Kos.
Z boru kos přiletěv
usedl na náš práh,
zpíval; já slyše jej
byl jsem hned jako v snách.
Zdálo se mi, že v ráj
mění se rodný kraj –
a radost nesmělá
mně srdcem zachvěla.
Jak živ jsem neslyšel
takové zpívání;
já bych je poslouchal
na místě snídaní;
na místě snídaní,
na místo večeří,
ó ptáčku rozkošný,
pěj našich u dveří.
Ty naše hodiny
po věk svůj nestály –
avšak jak zněl ten zpěv,
hned jíti přestaly,
79
a to ne náhodou,
nýbrž z úcty k němu
překážet nechtěly
zpěvu líbeznému.
Šli žáci do školy
a při tom zapění
zůstali jsou státi
jako okouzlení,
stáli v poloukole
a uši napjali
víc nežli ve škole.
Po celé dědině
zpěv ten se rozlíhá,
pořád se víc a víc
posluchačů sbíhá.
Tak pozorně nikdy
mši svatou, kázání
nikdo neposlouchal
jako to zpívání.
Na zámecké baště
sedí milostpaní,
má vycvičeného
sokola na dlani;
pouští ho do větru
na šňůře v oblaku
vida jej snáší se,
snáší se ku ptáku.
80
Jedním okamžením
byl v jeho pazouru,
však se mu vysmekl
a vletl na horu,
na dalekou horu,
kdež ho nepřekvačil,
sokol, proto že mu
provázek nestačil.
Tam zpíval teprve
neslýchané kousky,
zpěv jeho zahanbil
vážené papoušky;
ozvěny tisíckrát
ho opětovaly
daleko, široko
si jej podávaly.
Zatím milostpaní
jen na to myslila,
kterak by milého
kosa polapila.
Ona to zpívání –
přisám Kristu bohu!
nemohla snášeti,
proč – to říc nemohu!
Paní políčila
všude svá osidlaosidla,
chytla ho, chytla hoho,
přistřihla mu křídla
81
do klece jej daladala,
na svůj flašinetek
jemu předhrávala.
Však milý kosíček
tam zcela oněměl,
co zpívat chtěl – nesměl
a co směl, to nechtěl.
Dobře tak! – je to koskos,
pusťte ho do háje,
bude pět, jak by hrál
sladce na šalmaje.
Těším se, těším se
na šťastnou náhodu,
že se zas dostane
jednou na svobodu.
Kéž by mi Pán bůh dal
toho se dočkati,
abych ho uslyšel
zas volně zpívati.
Dlouho jsem těšil se
tou sladkou nadějí,
když se tu objevil
kos zas u veřejí.
Však hrůza jala mne,
když jsem ho uviděl –
zbaven byl – nebesa!
jazyka i křídel!
82
Smutně dlel na prahu,
nemohl lítati,
žalostně pohlížel,
nemohl zpívati.
Srdečko svadlo mu
od hoře trápení,
hrdélko sevřelo
mu dusné vězení.
Do smrti nejdelší,
do světa skonání
nevyjde z mysli mi
ten kos, to zpívání.
Zpívání, jemuž jej
příroda učila,
pro nějž milostpaní
jej tak umučila.
83