Jihočeské melodie (1880)

Otakar Mokrý

JIHOČESKÉ MELODIE
RODNÉMU JIHU.
I.
II.
U RODIŠTĚ CHELČICKÉHO.
NA HRADĚ HUSI.
V PRACHATICÍCH.
PRACHATICKÝ DÓM.
NA LIBÍNU.
NA POUTI.
U HROBU JANA XXIII.
NA HELFENBURKU.
POD PANSKÝM ZÁMKEM.
NAD PUSTOU ŠUMAVOU.
I. TŘÍSTOLIČNÍK.
II. Z PRALESA.
DOZVUKY.
I.
II.

JIHOČESKÉ MELODIE
OD
OTAKARA MOKRÉHO.
V PRAZE. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ Dr. GRÉGRA A FERD. DATTLA. 1880.
[1] TISKEM DRA. EDV. GRÉGRA V PRAZE.
[2]

RODNÉMU JIHU.
I. I.
V zlatého snění mihotavém svitu jsem zabloudil zas v kraje Táboritů, v tu zemi smutku... Balvan v lesa klínu obracel ke mně líci Niobinu, kukačka vstříc mi pěla v sosen chladu bolestných dumek nekonečnou řadu a potok starou, smutnou píseň zvonil. V kvetoucí mech jsem těžkou hlavu sklonil na ňadrech Tvých, má země přeubohá, stajeným dechem, jak v blízkosti boha, jsem naslouchal pln bázně, nepokoje, zda bije dosud zlaté srdce Tvoje... A zaslechl jsem... Snivá, tajůplná se vzedmula Tvých bujných ňader vlna... [3] Jen dolů s čela roušku bolu sínou, pryč s bědnou, žalnou lící Niobinou, má zemi rodná! Třeba zrak Tvůj hnětlo rozžaté tebou Titánovo světlo, božího blesku žehem zachvácena, jak slepá kněžka bohem posvěcena, Ty státi budeš v katakombách světa s hořící svící – a bloudící četa vždy žehnat bude Tobě, kněžko lepálepá, za světlo žhavé, které skytáš – slepá... 4 II. II.
Hluboký spánek – mdloba dusivá, na bedra Tvoje kdysi ulehla, těžkého snění olověný mrak, Tvé nivy zastřel tmavou perutí, když v jarobujném právě ševelu se hřály v teplých slunce paprscích. Byl ponurý to gigantický stín veliké dějů Tvojich tragiky, byl příšerný to šedohlavý supsup, jenž hlodal zvolna ledví olbřima, byl kletby dech to, děsný, otravný, již proneslo kdys božství hněvivé nad zemí, která v čirých temnotách se náhle k světlu mocně vzepjala, a s rudojasnou pravdy pochodní [5] i sama bořit chtěla nebesa! Žeravým bleskem náhle zdrcena poklesla v spánek smrti podobný – – a výheň, z nížto jiskra sršela, uhasla zase v šedém popeli, jejž do všech úhlů vánek roznesl. – – – – – – – – – – – – – – – – Ty vzbudíš se všakvšak, rodný kraji můj! V pomněnky březích vnadná Otava, již vzdýmá ňader vlnu bohatou ve sladké tuchy snivém záchvatu a zasmušilá, šumná Blanice se probírá již z odevěkých dum ve tmavých prazích skaboněných vrb; Vltava svatá Tvoje rusálka zableskla zraků třpytným démantem jak luzná odaliska východu! A nivou švarnou v jara ševelu, zas květy pučí v bájné nádheře, je šumné roje nových myšlenek jak zlaté včelky obletají kol... O probudíš sese, rodný kraji můj! 6

