Kamarádi.

Kamarádi. Povídka.
1.
Bujným lesem kvetoucího mládí životem šli, dobří kamarádi. Pěkní hoši: jako jedle štíhlí, v tvářích červeň, v oku záře smělá; děvčatům se srdce rozechvěla, když se občas kolem chasy mihli. Mihli jenom; bylyť cesty jiné, jaké hoši spolu mívali: do hor skrýší, v blízká úskalí, do samoty, v lesa temno stinné vodil krok je v neděli a svátky, když se vrátil odlevy den krátký. Přes týden jich neviděl jsi ani; buď že bylo v poli práce dosti, buď že v mysli dlelo přemítání, buď že nešlo jim nic k veselosti, zkrátka, nikde nebylo jich v chase. Leč když zvolna o nedělním ráně rozhoupal se zvonek k slovu Páně 39 a slunečko v mladé, svěží kráse,kráse rozlilo lesk krajem přesladký, uviděl jsi nízké od chatky dva ty dobré naše kamarády ke kostelu tiše chvátající, nabrat pro týden zas nové rady, v srdce klidu a jasnosti v líci. Však tu mnohé stáčelo se oko v onu stranu, kde že hoši stáli, však ve mnohém srdci přehluboko zakotvil se obraz dokonalý. Nejeden jsem slyšel u dveří dívčí povzdech za ten párek mladý, však kdo znal ty milé kamarády, milerád mým slovům uvěří: jenom zlatá kadeř Václavova od Vítovy lišila se tmavé, jak když z písně smutné, usedavé povytryskne sloka jasná, nová. Jedno srdce ve dvou schránkách těla, ve dvou ňadrech jedna duše celá. Pod jedním tu krovem rostli spolu jak dva stromy pod společným nebem; jedním citem v dušíduši, jedním chlebem živilo je u jednoho stolu přátelství a láska vzájemná. Dávno boží ruka tajemná roditelské odňala jim péče: otce rov kryl, pažit dobré matky. Půjdou k sobě, budou bratry sobě, rozdělí se o vezdejší statky, 40 jak už dávno o srdce se dělí. Smyslili si, bylo po sirobě, po tesknotě na ten život celý. V jedné jizbě, v jedné prosté chatě dýchaly dvě duše láskou spiaté. 2.
Jeť zas jednou pěkný jarní den! Pyšně slunečko si vykračuje zase po obzoru čistém zimním po zápase, jak když jonák v svátek vyšňořen! A jak by z té jeho veselosti sálal do všech konců paprslek, všecko zpívá, bez běd, bez starosti, v každém oku lásky zář i vděk. Různý zpěv to: svěží okřídlenci steré písně v svorném pějí věnci, v lidském ňadru bez slov klokotá jarní píseň, naděj’ života. A když slunce na poledni stane vlídně patříc v doly milované, měkkým teplem kdy se nachýlí ku každému pozemskému tvoru, od hor temen k modravému boru, ode skal zas k pestré luční směsi jeho dech když družně zasedne si, – jak to pohled vábný, rozmilý! Puká poupě, houstnou lípě šaty, po nichž ptáček hopká kropenatý, stříbro potoka se leskne v duze, 41 umdleným stín olší ku posluze, a tam v rokli bujné kapradí rozhořelou hlavu ochladí! – S Václavem bys Víta uzřel v něm. Přicházejíť v prázdné chvíli sem porozprávěť sobě, požalovať, postěžovať a se poradovať. Zde to lesní šumné stromoví i ten potok, co se ze skal dere, slyšely jich řeči tisíceré – avšak němý svědek nepoví! A co také pověděť, se tážete? Málo věru. Co se urobilo v témdni práce v chalupě a v poli, co je půdy a čím poseté, jak že táhnou valaši, jak voli, jak že ve vsi, jak že v blízkém městě, a jak v trhu na ceně co bylo, o které se mluví o nevěstě – málo věru. A přec Václav právě oči sklopil, Vít když počal maní: „Něco se mi divně toulá v hlavě; sotva umdlen