Tisíckrát blažen národ, jemuž přáno
ve chvílích útrapy a běd a žele,
kdy v temném děsnu všecka naděj’ mizí,
že z noci té zas jednou bude ráno,
kdy poslední kus duše žije v těle
a k srdci svévolně se dere ruka cizí –
tisíckrát blažen národ, jemuž přáno
v hloub minula své ponořiti zraky,
zříť předkův slávu, jejich moc i sílu
i lesklý světla meč, rozrážející mraky,
anděla vzkříšení, jenž vstává nad mohylu!
Ten každý čin, jejž předkův zděla ruka,
hned tisícerá hojí jemu muka,
a stál-li dřív tu skleslý na duchu,
již k novému se budí rozruchu.
V to skvostné vzpomínek svých panorama
náš národ stopil oko v umírání,
a žízniv, mrtev život v sebe ssál:
tu před něj kladlo se to velké drama
od žáru Husova až ku lipanské pláni
a v kouři bitev otec Žižka stál.
Dým za hranice přes Alpská se sedla
zanášel bujně na ty české hory,
a sotva zasáh’ sosen Šumavy,
již v steré ruce pomsta meče vedla,
by bránily nás mrzké od pokory
a vedly v sladkou náruč oslavy!
Štít o štít zvonil, palcát vzduchem mával
a sudlice se švarně tříštily,
a než den pouť svou opět dokonával,
již chvalozpěv zněl v večer unylý.
Noc táhne krajem – sen všem oči svírá,
jen slepý vůdce hlavu ve dlani
v temnotu noční šepce v dumání:
že národ pohaněný ještě neumírá...
A když se ráno rozebřesklo znovu
a zaplanul kraj žárným východem,
dík vojska bral se k modru nebes krovu
a dav se pohnul novým pochodem.
Jak hybná pevnosť hradba vozová
a v před i na zad Taboritské řady:
co jiskry oči, prsa kovová
a nadšení co bujný orel mladý.
A v čele voje volným krokem cválá
oř bezpečný a na něm vůdce slepý:
on ten, v nějž vtělila se ona neskonalá
myšlenka lásky, volnosti a slávy,
s tou gloriolou kolem drahé hlavy –
v němž děje naše v obraz velkolepý
se rozřadily; těžko povědíti,
zda k hrůze více čili k obdivu.
V něm stvořen národ ku žití a bytí,
jím na věky zůstaven na živu,
on české slávy stal se majákem,
tím znakem odlevy a uvolnění,
tím znakem naděje a zachránění! –
Nechť další kresba mohutných těch dějů
již sama stoupne před vás, české děti,
jeť slabo slovo, sláb je výraz zpěvu,
a na dno srdce ani nedoletí...
Již mnohé přešlo zasmušilé léto
přes rajské luhy rodné země této;
dnů jasných málo, sotva rozbřesklo se
slunéčko nad nás v probuzení rose,
již mrak se blížil, zastřel Horu Bílou,
a nocí pokryl domovinku milou;
déšť slzí padal na tvář toho lidu,
jenž nerovný boj vedl s osudem
a trpělivě nesl strasť i bídu
a výsměchy i pouta otrocká,
když metána nám slova prorocká:
že byli jsme a více nebudem’!
A přece jsme; jsme minulostí živi
a z ní krev novou ssajem’ k životu,
z té velké písně minula zpěv onen tklivý
doráží ku srdci nám v jarém tlukotu,
z té záře minulosti slunce naděje
kolem rtů našich úsměv rozleje!
A v ňadru chví se pocit milosladký
a vděčností jej lidská mluva zove,
jí spoutány jsou děti k prsoum matky,
a ku svým předkům vděční národové.
I my dnes dluh svůj oplácíme dávný,
dosť pozdě sic, leč s vděkem stejně vřelým,
se srdcem nadšeným a čistým, celým!
A tu, kde strmí k výši Tábor slavný,
ta první obec v dobách českých květů,
krvavých ovšem, ale plamenných,
to místo reka Trocnovského kochané,
zde nechať duch náš rozepne se k letu
do končin idealů kýžených
a k novým činům slávy rozvane!
Zde na té půdě, kterou slává světí,
tu němou přísahu ať každý šepce z nás,
žeť jediné jsme matky vlasti děti,
že lásku Taboritův máme za odkaz,
a milujeme se tím čistým pláním,
jímž každý národ chráněn před skonáním!