U RODIŠTĚ CHELČICKÉHO.
Tichoučká víska dřímá pod střemchami, chaloupky jako v pohádce, mech rozekvítá v doškách nad střechami a modrý svlačec v zahrádce. Pláň požehnaná – – – Brázdy roztínají do dálky nivy úrodné a v zadu křídla orlí rozpínají malebné Hory Svobodné; jich skráně zdobí v břečťanové mříži rozvalin zlaté čelenky a po údolí Blanice se plíží v blankytném rouše pomněnky. [7] Uleh’ jsem v lípy obrovité stínu, kapličky bílé pod stěnu a budil z ticha z nepaměti klínu pradávných věků ozvěnu. V čarovný závoj, v kouzla plné taje se přioděla krajina a vzduchem plula jako zlatá báje zapadlých věků vidina. Zahled’ jsem dvorec – jizbu osamělou, jíž topol šuměl v okénka, kde křižák jenom v přízi zlatoskvělou utkával vlákna přetenká. Pilíře černé ku stropu se pjaly z podlahy chudé, hliněné a stěny kolem v prachu zanikaly, pradávnou řezbou zdobené. Po stole jizby bible pergamény rezavou sponou zářily, a v přítmí dumal stařec nachýlený nad svatým písmem postilly. 8 Řasnaté roucho starodávných vzorů postavu krylo vysokou, tvář jak by ryta dlátem do mramoru a čelo s vráskou hlubokou. Chelčický Petr... Noah víry dávné, nad nímž se sklenul boží mír, z družiny reků světodějné, slavné největší ducha bohatýr. Z družiny reků – z krve Táboritů, jež růží zkvetla za ticha a byla stráží v nových věků svitu svatého Graalu – kalicha! Kalicha, jehož víno žhavorudé vzplá ještě v dějin poháře, až purpur knížat zas jen cárem bude a kovadlinou oltáře! Kmet naklonil se níže k pergaménu a črtal dále zdobné litery, paprslek zlatil chmurnou jizby stěnu a sněhobílé starce kučery. 9 V růžovém jasu jeho vzplápolaly na bílé bláně zlaté písmeny – – kmet dopsal – – zraky písmo přeletaly a jizbou zvučel šepot stajený. „Mé srdce k Tobě pozdvihá se, Pane, a stůně žhavou milostí, ó nakloň ke mně líce zbědované a v ranách svých mne uhosti! O shledni dolů, lid Tvůj hyne, hyne, sirota bloudí v říších Tvých, jí pode pěstí krev se s hlavy řine a slza s očí vyhaslých. Tvá církev slavná, vyvolená, svatá, Tvá švárná z bible nevěsta, macocha nyní zlobná, bludem jatá a ruka Tvá jí netrestá! Sluhové její řízou zlatou kryjí, šeredství peských životů *) vysokým hlasem, zvonů melodií bezednou duší prázdnotu. 10 V jich požehnání, zrádném políbení jen lež se tají – pokrytství, – vysokým hlasem oslavují čtění, a písma duch jim – kacířství! Tys vyšel kdysi v svatém zanícení v lov duší, boží rybáři! jich lovení je zlata hromadění a svatokrádež v oltáři! Tys chlebem živým v lásce nekonečné zástupy sytil v Samaří, jim mamonem je milosrdí věčné, by chleba měli – ohaři. Tys vyšel na poušť, v bídě, ve strádání myšlenky spřádal vznešené, jim líce zkvetly z chudých odříkání a čelo vínem ruměné. Tys vyřknul kdysi slovo požehnané „Já réva jsem – aj pijte z krve mé!“ jim hrůzou kalich – když jen v číši plane opojným žárem Christi lacrimae. 11 Tys jako pastýř hledal po údole, po skalách ovci ztracenou, Tví purporoví lásky apoštolé ji chrty od vrat vyženou! Jak dle Tvých písem blahověstných znění fík nevyrůstá trní na klesti; tak na zdoupnalém, shnilém církve kmeni ovoce spásy nemůž’ vykvesti. Ó! zůstaň s námi, neb se připozdívá, ó sestup k nám na vratkou lodici a hlesni jenom – ztichne bouře divá, jak poslechla kdys vlna šumící. Ó přidej víry v žití vlnobití, neb hynem v moře povodnipovodni, ó nechať zase ruka Tvá nám svítí biblických ohňů pochodní!“ Kmet dočetl a blána pergaménu se kolem ruky svinula; paprslek ještě plaše přelet stěnu, pak jizba ve tmách splynula. 12 Přede mnou stály tiché pod střemchami chaloupky jako v pohádce, mech rozekvítal v doškách nad střechami a modrý svlačec v zahrádce. ——— *) Slova ta jakož i mnohá z následujících přiléhají těsně ku znění slavné Chelčického „Postilly“. 13

NA HRADĚ HUSI.
V mýtině lesa němá, bezejmenná, ruina dřímá staletá, skráň její větev smrků skaboněná, scuchaným vlasem oplétá. Po rozpukaném kmenu pryskyřice seplývá slzou bohatou, a jako ve snu hnědá veveřice se míhá větví kosmatou. Ještěrka chvílí žhavém na kamení se měkce v slunci vyhřívá, kde kořen starý nelitostnou dření zvětralou skálu prorývá. [14] Zbořenou branou – runou znamenanou, jsem vešel v nitro ruiny, kde snoubila se něžně s růží planou, trnitá větev maliny. Červivé trámy stropu opřádaly motýlů nočních závitky, a stěnomalby zašlé vyhlédaly zvědavě ke mně z omítky. Jak do lenošky v mechu brokát vnadný, jsem kles’ pod jízby výklenek a přede mnou se klubkem Ariadny nit zlatá snula myšlenek. V bludišti snění – v bájných vidin klíně se duše moje kmitala, jak zlatá muška v hebké pavučině, jež mlází smrčin splítala. Ze smutných trosek nade mnou tu vstala v balvanů šedé směsici komnata vzdušná, v dál se rozkládala zelenou kryta dlaždicí. 15 Kol těžkých stolů v kvasu, bacchanálu se pestré roje vlnily, rozlehlou klenbou v rudém vína palu poháry zlaté zvonily. Postavy švarné – s tváří jarou, mladou, v husitském kroji malebném, postavy vážné – s dlouhou svislou bradou v taláru černém, velebném. Rachotem bouře síní hlaholily válečné zpěvy Táborů, jak houfnice by v dáli hovořily v bojiště mračném obzoru; jak v hvizdu cepů třeskutě by zněla polnice hudba hromová, jak vítězně by šiky rozrážela kolesem hradba vozová. A číše o číš zvonila tu dále, jak meč kdy o meč zachřestí, jak palcát, když si cestu nenadále na prsa vrahu proklestí... 16 Pak zase klenbou rozlehly se zpěvy, jak žár, jenž buchá, plápolá, a kalich s rudou, svatou krví révy obcházel síní do kola. Utichly písně. Pohár vyprázdněný o dlažbu tvrdou zazvonil a zasmušilé, plísní kryté stěny mlhavý závoj zaclonil. – – – Opona mlhy náhle roztrhla se a v obemšeném kamení zasvitlo zase v kouzla duhojase mi nové, pestré vidění. Uzřel jsem v zlatém bohatýrském šatě postavu hrdou, vznešenou, kráčela sem tam smutně po komnatě a s hlavou k prsoum svěšenou. V táborských písní skromném burácení. opustil hejtman hostinu a stíhal zmaten ve horečném snění šílenou slávy vidinu: 17 Mikuláš z Husi... Již již rukou smělou se vznášel v trůnu zlatý lem, a na skráň jeho vášní rozkypělou, chladivý klad’ se diadém. Již na bedra mu luzné snění hravě královský kladlo hermelín, a jabko říšské, sladce, usměvavě se kutálelo zvolna v klín. Tu jak by na zdi ruka z bible psala výstražných písmen směsice, na stěně v záři duhobarvé vzplála tvář skromná mistra z Kostnice. Zděsil se hejtman – s vlasem vyježeným lenošky sklesl do klínu – – – Procit jsem – měsíc okem obemženým pohlížel v lesa mýtinu. 18