od krátkého spaní k práci vstanu, už se zavěsí na mysl mou obraz pěkných tvarů, očí stále bloudí za lesy, není do pláče mi, není do rozmaru, a co myslím, s obrazem tím pojím a svou duši bázní nepokojím... Miluji ji. Nač tajiti tobě, jenž jsi půlkou mého vědomí? – 42 Když jsi ve městě byl o neděli a já osení jsem shlížel sobě, zda mu uškodily pohromy, záhony-li deště nevymlely, a jak bude, jaká naděj’ v léto: octl jsem se na skalině této. Sedím, myslím, jak se daří v městě kamarádu, kde že v tuto chvíli, jak se vrátí k večeru druh milý, a po které vstříc mu jíti cestě. Sedím, myslím, náhle šustne cosi dole u řeky, tam hustém ve rákosí, myslím, hledím, a v té zeleni zjevilo se čarné stvoření. Nač ti líčiť, chuda řeč je naše, na ten obraz sotva vystačí. Povím krátce. Hleděla kol plaše, stihnul jsem ji hořkém při pláči. A co znělo její lkání vzduchem, srdce moje tajným bilo ruchem; a když poslední ston dozvučel a já pozřel v tváře její pel, v sladkých očí hloubku ve závratnou, pojal záchvěv mysl moji matnou, jalo kouzlo všecky smysly mé! A v tom vespolek se uzříme: sklopila svá víčka, rozpak sladký; a než minul okamžik jen krátkýkrátký, již jsem stanul před ní, nevěda, proč se prs můj mocně pozvedá, proč mi na rtech váznou slova v spěchu, 43 jež jsem vymyslil si dívce na potěchu. Aj, co pláčeš? potichu se táži. Zabloudila cestou tvoje noha, aneb želíš ztráty, přeubohá? Na otázku mou se od skal vzlyk odráží. Pověz, pověz, nutím ku zpovědi. Ale marně; dívka s odpovědí váhá dlouho, pak jen ston a vzdech rozlehl se po skalnatých zdech. Přistoupím k ní, svislé její ruky dotknouť chce se prst můj nesměle, však hned skryl se v pěsti rozchvělé. A v tom zavzní táhlé, divné zvuky přes hor štíty z blízké dědiny; kdo jej zaslech’, zvuk ten rmutiplný, když jej nesly kolem vzduchu vlny, pochopil teď vzdechy dívčiny. I já chápal; avšak nechtěje okamžiku toho ticho rušiť svaté, truchlé této hudby závěje přijímal jsem ve sluch mysli jaté. Zvonek dozněl. Ticho jako v hrobě, do něhož teď kladou mrtvé tělo, za něž pláčí tyto oči obě a za něž i mé se rozslzelo. Z dívčích očí příval jako moře, na mé brvě vlhká krůpěj hoře...“ Zamlčeli Vítovi se rtové v řeči přátelské, však nehotové, a druh Václav, tiskna druhu ruku, procítil s ním znova všecku muku. 44 A Vít skončil: „Není pomoci, nestačí mi ani řečřeč, ni chvíle, plakati by bylo do noci. Povím jindy. O dívčici milé jenom tolik propovím ti krátce: vystrojili tehdy pohřeb její matce, to po boku kostí otcových; osiřela jako my dva tady, siroteček mezi kamarády. Zmizela však jako plachá laň, když se zjeví našich po lesích aneb slétne v nížinu a pláň; zmizela mi jak ta stezka v hvozdě, když se oku náhle vytratí; už tu večer, už tu na noc pozdě, však má laňka se mi nevrátí... Volal jsem ji hlasem plným trudu, plným milosti a přátelství: kam se děla, jen sám bůh to ví, ještě po ní dlouho, dlouho stonať budu.“ Skončila se zpověď němým slovem pod nebeským blankytovým krovem. Seděli tu druzi vedle sebe na výstupu lesa skalnatém; měsíc svítil, hvězdy mrkly s nebe, jejich záře vnikala až sem. Kamarád tu vedle kamaráda; pozdvihli se mlčky k návratu; mlhy táhnou, noc se v údol vkrádá, její klid se stele na chatu... 45 3.
