Romance o bledském zvonečku.
Tam na zelené vlně
ve Bledu plném krás
tichounce, tajůplně
to šumí v každý čas.
Tam sladkých, snivých zvuků
se tisíc ozývá,
že srdce tichne v tluku
a hlava umdlívá.
V té sklené, bájné pláni
vše láká ku zpěvu
a k nejžhavějších přání
sladkému projevu.
Tam skrze stromy, sítí,
kostelík Marie,
svou bílou vížkou svítí,
jak vodní lilije.
Před vlídnou, smavou tváří
nebeské matičky,
zavěšen v presbytáři
je zvonec maličký.
67
Ta hudba jeho snivá
od rána zní až v noc,
neb v srdci jeho skrývá
se kouzla čaromoc.
Kdo za zvonec jen táhne,
čím prsa vlní se
a po čemkoli prahne,
to jistě splní se:
Tak jako když kdo stihá,
let hvězdy oblakem
a přání jakés mihá
se jemu před zrakem. – –
Sem v Savice kraj snící
zbloudil kdys do Bledu,
muž chorých, bledých lící
a smutných pohledů...
Proč je tak zasmušilý
ten mladý cizinec?
Proč hlavu k prsoum chýlí
a k zemi chorou plec?
A odpovědí z tůně
to znělo modravé:
hlava mu těžce stůně,
má srdce bolavé.
Ke zvonci tichých přání,
před zlatým oltářem,
on z dálných spěchal strání,
jak rytíř v svatou zem:
68
by stříbrný zvuk jeho
vlil těchu v duši již,
že konec hoře jeho
a sňatý bolu kříž.
Ve touze žhavé řítil
se k zvonci v klekadlu,
však – jak jen provaz chytil,
tu srdce upadlo...
Když zazvučelo bolem,
svou strunou kovovou,
obešla hrůza kolem,
tou hluší chrámovou.
*
Ó, muži teskných hledů,
– utiš se – zvonku hlas,
jenž nezvučel ti v BleduBledu,
ti zavzní jinde zas...
Až kol tvých mrtvých skrání
v hrana se rozvlní ––
pak i tvé bledské přání
se jistě vyplní...
69