Památce Calderonově.

Památce Calderonově. (* 1600 – † 1681) „Exegit monumentum, aere perennius.“
Již odpusť, duchu, v sluneční že jas a hloubku tůní, myšlenek Tvých báně se odvážilo oko trpasličí; paprslek jediný z tvých věčných kras jen dotekl se chudobné mé skráně a jeho dechem tisíc květů klíčí. Jsouť prosté chudobky to české duše, již ruka dějin v pouta utkala, jejížto noha skalami běd kluše, než v rajská štěstí místa bývalá, své minulosti kryta baldachýnembaldachýnem, se dorve vůlí, nadšením a činem. Hle, obraz Tvůj! Obrysy titana veleby božskébožské, a přec člověk pouhý, v němž božstva píseň, na čas uspaná a hnána větrem nebeské své touhytouhy, zaznívá v širé nebes klenutí a mocnou svojí mává perutí! 155 A divím se, že soustavu těch světů Tvé nerozehřál písně proud i šum, že nesnížil se v nevystižném letu hvězd vesmír dolů na ten zemský rum a neobjal jej v sladké lásky tísni – ten zázrak moh’ bůh popřáti Tvé písni! Ač usnul jsi už dávno pod cypřiší, ač věkův dvé již na Tvém leží hrobě, Tvou píseň posud žasnouc lidstvo slyší a žehná s pokorou i pýchou Tobě; od prosté dívky k hrdé signorině, v nichž stejný hoří lásky žár i pal, ať jejím bolem bludný zpěvák hyne, ať její slzy král sám vyplakal; Tvůj hymnus klenbou pyšných chrámů vane a bujných kvílí lesin samotou, hispanskou řekou slza Tvoje kane a blesk Tvůj sviští vášní mrákotou; válečným ruchem slovo Tvoje buší a bázní, strachem každou chvěje duší! Paláce staví skvostné, přenádherné cti rytířské a lásce k vlasti věrné Tvá píseň slavná o Fernandu reku, té hvězdě světlé z pouhaslých věků; a Magus Tvůj magickou září slní člověčích mozků miliony steré, myšlenka za myšlenkou mysl plní a za paprskem nový již se dere. Duch lidský, aj, svá pouta láme v kusy a z hroudy šedé v sluncí spěje svit, 156 svůj šlape popel a dým lidský dusí a ve ztracený nebes chvátá byt... Hle, v démantovém vzdušin lesklém kraji kříž ze dřeva se staví před okem; viz lásky symbol, plný čar a bájí, jenž stejně září v nebesa i zem; v tom znaku smíření a hříchův odpuštění se mečův rozmach v sladkou náruč mění. Kříž na nebi se v pestré duze třpytí severní hvězdou v moře vlnobití, a do tmy srdcí mocně šlehá, tepe jak velkých bohův činy velkolepé. A ku kříži kdo jednou přísahal, ať uvedli jej v smíchu na hranici, neb v řvavě zvonů k bídné šibenici, ať v jehajeho nitro bludný vešel žal – ten v přístav lásky s Tebou zavítá, a byť co oběť vášní ubitá! Nám ve plamenech Hus byl pochován, nám šibenice vzala všechen květ, an ještě dech Tvůj vůní plnil svět a v živých srdcích rozbíjel jsi stan. A my jsme potomci! V nich stejná krev se posud proudí z uplynulých věkův, jeť posud v nich ten starý český zpěv a dávná chrabrosť odumřelých rekův! – O nadchni, duchu, nebeskou tou písní, již pěl jsi minulým i budoucím, i národ můj, než sen své slávy vysní, 157 tím zvukem měkkým, vlídným, horoucím, by v minulém svých činův blahu tona se vzpřímil písní, myšlenek svých letem, ať navždy povzdech v prsou jeho skoná, a on ať šťasten žije tímto světem. Ne sám snad šťasten! Ale blažen v smíru, jejž sladce zapěl národům zpěv Tvůj – hold obdivu Ti, pýcho bohatýrů, genius český odesýlá svůj! 158 OBSAH. Str. Básně výpravné: Bratr Jan Augusta na Křivoklátě9 Zpěvák beze slov16 Růže severní21 Královna26 Nevěsta29 Legenda35
Z kraje: Kamarádi39 Ze šalandy67 Vesnická idyla73 Ze vsi75 V horách77 Z potulného života79 Jakub82 Chaloupka92
Elegie: Elegie99 Pouť103 Podzimní elegie105 O samotě108 V dýmu111
[159] Str. Dojmy: Píseň117 Vy moje hvězdy, moje hvězdy krásné118 Anemone triloba120 Podzimní122 V cizině125 Vánoční127 U kolébky svého synáčka129 U hřbitovního světýlka133 Naší mládeži134 Zimní projížďka136 Oj, buďme lidmi140
Příležitostné: Památce mistra Jana Husi145 Proslov k divadelnímu představení v předvečer slavnosti Žižkovy v Táboře149 Přírodě153 Památce Calderonově155
E: av; 2002 [160]