roznesou jej větry v dálku,
bude roveň zemi,
však vzpomínku na panenku
nikdo nevezme mi.
9.
Oj potůčku v zbořeništi,
za koho ty pláče?
Za chaloupku, za děvčátko,
za hřbitovní spáče.
Vrboviny, habroviny,
za koho ty šumy?
Kdo je neznal, chatu, pannu,
neví, nesrozumí.
Oj má písni tesklivoučká,
za koho ty vzdechy?
Za vše srdce v šírém světě,
jež jsou bez potěchy!
96
ELEGIE.
[97]
Elegie.
1.
Jak na Golgatu vlekli kdysi Krista,
tak putuje má duše k mukám čistá;
svět smíchu hymnus prozpěvoval jemu
a mně zas trn se leskne v diademu.
Jsem bídy král; můj národ moje city
a věnec můj od mrazu nerozvitý;
můj trůn mé srdce rozbodané
a činy mé – myšlenky rozervané.
Chtěl jsem tě královnou kdys po mém boku
učiniť v hadrech – a při prvním kroku,
jejž vykonala noha ku oltáři,
zašlehlo něco v ubledlé tvé tváři,
co nemá jmena, jenom pro mne, pro mne...
V královském paláci, v chudobném domě,
jak kdo chce zváti chatrč mého snění,
vypučel obraz plný zanícení,
99
jak prvosenka pod sněhovým ledem;
a na čele mi ode bdění bledém
usedla touha nevýslovná v žalu
nebeskému podobna idealu.
Byla’s tím obrazem! – Jak bludné světlo
to na mou hlavu nemocnou zalétlo?
Jen z dálky chtěl jsem pozříť na ty krásy,
a hle, ty v náruči mé sladce dřímala jsi!
Byl sen to jen a klamné zdání,
co jak myšlenka přede mnou uhání,
či skutečnosť, v niž duše uvěřila
a v jejíž barvy oko pohroužila?
Královno má, obraze vykouzlený,
jenž bohyni vytesal z pouhé ženy,
jsi chotí krále v hadrech, šíleného!
On králem přece jest; ach, škoda je ho,
že bez královny do světa zrak hříží.
To jeho žezlo za železnou mříží
zamčeno jako pták...
Nechceš být královnou; v hadrech je těžko žíti
a lásku v těle teď jen chuďas cítí.
Královno, kde tvůj slib jest od oltáře?
Je noc – a kde jest lásky nehasnoucí záře?...
Jsem králem přec, ač bez královny lesku,
jsem bohem přec, ač beze hromu třesku,
jsem člověkem přec, ač jen na čas krátkýkrátký,
a umru tak, jak všickni – bez památky!
100
2.
Spíš nebo bdíš? – Mne půlnoc objímá
ramenem chladným se zpomínkou žele.
Ty zůstala’s mi věrnou, noci má,
když každý přioděl se v šaty nepřítele,
kdo na prsou co druh spočíval kdysi.
Vše ticho kolem, jak by smrti dechem
noc ovanula každé živobytí;
však mrtvá za dne duše má se křísí
a chorál pěje touhy plným vzdechem.
Citové lásky za dne poukrytí
se hlásí mocně zase k životu
a v slavíkově sladkém tlukotu
ta píseň lásky mé do noci zaznívá.
Květ nadějí jak z jara okřívá,
dere se k slunci poupě tužeb mých
a volno mi, jak byl bych v nebesích.
Spíš nebo bdíš? – Jestliže sen tě kolíbá,
ó budiž nejkrásnější, zdoben růžemi!
Ať anděl lásky skráň ti zulíbá,
jenž poletuje stráží nad zemí!
A pakli bdíš, ó spoj myšlenek vlny
s vlnami mých, ať v políbení skanou
co slzy blaha v půdu milovanou.
Měsíce pohled padá slastiplný
na věnec lesův, v dálce rozkvetlý;
tam za ty lesy, vzhůru ku severu
mé touhy vše jak ptáci ulétly,
když mlha klesá v doly v pološeru;
101
tam za ty hory, s nebem splývající,
zanáší vánek každé moje chvění,
protkané nití z krve mojich ran,
jež osudu jsem složil v obětnici,
jak po bouři loď v moři, ztroskotán!
Čarovné na ucho doráží znění,
jak z aeolovy harfy mocné tóny,
jak svatvečerem rozhoupané zvony.
Sem blíž, vy zvuky, ať se zavěsí
má duše na vás jak na vyvolenou,
by proměnil se žal můj na plesyplesy,
a na věky ať prsa zapomenou,
jaký byl hrot, jenž proklál jejich hloubi
a v kousky rozbil palác nadějí.
Hle, trosky ty teď duha míru vroubí,
mé duši blaze, blaze, blaze jí!
Tys duha má, ať spíš či bdíš –
ty zjevila se’s v záři nad mohylou,
v níž pochoval jsem každou tužbu milou;
hle, mrtvý palác vstává s nebes výš,
mohutné věže k modru nebe ční,
lesknou se báně, vzduchem stříbro zvoní
a zevšad ryk hlaholí sváteční,
s balkónů bohatých se drahá hlava kloní,
to hlava tvá – ať spíš či bdíš –
mé z mrtvých vstání z dálky nevidíš?..nevidíš?...
102
Pouť.
Kam ještě chci? Už do všech uhlů světů
jsem hrdě vyjel na svém komoni,
na oři fantasie sbírat štěstí květů,
než k hrobu se má hlava pokloní.
Byl hrdý kůň jak hrdá prsa moje
a odvážný jak mysl v duši mé –
však zraněni jdem’ oba z toho boje
a brzy spolu, brzy skončíme.
Byli jsme daleko, ach nevím sám už ani,
jak nazval bych ty dálné končiny,
po nichž jsme toulali se v zadumání,
já a můj kůň – tvor ve dvou jediný.
Byli jsme daleko – nad náma nebes krovy
jak zlaté střechy v báji visely,
kol nás ocean hučel smaragdový,
a k svému tulil jsem se příteli.
Byli jsme daleko; bouř světem hřměla
a nad našimi vládla životy;
jen v dálce maják-zpomínka se skvěla,
zpomínka lásky mé, zbrázděné Golgoty.
103
Byli jsme daleko; ve světech lidské ctnosti,
kde není lži, kde pravdy skvostný stan,
kde bratr bratra v domově svém hostí
a lásky kvas pro všecky uchystán.
