Nevěsta.
Čí, hle, ta loď tak sličně zdobená?
To Edgar pluje k svého srdci půli.
A jak se plachty větrem rozedmuly,
tak rozdmula se prsa sevřená.
Tam na té skalce, co se ku moři
jak matky oko sklání nad dítětem,
tam krásných očí dvé mu celým světem,
když v lesku tužném láskou zahoří.
Ba sličný rybák na té lodici,
sličnější skoro v duši porozvité;
vy ňadra tam, o vy to dobře víte,
vy rtové tam, prahnoucí, nyjící!
Jaké to pěkné vlnek šplíchání!
Každý ten zvuk je lásky šepot měkký,
a blíž a blíž vždy na břeh nedaleký
lodice mořskou cestou uhání.
Již Edgar čapku zdvihá ve výši,
i zdvihá se mu ňadro jeho mladé;
zní nedočkavý po tom mořském sadě
hlas jeho v dál – však nikdo neslyší.
29
Ni v dálce šáteček se nebělá,
by na pozdrav mu kynul odpovědí;
i volá zas a ostře v dálku hledí –
však vítá ho jen skála omšelá.
A rychlej’ loďka k břehům pospíchá,
jak hnaly by ji proudy jeho citů,
a než se nadál, ve měsíce svitu
břeh před ním zíral noci do ticha.
A skála holá; sem tam pozdní pták
vyletěl ze skuliny, pak zas vletěl do ní;
ji vypátrať nemůže nikterak.
I šeptá jméno její nesměle,
pak hlasitěji, až to vzduchem zazní;
však umlkli zas pahorkové prázdní
a bázeň k hrudi stoupá rozchvělé.
Do klínu hor třesoucí jeho hlas
tak měkce, něžně sladké jméno volá –
zda uslyší ho, jistě neodolá; –
ozval se ptáček a pak umlk’ zas.
Vystoupil na břeh; kol se ohlédá
a zdá se mu, že víc to není ani
to místo včerejšího milování.
Přec táž to mohyla, na niž teď usedá,
nad kterou včera přísahali si
věrnosť i lásku do náruči spiati;
dnes musí sám tu lásku vyvzdychati,
a k vzdechu se mu lítosť přimísí...
Noc jako z alabastru tesaná:
v zenithu tam nebeské po silnici
konají hvězdy vábně kmitající
noční svou pouť do zejtřka do rána.
30
Z mořského sadu měsíc povykvet’
jak plná růže na smalandské nivě,
a šíré moře, za dne bouřné, divé
podřimlo si jak ostatní ten svět.
Jak krásna’s noci! Zda to Edgar ví?
Zda mysliť na to zbývá jemu času?
Což po tom jemu, když v tu celou krásu
nemůže největší skvost vsadiť, ji?
Což mu ten měsíc, což mu hvězdy ty,
když nejjasnější zastřely mu mraky;
což mu ta zář, což mu ten lesk je všaký,
když před očima jeho zakrytý?
Zdvihnul se z mohyly a krokem zaměří
prv na východ, však marná výprava to;
pak na západ, než marna je i tato.
„Severu“Severu,“ dídí, „Edda se jistě nesvěří. –
Kde taky bloudiť? pusté křoviny,
neschůdná cesta, trní v každém kroku –
jak přejít venerských tam u potoků?
A vůkol domek ani jediný...“
A přece jde tím trním ve křoví
a přec se venerským těm proudům blíží;
jej nezalekla obtíž za obtíží,
vždyť hledat jde svůj poklad – bláhový!
A právě tam, kde stoka nejdivěj’
se řítí se skal v propasť zamotanou,
kde jako orkán kvílí vlny hranou
a šílený provádí s pěnou rej –
tam jeho Edda s jiným v objetí!
Viděl jsi zvíře lidmi ochočené,
když nad svým zvířectvím se rozpomene?
31
To Edgarovou duší proletí...
Mohutně vzkřiknul, na to ticho zas.
Neměl té síly, vzbuzená by zloba
zde pochovala milující oba...
I ptá se mladík: „Slyšela’s ten hlas?“
,To nic, miláčku‘miláčku,‘ Edda šepotá,
,to havrani proud právě přeletěli –
radš polib mne, ty živote můj celý,
či nejsi duše mého života?‘
Slyšel’s to, Edgare, tam v trní upadlý,
cítil’s ten dech polibku na rtech soka?
Ne; Edgar sní, že pláče u potoka
a pomněnky mu všecky uvadly...
***
Jsou ještě noci rozestřená křídla
a Edgar již tam stojí u kormidla;
stojí tam tělo s rukou u držátka,
však v duši ještě rozpomínka sladká.
Jen ve snu sladká: spala v jeho klínu
a on jí šeptal píseň milenčinu, –
však kde ty časy? – Kdo ví, s lodí kterou
uprchly v moře dívky před nevěrou.
Sen ještě žije před tím víčkem spilým,
sen rozkošný s obrázkem drahým, milým,
na němž mu ulpěl života kus valný,
než ponořil jej v tyto vlny kalny.
S ní chtěl se snoubiť, teď se snoubí s hořem
a s nepřehledným tím severním mořem,
ji k sobě vinouti chtěl kolem pasu, –
a teď pohlíží němě ke kompasu,
32
by z něho vyčet’, v kterém světa díle
by pohřbil myšlenky své zasmušilé.
„Rdi, rdi sese, moře, krásná nevěsto má!
Jak cítí se mé srdce býti doma
v tvé náruči, v šepotu vln tvých, citů,
na ňadrech tvých, východním při zásvitu!
Jsem ženichem tvým! Nejen v této chvíli,
kdy nevěrné mne oči opustily,
ne v životě jen, i po smrti zrádné,
na dno tvých citů duše moje padne.
Na ňadrech tvých chci zapomníť své žití,
nevěsto má, chceš mou, chceš mojí býti?“
Jdou vlny výš, jdou vlny hloub a v letu
Edgara loď tam do ciziny světů
uhání tryskem, jak by každá vlna,
jež ztratil, toho blaha byla plna...
Rozpráví s lodí: „Moje duše bídná –
ty vyhojíš ji, družičko má vlídná,
šepotem něžným svého kolébání,
bych zapomenul svého milování.
Mám novou nevěstu, má družko drahá;
hleď, jak jest krásna! Věno její sahá
daleko, daleko, kam ani zrak nestačí;
teď měsíc-bratr k rozchodu se stáčí
a hvězdy-dcerušky šly zdřimnout sobě
po noční procházce; tam zářné ve podobě
otec mé nevěsty, to slunce světu vzchází;
oslavy lesk jej slavně doprovází –
jak krásný otec krásné svojí dcery!
Třpyt s jeho hlavy plyne tisícerý
33
a každý paprslek niť skvostná, žhavá,
jíž nevěstin šat k naší svatbě tkává.
Nevěsta má jest čistší nad prameny
urdarských skalisk, čistší každé ženy,
jakouž kdy zplodil člověk na pevnině.
Jak? Měl bych přáti nevěsty si jiné?“
A Edgar vášnivě se dívá na nevěstu
a v pohledu tom našel k srdci cestu,
to k srdci mořskému, to k srdci nejhlubšímu,
kde najde žár, ne chladnou Eddy zimu...
***
Jdou vlny výš, jdou vlny hloub a v letu
Edgara loď tam do ciziny světů
uhání tryskem, vlnou zedraná,
uhání tryskem – avšak bez pána!
34