Z písně „na Hředle“.
Pode Žbánem
v požehnaném,
švarném údolí
zříš vesnici
při silnici,
uprostřed polí.
Pohled milý,
přespanilý
poskytuje směs
plotů, stromů,
stodol, domů –
rozkošná to ves!
Když na jaře
slunka záře
odežene mráz,
ve vzduchu zní
celičké dni
libý ptactva hlas.
Chlapci z proutí
sobě kroutí
26
zvučné píšťalky
a dívčinky
do březinky
jdou na fialky.
Hospodáři
v potu tváři
sejí jařinku;
čeleď pase,
dívky zase
nosí travinku.
Luh prokvetáprokvetá,
žito metá,
zelená se háj,
slunko hřeje,
sad se směje –
všude boží ráj!
Když přes leto
sklidí se to,
co nadělil bůh
nám na poli,
do stodoly
a obnažen luh.
Tu v jeseni,
když osení
zas růst počíná,
zde se cení
posvícení,
pěkná hodina!
27
Potom zima
nás objímá;
ve dne houká mlat,
večer řinčí,
jen to finčí,
kolovrat.
V jizby šeři
derou peří.
Vně mráz třaskátřaská,
kroky skřípají –
zde louč praskápraská,
dívky zpívají. –
28