Básně samouka Františka Chládka (1884)

František Chládek

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
SAMOUKA
FRANTIŠKA CHLÁDKA
SPOŘÁDAL
OTOKAR MOKRÝ JMÉNEM LITERÁRNÍHO ODBORU UMĚLECKÉ BESEDY V PRAZE.
V PRAZE. NAKLADATEL A. REINWART KNIHKUPEC. 1884.
[1] K. WEISNER A SPOL. V PRAZE.
[2] PAMÁTCE
ALFREDA WALDAUA
PŘIPISUJE
VYDAVATEL.
[3] FRANTIŠEK CHLÁDEK. (Přednešeno ve schůzi literarního odboru Umělecké Besedy dne 7. dubna 1883.)
Téměř každodenně pohřbívá vlna všedního života pozoruhodné nějaké nadání duševní, děje se to skorem před našimi zraky a počet obětí předurčených tragickému osudu předčasného duchovního zahynutí nedá se ani přibližně určiti. Český samouk František Chládek jest jednou z nesčíslných těch obětí; pouhé náhodě jen vděčíme skrovné ty trosky ducha básnického, jejž roztříštilo úskalí života, plného strádání a bídy svrchované. Příležitostně, náhodou jen zvěděla literární společnost naše v letech padesátých o Františku Chládkovi a toliko šlechetné, obětavé snaze zvěčnělého příznivce českých samoukův, Alfreda Waldaua, máme co děkovati, že básnický talent Chládkův nezmizel beze stopy z našeho okolí. Nadšený přítel dostavil se ovšem již pozdě, chorý kmen života neslastného pěvce byl již podťat, a to, co vypěstila na něm ještě pečlivá ruka Waldauova, bylo již jen druhým květem v podletí, tajícím ve svém lůně símě brzkého neodvratného skonu.
[5] Život svůj vylíčil Chládek sám následovně: Vesnice Hředly v okresu rakovnickém jest místo mého narození; tam jsem spatřil světlo Boží dne 23. srpna 1829. Jsem jediný syn rodičů svých, kteří mne dle možnosti pečlivě vychovali a rádi by mne byli do lepšího stavu přivedli, čehož jim ale nepříznivé poměry nedovolily – nedostalo se mi tedy leč obyčejného vychování. Dětinský věk svůj strávil jsem co žák domácí vesnické školy, při tom jsem byl i zaměstnán při domácí živnosti, kteráž se v několika způsobech vedla. Otec můj jest svého řemesla tkadlec na tak zvanou domácí práci ze mzdy. Tato práce se obyčejně přes zimu odbývala a v letě se můj rod již ode dávna zabýval sadařstvím čili obchodem v ovoci. Tudíž i můj otec se držel tohoto zaměstnání. Měli jsme svou chaloupku a také něco najatých polí, jednu nebo dvě krávy, čímž se zase matka zabývala, a já pomáhal. Letního času, vlastně od jara až do zimy, míval jsem na starosti pasení. Není to sice pro mladého hocha dobře, když drahý čas, kterého by měl ohledem na svou budoucnost jinak používati, na pastvách ztráviti musí, proto ale já přece, když si na ty chvíle vzpomenu, jež jsem takto ztrávil, musím říci, že náležejí ku šťastným v mém živobytí. Ba bylo to jaksi idyllické žití. Při mé otčině jsou háje a mýta dosti prostranná a v těch jsem si svá hovádka pásával, někdy sám, někdy s dědečkem (dej mu Pánbůh lehké odpočinutí! on mi při tom mnoho dobrého do duše vštípil), někdy také s kamarády pasáky, a tu bývalo švandy, her a rozličného kutění. Dělaly se houpačky na břízách, nebo vozíčky z větví, a to jezdívalo po trávníku s vršků dolů, až se někdy i kalhoty na zadu prošmejkaly – měly mámy potom co zašívat – a za to nám ještě samy časem zaplatily – jak? Ačkoliv jsem při 6 takových zábavách nescházel, přece jsem býval nejradši samoten, tu jsem zase všelicos pěstoval. Rozličné hračky, vozejky, plouhy, brány – co člověku napadlo. Někdy se vyřezala z opuky fajfčička, prodělala se trubka z lísky, naloupala se jalovcová kůra, nacpalo se, rozdělal se oheň, a to jsme kouřívávali jako staří. Byl to svět! A když uzrávaly jahody, to bylo labužení! Ale to ne, aby si někdo myslil, že to krásné idyllické živobytí bylo docela beze vší strasti. Člověk v radosti zapomíná na svou povinnost: my kluci jsme také na ni často zapomněli, hráli jsme, hráli, některé dobytče se ztratilo do houštiny, a tu bylo potom starosti, pláče, nářku a hledání! Někdy vyběhlo hovádko z lesa do polí do škody, a nahodil-li se k tomu hlídač, několik divokých šupů také neminulo! Je to pravda: Schmerz und Freude lieght in einer Schaale, ihre Mischug ist des Menschen Loos. Když jsem vyšel ze školy, učil jsem se řemeslu tkalcovskému. Neměl jsem sice k němu, mnoho chuti, ale rodiče pravili, nač bych se šel něčemu jinému učit, že tkalcovství není k zahození, že to mám doma, a tak dále – nu tak jsem se stal tkalcem. Ale byla to velká chyba. Jednak jsa sláb, utrpěl jsem zkázu ohromnou na svém zdraví – a za druhé tkalcovské řemeslo u nás kleslo, tak že vůbec musí tkalci stavy své opouštět, a jinou výživu vyhledávat. Jak je člověk nešťastný, když se řemeslem, jemuž se vyučil, obživiti nemůže!! Zkrátka musím pověděti, že jsem mladost svou do dvaceti let při rodičích ztrávil, rozličnou prací se zaměstnávaje. Někdy jsem dělal drobet řemeslo, někdy kupčil s ovocem, někdy pracoval na poli, ano také i v havířství jsem se trochu pokusil, ale duch můj při tom v jiných říších se poháněl. Osud můj byl hořký! 