Kdožkoli jste, o vzácný pane můj,
dík mějte můj a Bůh vás opatruj! –
Že není pozdě? – Ovšem, posud den...
Hmyz ještě bzučí, slunce pálí,
však kol mých očí mrtvých upředen
háv bědné noci neskonalý. –
Že usednete? ke mně? k žebrákovi? –
Ó jaká česť! Zde trávník, libo-li;
je příjemno tu: pode stromů krovy
chladivý vánek, potok šveholí
i oživuje mrtvé ticho léta;
jeť místečko to půl mi světa,
tu druhou půlku nosím v paměti
a její obraz volám z dávných dnů:
mým vzdechem zváben obraz přiletí
a duše má se topí v kouzlo snů.
Ó tehdy vítána mi ta má slepota,
jež pomáhá mi tkáti osnovu
obrazů zaniklých a živých poznovu! –
Že vyslechnete? – Jaká ochota!
Jste ještě mlád, jak svědčí hlasu zvuk
a štědré ruky měkká hladina;
srdéčkem, prázdným ještě běd a muk,
zaznívá píseň štěstí jediná.
Budoucnosť jaká! Plna krásy, čar,
víc báji podobna jsouc nežli žití,
kde jaká práce, výsledek a zdar,
nad každou snahou dobrá hvězda svítí.
Než já? – Však co vám do žebrácké holi,
co do neštěstí mého, do slepoty,
co do mých mozolův a do mé psoty,
co do mé samoty – tať mne jen bolí!
Že také vás? – Ó pane, vzácný věru;
kde ruka vaše, ať ji přitisknu
k ubohým ňadrům, zoufalstvím jež deru,
ať zříť vás nemoha, si aspoň zavýsknu,
že ještě na bludné té zemské pouti
lze také lidská srdce naleznouti! –
Dík, sterý dík! – Nuž tedy, chcete-li
v to pásmo bolesti zrak ponořiti,
by ve vašem se nitru zachvěly
veškery pocity u vírném žilobití,
od slasti nebeské do nejděsnějších muk:
pak vyslechněte tuto hudbu divou,
v níž drsný skřek i vábný zvuk
v směsici padly ryčně dovádivou,
pak zžasněte, že posud tuto leb
myšlénky bludné hlodají a matou,
že od všech opuštěn a chud a slep
tu českou půdu vetchou šlapu patou...
Že nejsem této země rodný syn,
vám první dělo slovo v řeči cizí.
Tam na jihu mé matky drahý klín,
kde s mořem nebe v jedno modro mizí,
ochotně splývá v barev ladném styku
jak blažených dvou sladká slova díků.
Měl staršího jsem bratra, sestru mladší,
byl bratr Jakub, sestra Fenella.
Byl hoch to dobrý; plavec jistý, vzorný,
a měkký k mužům, k dívkám drsný, vzdorný;
však když jsme otce pohřbívali v pláči
a matka žalem schla i upěla,
on ujal se nás paží svojí mužnou,
i péčí bedlivou i láskou družnou.
Mně tehdy na rtu sotva prokmitaly
prvního chmýří jemné počátky
a sestra byla dosud diblík malý:
přístřeší naše bylo u matky.
Byl čas to krásný; smrti otcovy
jsme ovšem želívali spolným pláčem
a často ve hřbitovní stromoví
nás vodil krok; tam s milým naším spáčem
pod pinií jsme promluvili sladce
a vraceli se k bratrovi a matce;
byl u nás mír a byla svornosť s námi,
a jak čas utíkal, my nevěděli sami.
A přišla náhle, jako zloděj v noci
ta smutná všech nás rozloučení chvíle;
mor zasáhl nás rukou hrůzomoci
a neustal dřív ve svém děsném díle,
až uvrhl nás na své strašné lože,
zkad zoufalá jen otázka se chvěla:
Ó jsi-li nebo nejsi, velký Bože?!
Na zemi čtyři začernalá těla,
jež svíjela se v bolesti a muce,
a z půdy trčí zkostnatělé ruce,
div zdivočelé ty a plaché oči
z hubených důlků rázem nevyskočí –
tak leželi jsme, brzkou jisti smrtí,
a dívali se na sebe a čekali,
až morový dech žití naše zdrtí
a bídná těla v prach a bláto povalí.
Ó hrůza! Ve všech tělech jediná
jen duše mře a na vždy shasíná...
A ve vzduch temný, šedým dýmem sytý
vzdech, ston, řev, pláč a hýkot vychází,
a démon moru neviděný, lítý,
s chechtotem zírá na své obrazy.
A přišla dlouhá, nekonečná noc...
Jak čivů mých by ozvala se síla,
jak titanská by hruď se rozvolnila,
chci vstáť a letěť jim všem na pomoc –
v tom strašná tma mé obklíčila smysly
a obraz trhaný a nesouvislý
se rozprch’, oči jala mrákota,
chvěl úd se každý, hlava od těla
jakoby v jakous hloubku letěla –
poslední chvíle toho života!
