SVATÉHO PAVLA POSLEDNÍ CESTA.
Boj života jsem dobrý dobojoval, –
teď koruna mi věčné slávy kyne!
Já víru v Tebe skalopevnou choval,
nejsladší Mistře – čisté Panny syne –;
když církev Tvoji divé hnětly boly
a z těl Tvých věrných, v krvelačné zlobě
sveřepý císař pochodně si robil:
já vyznával Tě veřejně a slavně
a těžký kříž Tvůj nosil neunavně –;
já skrýval Tebe v srdce svého kobě,
jak poutník ten, jenž v dutině své holi
schovával démant, který v čárném rdění
kdys oční důlky modly jeho zdobil.
V Tvé hluboké jak moře zřítelnici
mně jiskry žhavé jako hvězdy plály,
když na úpatí hrdé Petra skály
jsem lovil duše spásy na udici,
jejížto osten – ne smrt hrůzyplnou,
však nebes ráji čárnou věstil záři:
tu gloriolu očistnou a svatou,
v níž Lazaru i dceři ze Samaří
odplatu stejně dáváš vrchovatou
v lítostném Boha Hospodina klínu.“
77
Tak svatý Pavel, vězeň v Mamertinu,
přemítal, upjat těžké ve okovy,
na dlažbě vlhké, kde na jeho slova
před chvilkou teprv ruka andělova
ze země pramen vody křišťálový
vyvedla tryskem, aby krůpěj vlahá
křtem spásným zkropit mohla strážce řasy,
jenž při pohledu na světcovo čelo,
vznícené jasem nadzemského blaha,
obrácen rázem na Kristovu víru.
Pohanských bludů liché bělmo spadlo
a srdce, které v pustých vášní víru
jak lístek smokvy v slunném žáru vadlo,
milostnou touhou hned se pozachvělo
k Tomu, jenž bratry sytil chlebem spásy
a lásky zrnko rozsil po vesmíru.
Den rozbřeskal se v čarolesklé vnadě
po Tibeřině usměvavém dolu; –
paprsek slunce, zlíbav hřeben zlatý
Nerona zámků v palatinském sadě,
protkával nachem střechy Kapitólu,
pak těkav chvíli sloupů hlavicemi
a hvozdem soch, těch kyprých, plných vděků,
jež jak sny bujné zapadlého věku
na fóru bílou tísnílytísnily se řadou,
zalehl v temno cirku pod arkádou,
zbrocenou svěží krve šlepějemi,
jež v písku tu tak purpurově plály,
78
jak venku čárná opona ta z nachu,
již gladjatorů ruce rozepjaly,
by tyran, chráněn od slunce a prachu,
ssát mohl douškem vražed kratochvíli.
Vězňové v celách Mamertinu jatí
z těžkého sna se rázem probudili,
když na nádvoří shromážděni kati,
by na popravu s jásotem a křikem
odvedli slepé snílky z Galileje,
jimž líbat kříž se hnusným stalo zvykem.
Stál již tu Pavel brány u veřeje,
k poslední cestě hotov, přepásaný,
když z kobky tam se od protější strany
postava známá jemu vynořila.
Stařeček vetchý – řasnatý plášť žlutý, –
tunika modrá, tělo schřadlé kryla
a nohy tvrdý střevíc sandálový
řetězem těžkým těsně ovinutý.
V soumraku ranním bílé starce čelo,
rozryté bolu vráskou nesčíslnou,
jak mramor desky hrobové se stkvělo. –
Od lící jako skála vyvětralých
v klopotách žití, strastí ve příboji,
vous kučeravý bílou splýval vlnou
na prsa k zemi věkem nachýlená.
Jak shled’ jej Pavel, v toužném rozechvění,
79
vzpjal ruce k nebi, jako ku modlení;
nedbaje stráží, pitkou rozespalých,
ku předu bral se hučícími roji
a před starcem pad’ zbožně na kolena.
Byl Petr to –; jej tatáž ruka vrahů
oveček stádci odervala náhle
od zbožné obce apoštolských prahů
a uvrhla sem do hlubiny sprahlé
ve tvrdém, vlčím lůně Kapitólu.