7 Když mi bylo dvacet let, zaujala mne touha, abych spatřil také aspoň kus světa, a tak jsem se jal cestovati jako řemeslnický chasník. Jaké jsem měl ale k tomu prostředky? Peněz jsem neměl na cestu žádných – zdraví a síla moje byly zlomeny – a já přece chtěl mnoho, mnoho ve světě přehlídnouti. Abych se byl stal robotníkem mistrů, to mi bylo nemožné – nebyl jsem sice lenoch, aniž mi scházela vědomost v řemesle – ale na neustálou práci vzhledem k svému zdraví jsem se nemohl usadit, a potom lhůta k mému pobytí v cizině nebyla dlouhá, a já chtěl mnoho prohlédnout. Navštívil jsem Prahu, Brno, Vídeň, Jihlavu, Liberec, Litoměřice, Rumburk, Karlové Vary atd. Pracoval jsem ale také několik měsíců a to na takové práci, které jsem se doma neučil. Za ten krátký čas hleděl jsem seznámiti se s rozličným způsobem práce tkalcovské. Stroje jsem si prohlížel a i se stroji Jacquardovskými se dosti seznámil. Bohužel ale těch všech vědomostí nemohu nyní ku svému prospěchu užit! Svůj výlet jsem šťastně vykonal, do milého domova se navrátil – a – oženil jsem se. Myslil jsem si: Tu v té chaloupce, kde jsem se zrodil, vyrostl, zbuduješ si z umění a lásky chrám, štěstí. Ale nevzpomněl jsem, že takový ideální chrám musí státi na pevných materialních základech, já ho postavil v povětří – a on stál tak dlouho, jak obyčejně stavby toho druhu stávají... Nyní bych měl povědít, jak se to stalo, že jsem své bydliště proměnil, že jsem opustil Hředly a usadil se v Senomatech. To stalo se roku 1855. O zlepšení svého stavu má člověk vždy pečovati. Člověk se vynasnažuje, aby si svůj stav zlepšil, a časem si ho ještě zhorší. To i mně se stalo. Úředním prohlášením rozšířila se pověst stěhování se do Sedmihradska. Jak se to povídalo, tak 8 se to i uveřejněné čtlo a mělo to pro mnohé vnadu. Mezi ty patřil jsem i já. Jednak neblahé mé postavení, jednak moje popudlivost pobídly mne k tomu, že jsem svou majetnost v Hředlích prodal a do Sedmihradska se vystěhovati chtěl. Mezi tím časem ale se to pánům jinak rozleželo v hlavě a stěhování do Sedmihrad se zamezilo. Já si koupil zase chaloupku v Senomatech – chaloupku, a chaloupka je pec, aby do ni nes! – ale odkud? A ještě by to tak tak chodilo – kdyby – kdyby – ach to kdyby! Musím podotknout, že již nejsem tkalcem, nýbrž řezbářem – tím se živím, člunek jsem již neměl přes tři leta v ruce. Tomu jsem se učil sám u sebe, letos jsem si dal za vyučenou; budu-li také někdy mistrem, to nevím. To je tedy stručný nástin mého života. Zde je pouze všechno z povrchnosti...
„K jakému as ústí na sirotčím člunku ten můj život přijechá? Nikde pokoj, nikde útěcha, břeh se se mnou trhá, kam jen kročím.“
Strastiplný život svůj dokonal Chládek v Senomatech u Rakovníka dne 20. září 1861, kdež postaven mu také péčí přátel jeho skromný pomník. Ku charakteristice povahy zesnulého básníka uvádím zde list, jejž psal téměř již na smrtelném lůžku Alfredu Waldauovi:
V Senomatech, dne 4. června 1861.
„Anděli boží, stražce můj, Rač vždycky být ochrance můj!“
Vysoce vážený Pane!
Včera u večer obdržel jsem od Vašnosti mně zaslaný list; v noci rozjímal jsem o jeho obsahu, a nyní na jitře 9 záhy sahám k péru, bych odpověď na něj vyhotovil. – Dobře jste Vašnosti předvídati ráčili, že listem tím budu velmi překvapen; – ano – velmi a radostně! – Když jsem v jeseni očekával skončení svého tělesného osobního života (a jak jsem jej neměl očekávat, ani doktoři zlomenou hůlku k nohoum mně již vrhli, a lhůtu do listopadu ustanovili, v němž by Smrt ortel nade mnou vykonala), když mimo to i jiná soužení se shlukla, a jako černí krkavci okolo mne hnusně krákajíce, létala: tenkrát, pravím, byl to od Vašnosti mně připravený balsám, jímž jsem se občerstvil: „Böhmishe Naturdichter“. Jako umírající poustevník svůj krucifix, tak já pevně a neustále držel tento svazek, jehož obsah mně jest milejší než zlato. Dobrořečil jsem a žehnal Vašnosti ve jmenu všech nás, jimž jste velikou čest a památku zjednali – a ať krátce dím, o čem bych mnoho psáti mohl, vysvědčení, jež jste Vašnosti v té knížce mně vydali, považuju za dostatečnou odměnu svých snah a své lásky k umění, i hojnou náhradu za utrpení a posměch, který jsem pro ni zažíti musil. Když jsem jej ponejprv přečetl, zvolal jsem: „Mám dost! Jsem spokojen!" – „Propusť, Pane, sluhu svého v pokoji!“ A ejhle! Dočkal jsem se ještě mnohem více. Ovanul mě vzduch jarní, občerstvil smysly mé; ucho moje zaslechlo hlas kukačky, a písně ostatního plesajícího ptactva. Jsem neštastný? – Ó anděli můj! – Ó přírodo! – Ó Vesno! – Dnes jsem šťastný nešťastník! Píše mí Waldau to a to. – Co? Je to pravda? To je pravda! to jest to: „vězte, že zamýšlím v krátké době vydati dobrý výbor z Vašich básní v úhledném svazečku, bych Vám i obecenstvu českému krásnou radosť způsobil.“ At žije Jaroš Waldau!
