Vesnická idyla.
V tuhé zimní ledy spiata
odpočívá naše chata,
z komína jen občas dýše,dýše
teplé páry kotouč tiše
z rána nebo z večera
mlhavého do šera.
Uvnitř v koutku do pohádky
rozpřádá se hovor sladký,
mladá žena sedá k muži,
vroucně k nim se láska druží,
od neděle k neděli,
v sobotu jak pondělí.
Mezi nima na kolébce
andělíček spánkem šepce,
a tři duše po komoře
bez bolestí, beze hoře
štěstí sobě šeptají
potichu a potaji.
73
Kolébavku matka zpívá,
otcův pohled odpočívá
na ženě a na dítěti –
a jak při nich neprodleti?
Žena jako růže květ
a synáček celý svět.
A nad krovem po nebesku
v bludných mlžin zlatém lesku,
v měsíční té záři bledé
šťastný, hle, je osud vede;
obepne je všecky sen,
nežli z hor se zbudí den.
Až se zbudí, šťastné oči
do života zase skočí,
pohádečka počne zase,
muži, ženě v nové kráse
nové štěstí vykvete –
úsměv na rtech dítěte!
74