Byli jsme daleko, kde touha šťastným cílem,
modlitbou slovo, chrámem dědina,
kde ve snu blahém, vytouženém, milém
v náruči bratra bratr usíná.
Nešťastný návrat! A vrátiť se musí,
kdo jako hosť se utek’ v onen kraj,
zapomníť, že se srdce lomí v kusy,
a za poušť vyměnit ten krátký ráj.
My jsme se vrátili. Kam teď zaměřiť máme,
když tmou a trním cesta dlážděna?
Jsme umdleni a noc tak ráda klame,
a povzdech náš jest od hor ozvěna.
Ach umdleni jsme, ty můj věrný koni,
a smutno tak jest v mladé duši mé;
jak umíráčkem pod bokem to zvoní –
to brzy spolu pouť svou skončíme...
104
Podzimní elegie.
Zlomený prapor po porážce národa
jsijsi, kraji můjmůj, a noha nesměle
teď šlape to, co zanechala příroda.
Přírodo, přírodo! Sbořený Babele!
Pláč prorokův je vítr po poli
a listí žloutne jak tvář mrtvoly.
Prochází smutek opuštěným lesem,
kamž zbloudila má noha v šílení
divoké krve, když se rozpění;
podoben Kainu, jenž svou sestru-duši
umrtvil myšlenek svých náhlou ranouranou,
ve lůno volám skal: O kde jsem, kde jsem?!
Nejtrpčí slzy po tváři mi kanou,
jichž léto žádné více neusuší.
Jen chladný mráz těch lidských srdcí proudí
mým ňadrem hlubokým a noc rozpíná
svou tmavou peruť nad tím kouskem těla;
bouř v dálce rachotí; má loď, jež spěla
v to moře širé hledať blaho, spásu,
se zmotá jak niť v labyrintu, zbloudí
neb na skalinu sklesne rozmetána
co rozbitý střep.
105
Píseň milenčina,
jež opěvala mladé lásky krásu,
co temný dozvuk hasne pode rtoma,
jak slední hvězda, plavců naděje;
kdo, kdo ji zas k životu rozpěje?...
Po nahých skalách truchlivá zní hrana,
v niž ptáků ston se mísí žaloby,
že léto prchlo, že tu nejsou doma.
Břízy si stelou smutně na hroby
vyžloutlé listí – měkké věru lože,
v něž rád bych složil hlavu churavou;
tajemný větřík běží doubravou:
ach, co to bude, co to bude, bože?...
Zní umíráček. Poslechněte zticha
ten lkavý tón, jenž z každé větve vzdychá:
i vám tak zazní jednou z kostela.
Pojměte obraz v prsa rozchvělá,
ať neschází v něm záře bledosti,
jíž příroda tvou okrášlila líci!
Zatlačte oči přírodě, své paní,
než věčný sen se do niní zahostízahostí,
a poklekněte, její služebníci. –
Mé oko bloudí v divém rozhárání
od místa k místu, kde dřív blažený
dlel úsměv jara, mladosti a blaha;
čas uchopil vše smrti rameny
a zůstavil jen místa holá, nahá.
Žalm smutku slyšeť jen a jeho zvuky
padají k srdci.
Srdce, srdce mé,
106
jak jest ti volno při tom obrázku,
v němž všecko psáno perem bědy, muky?
Je noc, ó neplač. Též spat půjdeme.
Labutí léta zpěv jen jako echem
prorývá duši mou v zpomínce na lásku
a každá myšlenka má pouhým vzdechem.
Ó srdce mladé, srdce rozedrané!
Jsi jak ta jeseň s žalem úmrtí
a jako kraj, opuštěn od života,
jsi jako moře, bouří šlehané,
jak mrtvý člověk, chladný po smrti,
a jako slavík, který neklokotá.
Můj slavíku, kde jsou tvé tklivé zpěvy,
kde vřelý tlukot za podletních nocí?
Umíráš jako chuďas bez pomoci
a o tvé smrti nikdo, nikdo neví.
Můj slavíku, ty srdce moje mladé!
Čas přísný tebe v temnou hrobku klade
jak řeholníka slib v klášterní stěny;
tvé naděje jsou větrem rozneseny
a pláč tvůj těká jako bludné světlo,
a vadne kvítí, jež ti z jara kvetlo...
107
O samotě.
Vychází slunce. Tryskem od obzoru
se bujní ženou oři Apollina,
jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná
a nachem barví vypínavou horu;
v dol na kypré se louky mlha tlačí
jak jemná vlákna šedých pavučin,
za stínem družně ubírá se stín
a tu tam z houštin zazní hudba ptačí,
pěnkavin ševel na třesoucím stonku
a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů.
Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků
teď hlásí lidem štěstí dne i spásu,
modlitbu tichou šepce lidský ret
a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět.
Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky,
jež vytryskla teď z hráze rybníka;
na jejím břehu měkké na podušky
se voda tlačí, pak zas zaniká,
nesmělou řečí tiše pod mechem
108
doráží k sluchu člověčímu sem.
Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka,
a její vlna jediná má družka.
Jdu smuten cestou. Není nikde cíle
a nikde chýšky, po níž náruč sirá
by rozpjala se v tužbě ušlechtilé,
a nikde domova, kde moje víra
by ustlala si lože pro mdlou duši. –
Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší
a potok se mi náhle ztratil z očí;
jen vlhký mech mi stopou cesty klamné,
avšak i ten se tratí do klokoči
a samoty dech vroucně dýše na mne.
Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené,
když člověk s duší svou svůj vlastní svět
si staví, krášlí, brány k nebi klene
a zase v ssutiny je kácí zpět,
když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě
i ďáblem zároveň v té lesní tiši,
když vítězem i padlým ve porobě,
jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší!
Tím ránem dnešním svět se probudil
a jeho tepna bujným bije chvatem,
tisíce tužeb víří v něm a sil
a meče zvoní v boji lidstva svatém.
Však tento maličký můj svět v mé duši
kol vůle mé se tryskem otáčí,
jej násilí a meče neporuší,
a z rány krev jej nikdy nesmáčí.
Mír, mír, to v prsou mojich zní
109
a velebný hlas v nitro moje vniká
jak píseň slávy v ucho bojovníka.
Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví
nad luzným krajem jako žhavý květ;
zas v hudbě ptačí tonou ratolesti,
šepotem klidu můj se chvěje ret
a moji brvu kropí slza štěstí!
110
V dýmu.
Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,
v němž jiskra se tak mnohá rozhořela,
žel také pohasla – pluj zvolna, pluj,
kotoučku šedý, příteli ty můj!
