Vychází slunce. Tryskem od obzoru
se bujní ženou oři Apollina,
jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná
a nachem barví vypínavou horu;
v dol na kypré se louky mlha tlačí
jak jemná vlákna šedých pavučin,
za stínem družně ubírá se stín
a tu tam z houštin zazní hudba ptačí,
pěnkavin ševel na třesoucím stonku
a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů.
Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků
teď hlásí lidem štěstí dne i spásu,
modlitbu tichou šepce lidský ret
a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět.
Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky,
jež vytryskla teď z hráze rybníka;
na jejím břehu měkké na podušky
se voda tlačí, pak zas zaniká,
nesmělou řečí tiše pod mechem
doráží k sluchu člověčímu sem.
Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka,
a její vlna jediná má družka.
Jdu smuten cestou. Není nikde cíle
a nikde chýšky, po níž náruč sirá
by rozpjala se v tužbě ušlechtilé,
a nikde domova, kde moje víra
by ustlala si lože pro mdlou duši. –
Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší
a potok se mi náhle ztratil z očí;
jen vlhký mech mi stopou cesty klamné,
avšak i ten se tratí do klokoči
a samoty dech vroucně dýše na mne.
Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené,
když člověk s duší svou svůj vlastní svět
si staví, krášlí, brány k nebi klene
a zase v ssutiny je kácí zpět,
když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě
i ďáblem zároveň v té lesní tiši,
když vítězem i padlým ve porobě,
jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší!
Tím ránem dnešním svět se probudil
a jeho tepna bujným bije chvatem,
tisíce tužeb víří v něm a sil
a meče zvoní v boji lidstva svatém.
Však tento maličký můj svět v mé duši
kol vůle mé se tryskem otáčí,
jej násilí a meče neporuší,
a z rány krev jej nikdy nesmáčí.
Mír, mír, to v prsou mojich zní
a velebný hlas v nitro moje vniká
jak píseň slávy v ucho bojovníka.
Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví
nad luzným krajem jako žhavý květ;
zas v hudbě ptačí tonou ratolesti,
šepotem klidu můj se chvěje ret
a moji brvu kropí slza štěstí!