Pak přišla znova noc... Uplynul čas,
jejž určiť nelze, byl to den či rok –
neb neznám plynul kol mne jeho tok –
až v jedno ráno vábivé a čarné
jsem ze tmy prozřel v modro oblohy
daleké, měkké, vzdušné, lepotvárné –
probuzen k štěstí – dvakrát ubohý!
Té chvíle blahé, co mi navrácen
byl život, zvěděl jsem, že sám a sám
z těch děsných loktů černa v bílý den
jsem unik’. K věčným temnotám
odešel bratr věrný, sestra milá,
a k nim se matička má uložila –
co s tímto životem? Však ještě nedopil
jsem útrapy ten kalich obrovský.
Ač bývalých jsem nabyl zase sil,
nebylo práce. Kraj můj domovský
byl téměř prázden; jedni zumírali,
a druzí zase v cizinu se dali.
Z těch byl jsem já. Kýs člověk přišel ke mně,
že na severu bohatá prý země,
kde práce dost i mzdy, a on že půjde s námi –
to byly Čechy. Dráhu železnou,
štěrkových silnic družku vítěznou,
tam krajan stavěl vlaským umem známý,
a k práci najal z kraje svého lidi.
I šel jsem tedy. Oko naposledy
to vlídné modro jižních nebes vidí,
i slunce zář i měsíce lesk bledý;
poslední upomínku maje v duši
posýlám neznámým těm hrobům v dáli,
jak věrnému se synu, bratru sluší –
a oči moje hořce zaplakaly! –
Po čtyřnedělní cestě divných po zemích
jsme půdy té konečně dospěli;
rmut groše plašily, a hovor, zpěv a smích
dlel mezi námi stále veselý.
A což když nastala nám pravá práce!
Jak pyšnila se naše horská štace!
To bylo peněz, výskání a pitek,
a klení, hádek, nadávek a bitek,
až nejednou se zbarvil písek bílý
krvavou stopou. Blažení to byli
časové, pane; ale blaženější
mi přijíť měli v této vlasti zdejší.
To tak, můj pane. Nás tu krajanů
as třicet bylo, a tu přemáhala
nás časem tíha českých balvanů,
že přibráni jsou Češi pomahači,
jimž hříčkou byla žulová ta skála.
A Bůh sám na nebi to věděť ráčí –
ač neznali jsme řeči jejich zvuků
ni naší oni, přece vzplála záhy
nám družná srdce ve přátelském tluku –
a jako rostly koleje té dráhy,
tak rostlo naše přátelství a – láska!
Ba láska, pane. Dobrý stařík jeden,
ač mnohá rozbrázdila líc mu vráska,
byl přítelem mi důvěrným, a veden
tou věrnou rukou, odložil jsem pití
a praní, klení; nové živobytí
jsem počal vésti... Kamarád měl dceru...
Ne tolik kouzla jižní nebe nosí
jako to její oko pod obočím –
ach, marně po něm slepý zrak svůj točím
v těch věčných mlžinách a bludném šeru,
ach, marně ruka vzpíná se a prosí...
Ne tolik zlata jižní slunce hází
jako ten bujný, rusý její vlas;
ne tolik půvabů má na rybničné hrázi
rusalky noční svůdný bok a pás;
ne tolik sladkosti má v písni ptáče,
co v jejím hlase líbeznosti spalo,
tu prozpěv radosti, tu ševel pláče,
až srdce výsklo hned, zas usedalo – –
a tato dívka, tento anděl světlý,
ten vonný květ poupětem porozkvetlý,
mou byla nevěstou. Již nazejtří byl čas
našeho sňatku ve vsi stanoven.
Tu poslední noc na stráži jsem stál
u sudu prachu, jenž již roztrhal
tisíce balvanů, ten skrytý ďas,
jenž celé hory na padrť a plen
rozstříkal mžikem v střepů milliony.
A právě v předvečer ten mého štěstí,
kdy ňadrem zněly tiché blaha zvony,
kdy měl jsem k oltáři svou dívku vésti,
již v objetí jsem držel při měsíci,
a hladil v líc a zlatou vlasů kštici:
ten skrytý běs svou děsnou zahrál notu,
a zrak můj zachmuřil se mžikem kalný
i vehnal do očí mi střepů liják valný;
aj, mne bídného uvrh’ ve slepotu
a dívku zasypal svou hmotou pádnou,
z níž vyhrabali mrtvolu jen chladnou...
Oj slyšel jste to, pane?! Ženich slepý
a nevěsta – – Již odpusťte mi, vázne hlas
a večerní se snáší k zemi čas...
Jak dál? – Já, pokud dobrý otec její žil,
mu náhradou, jak říkal, za ni byl,
a když on složil vedle ní svou hlavu,
byl žebrákem jsem, jak mne vidíte.
Tam, kde se kloní stráně rozryté
k žulových skalin zmotanému davu –
tam já jsem oslep’, tam i Kateřinu
jsme uložili v bídnou českou hlínu.
A nikdo víc tam nehnul kamenem.
Slyšíte hukot? Vlak se blíží sem,
však jinudy jej vede bludná dráha –
ó pane, pane, co to po mně sahá?
Nic, nic, to přelud jen! – – O díky, pane můj,
již buďte s Bohem, ten vás opatruj!