Do tebe vetkal jsem jak v pavučinu
kus života, prázdného sice činů, –
co nadějí však záhy zbortěných
ustlalo hrob si v hebkých křídlech tvých!
Pluj, pluj! Hle, tam to dětství moje,
co nepoznalo vášní nepokoje,
tam nevinným snům v měkké kolébce
mateřská píseň sladce zašepce.
A chlapec, poupě právě porozkvetléporozkvetlé,
tam v nevědomosti se koupá světle –
jaké to světlo, jaká vlídná zář,
jak padala by křtěnci na oltář!
Lučinou svět je celý přebohatou
a květy rostou, kudy hnu se patou,
111
kde jaký hlas, to tlukot slavíka
a bolestem se srdce zamyká.
Pluj, pluj, kotoučku, v té své šedé mlze,
já pro to minulé své blaho slze
velebiť budu, co jsem ztratil v něm,
než poznaly mé oči z bláta zem.
Pluj, pluj, kotoučku! Viz, tam překrásné sny
mladosti táhnou jako květy Vesny,
na každém poupě naděj’ rozkvetá
a směle vypučeť chce do světa.
Přátelství, láska, dívčích očí vděky
a touha v neznámý kraj předaleký,
národa štěstí, lidstva sbratření –
to všecko do tebe se promění!...
O postůj, postůj malou ještě chvíli,
by zemřelí se snové navrátili –
jeť přec tak sladko v ně se zahledět
a zapomnít, že pod nohama svět,
tak bídný, nahý, jako žebrák v poli,
v špinavém hávu, s rozpukanou holí,
již po něm hodil hrdopyšný pán,
a on šel od vrat psy i lidmi štván.
O stůj! Ta líbezná tvář milenčina,
v níž jsem se stápěl, bolem, slastí hyna,
mi kyne z dýmu jako v závoji –
spi, moje růže, spi tam v pokoji!
Za ní tvář jiná! Vlasť má v utrpení
a ruka má jí ku pomoci není,
a ruka má se tlačí do čela,
i nemá meče, by jím zachvěla!
112
A oko němě v děsnou rakev zírá,
v níž spáti má ta domovina sirá,
můj národ pláče, moje oči s ním –
a všecko v hustý rozplývá se dým...
Pluj, pluj, kotoučku, tam za zpomínkami,
jak s tebou dnes, tak zejtra snad je s námi, –
a budeme-li, chudší věru zas
o dnešní čáku zejtřek najde nás.
Pluj, pluj! A nedojdeš-li cíle
tam na té zdi, mým smutkem zasmušilé,
pak vrať se ke mně, já tě uhostím
v své choré hlavě, ostatní jak dým.
Jen samý dým! Chtěl umříť bych v tvém dýmu,
kotoučku můj! I citu nejsladšímu
je blaze v dýmu tvém se rozplynouť –
chci umříť v tobě, v tobě zahynouť!
Dým! Dým! Ten trošek lásky v světě
jak hořký pelyněk nám lidem kvete,
a zapálíš-li srdce nadšením,
v bezbarvý promění se náhle dým.
Ba dým a kouř, v něm sem tam tváře známé,
jimž slzou v oku pozdravení dáme,
pak všecko k dýmu se zas přivtělí –
kotoučku můj, ty temný příteli!
Kotoučku můj, ó ještě vykouzli mi
z té chladné světa neúprosné zimy
jen z těchto tváří aspoň některu
v života mého blízkém večeru.
113
Pluj, pluj, kotoučku! Však ty se navrátíš
a žádného mi z milých nepotratíš –
vše jiné dým jest, vždyť i nejdražší
má bídná duše v dým tvůj zanáší.
Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,
by se mi v ňadru píseň rozzvučela,
ta starodávná, kéž i pravdivá,
že ještě láska s lidmi přebývá!
114
DOJMY.
[115]
Píseň.
V kraje české zvučně zvoní
jarní píseň měkká,
že ta naše svobodička
už je nedaleka.
Oj na křídlech této písně
už se sem k nám snáší,
vítejte ji do náruči,
junáci i braši!
Toulala se, zabloudila
do ciziny chladné,
a nedbala, že nám v hrudi
srdce smutkem vadne.
Smutkem vadlo, neuvadlo,
mocně zase buší,
jejím sluncem život živne
v české naší duši.
Píseň ji k nám přivábila,
horoucí a měkká,
vítej, vítej, svobodičko,
národ na tě čeká!
117
Vy moje hvězdy, moje oči krásné!
Vy moje hvězdy, moje oči krásné,
jak utkvěly jste v srdce hlubině!
Ba rád zabudu mnohé chvíle spasné,
jen vás však ne, vás v světě jediné.
Tak mnoho žalu v duši toulalo se,
tak mnohou slastí srdce zachvělo se,
však rád zabudu chvíle žalné, spasné,
jen vás ne, vás ne, moje oči krásné!
Vy moje hvězdy, moje oči krásné,
vy písní mých jste štědrá úroda!
A pokud budu na té pouti časné,
vás bude slaviť mladá píseň má.
Myšlenka na vás myšlenkou je blaha
a její peruť mocně k nebi sahá,
a pokud budu na té pouti časné,
mne sprovodíte, moje oči krásné!
Vy moje hvězdy, moje oči krásné,
vy ve tmách strastí moje světýlka!
118
Kéž lesk váš pro mne nikdy nepohasne,
až uhostí mne hrobu postýlka!
A ještě o dušičkách na mém hrobě
kéž vřelou slzou zrosíte se obě!
Neb ani v hrobě láska nepohasne
k vámvám, hvězdy moje, moje oči krásné!
119
Anemone triloba.
1.
Vypučelas mi tak krásně,
růže moje na potoce,
jak myšlenka básníkova
v nejpěknější písně sloce.
Šťasten, kdo se stopiť může
v krásy písní opěvané,
šťastnější však, komu růže
na záňadří touhou vzplane.
2.
Zbylo mi tak málo, málo
z rozkošného lásky jara,
a mé srdce postonává,
a má mysl už je stará.
Vrásky sem a vrásky všude,
jenom to mé srdce v těle,
jako tenkrát, když je tiskla’s
k tomu svému osiřelé.
120
3.
Smutná jeseň. ZaletáteZaletáte,
lašťovice, v moje kraje,
čekám, čekám na váš návrat,
a srdce mi touhou hraje.
Odlétly jste, přiletíte,
jen co jaro porozkvete;
zdaž i jaro lásky mojí
do srdce mi zanesete?
