U kolébky svého synáčka.

Emanuel Miřiovský

U kolébky svého synáčka.
Už spí! Tisíce rajských snů ať na hlavičku jeho tiše usedne; jeť lesklé žití ráno kratičké, a než se nadějeme, už je poledne. Již pojďte, snové: líbezným jste sadem, v němž květ se s květem snoubí do věnce, a mnohé poupě svadne v srdci mladém, než povyspěje děcko v mládence. Kol hlavy růže, červené a bílé a věrný břečtan kolem ramene, tvářičky vzplanou v líce roztomilé a žárem svatým srdce plamenné. Hle, štěstí anděl kolem skrání tvých svou třpytnou cestu ku tvé hrudi koná, a všude bujný, zvonivý je smích – srdečko tobě nikdy nezastoná. Je sladko v prsou, matčin srdce hlas a požehnání kývá otcovo, a kam se stočíš, lásku vidíš zas a vroucí náruč vždy a na novo. 129 Ty nevíš nic, že kolem tebe svět a plody tam, kde zřel jsi čarný květkvět, a trny ostré, kde se růže zvedá, a z bahniska že klíčí lilje bledá. Ty nevíš nic, že za mateřskou lící se štěstí tvého kryjí závistníci, a za otcovou chránivou že rukou již bídník čeká s bolestí a mukou. Ty nevíš nic, že lásky tvojí žáry se kladou v ledův netušené máry, že tam, kde chtěl jsi dospěť k vrcholi, tvá se záhubou duše zápolí! – SynáčkuSynáčku, spi! Aj, na tvém zlatém čele se rosa bohatá a čistá klade, to jistě sny jsou v dušce rozechvělé a srdečko se třese tobě mladé. – Už jsi zas jiný, miláčku v kolébce! Snad naše píseň o blahu ti šepce, snad zase ráj se zlatý otvírá ti – budu tě chvíli zase kolébati! *** Kolíbejte, kolíbejte, písně mé se prosté, ať to moje robátečko pomalíčku roste. Až vyroste, ať se chutě napojí té vůně, po níž všecko srdce světem vzdychává a stůně. 130 Až z té sladké nemoci se probudí a zžasne, ukaž mu ty, písni moje, vlasti kraje krásné. I ty slzy českých matek, i tu slzu moji, aby na ně nezapomněl v svatém za vlasť boji. Kolíbej se, písničko má, k mladé jeho hrudi, zni, má písni, než se zase miláček můj zbudí! *** Hle, ještě spí! – Však již jsou v nepokoji ta běloskvoucí obě ramena, již ručka k pohybu se švarně strojí a hned zahoří očka plamenná. A věru pravda! Ruka nedočkavě už očko pilně k zoru protírá – už zaleskly se oči jeho smavé a celý ráj z nich ve svět vyzírá. Ten úsměv rajský! Kdos ho nepocítil, než lásky žár se k ženě v tobě znítil, jdi, viz a žasni, zachvěješ se v duši, že všecka znovu bytosť tvá se vzruší! Jsi zase šťasten! A byť kolem hlavy se tísnil péčí nesčíslný sbor, ty zase pozříš ve svět usměvavý 131 a láskou vzplaneš ke všemu, co tvor! Ty zase bujným napojíš se zpěvem a celým srdcem rozloží se ples, pohrdneš rád tím hnusným světa hněvem a píseň tvá zavýskne v luh i les! – SynáčkuSynáčku, prozři! Jsi mým celým světem, jsi slunce mé i hvězd těch milion; a vznesla-li se duše má kdy vzletem, i když jí hrozil smrti vzdech i ston: to byl jen náběh k mohutné té výši! Tvá oka zář a úsměv čaruplný, ten, ten mne donese v ty nebes vlny z té hroudy zemské v lesklou vidin říši! SynáčkuSynáčku, prozři! Tys můj svět a nebe, ať svět obejmu, objímaje tebe! 132