Byla vojna. Která, jakákoli. Ostrou kosou sekala smrť hlavy na velké všech rozmnožení slávy, málo dbajíc, vlasť že srdce bolí, pláčem vdov že sténá země kruh – a kdy konec tomu, suď to bůh. Vít se loučí. Václav jednu ruku, druhou drží Hana s tiskem žhavým, a jak srdcí dvé se v jednom kdysi vyměnilo blahém, vroucím tluku, tak teď tré tu srdcí ohněm pravým přátelství a lásky plápolá. Tomu obrazu kdo odolá? V dívky nářek druhův hlas se mísí, na jediném jeho rameni čtyři rtové planou plamenní, dvé hlav klesá jedné do náruči, jeden smutek tři dušičky mučí. Dívku zlíbal, k prsoum Václava přitisk’ živě loučící se Vít, a již spěchá v pole krvavá. Ještě slovo: „Václave můj zlatý, zde můj odkaz ze společné chaty: zde má Hana, viz tu růži moji; na mých prsou zde se měla stkvíť, já měl vůni její dýchati v mámení a sladké závrati! Opatruj mi růži péčí svojí, chraň ji mrazu, lidských psot a běd, 46 braň ji před vrahem, jež slove zapomnění, horšího ba nemá tento svět!“ Poslední stisk rukou, rozloučení. Slunce právě plane na západě jak ta žhavá letní růže v sadě, ještě tamto na obrubě hory kadeř kamaráda v posled ozlatí, ještě navštíví tam v dálce bory a pak – vrátí se ti, Hano, nevrátí? Vrátí se vám, jak šel od vás celý, právě jak jej oči vaše zřely? Vrátí, vrátí! Naděj’, květina, lidstvu stále kvete jediná! Když už všecko spálil zášti mráz, když už zeje propasť hloubkou svou, ba když umíráčku zavzní hlas a duch zmírá stopen mrákotou, když bouř soudu strašně zaburácí a tvor všecek prchá ze světa – tvůj dech sladký lidstvu vesnu vrací, a tvá duše vesmír prolétá! Vrátí, vrátí, celičký a váš! Zatím ještě ruce svoje spněte a vroucně se spolu pomodlete za jeho dušičku „otče náš!“ 4.
Do vsi přibyl hosť, však nevítaný: zima krutá s třísní sněžných peří, s korou ledův, bouřných větrů sběří, 47 s písní hrůznou jako smutné hrany. Teskný hvizdot dolinami lkal jako nářek opuštěné vesny, odrážel se teskně ode skal a pláč kvílel celým krajem děsný. Vánoc blížila se. Štědrý večer tady. Venku vichor v štíty horské hučí, v skalní sluje metá sněhu sklady a zas dolům sklesá do náruči. Noci blahá! Kolik pěkných citů v lidských ňadrech světem klokotá? Málo vás, hvězdičky, na blankytu – vánoc blahá, srdce života! Sladká písni sladké o vánoci, kolébavko v netušený ráj; tebe vzývať v strastech ku pomoci, z tebe kouzliť lidstvo bude máj, pokud bude srdce jediné v této bludné světův krajině. Venku bouř, však jaro v chatách za to, směvná ústa, očí hovor hlasný, každé slovo perla, pocit zlato, každá chata ve vsi palác krásný. A když kahan louči zableskne se za umrzlou deskou okénka, jak když v hlavě, kol níž bouř se nese, z mraků vzejde spásy myšlénka. Venku bouř a při lampičce prosté Václav sedí v tichém dumání; 48 srdce jeho divnou touhou roste, myšlenky zlé mocí odhání. Divná touha! Kamarád, ach, v dáli, snad že živ a v mysli vzpomíná si na ty blahé v rodné vísce časy, snad mu teď se oči rozplakaly, a snad, bože, koberec ten sněhu, co se venku na zem schřadlou stele, vybrala mu smrť, ach, ku noclehu, po života pouti neveselé. Ach, ba ano; tuto před ním leží lístek malý, těsně popsaný, list to Vítův: že je zdráv a svěží, že mu paměť nejde od Hany, od přítele ni od rodné chatky, v níž mu život vykvetl tak sladký. Dodal krátce, že se z toho místa ku boji žel osudnému chystá: „Tebe líbám, za mne polib Hanu, snad, můj hochu, tenkrát naposledy.“ Václav obrací ten lístek bílý, každé slovo v paměť vyrývá, v moře slov těch topí vlhké hledy, mlčky zírá v známou oknem stranu, kudy jemu odešel druh milý. A v tom půlnoc rohem zaznívá. Sklonila se hlava do dlaní; zlatá vánoc zimním krajem pluje, ta mu druha smrti ochrání, zachová a vlídně opatruje... 49 5.
