Mrtvá ruka.
Strání, dolem, nivou, plání,
v třepetavém slunce jasu
těžkou hlavu k zemi sklání
jedno moře zlatých klasů.
Průlinami stebel kmitá
v jednom dusném, vonném mraku
sžaté trávy zeleň sytá –
až přechází všecko v zraku;
vlčí mák se rdí a třpytí
jetelištěm ve šarlatě,
za ním žlutým okem svítí
bledý, chudý kvítek natě.
Dobrý Bůh zas jednou sklání
tvář svou starou, vlídnou, milou,
s blahým dechem požehnání
v župu jihu zasmušilou.
Otvírat chce ruku svoji
pro každého živočicha, –
ať se muškou v trávě rojí,
ať v chaloupce nízké vzdychá.
– – – – – – – – – – –
60
Žel, že dlaň ta všehomíra
vysoko je ve oblaku,
tak, že chuďas k ní tam zírá,
jak jen svítí v zlatém mraku.
Jiná, mrtvá je to ruka,
jež tu na něm těžce leží –
co potom, že bída ťuká
na petlici každých dveří.
Ze zámku je k nebi blíže,
i ta dlaně nebes vládce,
k balkonu se sklání níže,
než k malinké, selské chatce.
61