O samotě.

Emanuel Miřiovský

O samotě.
Vychází slunce. Tryskem od obzoru se bujní ženou oři Apollina, jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná a nachem barví vypínavou horu; v dol na kypré se louky mlha tlačí jak jemná vlákna šedých pavučin, za stínem družně ubírá se stín a tu tam z houštin zazní hudba ptačí, pěnkavin ševel na třesoucím stonku a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů. Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků teď hlásí lidem štěstí dne i spásu, modlitbu tichou šepce lidský ret a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět. Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky, jež vytryskla teď z hráze rybníka; na jejím břehu měkké na podušky se voda tlačí, pak zas zaniká, nesmělou řečí tiše pod mechem 108 doráží k sluchu člověčímu sem. Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka, a její vlna jediná má družka. Jdu smuten cestou. Není nikde cíle a nikde chýšky, po níž náruč sirá by rozpjala se v tužbě ušlechtilé, a nikde domova, kde moje víra by ustlala si lože pro mdlou duši. – Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší a potok se mi náhle ztratil z očí; jen vlhký mech mi stopou cesty klamné, avšak i ten se tratí do klokoči a samoty dech vroucně dýše na mne. Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené, když člověk s duší svou svůj vlastní svět si staví, krášlí, brány k nebi klene a zase v ssutiny je kácí zpět, když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě i ďáblem zároveň v té lesní tiši, když vítězem i padlým ve porobě, jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší! Tím ránem dnešním svět se probudil a jeho tepna bujným bije chvatem, tisíce tužeb víří v něm a sil a meče zvoní v boji lidstva svatém. Však tento maličký můj svět v mé duši kol vůle mé se tryskem otáčí, jej násilí a meče neporuší, a z rány krev jej nikdy nesmáčí. Mír, mír, to v prsou mojich zní 109 a velebný hlas v nitro moje vniká jak píseň slávy v ucho bojovníka. Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví nad luzným krajem jako žhavý květ; zas v hudbě ptačí tonou ratolesti, šepotem klidu můj se chvěje ret a moji brvu kropí slza štěstí! 110