121
Podzimní.
1.
Poslední, hle, lašťovička
kolem tudy letěla;
ty tam zbytky polních klasů,
už je dávno po všem kvasu,
vrabčí chaso veselá.
Jen ta naše stříška z došku
noclehu ti poskytne;
jen když trochu lásky dětí,
trochu zrní z žitné sněti
ze stodoly vylítne.
Jak těm vrabcům, tak i lidem:
sem tam něco soucitu,
v zimě věku utýrané
sotva pablesk lásky vzplane –
a to někde v úkrytu.
122
2.
Poslední se dozvuk léta
po strništi ubírá,
ptačí hlasy zaplakaly,
lašťovky se nesou v dáli,
s nimi léto umírá.
Pod mým oknem pozdní havran
smutnou píseň krákoře:
neplač, že ti prchlo léto,
vždyť na zemské hroudě této
žádný život bez hoře.
3.
Denní službu dokonává
zákmit slunce poslední;
údolím, hle, v němém šeře
mlhy táhnou po jezeře,
a klekání z dálky zní.
V to se mísí myšlenek mých
divoký a bludný proud:
ku pomoci v této tísni
zazni v srdcisrdci, moje písni,
jinak musím utonouť.
4.
Smutná píseň kolébavkou
sen uloží do hrudi;
bude se ti, srdce, zdáti
o štěstí jak ve závrati,
než tě den zas probudí.
123
Do snu spánek nakape ti
sladkých slzí krůpěje;
pak tvé žití z běd a žele,
nešvarné a neveselé,
krovem smrti přikreje.
5.
Perutěmi jeseň třepe
nad doly i horami,
padá listí s naší hruše
a zpomínka z truchlé duše
stojí smutně před námi.
Vítr sviští po strništi,
listy v krátce rozmetá,
a památka za památkou
opouštějí zemi sladkou,
a putují se světa.
Podle zvyku, podle mravu
lípa se zas oděje,
snad i v této slze teskné,
jež se v našich očích leskne,
také jiskra naděje.
124
V cizině.
1.
V mlhavé noci plášti
jsem u břehu mořského lkal:
O vyjdi, má hvězdo, hynu,
a pláč můj zní pustinou skal!
Odráží se od nich a zmírá
jak bez vesla na moři loď;
o vyjdi, má hvězdo, vyjdi,
a k přístavu mne doprovoď.
V mlhavé noci plášti
jsem do písku jmeno tvé psal;
zda zpomnělas na mne v tu chvíli,
kdy pláč můj zněl pustinou skal?
Odrazil se od nich a skonal,
jak bez tebe skonám i já;
jen po skalách zazní k moři:
Maria! Maria! – –
125
2.
Na sever v noci daleko
k vesnici přišel jsem
a v domku bílém starušku
za nocleh prosil jsem.
Ta vítala mne ve slzách:
„Jak z daleka že jsi?“
,O mnoho, mnoho je to mil,
přes hory, přes lesy,
přes moře celé, celou zem –
a ještě, ještě dál.‘
„Kéž by ti, drahé dítě mé,
bůh cestu požehnal!“
,Mám doma taky matičku,
však bledší než jste vy,
teď asi šeptá otčenáš
a hledá úlevy.
Ó jděte, moje myšlenky,
až k ní tam k posteli
a povězte jí, oči mé
že pro ni slzely.
A skropte samy podušku
a ustaranou líc;
že líbám ji stotisíckrát,
však nevrátím se víc...‘
126
Vánoční.
1.
V sněhu všecka ponořena
dříme naše vesnička,
a všem lidem dobré vůle
spánek sedá na víčka.
Štědrá ruka kolem žehná
a všem něco udílí:
dětem kouzlo her a písní
a nám štěstí na chvíli.
Však až ráno zimní slunce
ukáže se poznovu,
uloží se hry i štěstí
sněhového do rovu.
2.
Darmo pátrám po nebesích
dychtivýma zrakoma:
Zaplaň, zahoř ve své kráse,
vánoční ty hvězdo má!
127
Darmo srdce touhou hraje
do daleké výšiny,
není ve tmách zimy bludné
záblesk ani jediný.
Jen tam v dálce zpomínek mých
jiskra sotva poznaná,
a ta shasne v nepaměti
beze stopy do rána.
3.
Po horách a po dolinách,
bludivá a nestálá,
umírajíc duše česká
po světě se toulala.
Vichrem, bouří zasypána
spěla již své smrti vstříc,
řítilo se se skal na ni
ran a šípů na tisíc.
Vánoční v tom vzešla hvězda
plna lásky, útěchy,
a to zimní světlo spásy
zazářilo na Čechy!
128
U kolébky svého synáčka.
Už spí! Tisíce rajských snů
ať na hlavičku jeho tiše usedne;
jeť lesklé žití ráno kratičké,
a než se nadějeme, už je poledne.
Již pojďte, snové: líbezným jste sadem,
v němž květ se s květem snoubí do věnce,
a mnohé poupě svadne v srdci mladém,
než povyspěje děcko v mládence.
Kol hlavy růže, červené a bílé
a věrný břečtan kolem ramene,
tvářičky vzplanou v líce roztomilé
a žárem svatým srdce plamenné.
Hle, štěstí anděl kolem skrání tvých
svou třpytnou cestu ku tvé hrudi koná,
a všude bujný, zvonivý je smích –
srdečko tobě nikdy nezastoná.
Je sladko v prsou, matčin srdce hlas
a požehnání kývá otcovo,
a kam se stočíš, lásku vidíš zas
a vroucí náruč vždy a na novo.
129
Ty nevíš nic, že kolem tebe svět
a plody tam, kde zřel jsi čarný květkvět,
a trny ostré, kde se růže zvedá,
a z bahniska že klíčí lilje bledá.
Ty nevíš nic, že za mateřskou lící
se štěstí tvého kryjí závistníci,
a za otcovou chránivou že rukou
již bídník čeká s bolestí a mukou.
Ty nevíš nic, že lásky tvojí žáry
se kladou v ledův netušené máry,
že tam, kde chtěl jsi dospěť k vrcholi,
tvá se záhubou duše zápolí! –
SynáčkuSynáčku, spi! Aj, na tvém zlatém čele
se rosa bohatá a čistá klade,
to jistě sny jsou v dušce rozechvělé
a srdečko se třese tobě mladé. –
Už jsi zas jiný, miláčku v kolébce!
Snad naše píseň o blahu ti šepce,
snad zase ráj se zlatý otvírá ti –
budu tě chvíli zase kolébati!