V PRACHATICÍCH.
V úvalu snivém věčně skaboněno, zhříženo v spánek dumavý, městečko tiché bory obemčeno, na práhu svaté Šumavy. Nad ním se Libín šedovlasý kloní do luhů smavých, malebných a v dáli Boubín šerou mlhou cloní lysiny skrání velebných. K Prachatic věžím, věky potemnělým, jsem tíhnul znaven před lety, k cimbuřím starým, valům osiřelým, jak děcko v zámek zakletý; [19] kde halapartna stářím zrezavělá shlížela s brány temena a v maltě šedé, oprýskané tkvěla houfnice koule kamenná. Ze dlažby vetché tráva vyrůstala po osamělém náměstí, se střech mi větrem korouhvička lkala vstříc tajůplné pověsti. Po stranách domy malbou starodávnou v průčelí pestře zdobeny se kladly v stínu s minulostí slavnou ve spánek němý, kamenný. V radnice štítu slepá kněžka mladá zlacené vážky třímala a pod okapem nekonečná řada pitvorných nestvůr dřímala. Na pouti bludné starých domů tísní uliček sítí tajemnou, stavení pusté kryté mechem, plísní se vynořilo přede mnou. 20 Divoký břečťan vetchou okenici závojem hustým oplítal, a žlutý netřesk v štítu lomenici kyticí bujnou rozkvítal. Husova škola. – – V temné lidu báji tak slove pustá ruina, z ní tajůplné zkazky vyrůstají, jak ze zdí jejích travina. Můj krok se nesl jako ve snu jemně pod tmavý arkýř světnice, a v pestré tísni plížila se ke mně tajemných vidin směsice. – – – Zřel jinocha jsem – leskem rajských snění jak světec boží omámen, v dumavém skláněl čelo přemýšlení na zdobné bible pergamén. Kadeří bujných clona ovívala mladistvou líci ruměnou, po skráni vlnou jemnou seplývala v okrasu písmen zlacenou. 21 Pozdvihl ke mně stinnou oka řasu planoucí v zbožném přísvitu; i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu v hlubokou propasť blankytu. A duše má se jako lístek chvěla, když právě z puku vykvítá, a chmýří jeho příze uzardělá paprsků jarních oplítá. Zřel muže jsem. – Ve svatém zanícení k širému mluvil zástupu, a z chrámu mrskal v zbožném rozhořčení svatokupectví potupu! Ohnivý věnec plál mu kolem čela, žeravé blesky metaje, a v dáli hromem utajeným zněla velebná bouře Sinaje! Pozdvihl ke mně jemnou oka řasu, stopenou v rudém plameni – i bylo mi, jak pohlížel bych v žasu v nebeskou výheň nadšení; 22 v hořící keř na poušti němé, siré a slyšel ohlas hromový, jak mluví ke mně ve tmě hluché, čiré, velebným retem Jehovy! A duše má se rozechvěla náhle, jak lístek svadlý, sžehnutý, když tetelí se kolem větve sprahlé, palčivým žárem dotknutý... Zas víčka moje zvolna procitala pod pustým domku arkýřem, po větru žalně korouhvička vlála nad obemšeným vikýřem. 23