10 Nyní se jedná o úplnou sbírku všech mých básní. Ráčíte mne V. P. vybízeti, bych všecka svá díla, jež chovám v rukopise, Vašnosti odeslal. Ale bohužel! Já právě nemám ničeho psaného doma. Co jsem měl čistě hotového, to jsem buď zapůjčil neb daroval svým známým, a zběžně popsané papíry spálil jsem všechny v podzimku, v očekávání toho, co posud nepřišlo. Já je sice chovám z většího dílu v hlavě, a vynasnažím se všemožně, bych je na papír uvedl, a to jak jen možná brzy. Kdybych byl zdráv, netrvalo by to ovšem dlouho, ale račte povážiti, Pane nejmilejší, můj těžký stav! Každé mé dýchnutí jest bolestné, a prsa moje stísněna jsou neustále tíží centnýře. A kdybych snad přece živ vyvázl, budu až do smrti bídníkem, mrzákem... Můj veškeren život naplněn nejvíce samou hořkostí a trpkostí, a málo růží mi na cestě vykvetlo, a ty předčasně zvadly a prchly – ale poslední rok tento – leč co prospěje toto naříkání? Jest to můj nevyhnutelný osud, tak to musí všechno býti, tak ne jinak. Tisíc namítek, že by to mohlo jiné býti, nevyvrátí můj důkaz; vše, co je, musí tak býti, a kdyby to tak nemusilo býti, nebylo by tak... Vracím se zase z bludiště mudrování a z poušti své bídy, k našemu předmětu, jenž se mi co zelená oasa zjevil; v tomto stínu se občerstvím, u toho pramene ochladím – ku slibu Vašnostinu. – Ó, račte to brzy ve skutek uvésti, budete míti zásluhu! Já tehdy V. P. odesílám Vašnosti prozatímně tento list, vyjadřuje se, že s úmyslem Vaším jsem srozumněn i spokojen a že Vašnosti nejochotněji povoluji mé básně jakkoliv dobře použiti, spoléhaje se na Vašnost úplně, že učiní vše, co by k prospěchu čelilo; kde toho potřeba, opraví, vynechá neb omluví, dle svého mistrovského ná- 11 hledu. Básně mé bych si přál, by byly „Národu Slovanskému“ připsány. Zanechávám to ale Vašnostině radě. Co se týče prvních pokusů mého básnění, ó kde pak jsou ty již! Co to bylo? Hračky z bezcenného materialu, ač některé z nich přece nějakou formu měly. Až do času, v němž jsem poznal vidiny vznešené, vlastenectví, národnosti, volnosti a pravdy, než jsem se stal obyvatelem toho vyššího světa, opěvoval jsem nejvíce jen předměty, jež mne vábily v přírodě a v obci. O lásce jsem mnoho nezpíval – tato struna se mi brzy přetrhla... Podnětem však velmi mnohých zpěvů mých, které slýchala jen místa osamělá, bylo jedno tajemství, které se mi v 17. roce věku zjevilo. Písně ty, nejvíce znělky, dozněly jednou a nikdo je více neuslyší. Byly vysýlány ku břehům Oharky, kdež moje matka vesnu svého života ztrávila. – To pohřbeno v Léthe! Zdali ještě něco na poli poesie učiním, to nevím sám. „Vynasnažiti se,“ to u mě nejde, když se mi to samo zrodí, to jsou zvláštní chvíle, v nichž jsem básníkem; jindy nejsem. A jsem nyní právě jako pára nad hrncem, pročež „nového“ nemohu nic zaslíbit. Vašnostina otázka „jak se mi nyní vede?“ jest, tuším, zodpovědna tím, co jsem již svrchu napsal. Dokládám: Vede se mi skoro tak, jako druhdy Jobovi – zbaven jsem všeho, kromě dítek. – Však Bůh všemohoucí nás až dosud zázračně obživoval, naděluje nám každodenně chleb vezdejší, ačkoliv již skoro dvě léta nic nevydělám. Doufámeť v Něho! A nyní končím list svůj; ruka moje již umdlela – klesá! – Poroučím se Vašnostině přízni a náchylnosti, líbaje Vašnosti přátelsky mi podanou ruku nejochotnější sluha F. Chládek.
12 K řádkům těm dodává Alfred Waldau ve své výborné stati o Chládkovi (Obrazy života r. 1861) následující: „Obdržev tento žalostný list, jejž přinesla mi Chládkova choť, neodkládal jsem déle svou návštěvou. Tázal jsem se malého chlapce, kde bydlí Chládkovic a ten mi okázal chaloupku osaměle za potokem ležící. Již vnější pohled její činil dojem truchlivý. Vstoupil jsem do síně – ze světnice se ozýval pláč děcka. Vešel jsem do malé bídné světnice. Tu stál přede mnou Chládek. Můj bože, jak se změnil! Bledý, zhubenělý, tváře zapadlé, pohled kalný, více stínu roveň než živé bytosti – tak stál přede mnou v chudobném oděvu domácím. A ze všech stěn, ze všech koutů světničky hleděla chudoba, trpká chudoba! Jedno dítko hrálo si na zemi, druhé sedělo na lavici a třetí, nejmladší, plakalo v posteli. Bylo to velmi truchlivé podívání. Přiznávám se, že nikde nebyl jsem tak trapně dojat, jako právě zde. Na okně jsem viděl přeskrovnou hromádku knih – mimo spisy, jež jsem mu někdy daroval, ležely tam Jounghovy „Rozmluvy noční“ a Čelakovského čítánka pro vyšší gymnasia. V těch Chládek s velikou zálibou čítal.“ Toť poslední chmurná zvěst o nebohém pěvci. Básnická pozůstalosť Chládkova jest skovnaskrovna, než i z těch zlomků, které podařilo se mi vzácnou ochotou pozůstalé vdovy Alfreda Waldaua, pak ze sbírky, sestavené s nevšední pílí pro občanskou besedu v Kněževsi Václavem Hornofem, sestaviti ve přítomnou knížku, lze si utvořiti jasný, určitý pojem o neobyčejném básnickém nadání prostého samouka. Samorostlé, ryzí, přímo z lůna českého lidu vypučevší zpěvy ty jsou klíčem k záhadě tajemného vzniku písní národních; – v nich přistiháme při plné práci tajemného 13 toho autora, který při písni národní vždy zmizí, zůstavuje po sobě čarovný, od úst k ústům kolující – s pokolení na pokolení se přenášející plod tiché, bezejmenné činnosti tvůrčí. Jsem přesvědčen, že mnohé z básní zde obsažených svým časem přičetly by se na vrub této tajuplné poesie lidu, kdyby jméno Chládkovo bylo zapadlo v závěji zapomenutí. Nejmohutnější síla básnická jeví se v písních Chládkových, které seřadil jsem pod společným názvem „z kraje“; zde tryská každá řádka zdravou, svěží mízou životní; „Píseň oráčova“ a „Píseň při česání chmele“, samy o sobě mohly by zjednati samouku našemu jméno „českého Burnse“. Překvapující originelnosť poetického názoru, množství nehledaných, v bezprostředním okolí básníkově čerpaných obrazův a dojemná vroucnosť citu, charakterisují tyto prostičké skladby básnické, v nichž obráží se celá malebná poesie českých chaloupek. Kromě písní tohoto druhu nalézáme v pozůstalosti Chládkově básně politické a vlastenecké, v nichž vyšinulse duch chudičkého vesnického pěvce na nejvyšší vrchol nadšení. Veršů těch uschovalo se pohříchu nejméně – vzaloť za své jádro jich, valná čásť cyklu nazvaného „Slovanské elegie“. I ze skromných ukázek, jež zbyly, sálá plamenná láska k užší i širší vlasti slovanské a horoucí nadšení pro věc slovanskou, o níž má básník vědomí podivuhodně vyvinuté, samostatné a neobyčejně jasné. Zvláště případného výrazu nalezá toto slovanské sebevědomí v básni „Náš kruh“. Rovněž málo zbylo z písní politických, v nichž jeví se bystrý, satirický duch berangerovského rázu – šlehající pravou svévolí vtipných veršíků.
