Cestičkou lesní chlapcem veden šel,
osleplý, vetchý, slavný kazatel.
Hvizd ptačí provázel je tichem lesa
a ševel suchých větví praskající;
modlitbu šepce stařec na nebesa
a chlapec plane v bezstarostné líci.
Teď na kraj lesa došli spolu právě
a usedli si na šťavnaté trávě;
již unaven byl hoch i stařeček
a pohova jim v milý přišla vděk.
Se šerem zmírnil slunce lesk se palný
a vlídně vítal nečekané hosti,
před nimiž rozkládal se prostor valný,
vroubený horstvem plným spanilosti;
a po dolině jako obec němá
tisíce skalných leží balvanů. –
Ač zástup očí ani uší nemá,
i ač to není obec pohanů –
přec nezbedný hoch takto starci praví:
„Před námi na pláni, aj, husté davy,
jež dychtí vroucně po tvém slově, pane,
o nenech žízniť plémě zbědované!“
„Neslyším hovoru,“ dí stařec svatý.
„Jsouť zástupy ty touhou slova jaty,
a proto ticho jako po kostele,“
mu hošík vece nestoudně a směle.
A slepec povstav z měkké traviny,
jímavou řečí hřímá v skaliny,
i káže Krista, jeho kříž i muka;
krucifix zdvihá vráskovitá ruka,
shrbené tělo, nádhery vší prosté,
teď velebou a zanícením roste,
a ze slepého oka dutiny
se slzy roní v starce šediny.
Posvátným „Amen“ stařec končí slepý,
a div divoucí! V ohlas velkolepý
každičký z žuly vytesaný kámen
do vzdušin volá měkké, vroucí „Amen!“
Hoch trne bázní, ku starci se tlačí
a vyznává svůj přečin v dětském pláči.
Však stařec pohladiv ho mladé ve tváři
vítězstvím boha plá a zazáří:
„Byť lidé byli všickni z kamene,
a byť jich bylo jako písku v moři,
to boží slovo, věčné, plamenné,
z kamení sobě nové lidstvo stvoří!“
A stařec, pojav hocha ve svůj klín,
jakoby prozřel, kráčí v šera stín...