Tu dlouho oba v objetí si dleli,
až ozvalo se polnic temné hřmění
a z šumných davů chatry zlolající,
jež kolkolem se bílým fórem tměly,
Ostijskou branou vyvedeni spolu
za milník žlutý pustou na silnici,
hrobovců řadem tmavým lemovanou.
Tu vůdcův povel tesknou karavanu
zastavil náhle v zádumčivém chodu:
– „Odlučte vězně! Každý jinou stranou
nechť volí cestu k nebeskému brodu,
kde hvězdy spásy věčné se mu lesknou
a židovský král s otrněným lebem
je očekává s těla svého chlebem!“ – –
Po bohopustém, rouhavém tom slově
přimknul se Pavel oddaně a vřele
80
naposled k věrné hrudi soudruhově
a šeptal k němu: „Bratře, v teskné chvíli
sám zvol si cestu v lůno Spasitele;
půjdeš-li v levo – na pravo se schýlí
poslední kročej tvého tovaryše; –
my stádce svoje věrně rozdělili, –
nesnáze nechať i v té chvíli není, –
když Mistr na nás shlíží s nebes výše...“
Se slzou v oku Petr v levo kráčel
a Pavel bral se k vodám Salviovým.
– – – – – – – – – – – –
Již přiblížil se světec ku kameni,
jenž míli třetí v pusté cestě značil,
když kmitla se tu křovím vavřínovým
postava dívčí, vzdušná, mihotavá,
jak přelud, jejž sen zlatý spřádá v spaní;
ovatá kouzlem čarotklivé něhy,
tak tajemné, jak nádech mlhy ranní,
jenž duhobarvým, prosvitavým hávem
mladistvou líci broskve obetkává;
šat křtěnců bílý, jako padlé sněhy,
rozčeřen hybkou kyprých ňader vlnou,
přiléhal těsně k úbělové šíji,
po níž jak ručej v proudu šumném, tmavém,
vlas černý splýval, čechrán něhyplnou
větérků ranních paží dovádivou.
81
Apoštol Pavel zdvihl zraky v žasu
a bolest žhavá duší jeho snivou
zachvěla, když shled’ v slunném růžojasu,
Plautillu žačku – dívku bohumilou,
jak spíná k němu bílé ručky svoje,
závojem halíc líci uslzenou.
Vzpomínek něžných zlatokřídlé roje
vířily hrudí sladce rozteskněnou;
však po chvíli již bědné skutečnosti
mrazivá clona duši obestřela
a na rtech slova truchlivá se chvěla:
„Ten závoj hebký, družko čarovnadná,
odepni, prosím, s liliových skrání,
bych obvázal jím oči svoje mroucí,
– on pohledu mne příšerného zhostí,
až mrtvým bleskem kmitne ocel chladná,
však vrátím ti jej – třeba po skonání!...“
Plautilla závoj s temným sňala kvilem
a přitiskla naň políbení vroucí,
s ním žhavorudý kvítek granátový
se svanul ve vlas Pavla kadeřavý,
když vinula jej světci kolem hlavy...
– – – – – – – – – – –
Pak zmizela zas v hustém lauru křoví...
– – – – – – – – – – –
Na mramor zimný v dumné zhřížen snění,
položil Pavel mučennické skráně,
82
pak meč se blýskl – v červánkovém rdění,
vytryskla krev!... Než jaký taj tu žasný!?
Sotva že krůpěj pusté, sprahlé pláně
svým žhoucím nachem jemně porosila: –
na místě tom, kam dívčí závoj řasný
se smekl s kalných apoštola zraků,
pramenů tré tam divném ve zázraku
mrtvého světce ruka vykouzlila. –
Když pak noc tichá vnadou čarotklivou
věčného města prahy obestřela
a Plautilla ve bolném rozechvění
na lůžko kladla hlavinku svou snivou:
jí Pavel svatý objevil ve snění
a závoj, v němž se krůpěj krve rděla,
s povzdechem teskným svinul jí kol čela.
83