Podzimní.
1.
Poslední, hle, lašťovička
kolem tudy letěla;
ty tam zbytky polních klasů,
už je dávno po všem kvasu,
vrabčí chaso veselá.
Jen ta naše stříška z došku
noclehu ti poskytne;
jen když trochu lásky dětí,
trochu zrní z žitné sněti
ze stodoly vylítne.
Jak těm vrabcům, tak i lidem:
sem tam něco soucitu,
v zimě věku utýrané
sotva pablesk lásky vzplane –
a to někde v úkrytu.
122
2.
Poslední se dozvuk léta
po strništi ubírá,
ptačí hlasy zaplakaly,
lašťovky se nesou v dáli,
s nimi léto umírá.
Pod mým oknem pozdní havran
smutnou píseň krákoře:
neplač, že ti prchlo léto,
vždyť na zemské hroudě této
žádný život bez hoře.
3.
Denní službu dokonává
zákmit slunce poslední;
údolím, hle, v němém šeře
mlhy táhnou po jezeře,
a klekání z dálky zní.
V to se mísí myšlenek mých
divoký a bludný proud:
ku pomoci v této tísni
zazni v srdcisrdci, moje písni,
jinak musím utonouť.
4.
Smutná píseň kolébavkou
sen uloží do hrudi;
bude se ti, srdce, zdáti
o štěstí jak ve závrati,
než tě den zas probudí.
123
Do snu spánek nakape ti
sladkých slzí krůpěje;
pak tvé žití z běd a žele,
nešvarné a neveselé,
krovem smrti přikreje.
5.
Perutěmi jeseň třepe
nad doly i horami,
padá listí s naší hruše
a zpomínka z truchlé duše
stojí smutně před námi.
Vítr sviští po strništi,
listy v krátce rozmetá,
a památka za památkou
opouštějí zemi sladkou,
a putují se světa.
Podle zvyku, podle mravu
lípa se zas oděje,
snad i v této slze teskné,
jež se v našich očích leskne,
také jiskra naděje.
124