V cizině.

Emanuel Miřiovský

V cizině.
1.
V mlhavé noci plášti jsem u břehu mořského lkal: O vyjdi, má hvězdo, hynu, a pláč můj zní pustinou skal! Odráží se od nich a zmírá jak bez vesla na moři loď; o vyjdi, má hvězdo, vyjdi, a k přístavu mne doprovoď. V mlhavé noci plášti jsem do písku jmeno tvé psal; zda zpomnělas na mne v tu chvíli, kdy pláč můj zněl pustinou skal? Odrazil se od nich a skonal, jak bez tebe skonám i já; jen po skalách zazní k moři: Maria! Maria! – – 125
2.
Na sever v noci daleko k vesnici přišel jsem a v domku bílém starušku za nocleh prosil jsem. Ta vítala mne ve slzách: „Jak z daleka že jsi?“ ,O mnoho, mnoho je to mil, přes hory, přes lesy, přes moře celé, celou zem – a ještě, ještě dál.‘ „Kéž by ti, drahé dítě mé, bůh cestu požehnal!“ ,Mám doma taky matičku, však bledší než jste vy, teď asi šeptá otčenáš a hledá úlevy. Ó jděte, moje myšlenky, až k ní tam k posteli a povězte jí, oči mé že pro ni slzely. A skropte samy podušku a ustaranou líc; že líbám ji stotisíckrát, však nevrátím se víc...‘ 126