14 Přímo znamenitá je v příčině té allegorická píseň o „Kosu“, vztahující se k miláčku našeho samouka, Karlu Havlíčkovi. Některé ze „Slovanských elegií“ byly také do ruštiny přeloženy. Básně Chládkovy uveřejněny byly již většinou v časopisech našich z konce let padesátých a počátku šedesátých. Alfred Waldau přeložil některé z nich ve známém svém výborném spisu „Boehmische Naturdichter“, kdež literarní zjev Chládkův upoutal k sobě pozornosť všeobecnou. Německá kritika přiznala tehdá souhlasně Chládkovi vavřín pravého, ryzího básníka a přední její zástupce, Rudolf Gottschall, nazval jej „nejbohatším co do obsahu myšlénkového“ mezi ostatními samouky českými. U nás pomýšleno od smrti Chládkovy častěji na vydání básnické jeho pozůstalosti, jmenovitě Alfred Waldau ujímal se věci té s řídkou horlivostí, veškery v příčině té dosud učiněné kroky zůstaly však pro nepřízeň poměrů bezvýsledny, až na tento mnou učiněný skrovný pokus, který doporučuji vřele všem ctitelům prosté Musy českého samouka, do jehož kolébky vložila zlá sudička jen strasť a bědu.
Otokar Mokrý.
15 Z KRAJE.
[17]
Píseň oráčova.
No loudejte se s těmi kolečky, ať to zaořeme, moje volečky! Brázdu za brázdou, líchu po líše, jako když študent krasopis píše Nobý! Zrovna kráčejte pořád svou vahou, dokud je pole napito vlahou; vlahou nebeskou, dobře se ruchá – těžkéť oráníorání, když je zem suchá Čehý! Vranka poletá, červy vybírá; [19] od humen na mne má milá zírá a hubičky mně rukou posílá; pones mně je sem, dívko rozmilá! Hohó! Ona nemůže, ona nemá kdy, již ji nevidím. stát u zahrady; vběhla do dvora; – zaplať jí Pán Bůh za ty hubičkyhubičky, snáz teď vedu pluh Ou! Až já přijedu domů z orání, až si poklidím – půjdu si za ní. A musí mi dát sladkou hubičku Lepšíť než deset těch po větříčku Nobý! Dá-li jich deset, hude přes stovku a dá-li jich sto, přes tisícovku. 20 Ona však nedá, šetří jich, šetří; dá jednu neb dvě a na nejvýš tři Čehý! Jen když já od ní ty tři dostanu, já si jich při tom třicet ukradnu; s tím se spokojímspokojím, dobrou noc jí dám – dám jí dobrou noc, a půjdu zas k nám! Hohó! Jestli je hříchem hubičkování, já budu činit přísné pokání; budu putovat na Svatou Horu a ona také – půjdeme spolu. Ou! 21
Při česání chmele.
Přišla chvíle – česat chmel – chmelař nyní je vesel, chmele dost – pěkně vzrosť, jaký to vzácný host! Jestli bude platit hezky, zapomeneme na stesky, až peněz, jak želez shrábneme za chmel. Za ten zlatý chmel! Chmelnice ta sice dá roboty nejvíce: orání, kopání, tyčení a vázánívázání, stahování, česání. tu práci však splácí hojně zlatý chmel. Tak, hoši, s rozkoší přisedněte ke koši; z chmelinky hlávčinky česte, dívčinky 22 kde jste kdo, i staré babky česejte a nechte křapkykřapky, jen čistě a hbitě ať přibývá chmel – v koši zlatý chmel! Piva džbán bude dán, až bude chmel očesán koláče, roháče pro pomáhače – tatíci pěnící budou prázdnit sklenici – dívky zase do kola skočná hudba zavolá. Nuž česejte chmel, ten náš zlatý chmel! 23
Ženich.
Já jsem chlapík jak Přemysl oženit se mám úmysl. Mám stateček spořádaný, nové vozy, pluhy, brány. Dobytka mám plné chlívy – zahrada má budí divy. Milá, chceš-li si mne vzíti, budeš se, věř, dobře míti: ráno budeš kávu pívat a k obědu buchty mívat; budeš nosit kacabajku z toho nejlepšího cajku šitou podle módy nové – čekají tě sladcí dnové! 24
Zástava.
Co, Hředelští, co děláte, že „Zástavu“ nesekáte? Máte staré právo na ni a užitky berou páni. „Proč trpíte to bezpráví? Vysuďte ji,“ mnozí praví. Jel do Prahy pan Hradecký, mluvil, jednal tam za všecky. Našel to tam dobře v knize, vlastníkem však zůstal kníže. Co vlk schvátí, nerad vrátí, penězi se právo skrátí. Neskolí lva kůzle rohy – lidem válčit těžko s bohy. 25
Z písně „na Hředle“.
Pode Žbánem v požehnaném, švarném údolí zříš vesnici při silnici, uprostřed polí. Pohled milý, přespanilý poskytuje směs plotů, stromů, stodol, domů – rozkošná to ves! Když na jaře slunka záře odežene mráz, ve vzduchu zní celičké dni libý ptactva hlas. Chlapci z proutí sobě kroutí 26 zvučné píšťalky a dívčinky do březinky jdou na fialky. Hospodáři v potu tváři sejí jařinku; čeleď pase, dívky zase nosí travinku. Luh prokvetáprokvetá, žito metá, zelená se háj, slunko hřeje, sad se směje – všude boží ráj! Když přes leto sklidí se to, co nadělil bůh nám na poli, do stodoly a obnažen luh. Tu v jeseni, když osení zas růst počíná, zde se cení posvícení, pěkná hodina! 27 Potom zima nás objímá; ve dne houká mlat, večer řinčí, jen to finčí, kolovrat. V jizby šeři derou peří. Vně mráz třaskátřaská, kroky skřípají – zde louč praskápraská, dívky zpívají. – 28
Sekáči.
Pod večer se rozléhá po dědině klepání, ostřejí se kosinky, je to sena sekání. Časně ráno sekáči do kvetoucích luk kráčí, za chládku a za noci – to se to nejlíp kosí. 29
PÍSNĚ, ALLEGORIE A EPIGRAMY.
[31]
Krásný sen.
Mnohá píseň v duši dřímá jako krásný lásky sen a mne divná touha jímá: kdy té písni vzejde den? Probudí ji blaha záře? či divokých bolů sten? či snad nikdy nevzbudí se? Buď si – jen když – krásný sen! 33
Mé myšlenky.
