Legenda.

Legenda.
Cestičkou lesní chlapcem veden šel, osleplý, vetchý, slavný kazatel. Hvizd ptačí provázel je tichem lesa a ševel suchých větví praskající; modlitbu šepce stařec na nebesa a chlapec plane v bezstarostné líci. Teď na kraj lesa došli spolu právě a usedli si na šťavnaté trávě; již unaven byl hoch i stařeček a pohova jim v milý přišla vděk. Se šerem zmírnil slunce lesk se palný a vlídně vítal nečekané hosti, před nimiž rozkládal se prostor valný, vroubený horstvem plným spanilosti; a po dolině jako obec němá tisíce skalných leží balvanů. – Ač zástup očí ani uší nemá, i ač to není obec pohanů – přec nezbedný hoch takto starci praví: „Před námi na pláni, aj, husté davy, jež dychtí vroucně po tvém slově, pane, 35 o nenech žízniť plémě zbědované!“ „Neslyším hovoru“hovoru,“ dí stařec svatý. „Jsouť zástupy ty touhou slova jatyjaty, a proto ticho jako po kostele“kostele,“ mu hošík vece nestoudně a směle. A slepec povstav z měkké traviny, jímavou řečí hřímá v skaliny, i káže Krista, jeho kříž i muka; krucifix zdvihá vráskovitá ruka, shrbené tělo, nádhery vší prosté, teď velebou a zanícením roste, a ze slepého oka dutiny se slzy roní v starce šediny. Posvátným „Amen“ stařec končí slepý, a div divoucí! V ohlas velkolepý každičký z žuly vytesaný kámen do vzdušin volá měkké, vroucí „Amen!“ Hoch trne bázní, ku starci se tlačí a vyznává svůj přečin v dětském pláči. Však stařec pohladiv ho mladé ve tváři vítězstvím boha plá a zazáří: „Byť lidé byli všickni z kamene, a byť jich bylo jako písku v moři, to boží slovo, věčné, plamennéplamenné, z kamení sobě nové lidstvo stvoří!“ A stařec, pojav hocha ve svůj klín, jakoby prozřelprozřel, kráčí v šera stín... 36