V dýmu.
Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,
v němž jiskra se tak mnohá rozhořela,
žel také pohasla – pluj zvolna, pluj,
kotoučku šedý, příteli ty můj!
Do tebe vetkal jsem jak v pavučinu
kus života, prázdného sice činů, –
co nadějí však záhy zbortěných
ustlalo hrob si v hebkých křídlech tvých!
Pluj, pluj! Hle, tam to dětství moje,
co nepoznalo vášní nepokoje,
tam nevinným snům v měkké kolébce
mateřská píseň sladce zašepce.
A chlapec, poupě právě porozkvetléporozkvetlé,
tam v nevědomosti se koupá světle –
jaké to světlo, jaká vlídná zář,
jak padala by křtěnci na oltář!
Lučinou svět je celý přebohatou
a květy rostou, kudy hnu se patou,
111
kde jaký hlas, to tlukot slavíka
a bolestem se srdce zamyká.
Pluj, pluj, kotoučku, v té své šedé mlze,
já pro to minulé své blaho slze
velebiť budu, co jsem ztratil v něm,
než poznaly mé oči z bláta zem.
Pluj, pluj, kotoučku! Viz, tam překrásné sny
mladosti táhnou jako květy Vesny,
na každém poupě naděj’ rozkvetá
a směle vypučeť chce do světa.
Přátelství, láska, dívčích očí vděky
a touha v neznámý kraj předaleký,
národa štěstí, lidstva sbratření –
to všecko do tebe se promění!...
O postůj, postůj malou ještě chvíli,
by zemřelí se snové navrátili –
jeť přec tak sladko v ně se zahledět
a zapomnít, že pod nohama svět,
tak bídný, nahý, jako žebrák v poli,
v špinavém hávu, s rozpukanou holí,
již po něm hodil hrdopyšný pán,
a on šel od vrat psy i lidmi štván.
O stůj! Ta líbezná tvář milenčina,
v níž jsem se stápěl, bolem, slastí hyna,
mi kyne z dýmu jako v závoji –
spi, moje růže, spi tam v pokoji!
Za ní tvář jiná! Vlasť má v utrpení
a ruka má jí ku pomoci není,
a ruka má se tlačí do čela,
i nemá meče, by jím zachvěla!
112
A oko němě v děsnou rakev zírá,
v níž spáti má ta domovina sirá,
můj národ pláče, moje oči s ním –
a všecko v hustý rozplývá se dým...
Pluj, pluj, kotoučku, tam za zpomínkami,
jak s tebou dnes, tak zejtra snad je s námi, –
a budeme-li, chudší věru zas
o dnešní čáku zejtřek najde nás.
Pluj, pluj! A nedojdeš-li cíle
tam na té zdi, mým smutkem zasmušilé,
pak vrať se ke mně, já tě uhostím
v své choré hlavě, ostatní jak dým.
Jen samý dým! Chtěl umříť bych v tvém dýmu,
kotoučku můj! I citu nejsladšímu
je blaze v dýmu tvém se rozplynouť –
chci umříť v tobě, v tobě zahynouť!
Dým! Dým! Ten trošek lásky v světě
jak hořký pelyněk nám lidem kvete,
a zapálíš-li srdce nadšením,
v bezbarvý promění se náhle dým.
Ba dým a kouř, v něm sem tam tváře známé,
jimž slzou v oku pozdravení dáme,
pak všecko k dýmu se zas přivtělí –
kotoučku můj, ty temný příteli!
Kotoučku můj, ó ještě vykouzli mi
z té chladné světa neúprosné zimy
jen z těchto tváří aspoň některu
v života mého blízkém večeru.
113
Pluj, pluj, kotoučku! Však ty se navrátíš
a žádného mi z milých nepotratíš –
vše jiné dým jest, vždyť i nejdražší
má bídná duše v dým tvůj zanáší.
Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela,
by se mi v ňadru píseň rozzvučela,
ta starodávná, kéž i pravdivá,
že ještě láska s lidmi přebývá!
114