***
Kolíbejte, kolíbejte,
písně mé se prosté,
ať to moje robátečko
pomalíčku roste.
Až vyroste, ať se chutě
napojí té vůně,
po níž všecko srdce světem
vzdychává a stůně.
130
Až z té sladké nemoci se
probudí a zžasne,
ukaž mu ty, písni moje,
vlasti kraje krásné.
I ty slzy českých matek,
i tu slzu moji,
aby na ně nezapomněl
v svatém za vlasť boji.
Kolíbej se, písničko má,
k mladé jeho hrudi,
zni, má písni, než se zase
miláček můj zbudí!
***
Hle, ještě spí! – Však již jsou v nepokoji
ta běloskvoucí obě ramena,
již ručka k pohybu se švarně strojí
a hned zahoří očka plamenná.
A věru pravda! Ruka nedočkavě
už očko pilně k zoru protírá –
už zaleskly se oči jeho smavé
a celý ráj z nich ve svět vyzírá.
Ten úsměv rajský! Kdos ho nepocítil,
než lásky žár se k ženě v tobě znítil,
jdi, viz a žasni, zachvěješ se v duši,
že všecka znovu bytosť tvá se vzruší!
Jsi zase šťasten! A byť kolem hlavy
se tísnil péčí nesčíslný sbor,
ty zase pozříš ve svět usměvavý
131
a láskou vzplaneš ke všemu, co tvor!
Ty zase bujným napojíš se zpěvem
a celým srdcem rozloží se ples,
pohrdneš rád tím hnusným světa hněvem
a píseň tvá zavýskne v luh i les! –
SynáčkuSynáčku, prozři! Jsi mým celým světem,
jsi slunce mé i hvězd těch milion;
a vznesla-li se duše má kdy vzletem,
i když jí hrozil smrti vzdech i ston:
to byl jen náběh k mohutné té výši!
Tvá oka zář a úsměv čaruplný,
ten, ten mne donese v ty nebes vlny
z té hroudy zemské v lesklou vidin říši!
SynáčkuSynáčku, prozři! Tys můj svět a nebe,
ať svět obejmu, objímaje tebe!
132
U hřbitovního světýlka.
Ty duchu rovnosti! – Zde tobě sídla
a svorné stany osud lidstva staví;
zde rozpni do kola svá šedá křídla
a zpěv tvůj zavzniž mezi hroby lkavý.
Hle, obec mrtvých! Dávné děti tvoje,
jež s jediným jsi poslal údělem
v labyrint světa, aby z toho boje,
jejž svedou v mžiku žití nad tělem,
vítězi vyšli v triumfu svých činů!
A kolik jich tu dříme v země klínu,
jimž tento úděl snem byl plným lesku
i záře čarovné a nadějí,
jimž z rozběhů a vzdušných ideí
jen něco pláče zůstalo a stesku?
Jen mrtvá z bojů titanských jsou těla,
a krev, jež druhdy vášní rozkypěla,
teď ustydlá se řadí kolem hnátů –
kde skutek lidský, hodný poëmatu?...
133
Naší mládeži.
Ty hudbo jarní v pojezerním háji
a přelíbezná zvukův směsice,
ty bujné mlází lesa na pokraji
a z čerstvých lučin pestrá kytice,
ty naděj’ silná, neomylná,
viz, naše srdce tobě náleží –
ty naše mládeži!
Když mlknou zpěvy starodávných hvozdů
a časův kyjem řidne všecek les,
tvá zazní píseň jako pění drozdů
a podrost lesa jeden zpěv a ples;
ve mdlobách noci ku pomoci
tvůj dech ovane, blaze osvěží –
ty naše mládeži!
A po vlasti když mhla se klade smutku
a staré slávy dozvuk zaniká,
když klesá národ žalném ve zármutku
a lopata naň čeká hrobníka:
134
tu tvoje síla, druži milá,
vlasť z osudných rve mocně otěží –
ty naše mládeži!
O zůstaň nám, čím povždy bývala jsi,
tou sladkou, pyšnou vlasti nadějí,
s níž navrátí se všecky štěstí krásy
a jimiž luhy Čech se odějí:
ty naděj’ silná, neomylná,
viz, vlasti srdce tobě náleží –
ty naše mládeži!
135
Zimní projížďka.
Vítám tě zas v stříbrném tom šatě,
jehož ledy shřívaly mou hruď,
když jsem žil své mladé žití zlaté,
kraji rodný – pozdraven mi buď!
Zase září obruba ta skvoucí
kolem břehů mého rybníka!
Ovšem neslyším tam tužně tlouci
z čarných nocí letních slavíka,
za to zní mi pod ledovou tísní
mrazu praskot potrhanou písní...
Přede mnou, hle, hladina se třpytí,
nová země z ledu jen a sněhu,
mocnější přec cítím žilobití:
v chorém srdci jarní slasť a něhu,
v hlavě jasno jako v bujné ráno,
myšlenkám jak v loži poustláno!
Nohy své teď obrnil jsem strojem,
a už letím trpělivou plání,
136
hnán své duše bujným nepokojem,
podél křovisk, kde jsem unaven
u podvečer v každý býval den
se sny svými, mladistvou tou chasou,
jež mne posud v duši doprovází
se vším žárem i se všemi mrazy.
Byl jsem šťasten po té ledné pouti!
Taktem klidu, jenž mé nohy řídí,
kolébám se vrbových kol proutí,
v mysli maje podivný svět lidí,
prsa dýší hrdě vzhůru vzpiata
a má duše božským kouzlem jata.
Ticho kolem, jenom pod nohama
vrže ledu zrytá hladina,
se mnou jen tu duše moje sama
k zpovědi se tlačí jediná.
Mládí čas nás baví do sytosti:
hraček bujná pleše kratochvíl,
panák s bubnem v milé společnosti,
míč je dnů všech vytoužený cíl,
v létě v rybníce tom houpačka,
v zimě hladká po něm klouzačka.
A pak přišla kniha! První obrázek,
první písmě, první myšleníčko!
A vše prchá zase za kratičko
a s ním dětský nenávratný věk...
Rychlým letem unikám a chvátám
ku rozlehlým podle břehu chatám,
právě zdá se mi, že rozežžali
v jednom okně kaháneček malý.
137
Svěť mi, svěť, ty světlo z chudé chýže,
snad že posvítíš mi rádo do šera,
jež se mysli mojí staví blíže
v temný kout zimního večera.