S věže vesnické teď vánoc hlásí hudbou jemnou zvonku hlaholy, v nichž se kryje kouzlo tajné krásy, jež pocítí, ať je kdokoli; od stařečka po tu chasu drobnou, od matičky s vráskou na skráni, po ten dorost s mladou tváří zdobnou. Zástup ku blízké teď kapli chvátá, postavené nad vsí na stráni, patronkou jíž Marja panna svatá. Prouhou stezky po jednom se ztrácí do úzkého kaple otvoru; kostelník již zdvihá závoru poslednímu, pak se v kapli vrací. Z vetchých varhan zvuky chudé, liché, vyloudil teď starý učitel, z modlitbičky u oltáře tiché knězův hlas se stropem kaple chvěl. V to lid zpívá, doplniť těch zvuků, varhanám jež pobral dravý čas... A tam v koutku, v srdci trud i muku, děvče stojí. V čarné kouzlo kras nahlédnouti dala lampy záře, paprsk mdlý sem skytnouc od oltáře. Dosti na něm. Dlátem vytesaná umělcovou nejskvělejší rukou hlava z kamene, však se vším bytem, se vším blahem, se vší sladkou mukou, se vší touhou v srdci nerozrytém, 50 tak tu stála na modlitbách Hana. Této modlitbě slov netřeba, není také přísných obřadů; v bohatou však za to náhradu zjevu toho prostá veleba. Ba že matka na obraze boží, vyrudlém a stářím zvetšelém, všecku starosť z mysli dívčí složí mocným slova svého povelem; rozpne nad tím, za nějž šepcí rtové, oči pláčí a srdečko stoná, pomoci své ruku. Jasní dnové rozestrou se nad hlavama leskem; rozloučíte s veškerým se steskem, touha vaše v náruči vám skoná... Varhan vetchých zvuky v kapli hasnouhasnou, dozpívali vánoční už krásnou. Blahá noci, vánoci ty lesklá, kdo odolá kouzel tvojich vnadě, a kdo tvých by nepřál sobě pout? První hvězda když se rozebřeskla na velebném nebes tvojich sadě, sladkým pláčem chtěl bych utonouť... 6.
