Podzimní.

Podzimní.
1.
Poslední, hle, lašťovička kolem tudy letěla; ty tam zbytky polních klasů, už je dávno po všem kvasu, vrabčí chaso veselá. Jen ta naše stříška z došku noclehu ti poskytne; jen když trochu lásky dětí, trochu zrní z žitné sněti ze stodoly vylítne. Jak těm vrabcům, tak i lidem: sem tam něco soucitu, v zimě věku utýrané sotva pablesk lásky vzplane – a to někde v úkrytu. 122 2.
Poslední se dozvuk léta po strništi ubírá, ptačí hlasy zaplakaly, lašťovky se nesou v dáli, s nimi léto umírá. Pod mým oknem pozdní havran smutnou píseň krákoře: neplač, že ti prchlo léto, vždyť na zemské hroudě této žádný život bez hoře. 3.
Denní službu dokonává zákmit slunce poslední; údolím, hle, v němém šeře mlhy táhnou po jezeře, a klekání z dálky zní. V to se mísí myšlenek mých divoký a bludný proud: ku pomoci v této tísni zazni v srdcisrdci, moje písni, jinak musím utonouť. 4.
Smutná píseň kolébavkou sen uloží do hrudi; bude se ti, srdce, zdáti o štěstí jak ve závrati, než tě den zas probudí. 123 Do snu spánek nakape ti sladkých slzí krůpěje; pak tvé žití z běd a žele, nešvarné a neveselé, krovem smrti přikreje. 5.
Perutěmi jeseň třepe nad doly i horami, padá listí s naší hruše a zpomínka z truchlé duše stojí smutně před námi. Vítr sviští po strništi, listy v krátce rozmetá, a památka za památkou opouštějí zemi sladkou, a putují se světa. Podle zvyku, podle mravu lípa se zas oděje, snad i v této slze teskné, jež se v našich očích leskne, také jiskra naděje. 124