Již se nořím v kouzlo: dívka bílá,
z níž jen matná vzpomínka mi zbyla,
druhů tíseň, nadšená a měkká,
drahé vlasti sláva nedaleká –
vlastní štěstí daleko, neznámo,
přijíť-li má, přijde taky samo...
Oči září, je mi jako vítězi,
a byť ruka řinčela mi řetězy...
Plachých vran tu chumáč vyletěl,
kachen divokých a slípek trochu –
uleknu se, ohlížím se – žel,
ku návratu obrať, milý hochu!
Obracím se kolem rybaříka,
jehož domek chví se mrazem bílý,
a již noha čiperně se smýká
směrem tím, kde kyne domov milý.
V tisícerém ohlašuje lesku
rodné město unylým se očím,
měsíc kráčí volně po nebesku,
všecko kvete, kamo zrak jen stočím.
Kostelní věž skryta jako v páře,
dřímá klášter s mnichy u oltáře,
a hrad zírá temně do noci,
od smrti že není pomoci;
jenom ze dvou okéneček z dáli
138
rozlévá se do mlžiny svit –
tam mé nohy prosté pospíchaly,
tam má spása, pokoj můj a klid.
Pod nohou teď vrže po ulici
mrznoucí sníh květem bělolící,
již se blížím, klika cvakla čile
a už v jizbě nalezám se milé.
Kamna hřejí, dřívím rozteplená,
synek běží vesele mi vstříc,
zmrzlou bradu hladí moje žena
a já oba líbám v sladkou líc!
139
Oj, buďme lidmi!
Oj, buďme lidmi! – Lásky pod prapory
ponese loď nás mořem života,
až přirazíme k břehům v šumné hory,
jichž středem křišťál smíru klokotá.
Do moře spotápíme zášť i zlobu,
na věky napojíme havěď robů,
umrlá láska zpět se navrátí
a ptáci budou písně zpívati.
Oj, buďme lidmi! – Zahoďme tu pýchu,
jež hubivé se vášni podobá
a nakupuje spoustu hnusných hříchů
a člověka jen staví pod roba.
Ne kletba jedněch, druhých požehnání
odvrátí od lidstva los umírání,
leč v jediném tom všechněch objetí
loď naše k spáse, k rájům doletí!
Oj, buďme lidmi! – Kosme nedůvěru
z pšenice vzrostlé věků tolika,
140
a než den lidstva dojde ku večeru,
vzplane zář lásky světem veliká.
Konejme přísné soudy nad tyrany,
jimiž nám naše stavby pobourány,
a mefistovy palme otroky
a v ocean je vrzme divoký!
Oj, buďme lidmi! – Ne z té pomsty sprosté
budeme vraždiť, co je otravou,
leč z lásky k lidstvu, s nímž nám srdce sroste
a jehož prapor plá nám nad hlavou.
Šlehejme hřích tím spravedlivým prutem,
jenž nezbarví se krví v boji krutém,
jenž zaskvívá se září milosti,
a kam dopadne, slasť se rozhostí!
Oj, buďme lidmi! – Podejme si ruce
ku dílu bratrství a svobody,
a konec bude útrapě i muce,
jež pojímala světa národy.
A hvězda blaha vzejde na cíli nám,
lesk její zasáhne až k rozvalinám,
kam ve společném velkém hlaholu
jsme uložili bídu bez bolu!
Oj, buďme lidmi! – Vymítejme lůzu,
jež ve podobě žije člověka
a na lidstvo svou lživou metá hrůzu
a krade jemu práva odvěká.
Tím buďme lidmi! A ta říše ždaná
zapěje vstříc nám slavné hossianah,
141
a lidstvo velký hymnus zapěje,
že vyschly z potu bídy krůpěje.
Otroctví, hřích a tyranii vloká
ta čeleď dravců v moři vzbouřeném,
usedne jasnosť do každého oka
a změkne ten, kdo dřív byl kamenem.
Oj, buďme lidmi! V lásky objímání
co bozi snesem’ sobě požehnání,
a nejslastnější akkord zaplesá –
ten stvoří nás a sboří nebesa!
142
PŘÍLEŽITOSTNÉ.
[143]
Památce mistra Jana Husi.
Měl Israel kdys velikého Krista,
my měli tebe, žertvo za svobodu;
nad hranicí tvou vzplanula zář čistá
a rozsvítila svíce po národu.
Zabili tmáři tělo pod plameny,
však duch jak orel vzletěl bujným letem
do modrých nebes laurem ověnčený,
mohutná křídla prostřel nade světem,
zamával jimi v tmu, jež rozžehla se
ve světlo svobody a uvolnění;
dej, tmáři, pozor jen, ať nehoupá se
tvá hlava bídná u vran kuropění,
u ďáblů smíchu, orla pod zobákem!
A houpala se; v kouři vašich kostí
polétal orel s vítězství odznakem,
nad krví čerstvou renegatské ctnosti.
Řinčely meče pomstou ukované,
zašlehl blesk na čele hanou krytém,
vzdmuly se hrudi bědou rozeklané,
duněla země hněvným pod kopytem.
145
Rek Trocnovský vynesl prapor k nebi
a potřísněný ukázal jej lidu,
jejž chtěli na kříž vbíť své zvůle hřeby
a ukláněli v porobu a bídu.
A celý národ soudil; soud to krátký,
kdy vina vraha každé srdce pálí
a zatíná se v prsa vlasti matky:
nesmírné vině trest buď neskonalý!
A národ trestal: dějin otažte se,
jaký to vzdech zavířil pod oblohou,
jaké to zvuky hřměly v poli, lese,
a jaký dusot pod bojovnou nohou!
Svět chvěl se bázní, tyran šíji sklonil,
když uzřel krev nabírať do kalichů,
a s kaple betlemské zvon hrozně zvonil:
Už přeplněna míra vašich hříchů!
Minuly věky. Orel dosud lítá
po šírém moři světů nepoznaných,
a kde se vznáší, tam se jasní,
a jaro bují v prsou rozeklaných.
I minou věky. Orel přetrvá je,
hrdější od staletí ku stuletí,
a výš se vzpne nad témě Hymalaje,
než aby padnul vrahu do objetí.
Ty duše duší, lásko nejdražší nám,
plamenná záři ve tmách lidské bědy!
Tvá myšlenka tu pěla rozvalinám,
a tmáři praví, že zní naposledy
ta píseň její lidstva za sbratření,
146
za volnosť jeho, za pád otročení.