Ještě zima s jarem vojnu vede jako tam ty nepřátelské davy. Když však první na obloze šedé teplý paprslek a usměvavý 51 k lidem vlídně opět zaletěl, stichly zbraní třesky, zvuky děl, shasnul žár, jenž planul světlem děsným; zášť a hněv, jež v naduté se pýše nad národův hrobem leskly těsným, složily své meče klidně, tiše; jenom anděl smrti vzdechem vanul a pláč hořký s očí jemu kanul, jen duch míru povznášel se kolem vznešený a usmířený bolem... Ve vsi roznesla se milá zvěsť: „Míru kvete lidem ratolesť! Vojsko z vojny už se vrací zpátky, dnes neb zítra budou naši doma; chystejte se tatíci i matky, i vy dcerky s hořícíma rtoma!“ A věsť rázu pravdy nabývá; již tu kdosi chvátá na komoni k chatě starostově, vjíždí do ní brankou u vrat; mládež dychtivá venku čeká, cizinec až vyjde; čeká dlouho, k ní se s hlukem druží všickni téměř z celičké vsi lidé, vyrostlí i staří, ženy, muži. Konečně. A rychtář v blaha záři ven vychází mezi dav a volá: „Těšte, těšte, lidičky, se moji, touha se vám jak ta moje skojí; zejtra, zejtra v náruči je máte, miláčků se vašich dočekáte.“ 52 Kde se k dnešní nocínoci nabrati spánku klidného? Spíš snění trochu o návratě pěknolících hochů – sladké snění v sladké závrati! Všem-li sladké? Ach, to těžká chvíle, když do mysli chmurné, zasmušilé beznaděje hostem zavítá; a zas když v tu tesknou chmuru duše blaženější hvězda ve předtuše leskem třpytným v oko zakmitá! Přijde-li či nic? Či zdráv, či chorý? Vesel, v zpěvu, nebo zasmušen?... Vyskočilo slunce na pahory, šumem plesavým se hlásí den; věru, že by ani chasa ptačí nemusila probouzeti dnes ze snů lehkých šťastnou naši ves, ni kohouti, ranní pomahači! Což je očí, jejichž bledá víčka nezemdlela ani na chvíli do samého bílého raníčka. Ani sněžná stařečkova hlava ku polštáři už se nechýlí, z vrásků starých radosť usměvavá jasně zírá okem omladlým; a stařenka zpívá vnučkám svým ranní píseň jako zvonkem čilou; košilatých dětí drobotina hledíc v její líci prostomilou ku modlitbám malé ručky spíná, 53 neumělým přidává se hlasem ku písni a září blahým jasem. A což kdo by pozřel v tuto chvíli v dívčích srdcí tajné hlubiny – však že stačí pohled jediný na Haničku, obrázek ten milý. V nedočkavé tísni bouřných citů každá brva chví se nad okem, jehož touha snivém ve zákmitu mluvou sladkou bez slov hovoří, cože cítí v nitru hlubokém toto srdce zlaté; o, kdo v tuto hloubi tajemstev zrak slabý ponoří? Zoufání se s nadějí tam snoubí, s ledem žár a věrnosť s nevěrou, obraz ráje s pekla příšerou... Dívčí srdce, pohádko ty dětská, vystrojená boží tvůrčí silou, v náruč tvou jsou skryta přespanilou světa štěstí, muka jeho všecka... Dívčí srdce, pohádko ty čarná, čarnější však srdce druhovo, když se v lesklá roucha lepotvárná přátelství obláčí na novo! Junácky se Václav k svátku strojí: všecku sličnosť sbírá v duši svoji, srdce šňoří vřelým tlukotem, všecko perlou, zlatem, co je v něm. Prsa pnou se ruchem, pýchou čelo, věrná chvěje pravice se již, okem jakés světlo zablýštělo, 54 že je kamarádu blíž, o blíž. Vesničko ty nalepená v skály, stroj se, stroj se, hrajte trubači, kmitají se šátečky, hle, v dáli, smích a plesy – už je po pláči. 7.