PRACHATICKÝ DÓM.
V úvalu chmurném, kde na tmavé lesy zimavá mlha šedý závoj stele, v arkýřů, vížek skamenělé směsi, dóm starý zdvihá boky obemšelé, jak hrdá troska korálové skály, již bouře rvaly, ale neurvaly. Jen černá kavka, popelavé káně se vzkřekem krouží kolem vetché báně a vlašťovice s lesklých křídel kmitem si hnízdo staví pod kostelním štítem. O! dóme starý s tváří zimnou, bledoubledou, co věků přešlo přes tvou lebku šedou; co hromných bouří v časů burácení, se vepsalo zde krví do kamení! [24] V plamenné zhoubě když tvá báň se chvěla, když kosila smrt pokolení celá, když hrůzy moře přívalem se lilo, tvých zvonů srdce teskně jenom bilo a rány boží s utajeným vzdechem tvé klenby zbožným opáčily echem. O! dóme šedýšedý, ve tvé lebce staré, jaké to báje líhnou se tam jaré, jak nesčetné ty, švítořivé roje, jež každým rokem rodí římsy Tvoje. Ta dávných věků fantasie mhavámhavá, jež k nebi vznesla klenutí ta tmavá a do zdí v divném zaklela zde ladu kamenných nestvůr pitvornou tu řadu, dál osnovu svou tajůplnou skládáskládá, s ní duch můj vlákno chmurné zvěsti spřádá. *** Loď chrámu plna, až po ambit tmavý se v divé směsi tísní lidu davy a chví se, vlní, jako moře klasů, ubledlé líce v němém tonou žasu, 25 příšera hrůzy ze všech zraků zeje a srdce všech se jednou bázní chvěje. Vysoký oltář pustý, bez okrasy, v hlubokém smutku zastřen tmavým flórem a kněží řada dojímavým sborem z missálů černých chvějícími hlasy proroka žalmy teskné prozpěvuje, na tvář se vrhá k stupňům mramorovým. Hromnice žlutá oltář osvěcuje, varhany zvučí s kostelního kůru a myrrhy oblak dýmem lazurovým se plíží k oknům malovaným vzhůru. Je hrůzy den dnes, naříkání, žalužalu, Žižkových vojů vlna bouřná, dravá, strhala v noci hrázi městských valů, lítého boje smrtonosná vřava ulice města šumně zaplavila. Táborský vůdce v prudkém hněvu hnutí přísáhl pomstu děsnou Hospodinu za hrdopyšné míru odmítnutí. Již táhnou voje ve praporů stínu hetmanských polnic ve třeskutém znění, víření bubnů, houfnic rachocení, 26 vozová hradba černá, zasmušilá, kolesem těžkým hřměla po dláždění. Vše porubáno – hrstka malá zbyla, ta v divém zmatku prchla do kostela, kde uděšené dlelo shromáždění. Portálu křídla již se otevřela a z chrámu hlasné zazvučely steny, v modlitby šeptu, varhan dutém hlase splývaly teskně v šumot pomísený, pak hluché ticho znova klenbou vládlo, jak na rakev by těžké víko spadlo. Vozové hradby nedostupné valy železným kruhem boky chrámu spjaly a srubnic jícny, houfnic děsné tlamy metaly kule chrámu arkádami. Kde před kostelem plísní krytá, šedá Husovy školy budova se zvedá, červený prápor v štítu lomenici vítězně zatkli boží bojovníci, s kalicha Páně žhavorudým znakem. Ve stínu jeho teskným, snivým zrakem pohlížel Žižka v okna chrámu tmavá ponořen v dumy. Čelo ovívala 27 labutím chmýřím peruť snění hravá a v duši jeho sladce zavznívala snů čarovábných hudba kolébavá; tajemných zjevů tíseň čarolesklá se luzným.luzným, pestrým rozvinula rojem, jak v okně chrámu prachu pod závojem obrázků řada malovaná ve skla, kam slunce paprsk třpytným zapad jasem. Své mládí uzřel... S tajůplným žasem se octnul zase v starodávné síni Husovy školy. S přísnou vážnou lící učitel starý nad kathedry skříní vykládal písmo z blány práchnivící. A Žižka zase zrakem roztouženým pohlížel snivě oknem zamříženýmzamříženým, kde v domku nízkém, bujným spjatém vínem kyprého listí ve přísvitu siném se mihly krásné, bledé dívčí líce a vrkoč hebký zlatohnědých vlasů. – – – – – – – – Tu děsná vřava pomísených hlasůhlasů, divokých zvuků pustá chumelice vzbudila Žižku... Bratří cepy, mlaty 28 železné dvéře chrámu vypáčili, smrť nesli v zástup bledou hrůzou spjatý. I nastal zápas krvavý v tu chvíli. Kamenné sochy s kostelního kůru metány dolů v tmavou lidu chmuru, a zdupán kalich zlatý se hostií, palcáty těžké, okované cepy slavily děsné v chrámu hodokvasy a od oltáře v tmavou sakristii, kam prchal zástup divou bázní slepý, Táboři vlekli za rouch mešních řasy řad kněží hlasně v žalmech bědující. „Z Výrova Ondřej“ *) boje hřmělo heslo a smolná břevna mocnou ve hranici hned tisíc rukou v sakristii sneslo. Žár vzplanul rudý. – Opřen o sudlici pohlížel chmurně vůdce Taboritů, jak plamen vzhůru v jasném šlehá svitu, jak dýmu kotouč dusivý se plíží rezavým květem sakristie mříží, jež ohýbány v zoufanlivé muce. Jasněji plamen temnou kobou svitnul 29 a z mříže bílé zepjaly se ruce, za nimi ohně ve plápolu kmitnul obličej ženy čarovábný snivýsnivý, zářící lící úbělových jasem, lemován dlouhým zlatohnědým vlasem. S výčitkou němou oči zmírající, utkvěly pevně na Žižkově líci... Zachvěl se Žižka, výkřik bolu divý se vydral z prsou. Hrozným hlasem zvolal: „Ustaňte, bratří, dokonáno dílo!“ V tom plamen prudším jasem zaplápolal, klenutí s trámů směsí hárající, se v třesku hromném do vnitř provalilo. Táborů šik se kolem Žižky vlnilvlnil, chorálem pěli boží bojovníci. Mrak dumy prchl zvolna vůdci s čela. „Pohřběte!“ velel, „mrtvá zrádců těla“ a dodal teskně: „Slovo své jsem splnil!“ ——— *) Protivníci kalicha v Prachaticích, jmenovitě kněžíkněží, zjímali mnoho kališníků, dva neb tři z nich upálili, mezi nimi Ondřeje z Výrova. 30