Krouží hejno černých ptáků kolem hradu sesulého, plachý roj ten připomíná mnoho útrap ducha mého. Tak mi duší chorou krouží teskní snové, tmavé dumy, tak se trosky štěstí kácí jak těch hradů šedé rumy. 34
Jarní.
Zaplesejme, děti, nové jaro letí, letí na vonném větérku; letí již po luhu, leselese, pestré, vonné kvítí nese, naseje nám luzných šperků. Zaplesejme, děti, vesna příchod světí, v zlatém rouchu svět se svítí; ejhle, tvorstvo znovu žije, z číše věčné lásky pije sílu k boji, k živobytí. 35
Mým dobrodincům.
Srdce mé jest velemoře dmoucí, oteckou jež obejímá zem, nebesa se obrážejí v něm, na jichž vrchu sedí Všemohoucí. Perly nesčíslné, stříbroskvoucí leží na dně jeho hlubokém a ty často loví v oku mém rusalky – ty city moje vroucí. To můj poklad, z něhož oběť skládám na oltáři nebes, lidstvu, vlasti, láskou k tomu puzen nekonečnou. Dobrodinci! i vás, kleče, žádám: přijmětež ode mne ze propasti srdce vyváženou: „slzu vděčnou“. 36
Novoroční.
Nový rok nastává – Pánbůh starý podnes žije – buďme veselí! Děkujme mu za minulé dary, prosme, ať nám znovu nadělí! Štěstí nám, o bratří, vlasti slávu! dej to, Pane všemohoucí, dej! Hej, Mládo, tu starou země štávu do nových nám číší nalévej! 37
Má píseň.
Píseň má zní v tichém humně, zní po široširém lese, však přes luhy, háje šumné k nebesům se nepovznese. Nesmí sídlet v hrdé výši lepším musí hvězdy přáti, žij jen se mnou v chudé chýši, budeš se mnou v hrobě spáti. 38
Modlitba.
Pane! již se strasti valí, zdaž pomůže milosť Tvá? Nechť se obzor více kalí – duše má přec nezoufá. Slyš mne, Pane! v této chvíli, plné strasti, úkory, v oběť srdce své Ti nesu, srdce – schránku pokory. 39
Sen.
Plují temné mráčky po nebesku, provází je luna v jasném lesku, po paprscích luny anděl spánku tiše stoupá do všech lidských stánků, rozestírá křídla nade sirou plání a již nad celou se zemí sklání tichý sen. Ach, jak milo všude po okolí, jen v mém srdci nespí strasť a boly; nešťastné to srdce bdí jen věčně, marně touží v nedostižnou dáli. Běda! běda! srdci unylému, pokud neuchystá pokoj stálý jemu věčný sen! 40
V podzim.
Duje vítr od severu, opadává lupení a v mém srdci smutně, smutně podivná mi píseň zní. Zní to jako hrana zvonů, jak v soumraku klekání, jako když se celé světy v temno hrobu uklání. 41
Opuštěná.
Pode strání seděla, smutně naříkala, teskně v dálku hleděla bolně zaplakala. Tam kde hájek zelený a pěšinka bílá, ubíral se milený, tam jej provodila. Poslední políbení tam od něho vzala – věčné lásky toužení v srdci uchovala. Pode strání každý den marně smutna sedí a zabrána v lásky sen, ku pěšince hledí. 42
Májový lék.
Radujte se, jemnocitné krásky, skví se zelený již háječek, lahodný v něm vane chládeček, ptáčků tam se rozlétají hlásky. Kvetou tam fialky, sedmikrásky na milostný dívčin věneček; – novým listím hraje váneček, v houští skrytý číhá bůžek lásky. Pozor, dívky! Mílek dobře střílí, nepouštějte plachá srdečka: zranil by je v pouhé kratochvíli. Kdyby která byla poraněna, tu je milencova hubička nejlepší lék, na rty přiložena! 43
Otázka.
Aj, tam poskakují po vršíčku mezi stádem ovcí jehňátka, tam se pasou žlutá housátka a stará je střeží na trávníčku. Ptáče plesá, sedá na větvičku nedaleko svého mláďátka – zem, hle, jako rajská zahrádka z mhy vyhlíží libém po deštíčku. Na sta rozmanitých tuch i přání, budí v srdci lidském jara kmit, jehož sladkost nad vše porovnání. Maje radosť ze života svého, přeje člověk si bez konce žít. A žádá snad něco ukrutného? 44
Vlnka klevetivá.
U potoka v sladkém spánku krásná dívka ležela, kolem hravě, klokotavě jasná vlnka běžela. A co děvě v tichém spánku láska v duši mluvila, to spěchavá, jasná vlnka ve svůj klokot vnořila. A když děva pak ze spánku procitla – tu zapěla jasná vlnka luznou píseň. – Proč se děva zarděla? – – A ta vlnka dál a dále kolem vísky spěchala: druhý den pak chasa všecka o krásném snu zpívala. 45
Starota a Novota.
Již se vojna blížíblíží, ano, už nás tíží; trouby války znělyzněly, hýbe se svět celý – velký děj se blíží! A to péro lhalo, jež o míru psalo. To, co na papíru o nezvratném míru, šetří osud málo! Ajta dvě osoby obrovské podoby proti sobě stojí: chystají se k boji, jedna druhou zrobí! Jedna je Starota, druhá je Novota, sestry – dcery Času – štve je do zápasu jen vlády lakota. 46 Novota pravila: „Poslyš, sestro milá, tys již vyšla z krásykrásy, barvu jsi i vlasy, i dech již ztratila. A málo již slyšíš, ještě méně vidíš, slabostí se třeseš, sotva berlu neseš a k zemi se chýlíš. Však já, já jsem mlada samá síla, vnada, plna živobytí – čí by měla býti nežli mou teď vláda? Sestro, povol, pravím, sic tě žití zbavím!“ Tu starosta bledá vztekem berlu zvedázvedá, na sestru se katí do krve ji mlátímlátí, vzchopit se jí nedá. „Zničena jsi rázem,“ vítězným dí hlasem Starota; – v překotu sepíná Novotu lýkovým provazem. 47 Po chvilce Starota hotová má pouta z kovu přepevnéhopřepevného, kalu výtečného znov ji pevně poutá. Však v tom okamžení Novota se mění: Láska ku volnosti, pocit zoufalosti jímá ji, krev pění. Mocné je napnutí, silné je pohnutí, již, hle, vazba pukápuká, svobodna již rukaruka, vazba se již ssutí. Sokyně teď obě zase proti sobě, která ze sokyní podlehne as nyní - nerady by obě. Bude – co být musí, řekly mi tu Musy: zahyne Starota, povládne Novota – až vráskami tváři pokryje ji stáří. 48
Labuť.