Jako vůdce vojska v čele směsi na sedlaném zdobně koníku plaše Václav rozhlédá se kol; hlavou pýchá, zas ji k prsoum věsí, ňadrem buší svorně slasť i bol. Za ním hudci vedou muziku. Radostně a hlučně do kroku ubírá se za trubači chasa, samý fábor, všude pentle samá; mládež na to v čilém poskoku, výskotem a švarným zpěvem jásá, až to šumí všechněm nad hlavama. Za vším davem dívčí hlouček pestrý nožkou studem posud nesmělou s písní chvátá na rtech veselou; dnes jsou všecky v svorné tužbě sestry, všem jim stejně srdcem klokotá omladlého naděj’ života. Různými pak sem tam stranami volnějším jde klusem usedlá vážných kmotrův řada s matkami; ba i starce z chatek vyvedla v obecný ten šumný vír a ples 55 zvědavosť a touha na náves. Sama příroda se k svátku hlásí: jarní ráno plné bujné vnady, ptáků zpěvných hvízdá na tisíc, a kde za vsí vyrůstá les mladý, vůně všady přichází ti vstříc, již unáší větřík přese klasy. – Kolem božích muk se průvod beře a tam v tichu Krista u mateře stane málo s modlitbičkou krátkou. A pak dále na tu cestu sladkou shledání a vroucích objetí! – Obzor malý, jako v horách bývá. Co se za pahorku štítem skrývá, kdož by mohl dole zvěděti? – A přec na tu proužku tamto bílou silnice, jež táhne přes hřeben, všecky oči upřeny jsou jen jak na rodné vísky vížku milou. Odtud vaše spása přijíť musí, na níž palác nadějí vám stojí, nebo žalosť, trhající v kusy vaše srdce v trapném nepokoji... Konečně. Hle, proužka bílá rudne, skvrna jakás skalila ji šerem. Temný bod, jenž víc a více roste mravenčí jak hnízdo v tisícerém hemžení a pouti klamné, bludné. Jsou-li kýžení ti, drazí hosté, 56 kdož to odváží se pověděť? Bod se šíří. Slunce právě teď mohutný proud paprskův tam metá, a již propuká dav v slova rychloletá: „To jsou naši hoši, to jsou oni!“ A již hudba zvučnou vzduchem zvoní, v nově volá chasa uvítanou. A teď družně dva se k sobě blíží davy lidské myšlenek a citů; radostného slunka při zásvitu oko v dálku ostřeji pohlíží; hle, již sem tam čapka promodrává, šátek kyne rukou zdvižený, od hlavy se odděluje hlava a kazajka bílá od kabátu, ba i výskot zazněl kýžený. A ta sladká pověsť o návratu již se stává skutkem dokona. Blaze radosti, když čistým kape do srdečka proudem, blaze jí; ubohá však touha v naději, zklamáním když srdce zastoná a srdečko krutou nohou šlape... Utkaly se zástupy. Hle, lásky vojna, přátelství a vděku bez krve, jenom slzí vřava teče hojná; jinak ani není poprvé, když se v návrat tolik srdcí schystá, pro tu lásku sotva v nich je místa! 57 Zraky Václavovy ohněm planou: rád by pozřel v tvář tu milovanou kamaráda, jenž se vrací zpátky v domova kraj kýžený a sladký. A v tom hloučku dívek kdož by věru nepostřehl Hany? Na sta očí pod brvami jejími se leskne, touha v ňadrech zachvívá se sterá, sto je vzdechů v této hrudi teskné. Zrak se obou v různé strany točí, – Víta není nikde do kola! Marně čtvero očí plápolá, marně rozpíná se náruč měkká, marně na svobodu bolesť čeká, není Víta, není zprávy o něm... Však tu ejhle, Václav k houšti lesa obrací se švarným koněm; chvátá náhle nazpět silnicí, za ním zříti Hanu dívčici: za každým sic krokem mysl klesá, z ňader prchá slední naděje, kam se jejich láska poděje? Přátelství,Přátelství kam, v kterou světa stranu Václava zanese, v kterou Hanu?... A tu koník s vetchým vozem kluše, na vozíku – poraněný Vít; v ubohé tři zavítala duše radosť bujná a křik šílený dral se téměř ze tří prsou sklaných, dívky, kamarádů milovaných. 58 Z šesti očí jeden zářný svit, jedna žhavá lásky myšlenka; hle, tu kamarád je milený, podle něho Hana milenka. Darmo koník vozem trhá k předu, již tu stojí sobě ve pohledu plném lesku, plnějším však žele v tváři jásavé i neveselé. Václav stoupá s koně, k vozu spěchá, a s postele zdvihá slaměné kamaráda v ňadra milodechá; podál dívka stojí z kamene, dech jí ouží ňader tíseň matná, smrti stín jest na tom líčku bledém, slovo vázne na rtech stuhlých ledem; jediná jen otázečka chvatná: „Živ-lis, milý, pro mne živ a zdráv?“ A Vít zdvihá ze slámy se již a o rámě opřen kamaráda s vozu kloní drahou hlavu níž, a rukama Hanu obejav šepce jenom: „Ještě máš mne ráda?“ V odpověď mu dlouhé objetí. A Vít tělo s vozu dolů nesa na jedinou nohu k zemi klesá; druhá, žel, jest jenom ze dřeva. Což to lásce, což to přátelství? Jen když srdce stejně v prsou bije, když v něm věrnosť ráda prodlévá. 59 Ubohý Vít! Avšak žije, žije! Slovem tím jest všecko za náhradu, všecko děvčeti i kamarádu... 8.
