U kolébky svého synáčka.
Už spí! Tisíce rajských snů
ať na hlavičku jeho tiše usedne;
jeť lesklé žití ráno kratičké,
a než se nadějeme, už je poledne.
Již pojďte, snové: líbezným jste sadem,
v němž květ se s květem snoubí do věnce,
a mnohé poupě svadne v srdci mladém,
než povyspěje děcko v mládence.
Kol hlavy růže, červené a bílé
a věrný břečtan kolem ramene,
tvářičky vzplanou v líce roztomilé
a žárem svatým srdce plamenné.
Hle, štěstí anděl kolem skrání tvých
svou třpytnou cestu ku tvé hrudi koná,
a všude bujný, zvonivý je smích –
srdečko tobě nikdy nezastoná.
Je sladko v prsou, matčin srdce hlas
a požehnání kývá otcovo,
a kam se stočíš, lásku vidíš zas
a vroucí náruč vždy a na novo.
129
Ty nevíš nic, že kolem tebe svět
a plody tam, kde zřel jsi čarný květkvět,
a trny ostré, kde se růže zvedá,
a z bahniska že klíčí lilje bledá.
Ty nevíš nic, že za mateřskou lící
se štěstí tvého kryjí závistníci,
a za otcovou chránivou že rukou
již bídník čeká s bolestí a mukou.
Ty nevíš nic, že lásky tvojí žáry
se kladou v ledův netušené máry,
že tam, kde chtěl jsi dospěť k vrcholi,
tvá se záhubou duše zápolí! –
SynáčkuSynáčku, spi! Aj, na tvém zlatém čele
se rosa bohatá a čistá klade,
to jistě sny jsou v dušce rozechvělé
a srdečko se třese tobě mladé. –
Už jsi zas jiný, miláčku v kolébce!
Snad naše píseň o blahu ti šepce,
snad zase ráj se zlatý otvírá ti –
budu tě chvíli zase kolébati!
***
Kolíbejte, kolíbejte,
písně mé se prosté,
ať to moje robátečko
pomalíčku roste.
Až vyroste, ať se chutě
napojí té vůně,
po níž všecko srdce světem
vzdychává a stůně.
130
Až z té sladké nemoci se
probudí a zžasne,
ukaž mu ty, písni moje,
vlasti kraje krásné.
I ty slzy českých matek,
i tu slzu moji,
aby na ně nezapomněl
v svatém za vlasť boji.
Kolíbej se, písničko má,
k mladé jeho hrudi,
zni, má písni, než se zase
miláček můj zbudí!
***
Hle, ještě spí! – Však již jsou v nepokoji
ta běloskvoucí obě ramena,
již ručka k pohybu se švarně strojí
a hned zahoří očka plamenná.
A věru pravda! Ruka nedočkavě
už očko pilně k zoru protírá –
už zaleskly se oči jeho smavé
a celý ráj z nich ve svět vyzírá.
Ten úsměv rajský! Kdos ho nepocítil,
než lásky žár se k ženě v tobě znítil,
jdi, viz a žasni, zachvěješ se v duši,
že všecka znovu bytosť tvá se vzruší!
Jsi zase šťasten! A byť kolem hlavy
se tísnil péčí nesčíslný sbor,
ty zase pozříš ve svět usměvavý
131
a láskou vzplaneš ke všemu, co tvor!
Ty zase bujným napojíš se zpěvem
a celým srdcem rozloží se ples,
pohrdneš rád tím hnusným světa hněvem
a píseň tvá zavýskne v luh i les! –
SynáčkuSynáčku, prozři! Jsi mým celým světem,
jsi slunce mé i hvězd těch milion;
a vznesla-li se duše má kdy vzletem,
i když jí hrozil smrti vzdech i ston:
to byl jen náběh k mohutné té výši!
Tvá oka zář a úsměv čaruplný,
ten, ten mne donese v ty nebes vlny
z té hroudy zemské v lesklou vidin říši!
SynáčkuSynáčku, prozři! Tys můj svět a nebe,
ať svět obejmu, objímaje tebe!
132