Po vodní tam po hladině pluje labuť milostná – rozléhá se po pustině píseň její žalostná. Stojí bílá skála v moři, na ní kvete zlatý máj; lká tu krásná labuť v hoři: „Skálo, skálo, půjč mi ráj!“ Bez pohnutí dlela skála, labuť slyšet nechtěla – májem květným stráň jí plála, pyšně v moře hleděla. Vzdychá, zpívá, slzy roní labuť bílá, spanilá – hlava se jí k ňadru kloní, prchá duše unylá. – Letí k čarné skále směle, už je v ráji nahoře – zatím tělo stříbroskvělé klesá, klesá do moře. 49
MILOSTNÉ.
[51]
Polní růže.
Kvete v poli růže planá, svých sto lístků v rose koupá, ve větru se lehce houpá, skřivánek jí pěje z rána. Aj jak sladce, libě voní polní růže bělolistá! Líp nevoní dozajista ta, jež v panském sadě tróní. Jářku, polní má růžičko, ty, jsi chuda – já jsem chudý, stejné čekají nás trudy – nechnech, bych zlíbal tvoje líčko! 53
Ach proč pláčeš.
Ach proč pláčeš, spanilé děvčátko ach proč pláčeš, růžové poupátko – nevinná, nevinná? Slza tvá jak rosa na lupínku, slza tvá jak perla ve prstýnku – jediná, jediná! Z tvých jen očí hledí na mne Mílek, ty jen jsi můj rozkošný andílek milený, milený! Spíše slunce ztratí lesk svůj zlatý než mé srdce obrázek tvůj svatý – jediný, jediný; Neplač tedy, spanilé děvčátko, neplač, neplač, růžové poupátko – nevinná, nevinná. Chystej raděj myrtový ten vínek, přichystán jest už zlatý prstýnek, jediná, jediná! 54
Píseň o tkaní.
Dívko, pohleď v oko moje, budeš vidět do pokojepokoje, kde mé srdce přebývá! UvidíšUvidíš, co zhotovuje: hedvábnou osnovu snuje, zlaté květy do ní tká. Jak se leskne to hedvábí – jak ty zlaté květy vábí! – Aj, jaký to krásný stav. Dívko! povel srdci svémusvému, ať pomůže srdci mému tkáti lásky zlatohlav! Vidím, dívko, do pokoje, kde přebývá srdce tvojetvoje, vidím, že též lásku tká. Blaze, blaze srdci mému přeblaze, přeblaze jemu, ano tovaryše má! 55
Když se slunko snáší.
Když se slunko snáší, za pohoří temné, vzhůru k němu vanou vzdechy moje jemné. Odkud bolné steny? - Pláč to srdce mého, zvuky mrtvé lásky z ráje ztraceného. 56
Vykvetala růže.
Vykvetala růže panské na zahradě, vykvetala krásně v stinných strůmků chladě. Svadla mladá růže - smutně hlavu sklání, podál květné zvonky hranu jí vyzvání. 57
Tys poznala mé srdce.
Tys poznala mé srdce, dívko drahá, a moje touha, neukojná snaha tak došla svého splnění. Já přivinul Tě na svá prsa mroucí a srdce k srdci – políbení vroucí ztišilo bolů zbouření. Já četl v očích Tvých mou touhu vlastní a splněni jsou snové moji krásní, má duše v blahém rozchvění zas nově počla lásce žíti nové, zas blaha na mne usmáli se dnové a prchly doby kvílení. 58
Kvítečko.
Aj! na zeleném světě to moje kvítečko, jak překrásně kvete. Kvete mně v srdečku jak karafiátek za oknem v hrnečku. On mi je tam vsadil zahradníček švarný, pěkně je ohradil. Pěkně je zalívá perlovou vodičkou, co na růžích sbírá. Jak překrásně kvete to moje kvítečko, o zelený světe! 59
Květ a kořen.
Urvali mi růži, kořen mi nechali; proč jste mi též kořen spolu nevyrvali? Zmařili mou lásku, srdce mi nechali; proč jste mi též srdce z prsou nevyrvali? 60
Růže.
Skvétala u cesty růže, skvétala, mnoho poupat drsná ruka strhala. Šla panenka kolem růže, zpívala, oloupená růže hořce plakala. Hle ta růže podle cesty láska má, o své květy příliš záhy zloupená. 61
ZPĚVY VLASTENECKÉ.
[63]
Zhouba.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko do Prahy až z Paříže samo – samotničko. Koulelo se koulelo, jinoši je našli a když ho okusili, tu nad chutí zžasli. Vsadili z něj jadérko do zlatého soudku a brzy se těšili z nadějného proutku. Z proutku vzrostl stromeček, už i kvetl krásně, hoši pod ním křepčili a zpívali hlasně. Tu však přišla vichřice od studené Rusky, zahubila něžný květ – outlé letorůstky. 65 Hoši byli zahřáti, nastydli z nich mnozí a musili umříti – ti chlapci ubozí. 66
Co je to asi.
V zemi něco hučí už po mnoho let – kdo má tenké uši, může to slyšet. A hučí to, hučí pořád víc a víc, co jste, páni, hluší? Neslyšíte nic?! – – 67
Pozdravení.
Dej nám Pán bůh zdraví v šíré vlasti Slávy, dej nám Pán bůh zdraví, dej! Dej nám Pán bůh svornost, by nám skvetla volnost, dej nám Pán bůh svornost, dej! Dej nám Pán bůh sílu k velikému dílu, dej nám Pán bůh sílu, dej! Dej nám Pán bůh štěstí Slovanstvo povznésti, dej nám Pán bůh štěstí, dej! Dej nám Pán bůh zdraví, svornost, sílu, štěstí, dej nám Pán bůh všecko, dej! 68
Náš kruh.
Je nás dítek Slávy mnoho – velmi mnoho, je nás jako trávy. Kdybychom se vzali do kola za ruce, zem bychom objali. Za ruce se vzíti ale nemůžeme, v kolo se spojiti. Jasným velekruhem staneme se jednou spojíce se duchem! 69
Pěvci Slávy dcery.
Jemným slovem, jako práva mečem ujal jsi se potlačené máti, slovo tvé jí nový život dalo, když ji chtěli v chladný hrob již skláti. Dcera zpěvem život dala matce, dokud matka, bude dcera žíti, zpěvy jemné k věčné slávě matky lyrou dcery synům budou zníti. 70
Slovanskému sjezdu r. 1848.