A na večer na hospodě švarně velkolepá hraje muzika: od housliček do bručavé basy, trub i bubnu zvuky jednotvárné, klarinetem jizbu proniká ve sluch bujné, tancechtivé chasy. Všecko září. Děvčat líce planou, leskem hoří na vše strany oči, za písničkou zvláště milovanou nožky po čisté se půdě točí. Párky družně letí pořadem, svižným taktem sem tam do závrati, po odluce dlouhé svorný sněm tancem spolu počal rokovati: slovem jsou mu rukou jemné stisky, ševel vzdechů laskavý a zpěv; hochův čiperných a ladných děv shromáždění z milé naší vísky. Kol a kolem zvědy hospodyněk teď je do svateb a párků měří, do nejedněch pletou do kadeří po žních blízkých svatební už vínek, váží věno, váží krásu, píli – což to věru svateb nastrojily! A před okny pod lipami venku 60 neumělým skokem pleší děti a vojáků návrat spolu světí. Vedle jizby hlučně ve přístěnku hovorem se baví tatíci; ku pomoci mok jim chladící šenkýřovou poskýtaný rukou, jejíž družka po tabulce tiše místo jediné vždy po dvou píše... Muzikanti mocně v bubny tlukou, všickni hoši vyšli do kola, ba i Václav ve náručí Hany. Jediný Vít mezi vesničany sedě o tom živě vypráví, kde jej stihl osud vrtkavý. Zrak mu ohněm svítí, plápolá: „Byla tě to jiná muzika nežli všecky vaše bombardony. Jeden kleje, druhý naříká, řehcí koně, v to se mísí stony, pušek náboj sviští vzduchu vlnou, nad hlavou děl hromy rachotí v děsnou vřavu tu a žaluplnou. Tuto muziku když zanotí vůdcův povel, však to tanec jiný – tato nota vraždí vaše syny...“ Odmlčel se Vít a nohu ze dřeva srovnal sobě vedle židlice; vesničanův mlčky prodlévá pohled na noze i na hochovi... Ticho roste; jenom z světnice 61 zaznívá sem dozvuk fanfárový. A teď jemná píseň jizbou vane jako z duše bolem utýrané; sotva huslař struny se dotýká, bubnu slabě ruka bubeníka, basa šepce jen tak jako dechem a píšťala táhlým, smutným vzdechem. Hrají „solo“. Mláď se vůkol staví. Pomaloučkým jak ta píseň krokem vede Václav zdobně do středu, všechněch diváků kol střežen okem, nevěstu teď kamaráda Víta; úsměv ladný v každém pohledu, v nožkách poskok veselý a hravý. Hlava dívky na prsou mu skryta, nad níž jeho hrdě kolem hledí jak by s otázkou i odpovědí; kolem pasu panenského vine ruka se mu v netušené tísni... Ještě kvílí poslední zvuk v písni, an tu kdosi ze zástupu kyne; Vít to kamarád se k párku blíží, úsměv trpký na rtech spočívá mu, s lahodou i záští na ně shlíží hledem věrnosti i zorem klamu. A tu hlavu popozdvihla právě sličná Hana; Vít tu před ní stál, její Vít s tou hloubkou v celé duši... Divné pletivo se přede v hlavě, divným zvukem po ňadrech to buší a srdečka bujným chvatem tlukou... 