Zpěvák beze slov.
O jedné košili šel do širého světa
a s písní v srdci, jež v něm zazněla,
když ode křtu ho nesli z kostela.
Svět jemu bláto v mladou líci metá
a nezbedové trhají šat s něho.
Dívá se na ně a smích netkne se ho,
směje se též, však jinak nežli oni.
Jdou kolem páni, on se neukloní,
jdou hezké tváře, nepoznal jich ani,
jdou žebráci a s těmi v rozmlouvání
ubil kus chvíle, chvátal v náhradu
silnice prachem do blízkého lesa.
Den za červánky temnorudé klesá,
jak on teď klesá ve stín do chladu.
Však den byl krásný, bez mraku a deště,
a jeho den víc noci podoben.
Spal v lese dlouho, dlouho; těžký sen
ho sevřel mocně jak z železa kleště,
dusil ho, tížil – jak to odpočíval!
V olšině slavík píseň touhy zpíval,
16
a jemu ozvěna z ní v ňadru hluší;
pradávný obraz letí jeho duší,
však letí tak, že nelze zastavit ho,
že nelze obejmout a políbit ho.
Uletěl pryč jak slavík z olšiny;
umlkli ptáci, všecko padlo do sna,
jen v šumu dozpěvuje táhlá sosna,
než do spaní se taky ukolíbá.
Měsíc svým světlem vrcholky bříz líbá,
jej nepolíbil ještě nikdo v světě;
snad až se octne v země této středu,
jej políbí červ do té tváře kleté. –
To všecko cítil a pěl píseň krásnou,
jen v mysli však a beze všeho slova;
a pěl ji tiše v tu noc jak den jasnou,
dokud jí slunce krásu nevyklová.
Bojí se slunce, to jest jeho vrahem,
když rozhoupá se srdce jeho blahem
a zvučně zvoní jako k neděli.
Ta noc, ta noc!! – A jeho hadry chudé
teď démanty a zlatem protkané,
jak by o králi noci věděly!
Jsou hrdy na to, že než den jim nastane,
je veliký král poesie nosí
a než se oblekne les v roucho rosy,
že jejich moc tak neobsáhlá bude.
A den, a den!! – Již protírají ptáci
snivá svá očka k čerstvé písni ranní
a noc se v západ smutně pouklání –
a den-vrah zase na zemi se vrací.
Seber svou hůl, ty poesie králi,
17
seber své hadry, putuj dál bez cíle –
do hrobu ještě dlouhá, dlouhá míle,
jejž lidé tobě v přístav vyhrabali.
A den je nocí. Poutník krajem letí
a vidí všecko a zas nic nevidí,
a slyší vše, však jako by byl hluchýhluchý,
a kde kdo jiný nazval tvory lidi,
on vidí neurčité mlhy, duchy.
Krajinám cizím padá do objetí,
tiskne je k sobě, snad že chuďas soudí,
že políbení z mrtvých hor vyloudí;
však líbá marně; není odpovědi
na všecky vzdechy z hrudi rozervané,
a není vlasu, jenž by slzu stíral,
jež z potrhaných očí jemu kane,
a kdyby dnes, teď bez pomoci zmíral,
snad myslíte, že lidé o něm zvědí?!
A letěl zas a zase přišla noc
zoufalství jeho denně na pomoc.
Tak prosní noc a žebrotu svou za dne
a jeho srdce od dne ke dni chladne.
Oj, chladne srdce, vřelá píseň v něm je
a krásná jako žalmy proroka,
že kdo ji slyšel, zapomněl té země,
jež slzu dala jemu do oka,
že kdo ji slyšel, ustal v bědování
a jedním rázem dal se do jásání.
Ó kdo tu píseň, kdo ji projeví? –
18
Zeptej se ptáků v temna lesa stínu,
ti zaslechli ji, když noc v baldachýnu
rozpiala tiše ruce nad padolem;
zeptej se větru, co tu běžel kolem,
zdaž neslyšel ji, jí se nenaučil.
Slyšíš ten vítr, jak tam zmítá lodí
na moři dálném, po němž poutník plove?
Slyšíš ten výskot? jak to k srdci chodí,
a stále zpěvy netušené, nové!
A poutník letí – pod ním plavé moře
a nad ním den co odznak jeho hoře,
jenž za vodu s ním spěchá jako stín,
by věčně dál ho věčnou strastí mučil,
než vyvrhne ho v přístav – hrobu klín.
A poutník letí – s ním ta píseň jedna,
jež za dne spí a v noci se zas budí,
když hukot vln se mocně dere ze dna
a poesie král na trůnu boha
těm spoustám vod o kráse vypráví;
a všickni bohatci jsou jemu chudí
a šlape po nich hrdá jeho noha.
Zář ohnivá mu stojí u hlavy
a každá niť z ní velká myšlenka;
a krásná noc – ta jeho milenka
naň usmívá se ze plavého moře;
on zraky své do modrých vln těch noře
volá tu píseň lásky v díly světa,
volá ji hlasem jako tisíc zvonů,
kdy jejich hukot v klenby nebes metá.
Hoj, písni lásky, budeš písní skonu?!
19
Noc nejkrásnější spadá do klína
a měsíc bledý užuž shasíná.
Budí se den a píseň ještě zní,
budí se den, tónové vítězní
ještě se rozléhají po moři,
než východ v lesku slunce zahoří.
A tam, a tam je zase vidět zemi,
a tam zas běda na tvou hlavu čeká
a tam zas žebrota ti lože ustele – –
rozpryskla píseň v notě veselé,
k zoufání veselé mrtvého ze člověka,
a poutník v hadrech, velký zpěvák němýněmý,
vrhá se v hluché, rozčechrané vlny...
Obraze velký, strašný, hrůzyplný!
Tam píseň tvoje jak ty zkameněla,
jak zněla, když tě nesli do kostela!
20