U kolébky svého synáčka.

Emanuel Miřiovský

spí! Tisíce rajských snů na hlavičku jeho tiše usedne; jeť lesklé žití ráno kratičké, a než se nadějeme, je poledne. Již pojďte, snové: líbezným jste sadem, v němž květ se s květem snoubí do věnce, a mnohé poupě svadne v srdci mladém, než povyspěje děcko v mládence. Kol hlavy růže, červené a bílé a věrný břečtan kolem ramene, tvářičky vzplanou v líce roztomilé a žárem svatým srdce plamenné. Hle, štěstí anděl kolem skrání tvých svou třpytnou cestu ku tvé hrudi koná, a všude bujný, zvonivý je smích srdečko tobě nikdy nezastoná. Je sladko v prsou, matčin srdce hlas a požehnání kývá otcovo, a kam se stočíš, lásku vidíš zas a vroucí náruč vždy a na novo. Ty nevíš nic, že kolem tebe svět a plody tam, kde zřel jsi čarný květ, a trny ostré, kde se růže zvedá, a z bahniska že klíčí lilje bledá. Ty nevíš nic, že za mateřskou lící se štěstí tvého kryjí závistníci, a za otcovou chránivou že rukou již bídník čeká s bolestí a mukou. Ty nevíš nic, že lásky tvojí žáry se kladou v ledův netušené máry, že tam, kde chtěl jsi dospěť k vrcholi, tvá se záhubou duše zápolí! – Synáčku, spi! Aj, na tvém zlatém čele se rosa bohatá a čistá klade, to jistě sny jsou v dušce rozechvělé a srdečko se třese tobě mladé. – jsi zas jiný, miláčku v kolébce! Snad naše píseň o blahu ti šepce, snad zase ráj se zlatý otvírá ti budu chvíli zase kolébati! Kolíbejte, kolíbejte, písně se prosté, to moje robátečko pomalíčku roste. vyroste, se chutě napojí vůně, po níž všecko srdce světem vzdychává a stůně. z sladké nemoci se probudí a zžasne, ukaž mu ty, písni moje, vlasti kraje krásné. I ty slzy českých matek, i tu slzu moji, aby na nezapomněl v svatém za vlasť boji. Kolíbej se, písničko , k mladé jeho hrudi, zni, písni, než se zase miláček můj zbudí! Hle, ještě spí! – Však již jsou v nepokoji ta běloskvoucí obě ramena, již ručka k pohybu se švarně strojí a hned zahoří očka plamenná. A věru pravda! Ruka nedočkavě očko pilně k zoru protírá zaleskly se oči jeho smavé a celý ráj z nich ve svět vyzírá. Ten úsměv rajský! Kdos ho nepocítil, než lásky žár se k ženě v tobě znítil, jdi, viz a žasni, zachvěješ se v duši, že všecka znovu bytosť tvá se vzruší! Jsi zase šťasten! A byť kolem hlavy se tísnil péčí nesčíslný sbor, ty zase pozříš ve svět usměvavý a láskou vzplaneš ke všemu, co tvor! Ty zase bujným napojíš se zpěvem a celým srdcem rozloží se ples, pohrdneš rád tím hnusným světa hněvem a píseň tvá zavýskne v luh i les! – Synáčku, prozři! Jsi mým celým světem, jsi slunce i hvězd těch milion; a vznesla-li se duše kdy vzletem, i když hrozil smrti vzdech i ston: to byl jen náběh k mohutné výši! Tvá oka zář a úsměv čaruplný, ten, ten mne donese v ty nebes vlny z hroudy zemské v lesklou vidin říši! Synáčku, prozři! Tys můj svět a nebe, svět obejmu, objímaje tebe!

Patří do shluku

hajat, spinkat, hajinkat, peřinka, andělíček, děťátko, andílek, postýlka, maminka, synáček

151. báseň z celkových 486

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NA ROZLOUČENOU. (Miloš Červinka)
  2. VI. Květ smrti bledý v líčku, (Josef Kuchař)
  3. V jaru žití. (Rudolf Bort)
  4. OTEC A SYN. (Karel Václav Rais)
  5. Květiny v zimě. (Václav Svatopluk Štulc)
  6. Za horou. (Jaroslav Martinec)
  7. Měsíc na zvědách. (Alois Škampa)
  8. Malý čaroděj. (Augustin Eugen Mužík)
  9. Píseň truhláře. (Augustin Eugen Mužík)
  10. Štěstí. (Eliška Krásnohorská)