62 Václav kamarád už děvče z rukou zlehka pouští a popošed dál, hovoru chce aspoň popřáti, když už v tanci vírném překáží nešťastná ta noha ze dřeva; stojí podál jak by na stráži, jenom zrakem na nich prodléváprodlévá, na Haničce, na Vítovi druhu. A mezi tím chasa v družném kruhu hochů, děvčat kolem nich se staví; a když zmlknul nápěv usedavý housliček i basy docela, jal se hovořiti takto Vít: „My, co z vojny vrátili se dnes v domovský svůj vytoužený byt, my, jimž naděj prsa rozchvěla, do jichž srdcí hostem přišel ples, jsme dnes víc než jindy; výsad, práv hojnosť máme aspoň jednou v žití, do hrobů než hlavy se nám sřítí. Předně dík vám, bratří, za pozdrav, za těch kytic milodary vonné, za ty zvuky jásání a zpěvu, za ty slzy, v nichž vám oko tone. Shledání, hle, slaví z nás tu každý! Každého, hle, vítá rodný dům i sad; shledal syn se s tatíčkem i matkou, s vyvolenou srdce jonák sladkou, s kamarádem věrným kamarád! Nedotekl válečné se vraždy prut nás nikde, jenom noha moje 63 neuprchla z osudného boje. Mám já děvče; Hanu moji vizte, stvoření to bez poskvrny, čisté, moji růži v lásce zasazenou – teď se měla státi mojí ženou. Jsem teď chuďas; vrátiv ubohý do vlasti se chrom a bez nohy nešvarně bych chvátal ku oltáři, špatně křepčil, páni muzikáři. Dědictví však, posvěcené mukou, nevydám já každému hned z rukou; komu taky takový skvosť dáť? Dědicem mým bude kamarád! – Neodvracuj, milý druhu, líce, aniž ty, má drahá holubice... Viděl jsem vás v spanilé té službě jemné písně otáčet se kolem, a mé srdce, ač sevřeno bolem, stichlo náhle v bývalé své tužbě. Buďte svoji; za dar svatební ať vám věrnosť, jak v mých prsou plála k oběma vám, nezdolná a stálá; paměť na mne ať vám v srdcích zní!“ Hudba počla – ale darmodarmo, tuším. Zaléhá jen hlučně k všechněm uším, k srdci nenašla si nikde cesty. Vít tu stojí těsně u nevěsty, jejíž oči slzami se lesknou, Václav odvrací se s duší tesknou – však hned na to do náruči padá nejdražšího svého kamaráda. 64 Přátelství to pouto nejpevnější nad želez i zlata řetěz sladký – kdo ty vášně sličné ukonejší? Není otce, není drahé matky! Vroucně jati sochami zde stojí hodni věru štětce malířova, a jen tato píseň v nepokoji potomstvu je na čas pouchová... Podlé Hana; nohy se jí chvějí, hlava hoří, dech se těžký dere. taTa snad cítí ostny tisíceré v panenské své duši nejhlouběji... *** Dopověděť povídačku z kraje? Všední konec jak ten život celý. Pokud v srdcích mladý život máje, pokud smysly v strastech neztupěly, potud blaze vám, vy snové zlatí! Každý z vás se v lepou píseň šatí, hvizdem kosa, tlukem slavíka, při níž oko tužbou plá i hraje, a ret chví se lásku šepotaje, při níž srdce báň se odmyká. Tenkrát blaze vám, vy bujní snové! Když však padá lesklá rouška ona s kostry, jež se skutečností zove – píseň náhle umlkne a skoná... Některá z ní jenom sloka časem o hodince černé zavítá 65 do vzpomínek přitlumeným hlasem, až konečně tajné ve předtuše navždy prchá ze srdce i duše, nepaměti hrobem přikryta. Podlé pravidel a bez repotu odved’ Václav od oltáře Hanu, a Vít po vsech kolovratem točí. Povídačka z míry nevybočí, pochvalu jí vzdejte nebo hanu, někdy jenom jinakou má notu. Chvíli skřípá, pak zůstane stát jako Vítův chudý kolovrat... 66