NA LIBÍNU.
Jak poutník bludný beze směru, cíle jsem kráčel svahem silnice, podál se tměly hvozdy zasmušilé a v olších lkala Blanice. V dumavých smrcích čelo kabonily snem Helfenburku ruiny, je lesních zvonců sítě ověnčily a třásně bílé kaliny. V paseku slunnou zabočil jsem náhle v zelený podrost doubravin, ze mlází zněly ptačí steny táhlé a včelek bzukot z ostružin. [31] Pak čelo moje flórem ovinuly zas šeré stíny pralesa, kde modřínů se řásné větve pnuly ve tmavomodrá nebesa. K Libínu spěl jsem lesní stezkou vzhůru kapliček řadou tajemnou, jež prorývaly pustou lesin chmuru křižovou cestou dojemnou. Na štítu hory unaven jsem klesl ve vřesu chmýří hebounké, ku nohoum větřík laškovitý snesl mi pírko sojky hebounké. Kostelík něžný starodávných tvarů se vynořil mi v pozadí, u dveří jeho ve poledním žáru věsilo hlavu kapradí; a lilek modrý s netykavkou sklennou po pustém pjal se okénku, kde svatí s tváří přísnou, skaboněnou dřímali v tichém výklenku. 32 U vchodu stála sosna zubožená, žeravým bleskem rozťatá, strnulá, uschlá, Lotova jak žena, úžasem němým dojatá. Za ní loď chrámu hluboká se tměla a v zasmušilém klenutí se lampa věčná před oltářem chvěla, hotova k smrti – shasnutí. V oltáři krytém zdobou zrezavělou, břečťanem svadlým spředený, spočíval obraz rukou neumělou v peřestých barvách kreslený. Zadíval jsem se v světce bledé líce, jež visutý vous lemoval, v to čelo smutné, oka zřítelnice, kde pod brvami oheň plál. Na prsa tisknul světec písma knihu, ve zbožné zhřížen dumání, talárem oděn starodávných střihů a biret mistra na skráni. 33 Přihled’ jsem blíže – oko zahlednulo drobounké písmo v zápětí, jež pod obrazem tajemně se snulo po bláně v prachu záměti. „Joannes Hus – – o patriarcha DeiDei, lux in tenebris“ – – – dál jsem nedočet, kles na dlažbu jsem chrámu u veřejí a v chladný kámen žhavý tisknul ret. Tu dolehl mi k sluchu z nenadání zdaleka ohlas dumavý, tajemný, tichý, jako větru vání v korunách šumné doubravy. Podzvih jsem hlavu. – Pod korouhví svornou, kráčelo zdola processí, družičky s lesklou sochou divotvornou pod vybledlými nebesy. Stoupalo vzhůru v šeptu litanijí křížovou cestou hlubokou, zřel jsemjsem, jak zraky zbožnou touhou nyjí, rty chví se vášní divokou. 34 „Bud milostiv námnám, z Nepomuku Jene, pro svaté svoje tajemství, ó skloň k nám čelo hvězdou ozářené a vypros nebes království!“ Tak předříkával stařec bělovlasý a za ním zbožné processí, družičky ke rtům tiskly stužek řasy pod hedvábnými nebesy. Do chrámu vešli, před obrazem klesli korouhev zbožně sklonili – – – – – Vyšel jsem zmaten – rty mé v stenu hlesly a oči slzu zronily. Přede mnou stála sosna zubožená, žeravým bleskem rozťatá, strnulá, svadlá, Lotova jak žena úžasem němým dojata. Jen jednou ještě plaše, naposledy jsem pohled v chrámu klenutí, obličej světcův zahlednul jsem bledý dumavý, tichý, bez hnutí. 35 Jen oko jeho temným žárem plálo pod starodávným biretem, jak s výčitkou by němou spočívalo na davu bludném, zakletém. Nadarmo shlížíšshlížíš, bledý MistřeMistře, v davy, zde z jisker ve tvé hranici, tvé slávy svatý dědic usměvavý diadém svil si zářící. V paprscích jeho – ve bludiček zdroji – Tvá gloriola zaniká, na zubožené rodné zemi Tvojí lpí těžká dějin tragika! Lux in tenebris! – – Až se pravdou stane, co hlásá nápis zetlelý, pak ducha Tvého rudá jiskra vzplane, jež doutná tu jen v popeli! 36

NA POUTI.
Svobodné Hory – – Chlumec temný zdvihá nad hvozdy šíji skalnatou; kovovým křídlem holub skalní mihá se clonou větví řasnatou. Tetřívek zmaten kapradinou tmavou v milostném znoji pobíhá a šerá srnka s kůzlat četou hravou studánku chladnou dostihá. Mravenišť kupa vůni opojivou pod větví dýchá vějířem a konvalinka zdvihá hlavu snivou nad opuštěným milířem. [37] Motýlek žlutý sladkou mízu ssaje, kde bříza vrkoč rozpřádározpřádá, a v slunci křídlem duhobarvým hraje nad rudým vřesem cikáda. Kraj čarovábný. – Kročej zapadává jak ptačí péří do mechu, na prsa klesá skaboněná hlava a v snění hledá útěchu. Mé kroky vlhkou lesní travou spěly po stezce zvonci vroubené, kde nad vrcholky tmavých sosen čněly Lomečku báně červené. Zde dřímá v kvítí pestrém na oltáři zázračná panna Marije, korunka zlatá z vrkočů jí září a peníz drobný ze šíje. Zjevila prý kdys v nepamětném čase pod korou sosny omšenou v nebeské záře slunném duhojase tvář svoji lepou, vznešenou. 38 A hlavu sklání poutník v pestrém kroji před mocnou boží rodičkou, jejížto prstík neduh každý hojí a shladí vrásku každičkou. Na oltář ruka třesoucí zde klade zdobené kvítím hromnice a srdce z vosku – symból touhy mladé vadnoucí bolem poutnice. Kněz lidu káže lesa na pokrají, pod lipou temně šumící, v kostele zvuky varhan usínají a s nimi zbožní poutníci. Já o kmen lípy žhavé opřel čelo a snění hybkou perutí, v daleké věky zas mne unášelo přes dumné lesa klenutí. V daleké věky – kdy ta země byla, myšlenky výhní žeravou, jež trosky světa děsně ozářila krvavých blesků záplavou. 39 Kde kalich Páně ku zápasům novým Tábory vedl vítězné a hnědé brázdy kouzlem Theseovým rodily muže železné. Kněz tehdá také lesa na pokrají zde četným kázal zástupům, slov jeho sladkých čarozvukou báji přerýval teskný lípy šum. O hvězdě kázal rozechvěným retem, jež vzplápolala ohnivá, kde nad chudičkým, pustým Nazaretem se palmy vějíř zachvívá. O věštci, který clonu věků temnou, v prorockém strhl nadšení, myšlenku na svět vnesl převelebnou o lidstva všeho sbratření! A světy spínal v lásce nekonečné idejí velkých osnovou, až na skráň jeho za to lidstvo vděčné korunu vbodlo trnovou! 40 O světle kázal, které jasem duhy z prostičké vzešlo chýžice, kde pod Husincem stříbrných vln stuhy po luzích vine Blanice. O Mistru, jenžto v svatém rozhorlení se opřel knížat zpupnosti a na svět vnesl v nové doby rdění myšlenku první volnosti! O Mistru tichém, jehož hesla hřměla v Táborských houfnic hovoru, by pak se hvězdou rudou pozaskvěla na nové doby práporu! O Mistru, jehož ducha zlato ryzí, suroví shrábli dědici a pod ním za to v dálné zemi cizí ohnivou zžehli hranici – – – – – Od kmene lípy žhavé zdvih’ jsem čelo koruna teskně šuměla – a v záři svící přede mnou se skvělo zamhlené nitro kostela. 41 Kostelník starý v šarlatovém šatě, rolničkou cinkal zvučící, a na ofěru matce boží v zlatě groš vdovin kladli poutníci. 42

