Královna.

Královna.
Den umírá. A tam na síni hradní umírá král, den svého národa; zavřené oko, rtové bledí, chladní, a povzdech těžký srdce probodá. To umřel král. Smutečný hlahol zvonů ubohé zemi zvěsť tu donese, to zvuky budou plny žele, stonů, kam zapadnou, tam nářek ozve se. Smutně se houpá na té hradní věži stříbrný hlásek k službě pánově; však stuhlý pán as uslyší jej s těží, byť kolem bylo ticho hrobové. K ruce se tiskne v bolu každá ruka a němě na druha pohlíží druh: jaká to v prsou neskonalá muka, jak dále bude, ví to jen sám bůh! I bojovníci čela do přílbice stiskají s vzdechem: zhynul, zhynul nám! A ženy kvílí k dětem volajíce: o modlete se, otec umřel vám! 26 Král věrný jemu umřel, tomu lidu, jenž byl by zaň svou duši v oběť dal, teď zapálí mu lásky panychidu a bude žíti jak sirotek dál. Tak v žalném pláči, s temným v duši lkáním a v hrudi vřelé těžkou prázdnotu, tak v zmatku půjde za svým dokonáním a nevrátí se více k životu. O zněte všecky zvony země, zněte, o šumte lesy, lkejte dědiny: z té historie světa mnoholeté i ten král zhynul, věrný jediný! *** Čas letí. Zvráceno jest v prach i bláto královo tělo jako žebráka. A národ žije; pozapomněl na to, že kdysi knížata měl nějaká, že kdysi s pláčem poslednímu králi tak slavnou tryznu ze slz vystrojil; – když do syta se oči vyplakaly, vzmužil se, vzrostl a zas živým byl. Ba žil a šťastně; a žil beze krále? Ba bez krále – a přece, přece ne. Královnu vyvolil si krásy neskonalé a v oběť dal jí srdce plamenné. Na trůně z nejskvostnějších perel země povýšeném jak Hymalaje štít, tam sedí kněžka, boží lásky plémě, lesk oslavy kolem ní porozlit. 27 Královna národa, to láska ku volnosti, to láska bratrská tam na trůn usedá, ta vede národ k slávě bez žalosti a vlastní při tom slávy nehledá. Ji národ ctí s tou oddaností vroucí, jíž nepoznal ni jeden dějin list, jí klaněl se co kněžce všemohoucívšemohoucí, a zůstal přece poctivý a čist. Hle! Na předlouhém bílém baldachýnu tak čistém jak sníh v dálném severu, tam zapsána je řada slavných činů, a darmo bys tam hledal nevěru. Již pozřete jí ve tvářtvář, této kněžně, té kněžně lásky, ať vás posvětí, ať složí na hlavy vám ruce svoje něžné a padněte si v náruč, v objetí. Oj, vizte národ! Věčně žíti bude, pokud mu tato vládne královna; byť neměl nicnic, jen to své srdce chudé, kde národ jest, jenž se mu vyrovná? 28