Kos.

Kos.
Z boru kos přiletěv usedl na náš práh, zpíval; já slyše jej byl jsem hned jako v snách. Zdálo se mi, že v ráj mění se rodný kraj – a radost nesmělá mně srdcem zachvěla. Jak živ jsem neslyšel takové zpívání; já bych je poslouchal na místě snídaní; na místě snídaní, na místo večeří, ó ptáčku rozkošný, pěj našich u dveří. Ty naše hodiny po věk svůj nestály – avšak jak zněl ten zpěv, hned jíti přestaly, 79 a to ne náhodou, nýbrž z úcty k němu překážet nechtěly zpěvu líbeznému. Šli žáci do školy a při tom zapění zůstali jsou státi jako okouzlení, stáli v poloukole a uši napjali víc nežli ve škole. Po celé dědině zpěv ten se rozlíhá, pořád se víc a víc posluchačů sbíhá. Tak pozorně nikdy mši svatou, kázání nikdo neposlouchal jako to zpívání. Na zámecké baště sedí milostpaní, má vycvičeného sokola na dlani; pouští ho do větru na šňůře v oblaku vida jej snáší se, snáší se ku ptáku. 80 Jedním okamžením byl v jeho pazouru, však se mu vysmekl a vletl na horu, na dalekou horu, kdež ho nepřekvačil, sokol, proto že mu provázek nestačil. Tam zpíval teprve neslýchané kousky, zpěv jeho zahanbil vážené papoušky; ozvěny tisíckrát ho opětovaly daleko, široko si jej podávaly. Zatím milostpaní jen na to myslila, kterak by milého kosa polapila. Ona to zpívání – přisám Kristu bohu! nemohla snášeti, proč – to říc nemohu! Paní políčila všude svá osidlaosidla, chytla ho, chytla hoho, přistřihla mu křídla 81 do klece jej daladala, na svůj flašinetek jemu předhrávala. Však milý kosíček tam zcela oněměl, co zpívat chtěl – nesměl a co směl, to nechtěl. Dobře tak! – je to koskos, pusťte ho do háje, bude pět, jak by hrál sladce na šalmaje. Těším se, těším se na šťastnou náhodu, že se zas dostane jednou na svobodu. Kéž by mi Pán bůh dal toho se dočkati, abych ho uslyšel zas volně zpívati. Dlouho jsem těšil se tou sladkou nadějí, když se tu objevil kos zas u veřejí. Však hrůza jala mne, když jsem ho uviděl – zbaven byl – nebesa! jazyka i křídel! 82 Smutně dlel na prahu, nemohl lítati, žalostně pohlížel, nemohl zpívati. Srdečko svadlo mu od hoře trápení, hrdélko sevřelo mu dusné vězení. Do smrti nejdelší, do světa skonání nevyjde z mysli mi ten kos, to zpívání. Zpívání, jemuž jej příroda učila, pro nějž milostpaní jej tak umučila. 83