Jako vzdorná bašta ve svých hvozdů květu
ode věků stojí naše Šumava,
na rozhraní řečí, národův a světů
a pozírá dolů v pole krvavá,
na nichž bil se stakrát, na rtech jásot, vzdech,
vítězně a slavně s vrahy svými Čech.
Co tu bylo pýchy, co tu bylo plesu,
když se pod tvým lemem rodil mistr Jan,
jak se chvěla blesky krása tvojich lesů,
jak se odrážela bouře od tvých bran,
ana dole matka pod dubem se chvíc
prvně pohleděla v synáčkovu líc.
Viděla jsi dole v lůně luk a sadů
rozkvétati bujně růži spanilou,
ježto ve své síně palácův i hradů
vábila i krále sladkou vůní svou.
A když pětilistá růže odkvetla,
z Pošumaví nová sláva přiletla!
A když po letech zas přes Alpy sem zvěsti
o Kostnické došly žárné hranici,
muži na tvých pláních zatínali pěsti,
Trocnovský rek zvedal hroznou pravici.
A po českém sadě z krve pučel květ
a ryk bitev zemí v strašný dal se let.
Jak se ti tvá hlava potřásala šedá,
když pod tvými boky domažlický luh
sudlicemi, meči kosila smrť bledá
a vozovou hradbou ryčný bral se ruch,
žen a dětí pokřik, chrabrých Husitů
válečná se píseň nesla k blankytu.
Oj, což jsi ty krásna, Šumavičko šumná,
což ty hory, bory, pralesů tvých stín,
což těch bystřin proudy, jezera tvá dumná,
údolí tvých čarný, smaragdový klín,
a což podušek tvých kapradí a mech
a ta chasa ptačí s notou ve hvozdech!
A co lid tvůj zlatý, naše doubravino!
Mužní tvoji chlapci každý jako kmen,
ladné tvoje ženy plémě rusalčino,
a ten dětský podrost jako krásný sen –
jedna řeč mu drahá, jedna duše všem
a ta měkká láska k domovině v něm!
Stůj nám pevně, vzdorně, bašto české síly,
jako’s věky stála v pyšné nádheře,
když se lebky cizí o tvé stěny bily
a hlas vzduchem plakal vlasti-mateře!
Naše budeš v slunci štěstí, jako ve dnech klopoty,
na věky tě uhájíme, třeba svými životy!