NA LIBÍNU.
Jak poutník bludný beze směru, cíle
jsem kráčel svahem silnice,
podál se tměly hvozdy zasmušilé
a v olších lkala Blanice.
V dumavých smrcích čelo kabonily
snem Helfenburku ruiny,
je lesních zvonců sítě ověnčily
a třásně bílé kaliny.
V paseku slunnou zabočil jsem náhle
v zelený podrost doubravin,
ze mlází zněly ptačí steny táhlé
a včelek bzukot z ostružin.
[31]
Pak čelo moje flórem ovinuly
zas šeré stíny pralesa,
kde modřínů se řásné větve pnuly
ve tmavomodrá nebesa.
K Libínu spěl jsem lesní stezkou vzhůru
kapliček řadou tajemnou,
jež prorývaly pustou lesin chmuru
křižovou cestou dojemnou.
Na štítu hory unaven jsem klesl
ve vřesu chmýří hebounké,
ku nohoum větřík laškovitý snesl
mi pírko sojky hebounké.
Kostelík něžný starodávných tvarů
se vynořil mi v pozadí,
u dveří jeho ve poledním žáru
věsilo hlavu kapradí;
a lilek modrý s netykavkou sklennou
po pustém pjal se okénku,
kde svatí s tváří přísnou, skaboněnou
dřímali v tichém výklenku.
32
U vchodu stála sosna zubožená,
žeravým bleskem rozťatá,
strnulá, uschlá, Lotova jak žena,
úžasem němým dojatá.
Za ní loď chrámu hluboká se tměla
a v zasmušilém klenutí
se lampa věčná před oltářem chvěla,
hotova k smrti – shasnutí.
V oltáři krytém zdobou zrezavělou,
břečťanem svadlým spředený,
spočíval obraz rukou neumělou
v peřestých barvách kreslený.
Zadíval jsem se v světce bledé líce,
jež visutý vous lemoval,
v to čelo smutné, oka zřítelnice,
kde pod brvami oheň plál.
Na prsa tisknul světec písma knihu,
ve zbožné zhřížen dumání,
talárem oděn starodávných střihů
a biret mistra na skráni.
33
Přihled’ jsem blíže – oko zahlednulo
drobounké písmo v zápětí,
jež pod obrazem tajemně se snulo
po bláně v prachu záměti.
„Joannes Hus – – o patriarcha DeiDei,
lux in tenebris“ – – – dál jsem nedočet,
kles na dlažbu jsem chrámu u veřejí
a v chladný kámen žhavý tisknul ret.
Tu dolehl mi k sluchu z nenadání
zdaleka ohlas dumavý,
tajemný, tichý, jako větru vání
v korunách šumné doubravy.
Podzvih jsem hlavu. – Pod korouhví svornou,
kráčelo zdola processí,
družičky s lesklou sochou divotvornou
pod vybledlými nebesy.
Stoupalo vzhůru v šeptu litanijí
křížovou cestou hlubokou,
zřel jsemjsem, jak zraky zbožnou touhou nyjí,
rty chví se vášní divokou.
34
„Bud milostiv námnám, z Nepomuku Jene,
pro svaté svoje tajemství,
ó skloň k nám čelo hvězdou ozářené
a vypros nebes království!“
Tak předříkával stařec bělovlasý
a za ním zbožné processí,
družičky ke rtům tiskly stužek řasy
pod hedvábnými nebesy.
Do chrámu vešli, před obrazem klesli
korouhev zbožně sklonili – – – – –
Vyšel jsem zmaten – rty mé v stenu hlesly
a oči slzu zronily.
Přede mnou stála sosna zubožená,
žeravým bleskem rozťatá,
strnulá, svadlá, Lotova jak žena
úžasem němým dojata.
Jen jednou ještě plaše, naposledy
jsem pohled v chrámu klenutí,
obličej světcův zahlednul jsem bledý
dumavý, tichý, bez hnutí.
35
Jen oko jeho temným žárem plálo
pod starodávným biretem,
jak s výčitkou by němou spočívalo
na davu bludném, zakletém.
Nadarmo shlížíšshlížíš, bledý MistřeMistře, v davy,
zde z jisker ve tvé hranici,
tvé slávy svatý dědic usměvavý
diadém svil si zářící.
V paprscích jeho – ve bludiček zdroji –
Tvá gloriola zaniká,
na zubožené rodné zemi Tvojí
lpí těžká dějin tragika!
Lux in tenebris! – – Až se pravdou stane,
co hlásá nápis zetlelý,
pak ducha Tvého rudá jiskra vzplane,
jež doutná tu jen v popeli!
36