A teď prochází paláce a chaty,
žebrák i pán ji na svém srdci chová
co amulet, jímž ku božstvu je spjatý;
k nám prvně přišla svého do domova,
a než jsme mohli přitisknouť ji k sobě,
vrah přitisk’ nás ku druži – ku porobě.
Veliký mistře, světla hlasateli,
ty svatá hlavo, zdraná do popele!
Věnčí Tě úctou vděčně národ celý
a klesty palmové na cestu stele –
na cestu do srdcí, z nichž oheň pálá,
živený láskou, drážděn útrapami.
To srdce naše výheň, hlava skála,
o niž se tříští vrah náš, sketa chámý;
loď jeho sbortí se jak bouří divou,
vydána vlnám velké lásky naší,
pod jejíž praporem ctnosť smetem’ lživou,
by vzešlo jitro jasnější a krasší.
Veliká neděle zavítá k dějům Čechů,
zavítať musí – pozor na sobotu!
Jak minulosť – snad bude plna vzdechů
a sáhati až bude po životu –
ne nám, leč těm a těm; a kterým, kdo ví?
Však národ celý ve triumfu vstana
k božímu hodu přijde mladý, nový,
a zapěje v svět mocné hossiana!
Oj, vzplaňtevzplaňte, naše luhy temnem krytékryté,
na znak těch svátků naší historie,
k činům se vzbuďte, spící Táborité,
147
ať pozná svět, že vaše plémě žije!
Jsme ještě živi, ač nás mořili,
jsme ještě hrdi, ač nás kořili:
tím hrdým životem nás láska ponese,
a volná píseň světem otřese,
a volná píseň světem poletí
a svátek volnosti nám zasvětí!
148
PROSLOV
k divadelnímu představení v předvečer slavnosti Žižkovy,
odbývané dne 25. a 26. srpna 1877 v Táboře.
Tisíckrát blažen národ, jemuž přáno
ve chvílích útrapy a běd a žele,
kdy v temném děsnu všecka naděj’ mizí,
že z noci té zas jednou bude ráno,
kdy poslední kus duše žije v těle
a k srdci svévolně se dere ruka cizí –
tisíckrát blažen národ, jemuž přáno
v hloub minula své ponořiti zraky,
zříť předkův slávu, jejich moc i sílu
i lesklý světla meč, rozrážející mraky,
anděla vzkříšení, jenž vstává nad mohylu!
Ten každý čin, jejž předkův zděla rukaruka,
hned tisícerá hojí jemu muka,
a stál-li dřív tu skleslý na duchu,
již k novému se budí rozruchu.
V to skvostné vzpomínek svých panorama
náš národ stopil oko v umírání,
a žízniv, mrtev život v sebe ssál:
149
tu před něj kladlo se to velké drama
od žáru Husova až ku lipanské pláni
a v kouři bitev otec Žižka stál.
Dým za hranice přes Alpská se sedla
zanášel bujně na ty české hory,
a sotva zasáh’ sosen Šumavy,
již v steré ruce pomsta meče vedla,
by bránily nás mrzké od pokory
a vedly v sladkou náruč oslavy!
Štít o štít zvonil, palcát vzduchem mával
a sudlice se švarně tříštily,
a než den pouť svou opět dokonával,
již chvalozpěv zněl v večer unylý.
Noc táhne krajem – sen všem oči svírá,
jen slepý vůdce hlavu ve dlani
v temnotu noční šepce v dumání:
že národ pohaněný ještě neumírá...
A když se ráno rozebřesklo znovu
a zaplanul kraj žárným východem,
dík vojska bral se k modru nebes krovu
a dav se pohnul novým pochodem.
Jak hybná pevnosť hradba vozová
a v před i na zad Taboritské řady:
co jiskry oči, prsa kovová
a nadšení co bujný orel mladý.
A v čele voje volným krokem cválá
oř bezpečný a na něm vůdce slepý:
on ten, v nějž vtělila se ona neskonalá
myšlenka lásky, volnosti a slávy,
s tou gloriolou kolem drahé hlavy –
150
v němž děje naše v obraz velkolepý
se rozřadily; těžko povědítipovědíti,
zda k hrůze více čili k obdivu.
V něm stvořen národ ku žití a bytí,
jím na věky zůstaven na živu,
on české slávy stal se majákem,
tím znakem odlevy a uvolnění,
tím znakem naděje a zachránění! –
Nechť další kresba mohutných těch dějů
již sama stoupne před vás, české děti,
jeť slabo slovo, sláb je výraz zpěvu,
a na dno srdce ani nedoletí...
Již mnohé přešlo zasmušilé léto
přes rajské luhy rodné země této;
dnů jasných málo, sotva rozbřesklo se
slunéčko nad nás v probuzení rose,
již mrak se blížil, zastřel Horu Bílou,
a nocí pokryl domovinku milou;
déšť slzí padal na tvář toho lidu,
jenž nerovný boj vedl s osudem
a trpělivě nesl strasť i bídu
a výsměchy i pouta otrocká,
když metána nám slova prorocká:
že byli jsme a více nebudem’!
A přece jsme; jsme minulostí živi
a z ní krev novou ssajem’ k životu,
z té velké písně minula zpěv onen tklivý
doráží ku srdci nám v jarém tlukotu,
z té záře minulosti slunce naděje
kolem rtů našich úsměv rozleje!
151
A v ňadru chví se pocit milosladký
a vděčností jej lidská mluva zove,
jí spoutány jsou děti k prsoum matky,
a ku svým předkům vděční národové.
I my dnes dluh svůj oplácíme dávnýdávný,
dosť pozdě sic, leč s vděkem stejně vřelým,
se srdcem nadšeným a čistým, celým!
A tu, kde strmí k výši Tábor slavný,
ta první obec v dobách českých květů,
krvavých ovšem, ale plamenných,
to místo reka Trocnovského kochané,
zde nechať duch náš rozepne se k letu
do končin idealů kýžených
a k novým činům slávy rozvane!
Zde na té půdě, kterou slává světí,
tu němou přísahu ať každý šepce z nás,
žeť jediné jsme matky vlasti děti,
že lásku Taboritův máme za odkaz,
a milujeme se tím čistým pláním,
jímž každý národ chráněn před skonáním!
152
Přírodě.
Věnováno památce Vítězslava Hálka.
Přírodo, matičko, nic tě to netlačí,
že už tvůj miláček po světě nekráčí?
Přírodo matičko, nic tě to netrudí,
že tvého miláčka nikdo víc nezbudí?