U HROBU JANA XXIII.
Od rodných prahů v slunnou Itálii nadšení hnalo kdys mé kročeje, v Savonaroly město – v čárnou Florencii nad Arna šumné, dravé peřeje. Rajskými dveřmi *) v podvečerní chvíli jsem vešel v kapli Baptisteria, opodál s dómu štíhlé Campanily zvučelo šerem Ave Maria! Oltářní sochy kladly dlouhé stíny po mosaiky pestrém kamení, měsíce paprsk mihotavý, siný mešního roucha líbal třepení. [43] Můj krok se bořil v kámen vyvětralý, náhrobních desek písmo rozrýval, s ním ptáčat pískot, pozdní, rozespalý, v ambitech kaple smutně dozníval. Náhrobků mramor rozjasnil se v bělo, jak sfingů řada v temné aleji; tu o sarkofág zavadilo čelo, na stěně poblíž rajských veřejí. Nad rakví křížem ruce sepínala postava chmurná v kněžském ornátě, se stropu clona baldachýnu vlála, v ní klíče Petra, tkány v brokátě. Pallium vlnou bedra ovívalo, na ruce skvěl se prsten rybáře; kaménků tisíc barevných si hrálo na berle z plechu, žluté tiáře. Brunatné čelo, chmurně rozesněno pod diadému sponou zářivou, snad vášní divou bylo skaboněno, či temnou jenom bronzu olivou? 44 Ač oko v sloupu – z brvy mračné husté blesk zloby šlehal hněvný, klikatý v noc kolem; líce oholené, pusté, rty k proklínání z tuha sepjaty. Mně zdálo se, že pod pokrývkou z kovu, snů černých přízi kněz dál utkává; mně zdálo se, že v sarkofágu krovu se týčí vzhůru jeho postava. Jan papež – – Cossa! **) démon hříchu viny, božího hněvu děsné rameno, sen z Pathmu, oděn v Antikrista stíny, před nímž se chvělo lidstvo zděšeno. Meč nahý, který v středověké noci o hlavu lidstva rozbil Hospodin, že modlu sdělal v kněze pychu moci, před Baalem klekal podlý země syn! Že pohřbil ducha vzlet a sílu paží jak Simson v klínu Delily, že, slepý hudec, stával na zápraží, když v zlatých síních bozi hýřili! 45 Postava hrůzná ku klenbě se pjala na netopýří, tmavé peruti, však sotva vzletla, zase upadala, jak satan sražen s nebe klenutí. Mně dál se zdálozdálo, do kaple že vchází stín bledý Mistra z dalné Kostnice, a zlaté zrní, jiskry kolem hází, v nichž plála druhdy jeho hranice. I mněl jsem tehdá, že mi ve sluch bije divoký jekot vlny BodmanuBodmanu, posvátných žalmů teskná melodie, rákosí ševel v Rýna limanu. A zatím jenom podál drkotala, tiára z plechu větru v záchvatě, na rakvi klidně ruce křížem pjala postava chmurná v kněžském ornátě. ——— *) Tak nazval Michal Angelo proslulé kovové dvéře Baptisteria (křtitelnice) ve Florenci. **) Příjmení Jana XXIII., dokud byl ještě mořským loupežníkem. 46

NA HELFENBURKU.
Pustý zámek na Blanici, týčí skráně nade chlumy, na cimbuří mlha sedá jak na čelo těžké dumy. Z pobořených věží klína štíhlé sosny vyrůstají, v trávě vlhké na nádvoří s kůzlaty si srny hrají. Divoký bez po kamení kosmaté své květy vláčí, a kapradí v lesní tůni zelenou si kadeř smáčí. [47] Pod sesutým valem sklenná netýkavka rámě spíná, po kořání shnilém vine parůžky své plavuň siná. Zabloudil jsem z nenadání v pustý zámek nad Blanicí, po balvanech krytých mechem bloudila má duše snící. Jak bych bájný poklad hledal v svaté chvíli Velké noci, ruiny mne k sobě přimkly tajemnou svou čáromocí. Již se ruka v kupách zlata s divou touhou přebírala, bájná záře drahokamů v oku jiskru rozžehala. Nahlížel jsem celý zmámen do žhavého hlubin klína, kde přede mnou kmitala se svůdná nožka Armidina. – – – 48 Od té chvíle kouzlem jatý k dalným troskám ruce vzpínám, jako ve snu krok se plíží k Helfenburku rozvalinám. Volám nazpět luzné zjevy – vábné nožky zakmitnutí – marně – klesám vysílený staré věže pod klenutí. Tesknou hlavu skláním k šíji, a zas bloudím smuten dále, jako ten, jenž v rumech pohřbil klenot ceny neskonalé; jak by v troskách zasmušilých všechny sny mé pochovány, jak by celé žití moje dřímalo zde pod balvany. 49

