Přírodě.
Věnováno památce Vítězslava Hálka.
Přírodo, matičko, nic tě to netlačí,
že už tvůj miláček po světě nekráčí?
Přírodo matičko, nic tě to netrudí,
že tvého miláčka nikdo víc nezbudí?
Přírodo matičko, tys doma nebyla,
když ti smrť ukrutná miláčka skosila;
ty bysi bývala prosila za něho,
by ti ho nechala milého, živého.
Kdo ti teď zazpívá od duše do duše,
až zase po zimě jaro k nám přikluše?
Kdo ti tak laskavě pohledne do oka
a kdo tak zašeptá vroucně a z hluboka?
Kdo ti tak zasáhne do dna tvé dušičky
a kdo že uhodne záchvěv tvůj každičký?
Jeho víc nemáme – a jakže, matko, tě
milovať budeme v té siré tesknotě?
On nám to ukázal, jaká jsi, která jsi,
všecky tvé šperky a všecky tvé okrasy,
153
všecku tvou dobrotu, všecku tvou čistotu
a tys jej odňala tomuto životu!
Stalo se, matičko, – nelze víc konati!
Než až se po čase jaro k nám navrátí,
druži svou veškeru svolej si do slávy,
ta malá ptáčata, i srnky z doubravy –
sebeř je všecičky, rodinu veškeru
o máji k večeru, do lesů k jezeru.
Pokryj je oblohou a září z měsíce,
kol něho rozžehni hvězdiček tisíce.
V rákosí šeptavém seřaď vše pospolu
a zanoť písničku do pláče, do bolu!...
154