Přírodo matičko, tys doma nebyla,
když ti smrť ukrutná miláčka skosila;
ty bysi bývala prosila za něho,
by ti ho nechala milého, živého.
Kdo ti teď zazpívá od duše do duše,
až zase po zimě jaro k nám přikluše?
Kdo ti tak laskavě pohledne do oka
a kdo tak zašeptá vroucně a z hluboka?
Kdo ti tak zasáhne do dna tvé dušičky
a kdo že uhodne záchvěv tvůj každičký?
Jeho víc nemáme – a jakže, matko, tě
milovať budeme v té siré tesknotě?
On nám to ukázal, jaká jsi, která jsi,
všecky tvé šperky a všecky tvé okrasy,
153
všecku tvou dobrotu, všecku tvou čistotu
a tys jej odňala tomuto životu!
Stalo se, matičko, – nelze víc konati!
Než až se po čase jaro k nám navrátí,
druži svou veškeru svolej si do slávy,
ta malá ptáčata, i srnky z doubravy –
sebeř je všecičky, rodinu veškeru
o máji k večeru, do lesů k jezeru.
Pokryj je oblohou a září z měsíce,
kol něho rozžehni hvězdiček tisíce.
V rákosí šeptavém seřaď vše pospolu
a zanoť písničku do pláče, do bolu!...
154
Památce Calderonově.
(* 1600 – † 1681)
„Exegit monumentum, aere perennius.“
Již odpusť, duchu, v sluneční že jas
a hloubku tůní, myšlenek Tvých báně
se odvážilo oko trpasličí;
paprslek jediný z tvých věčných kras
jen dotekl se chudobné mé skráně
a jeho dechem tisíc květů klíčí.
Jsouť prosté chudobky to české duše,
již ruka dějin v pouta utkala,
jejížto noha skalami běd kluše,
než v rajská štěstí místa bývalá,
své minulosti kryta baldachýnembaldachýnem,
se dorve vůlí, nadšením a činem.
Hle, obraz Tvůj! Obrysy titana
veleby božskébožské, a přec člověk pouhý,
v němž božstva píseň, na čas uspaná
a hnána větrem nebeské své touhytouhy,
zaznívá v širé nebes klenutí
a mocnou svojí mává perutí!
155
A divím se, že soustavu těch světů
Tvé nerozehřál písně proud i šum,
že nesnížil se v nevystižném letu
hvězd vesmír dolů na ten zemský rum
a neobjal jej v sladké lásky tísni –
ten zázrak moh’ bůh popřáti Tvé písni!
Ač usnul jsi už dávno pod cypřiší,
ač věkův dvé již na Tvém leží hrobě,
Tvou píseň posud žasnouc lidstvo slyší
a žehná s pokorou i pýchou Tobě;
od prosté dívky k hrdé signorině,
v nichž stejný hoří lásky žár i pal,
ať jejím bolem bludný zpěvák hyne,
ať její slzy král sám vyplakal;
Tvůj hymnus klenbou pyšných chrámů vane
a bujných kvílí lesin samotou,
hispanskou řekou slza Tvoje kane
a blesk Tvůj sviští vášní mrákotou;
válečným ruchem slovo Tvoje buší
a bázní, strachem každou chvěje duší!
Paláce staví skvostné, přenádherné
cti rytířské a lásce k vlasti věrné
Tvá píseň slavná o Fernandu reku,
té hvězdě světlé z pouhaslých věků;
a Magus Tvůj magickou září slní
člověčích mozků miliony steré,
myšlenka za myšlenkou mysl plní
a za paprskem nový již se dere.
Duch lidský, aj, svá pouta láme v kusy
a z hroudy šedé v sluncí spěje svit,
156
svůj šlape popel a dým lidský dusí
a ve ztracený nebes chvátá byt...
Hle, v démantovém vzdušin lesklém kraji
kříž ze dřeva se staví před okem;
viz lásky symbol, plný čar a bájí,
jenž stejně září v nebesa i zem;
v tom znaku smíření a hříchův odpuštění
se mečův rozmach v sladkou náruč mění.
Kříž na nebi se v pestré duze třpytí
severní hvězdou v moře vlnobití,
a do tmy srdcí mocně šlehá, tepe
jak velkých bohův činy velkolepé.
A ku kříži kdo jednou přísahal,
ať uvedli jej v smíchu na hranici,
neb v řvavě zvonů k bídné šibenici,
ať v jehajeho nitro bludný vešel žal –
ten v přístav lásky s Tebou zavítá,
a byť co oběť vášní ubitá!
Nám ve plamenech Hus byl pochován,
nám šibenice vzala všechen květ,
an ještě dech Tvůj vůní plnil svět
a v živých srdcích rozbíjel jsi stan.
A my jsme potomci! V nich stejná krev
se posud proudí z uplynulých věkův,
jeť posud v nich ten starý český zpěv
a dávná chrabrosť odumřelých rekův! –
O nadchni, duchu, nebeskou tou písní,
již pěl jsi minulým i budoucím,
i národ můj, než sen své slávy vysní,
157
tím zvukem měkkým, vlídným, horoucím,
by v minulém svých činův blahu tona
se vzpřímil písní, myšlenek svých letem,
ať navždy povzdech v prsou jeho skoná,
a on ať šťasten žije tímto světem.
Ne sám snad šťasten! Ale blažen v smíru,
jejž sladce zapěl národům zpěv Tvůj –
hold obdivu Ti, pýcho bohatýrů,
genius český odesýlá svůj!
158
OBSAH.
Str.
Básně výpravné:
Bratr Jan Augusta na Křivoklátě9
Zpěvák beze slov16
Růže severní21
Královna26
Nevěsta29
Legenda35
Z kraje:
Kamarádi39
Ze šalandy67
Vesnická idyla73
Ze vsi75
V horách77
Z potulného života79
Jakub82
Chaloupka92
Elegie:
Elegie99
Pouť103
Podzimní elegie105
O samotě108
V dýmu111
[159]
Str.
Dojmy:
Píseň117
Vy moje hvězdy, moje hvězdy krásné118
Anemone triloba120
Podzimní122
V cizině125
Vánoční127
U kolébky svého synáčka129
U hřbitovního světýlka133
Naší mládeži134
Zimní projížďka136
Oj, buďme lidmi140
Příležitostné:
Památce mistra Jana Husi145
Proslov k divadelnímu představení v předvečer slavnosti
Žižkovy v Táboře149
Přírodě153
Památce Calderonově155
E: av; 2002
[160]