POD PANSKÝM ZÁMKEM.
Pyšného zámku pansky bledé stěny, ohnivým zvoncem slezu ověšeny, v poledním slunci horké čelo kryly ve clonu listí; – mřely dlouhou chvílí, jak unavená plesem krasavice, když v kyprý vějíř žhavé sklání líce. Fontány v parku těžce oddýchaly a na ňadrech jim růže usýchaly; řad akácií vůní vlastních květů, omámen dřímal v šumu vodometů. Stál opodál jsem – větev zasmušilá starého buku tvář mi zaclonila a horký větřík hrál si mými vlasy. [50] Stopil jsem oko v blankyt usměvavý, kde vlnily se nivou zlaté klasy a bujná réva v listí vrkoč plavý, jak Oreada halila své vnady; kde štíhlý doubec jako šuhaj mladý, rozpínal rámě v snivém roztoužení a ve pohance s usínavým rojem křepelky znělo pronikavé pění. Zřel postavy jsem – čela krytá znojem, hlubokou vráskou bolu rozbrázděná, tvář ustaraná, hladová a bledá, úmornou bědou děsně zohyzděná – – rabové panští; – obrovské jich údy, zmáhaly němě těžké práce trudy; vázaly v snopy zlaté břímě klasů; líc nehnula se, neohledla v žasu, když znělo kolem bohopusté klení, a nad hlavami bič se kmital vzduchem. Srdce mi v hrudi bouřným tlouklo ruchem a tváře hněvné zbarvilo mi rdění, když zubožené zřel jsem pokolení, to símě vzešlé z půdy posvěcené, 51 Táborů krví svatou posvěcené, olbřimů starých – trpasličí plémě! Ret můj se zachvěl, čelo skabonilo, bol beze slova rozhostil se ve mně a v oku slza bohatá se snula. – O že jsi raděj navždy neusnula, má země rodná!... Lépe by ti bylo... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zavanul větřík, větev zasmušilá starého buku tvář mi odslonila. Pyšného zámku, stinné, vzdušné síně, dýchaly chladem. – Z okna nad arkadou, vyhledla kněžna v záclon baldachýně, mrak nudy stínil růžovou tvář, mladou. Zívajíc hledla v panských rabů davy, ret kyprý skřivil úsměv pohrdavý, vějířem skryla bílých zoubků řadu a dál si vála k žhavým lícím chladu. 52

NAD PUSTOU ŠUMAVOU.

I.
TŘÍSTOLIČNÍK.
Zakabonil hrdé čelo Třístoličník chmurou mraků, vztyčil šíji obrovitou vzhůru sivých do oblaků. Usedli na balvan trůnu čtyři větrů panovníci, přivlekli si z lůna lesů spoutanou hor krasavici. [53] Zahovořil vládce jihu: „Chtěl jsem změnit černé hvozdy v stinné háje oranžové, jezera tvá ve fontány, kde roj zlatých rybek plove. Chtěl jsem vlnit vlásky Tvoje dechem vonným z břehů moře, vplétat do nich rozmarinu... Neslyšelas moje hoře!“ Vážný Seversever propověděl: „Ve paláci krystalovém byl bych, děvo, s Tebou vládl, šnůru perlí z bílých sněhů kol Tvé hebké šíje kladl. V svatém tichu černých sosen zval bych bardy k Tvému trůnu a ve skály obemšené naší lásky vrýval runu. 54 Smaragd ledu zastínil by všecky světa drahokamy, hrála bys v mé bílé bradě... Trpké jsou Tvé, děvo, klamy!“ Zašelestil hravý západ: „Chtěl jsem Tebe kolébati na náruči Zefírově, hrát na jezer tvojich struně, jak na harfě Aeolově. Sladká píseň plna něhy měla lkáti v skalin echu z hrudi zpěvných trubadurů... Neznala jsi mojich vzdechů!“ Zašepotal smavý východ: „Ve Tvých divých vodopádů věkuvěčné tajné dumy, chtěl jsem přenest z Helespontu hravých kaskád vábné šumy. 55 O růži měl zpívat slavík, vypravovat o harémuharému, Ty bys byla jeho perlou... Nevěřilas slovu mému.“ *** Povstali ze skalních trůnů čtyři větrů panovnícipanovníci, v divém sváru rozsápali šumavských hor krasavici. Zakabonil hrdé čelo Třístoličník chmurou mraků, ale lysá jeho lebka trčí smutně do oblaků. 56

II.
Z PRALESA.
Vyskočili z lůna země strůmky v lepé jara zdobě jako k rejům dovádivým z klínu matky hravé robě. Přimknuli se v roztoužení k jedlím štíhlým modřínové, v skočné jarných vánků hudbě, k nevěstám jak šuhajové. Než matička uchystala k bujným plesům šperky nově, [57] polehli tu v pusté směsi jak mrtvoly na hřbitově. S večera jim zlaté mušky pálí světla ve lampičkách, jak stařenky nahrbené na hřbitově o dušičkách.

