Na Sněžce.
Kde Sněžky témě líbá nebes lem
a horské sníh pokrývá hřebeny,
jsem stanul, dojat hluboce a něm,
a nořil v hloubku zor svůj plamenný.
Veleba myslí chvěla minulá,
zněl v ňadru šumot dávné o slávě
a z myšlenek se jedna vypnula
jak jiskra boží v zory záplavě...
A tak tam v dumách smutně zíraje
půl v nebesích, půl české na půdě,
zaslechnu zvuky, tak jak od ráje,
když zbloudiv tón k člověku zahude.
Jak harfy struny zprva za ticha,
pak mocněj’, rychlej’ oře deptáním,
pak jako trouba u zdí Jericha
a koncem jako hromu hřímáním.
A jakby Perun, zdálo tak se mi,
své sebrav síly všecky v pluk i voj,
chtěl vojnu strhnouť v česká území:
kdo volnosť žádáš, stroj se, Čechu, stroj!
111
Slyš! řinkot zbraně, podkov dupoty
od krkonošských zaznívají hor,
a za vlasť matku dáti životy
v boj statisícův ubírá se sbor,
a z nové krve v divý mečů třesk
mé vlasti vzchází nové slávy lesk...
112