Vesnická idyla.

Vesnická idyla.
V tuhé zimní ledy spiata odpočívá naše chata, z komína jen občas dýše,dýše teplé páry kotouč tiše z rána nebo z večera mlhavého do šera. Uvnitř v koutku do pohádky rozpřádá se hovor sladký, mladá žena sedá k muži, vroucně k nim se láska druží, od neděle k neděli, v sobotu jak pondělí. Mezi nima na kolébce andělíček spánkem šepce, a tři duše po komoře bez bolestí, beze hoře štěstí sobě šeptají potichu a potaji. 73 Kolébavku matka zpívá, otcův pohled odpočívá na ženě a na dítěti – a jak při nich neprodleti? Žena jako růže květ a synáček celý svět. A nad krovem po nebesku v bludných mlžin zlatém lesku, v měsíční té záři bledé šťastný, hle, je osud vede; obepne je všecky sen, nežli z hor se zbudí den. Až se zbudí, šťastné oči do života zase skočí, pohádečka počne zase, muži, ženě v nové kráse nové štěstí vykvete – úsměv na rtech dítěte! 74