V chudé naší dědinečce
na drsném skal úpatí
suchem, vedrem mlýnec horský
ustal mlýť a klapati.
A pan otec na zápraží
stojí dni a neděle,
a ti mleči lateří jen,
kdože jim to domele.
Pšenka bílá, žito pěkné,
pytlů plná mlejnice –
a v korytě vysušeném
vody sotva konvice.
A pan otec rozhlíží se
po dalekém obzoru,
marně však se kolem točí
od údolí na horu.
Rozhlíží se, kleje, pije,
všecko – jenom nemele,
a ti mleči, zahaleči
v karty hrají vesele. –
Ušel měsíc, probudil se
jasný, bílý – smutný den:
nebe jako rybí oko,
jako sladký dětský sen.
Jediná jak holubička,
jako modré křídlo jen –
probudil se v letní ráno
jasný, bílý, smutný den.
Mleči posud karty mísí
a pan otec hledí něm
ne víc v modro nebes širých,
ale v suchou prsť a zem.
Kolem úst mu úsměv hraje
trpký, klamný, jako v snách;
ale v tom se divě vzchopí
a hřmí takto po horách:
„Prosil jsem tě, pane bože,
ve dne jako za noci,
abys popřál těm mým kolům
a mé bídě pomoci!
Marné prosby! Slunce praží
dál do chaty omšelé –
a vy, dobří páni mleči,
dál jen hrajte vesele!
Blesk ať pálí tyto došky,
hrom ať do nich zabuší –
oč víc ještě přijíť mohu?
O život a o duši!“
Domluvil. V tom přeletěl mu
maně mráček nad hlavou,
bělošedý, hustě tkaný
a s obrubou krvavou.
Mráček roste. Zdvih’ se vítr,
do výše se nese prach,
pana otce jala bázeň,
pány mleče běs a strach.
Mráček roste. Z něho šlehla
blesku čára klikatá –
a hrom nežli zarachotil,
zachytla se na vrata.
A pan otec křižuje se,
mleči prchli od karet,
oj, už vrata ve plameni,
jiskry z nich se daly v let.
Divý let to! Kudy bral se,
zůstal popel, prach a troud,
hrom řve dále, blesky srší
v poslední jak den a soud!
A pan otec s mleči divý
kol plamenů vede rej,
po vodě tu ani tuchy,
z ohně šlehá beznaděj.
Kámen zůstal na kameni,
samý žár a var a pal,
a pan otec pomatený
zařval v lůno hor a skal. –
Hromy tichnou, blesk se choulí,
do dálky se nese bouř,
ze smutného spáleniště
k nebi trčí čmoud a kouř.
A z těch dumných nebes šedin
spousty vod se valí teď –
na tvé prosby, pane otče,
trochu pozdní odpověď!
„Pozor mějte, páni mleči,
vody plná koryta,
chutě k práci, nežli budou
kola mokem zalita!“
„Jaká kola?“ chasa volá,
„je z nich troška popela“ –
a vod spousta do mlejnice
tokem, proudem běžela.
Vody rostou. Tam, kde mlýnec
ještě v dnešní ráno stál,
vlnami vše vyrovnáno
a proud jen se žene dál.
Ustrašení páni mleči
do skal odtud prchají,
jen pan otec něm tu stojí
se slzami potají.
Vody rostou. Už mu v kročej
vlna šedá vstoupila,
po kolena, po pás, k prsům,
k ramenům se valila.
Vody rostou. Už už klesá
hlava jeho za oběť –
na tvé hrozby, pane otče,
pozdní hrozná odpověď!