Holubička lítá, zvěstuje, že svitá, svitá svítaníčko, spěšme na políčko. Na naše slovanské pole velikánské vzdělejme je, bratří, jednou, jak se patří. S Pánem bohem práci počali junáci na slovanské nivě velmi přičinlivě. Pán bůh nic neskazí praví lidé mnozí, ejhle, zkazil mnoho za času onoho! Nic nezkazil Pán bůh – ale byl to zlý duch – zlý duch bouři řídil, Slovany rozptýlil. 71 A proč pak to činil? Slávů sok mu slíbil, že mu dá svou duši, když jich záměr zruší. 72
Blahověst. (Sestina.)
Ve všech hájích zasvěcených Slávě hlásáno buď jednosvorně: „Bratři, rozněcujme žároviska lásky, podporujme bohulibý pokoj, rozsívejme všude pravou volnost, aby vzešlo růžové nám blaho. Nebes vůle jestiť naše blaho, nepřeje ho samo peklo Slávě ode věků hubíc její volnosť; zažehnejme zlobné peklo, bratři, a bude mít matka Sláva pokoj, zažehnejme znamením je lásky. Zákonem jsme zavázáni lásky v rodných vlastech slunné šířit blaho, blaho kvete tam, kde vládne pokoj, pokoj vždy byl drahým naší Slávě. Hajme tedy, slovem, paží, bratří, pokoj, boží rozsévejme volnost. 73 Mnoho krve lili již pro volnost, krůpěj mnohou drahé krve – z lásky k míru naši otcové – nám, bratří, dbáti jest o rodných krbů blaho, zbudovati musíme my Slávě krásný, osvícený, volný pokoj. Krásný, osvícený, volný pokoj, pokojná a blahodatná volnost údělem je staroslavné Slávě: rozhárá-li se ten oheň lásky doutnající v prsou našich – blaho, blaho rajské rozvije se, bratři. Buďme! cvičme! pojme bratry, bratří! heslem naším zvučným budiž pokoj, účelem nám budiž vlasti blaho, na praporu nechať skví se „volnost“, průvodkyní buď nám hvězda lásky po veškeré široširé Slávě. Po vší Slávě rozněcujme, bratři, oheň lásky hajme její pokoj, sejme volnost – vykvete nám blaho!blaho!“ 74
Hučí vody, šumí stráně.
Hučí vody, šumí stráně, mraky visí s nebes báně, temno tíhne krajinou; tiché, klidné vůkol pláně, jenom opozděné káně bloudí ještě mýtinou. Smutně vrba v zem se sklání, travou sviští větru chvění, teskné tuchy mysl rvou, ještě sedím v zadumání, volným krokem bolná snění opuštěným srdcem jdou. Nelkej, srdce, ještě stále žije Onen, k jehož chvále všeho tvorstva hlasy zní; nechť dál kráčí osud klatý, v světla doufej zákmit zlatý, ač se obzor ještě tmí. 75 Ano, doufám v světlo Tvoje, ač sklamány touhy moje, doufám, Bože, v lásku Tvou, také Tobě, vlasti moje, vyjasní se světla zdroje vytouženou svobodou! 76
Dovedeme umírati.
Letí blesky nad hlavami, – nebojte se, bratří milí! Nech mře tělo pod ranami, ducha ještě neubili! Ranám těm se budem smáti – – dovedeme umírati! Dovedeme umírati za svobodu, za otčinu, když tě budou katovati, neplač – ale měj se k činu. Nech tu zvědí naši kati, že dovedem umírati! Dovedeme umírati za krále a za svou slávu, za pravdu chcem volně dáti každý hlavu na popravu: katu v tvář se budem smáti – dovedeme umírati! 77
Vlastenecká.
Spojujme se – dokázáno, spojená co zmůže síla; zázračně jí tvořit dáno velkolepá, slavná díla. Jen když síla sílu nese, lze docílit zlatou spásu, nepodlehnem ve zápasu s cizozemci. Milujme se, vzdělejme se, spojujme se, nedejme se, přičiňme se, vyviňme se, bratři, spojujme se! 78
Kos.
Z boru kos přiletěv usedl na náš práh, zpíval; já slyše jej byl jsem hned jako v snách. Zdálo se mi, že v ráj mění se rodný kraj – a radost nesmělá mně srdcem zachvěla. Jak živ jsem neslyšel takové zpívání; já bych je poslouchal na místě snídaní; na místě snídaní, na místo večeří, ó ptáčku rozkošný, pěj našich u dveří. Ty naše hodiny po věk svůj nestály – avšak jak zněl ten zpěv, hned jíti přestaly, 79 a to ne náhodou, nýbrž z úcty k němu překážet nechtěly zpěvu líbeznému. Šli žáci do školy a při tom zapění zůstali jsou státi jako okouzlení, stáli v poloukole a uši napjali víc nežli ve škole. Po celé dědině zpěv ten se rozlíhá, pořád se víc a víc posluchačů sbíhá. Tak pozorně nikdy mši svatou, kázání nikdo neposlouchal jako to zpívání. Na zámecké baště sedí milostpaní, má vycvičeného sokola na dlani; pouští ho do větru na šňůře v oblaku vida jej snáší se, snáší se ku ptáku. 80 Jedním okamžením byl v jeho pazouru, však se mu vysmekl a vletl na horu, na dalekou horu, kdež ho nepřekvačil, sokol, proto že mu provázek nestačil. Tam zpíval teprve neslýchané kousky, zpěv jeho zahanbil vážené papoušky; ozvěny tisíckrát ho opětovaly daleko, široko si jej podávaly. Zatím milostpaní jen na to myslila, kterak by milého kosa polapila. Ona to zpívání – přisám Kristu bohu! nemohla snášeti, proč – to říc nemohu! Paní políčila všude svá osidlaosidla, chytla ho, chytla hoho, přistřihla mu křídla 81 do klece jej daladala, na svůj flašinetek jemu předhrávala. Však milý kosíček tam zcela oněměl, co zpívat chtěl – nesměl a co směl, to nechtěl. Dobře tak! – je to koskos, pusťte ho do háje, bude pět, jak by hrál sladce na šalmaje. Těším se, těším se na šťastnou náhodu, že se zas dostane jednou na svobodu. Kéž by mi Pán bůh dal toho se dočkati, abych ho uslyšel zas volně zpívati. Dlouho jsem těšil se tou sladkou nadějí, když se tu objevil kos zas u veřejí. Však hrůza jala mne, když jsem ho uviděl – zbaven byl – nebesa! jazyka i křídel! 82 Smutně dlel na prahu, nemohl lítati, žalostně pohlížel, nemohl zpívati. Srdečko svadlo mu od hoře trápení, hrdélko sevřelo mu dusné vězení. Do smrti nejdelší, do světa skonání nevyjde z mysli mi ten kos, to zpívání. Zpívání, jemuž jej příroda učila, pro nějž milostpaní jej tak umučila. 83
DROBNÉ PÍSNĚ A EPIGRAMY.
