O samotě.

Emanuel Miřiovský

O samotě.
Vychází slunce. Tryskem od obzoru se bujní ženou oři Apollina, jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná a nachem barví vypínavou horu; v dol na kypré se louky mlha tlačí jak jemná vlákna šedých pavučin, za stínem družně ubírá se stín a tu tam z houštin zazní hudba ptačí, pěnkavin ševel na třesoucím stonku a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů. Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků teď hlásí lidem štěstí dne i spásu, modlitbu tichou šepce lidský ret a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět. Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky, jež vytryskla teď z hráze rybníka; na jejím břehu měkké na podušky se voda tlačí, pak zas zaniká, nesmělou řečí tiše pod mechem 108 doráží k sluchu člověčímu sem. Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka, a její vlna jediná má družka. Jdu smuten cestou. Není nikde cíle a nikde chýšky, po níž náruč sirá by rozpjala se v tužbě ušlechtilé, a nikde domova, kde moje víra by ustlala si lože pro mdlou duši. – Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší a potok se mi náhle ztratil z očí; jen vlhký mech mi stopou cesty klamné, avšak i ten se tratí do klokoči a samoty dech vroucně dýše na mne. Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené, když člověk s duší svou svůj vlastní svět si staví, krášlí, brány k nebi klene a zase v ssutiny je kácí zpět, když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě i ďáblem zároveň v té lesní tiši, když vítězem i padlým ve porobě, jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší! Tím ránem dnešním svět se probudil a jeho tepna bujným bije chvatem, tisíce tužeb víří v něm a sil a meče zvoní v boji lidstva svatém. Však tento maličký můj svět v mé duši kol vůle mé se tryskem otáčí, jej násilí a meče neporuší, a z rány krev jej nikdy nesmáčí. Mír, mír, to v prsou mojich zní 109 a velebný hlas v nitro moje vniká jak píseň slávy v ucho bojovníka. Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví nad luzným krajem jako žhavý květ; zas v hudbě ptačí tonou ratolesti, šepotem klidu můj se chvěje ret a moji brvu kropí slza štěstí! 110
Básně v knize Básně 2 (in Spisy Emanuela Miřiovského):
  1. Bratr Jan Augusta na Křivoklátě.
  2. Zpěvák beze slov.
  3. Růže severní.
  4. Královna.
  5. Nevěsta.
  6. Legenda.
  7. Kamarádi.
  8. Ze šalandy.
  9. Vesnická idyla.
  10. Ze vsi.
  11. V horách.
  12. Z potulného života.
  13. Jakub.
  14. Chaloupka.
  15. Elegie.
  16. Pouť.
  17. Podzimní elegie.
  18. O samotě.
  19. V dýmu.
  20. Píseň.
  21. Vy moje hvězdy, moje oči krásné!
  22. Anemone triloba.
  23. Podzimní.
  24. V cizině.
  25. Vánoční.
  26. U kolébky svého synáčka.
  27. U hřbitovního světýlka.
  28. Naší mládeži.
  29. Zimní projížďka.
  30. Oj, buďme lidmi!
  31. Památce mistra Jana Husi.
  32. PROSLOV k divadelnímu představení v předvečer slavnosti Žižkovy, odbývané dne 25. a 26. srpna 1877 v Táboře.
  33. Přírodě.
  34. Památce Calderonově.