Ballada o mlýně.

Emanuel Miřiovský

V chudé naší dědinečce na drsném skal úpatí suchem, vedrem mlýnec horský ustal mlýť a klapati. A pan otec na zápraží stojí dni a neděle, a ti mleči lateří jen, kdože jim to domele. Pšenka bílá, žito pěkné, pytlů plná mlejnice a v korytě vysušeném vody sotva konvice. A pan otec rozhlíží se po dalekém obzoru, marně však se kolem točí od údolí na horu. Rozhlíží se, kleje, pije, všeckojenom nemele, a ti mleči, zahaleči v karty hrají vesele. – Ušel měsíc, probudil se jasný, bílýsmutný den: nebe jako rybí oko, jako sladký dětský sen. Jediná jak holubička, jako modré křídlo jen probudil se v letní ráno jasný, bílý, smutný den. Mleči posud karty mísí a pan otec hledí něm ne víc v modro nebes širých, ale v suchou prsť a zem. Kolem úst mu úsměv hraje trpký, klamný, jako v snách; ale v tom se divě vzchopí a hřmí takto po horách: Prosil jsem , pane bože, ve dne jako za noci, abys popřál těm mým kolům a bídě pomoci! Marné prosby! Slunce praží dál do chaty omšelé a vy, dobří páni mleči, dál jen hrajte vesele! Blesk pálí tyto došky, hrom do nich zabuší víc ještě přijíť mohu? O život a o duši!“ Domluvil. V tom přeletěl mu maně mráček nad hlavou, bělošedý, hustě tkaný a s obrubou krvavou. Mráček roste. Zdvihse vítr, do výše se nese prach, pana otce jala bázeň, pány mleče běs a strach. Mráček roste. Z něho šlehla blesku čára klikatá a hrom nežli zarachotil, zachytla se na vrata. A pan otec křižuje se, mleči prchli od karet, oj, vrata ve plameni, jiskry z nich se daly v let. Divý let to! Kudy bral se, zůstal popel, prach a troud, hrom řve dále, blesky srší v poslední jak den a soud! A pan otec s mleči divý kol plamenů vede rej, po vodě tu ani tuchy, z ohně šlehá beznaděj. Kámen zůstal na kameni, samý žár a var a pal, a pan otec pomatený zařval v lůno hor a skal. – Hromy tichnou, blesk se choulí, do dálky se nese bouř, ze smutného spáleniště k nebi trčí čmoud a kouř. A z těch dumných nebes šedin spousty vod se valí teď na tvé prosby, pane otče, trochu pozdní odpověď! Pozor mějte, páni mleči, vody plná koryta, chutě k práci, nežli budou kola mokem zalita!“ Jaká kola?“ chasa volá, je z nich troška popela“ – a vod spousta do mlejnice tokem, proudem běžela. Vody rostou. Tam, kde mlýnec ještě v dnešní ráno stál, vlnami vše vyrovnáno a proud jen se žene dál. Ustrašení páni mleči do skal odtud prchají, jen pan otec něm tu stojí se slzami potají. Vody rostou. mu v kročej vlna šedá vstoupila, po kolena, po pás, k prsům, k ramenům se valila. Vody rostou. klesá hlava jeho za oběť na tvé hrozby, pane otče, pozdní hrozná odpověď!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

mleč, mlynář, mlýn, stárek, mlejnice, krajánek, mlít, mlynářka, stavidlo, mlýnice

2. báseň z celkových 221

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (Adolf Heyduk)
  2. báseň bez názvu (Adolf Heyduk)
  3. Ve mlýně. (Josef Václav Sládek)
  4. báseň bez názvu (Karel Leger)
  5. Podolský mlýn. (Adolf Heyduk)
  6. Růžový mlýn. (František Serafínský Procházka)
  7. ASIE (Josef Svatopluk Machar)
  8. Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela. (František Vladislav Hek)
  9. Pustý mlýn. (Karel Leger)
  10. PEČENÍ CHLEBA. (František Odvalil)