Loučení.
V květu stojí celý krásný svět, vadne jenom srdce mého květ! Všude chvalozpěvy v jarní den, červ zármutku hlodá ve mně jen. Ó pojď, milá smrti, veď mne tam, kde je tichý klid, ne bludný klam. Rád svůj stánek opustí duch můj, zemi černá – zde máš podíl svůj. 84
Jistému náboženství.
Ty jsi přišlo s nebe dolů na svět, do nebe však nepustí tě nazpět, knězi tobě pošpinili nohy, nesmíš takto vejít mezi bohy.
Vyrovnání.
„On je horší nežli žid,“ praví křesťan o křesťanu, „ty jsi horší nežli křesťan, “ žid na žida mece hanu. 85
Podobenství.
Jako vítr lehkou plevu sem tam volně zanášívá, tak i často mnohou děvu láska leckams zavádívá. Nese ji a s ní si hraje; na dolinu na výšinu nese ji buď v slunné ráje – neb ji vrhá v kalužinu.
Radost.
Každá radost na tom světě mizí jako větru dech; radost jest jak růže – kvete – voní – vadne – klesá v mech. 86
Láska.
Znám lásku – a ta je sluncem, jež na mračna růže sází, znám lásku – a ta je mračnem, jež po růžích ledem hází.
Trpělivost.
Trp milerád a nechceš-li, musíš, vše hořké není, i sladkého zkusíš, víš, že z trní vykvetají růže, po zlu přijde – třebas ještě hůře.
Milování.
Že by kdo koho miloval jako sám sebe, ó tomu nevěřím – po tom není nic, já miluji velmi, ba převelmi tebe, však sebe, můj milý, přece trochu víc. 87
Veselost.
Veselost je božská „aqua vita“, každodenně požij jí do syta, upevníš tak jistě život svůj, jenom ji „na směnky“ nekupuj.
Pravda.
Ty máš pravdu, on má pravdu, já pravdu mám, jeden každý z nás má pravdu svou; na zemi rozličné pravdy jsou, pravdu pravou, věčnou, svatou – zná jen Bůh sám.
Jinak mluv a jinak mysli.
Já slýchával už jako pachole od starého kantora ve škole, pan páter to také kázával, (ale vždycky při tom kašlával:) „Peníze jsou smrt.“ – Ale lačný chrt – každý ví – nebaží tak po zvěři jako po penězích pá... 88
Posměšná.
Lidé praví, můj hošíku, že jsi pán; a mé srdce jen se směje: tuli – tuliti se k tobě nikdy nebudu, raděj všeho blaha lásky zabudu. Lidé praví, že jsi chlapík bohatý; a mé srdce jen se směje: roha – rohatina s lilijí se neshodne, zůstanu já raděj děvče svobodné! 89
Svátost a láska.
Kněz obřadem váže k sobě u oltáře dvě půle člověčí, jež na stupni klečí. On by měl zrak míti, jímž by mohl zříti jako oko Páně v srdce tajné schráně; by věděl, zda dvojí tato srdce pojí ta nebeská páska, čistá, pravá láska. Aj, však se to doví, snoubenci mu poví, když se jich otáže, dřív než je zaváže. Štěstí, jestli nelhou, běda, jestli selhou, láska oblažuje, svátost zavazuje. 90
Vidiny.
Sedí pacholík v úvoze, ve vlhkém hraje si písku, budky klene si na noze, staví si pískovou vísku. Slunce v obloze mocně plá, do úvozu parno leje – z písku se budka sesýpá, - pacholík se tomu směje. Z pacholíka se jinoch stal, písek nemá proň již vnady, hříčkou jinou se zaujal – v povětří staví si hrady. Však děje se mu zase tak, jako když stavěl si budky, čarovný zjev mu klame zrak a kácí se zase v ssutky. Budova snů tu odevšad se sype jak zříceniny – však – klesl-li jeden vzdušný hrad, již staví si jinoch jiný. 91
Jest tomu tak?
Když vyjede ten, jenž vládu řídířídí, z paláce svého letmo v krajiny z rozkoše snad, či z příčiny seznat život poddaných mu lidí. – Jede slavně, vše se před ním cídí, okrasou skví se města, dědiny, na cesty jen se sypou květiny, hlad a nouze na stranu se klidí. Vladař vidí všude samou krásu kam jen se zraky jeho otočí, sluch zaléhá od zpěvu a jasu. I vrací se k trůnu potěšený, viděltě nyní vlastní na oči, že je všecek národ přeblažený. 92 OBSAH.
František Chládek5
Z kraje. Píseň oráčova19 Při česání chmele22 Ženich24 Zástava25 Z písně „na Hředle“26 Sekáči29
Písně a allegorie. Krásný sen33 Mé myšlenky34 Jarní35 Mým dobrodincům36 Novoroční37 Má píseň38 Modlitba39 Sen40 V podzim41 Opuštěná42 Májový lék43 Otázka44 Vlnka klevetivá45 Starota a Novota46 Labuť49
Milostné. Polní růže53 Ach proč pláčeš54 Píseň o tkaní55 Když se slunko snáší56 Vykvetala růže57
[93] Tys poznala mé srdce58 Kvítečko59 Květ a kořen60 Růže61
Zpěvy vlastenecké. Zhouba65 Co je to asi67 Pozdravení68 Náš kruh69 Pěvci Slávy dcery70 Slovanskému sjezdu r. 184871 Blahověst73 Hučí vody, šumí stráně75 Dovedeme umírati77 Vlastenecká78 Kos79
Drobné písně a epigramy. Loučení84 Jistému náboženství85 Vyrovnání— Podobenství86 Radost— Láska87 Trpělivost— Milování— Veselost88 Pravda— Jinak mluv a jinak mysli— Posměšná89 Svátost a láska90 Vidiny91 Jest tomu tak?92
Oprava. V nadpisu druhého oddílu budiž vynecháno slovo „epigramy“.
E: až; 2002 [94]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Mokrý, Otokar; Umělecká beseda; Reinwart, Antonín; Weisner, K.[?]
(Spořádal Otokar Mokrý jménem literárního odboru Umělecké besedy v Praze. Nakladatel A. Reinwart knihkupec. K. Weisner a spol. v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Waldau, Alfred
(Památce Alfreda Waldaua připisuje vydavatel.)