DOZVUKY.
I. I.
Růžová záře – záře štěstí hravá ustoupá v duši smutným vidinám, vzpomínám na TěTě, ubohá má země, vzpomínám na TěTě, těžce vzpomínám. Jak čáp na hnízdo v lípy ratolestech zpomíná štíhlých palem ve květu, jak lašťovice za tichoučkou římsou kapličky rodné touží v přeletu. Jak vybělalý zvonec v podjeseni na hravou barvu modrých kalichů, jak motýl na svých křídel pestré pely, když v pavučinách zmírá po tichu. [59] Jak starý dub na ptactva pokolenípokolení, jež po staletí hostil v haluzích, na bujná kola dívek zlatovlasých, jež tančívala pod ním na luzích. Jak zmrzlé vody na své zlaté rybky, jež vyšvihly se v slunci k hladinám, jak duch na první myšlenku svou tvůrčí vzpomínám na Tě – těžce vzpomínám. 60 II. II.
Má zemi drahá! – s tajůplným chvěním Ti hledím v oko blankytné, zda pod mé písně žhavým políbením zas odkouzleno procitne? V pomněnkách se mnou Otaviny břehy a v rouně květů Blanice, slavičích písní srdcejemné něhy Ti šepcí v pozdrav tisíce. Nač smutna být – nač hlasům kukavice naslouchat v temné doubravě, nač slzou vlahou švárné skrápět líce a hlavu klonit dumavě?! [61] Již svitá... Hleď! již vroubí rozvaliny paprsek v nitru pralesa, bohyně svatá, nehal se již v stíny a vypni čelo v nebesa! 62 OBSAH.
Rodnému Jihu I.3 II.5 U rodiště Chelčického7 Na hradě Husi14 V Prachaticích19 Prachatický dóm24 Na Libínu31 Na pouti37 U hrobu Jana XXIII.43 Na Helfenburku47 Pod panským zámkem50 Nad pustou Šumavou. I. Třístoličník53 II. Z pralesa57 Dozvuky I.59 II.61
E: dp + sf; 2002 [63]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví Dr. Grégra a Ferd. Dattla. Tiskem Dra. Edv. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 63

Svoji prvotinu vydal Otakar Mokrý v nakaldatelství Eduarda Grégra a Ferdinanda Dattla (ve formalizovaném zápisu Nakladatelských údajů uvádíme standardizovanou podobu jména Eduard, jíž Grégr také užíval). Jihočeské melodie jsou jedinou Mokrého sbírkou, která se dočkala druhého vydání - v roce 1906 ji František Bačkovský zařadil jako 54. svazek do edice Bačkovského Národní knihovna česká. Ve sbírce rušíme formální odsazení každého prvního verše strofy, text samotný však zpřístupňujeme s minimálními edičními zásahy. Upozorňujeme na slovotvotvorné (sklennou, hlubé, pozaskvěla, věkuvěčné) a tvaroslovné odchylky od současného jazykového úzu: posuny rodů (údol, zlaté písmeny), koncovkové změny v substantivech (genitiv singuláru sfingů řada, lokál singuláru v popeli i koncovku -e / -ě: v poháře, záchvatě, nominativ plurálu apoštolé, dativ prsoum, nohoum), skloňování měkkých adjektiv podle tvrdého vzoru (jarných vánků), nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (Tvojich tragiky, mojich vzdechů). Neměníme ani jevy ryze hláskoslovné: kvantitu samohlásek (rusálka, pergamény, nelitostnou, křižovou, symból, čáromocí, kolísající netýkavka - netykavka, siném - sínou, švarné - švárná, krátké i dlouhé citoslovečné o), hláskovou kvalitu (čtění; šnůru, odslonila - vedle zaclonila; měkčení feminin skloňovaných podle vzoru kost: propasť, smrť i smrt) i alternace ve slovním základu (růželící, korou, macocha), vkladné hlásky a výpustky (paprslek, zavznívala; jabko, vlašťovice - vedle lašťovice, mhavá - zamhlené), neopravujeme grafickou podobu hiátového -j- (litanijí i melodií, Marije i Maria). V interpunkci doplňujeme čárku mezi větami s aktivními slovesnými tvary, u vokativu, nebo chybí-li ve výpovědi čárka oddělující větné členy (s. 28, ř. 3 zdola: Tu děsná vřava pomísených hlasů/ divokých zvuků pustá chumelice). Mimo tyto úpravy ponecháváme v textu pro autora charakteristické užívání tří a více pomlček (s. 35, ř. 10: korouhev zbožně sklonili - - - - -), kombinaci čárka - pomlčka (s. 11, ř. 2: jen lež se tají - pokrytství, -), apoziopezní ukončení věty pouze pomlčkou (s. 7, ř. 6: Pláň požehnaná - - - Brázdy roztínají / do dálky nivy úrodné), časté užívání čárky před spojkami jak, jako uvozujícími nevětné spojení (s. 21, ř. 7-8: z ní tajůplné zkazky vyrůstají, / jak ze zdí jejích travina.). Taktéž nerušíme čárku oddělující pouze větné členy. Především však respektujeme gramaticko-syntaktický prvek, který se v Mokrého poezii vyskytuje poměrně často: vzhledem ke krátkým intonačním úsekům, jež jsou tvořeny zpravidla jednotlivými řádky, ponecháváme čárku vyskytující se na konci verše a oddělující ve výpovědi část podmětnou od přísudkové (s. 15, ř. 3-4: kde snoubila se něžně s růží planou, / trnitá větev maliny., s. 30, ř. 6 - 7: S výčitkou němou oči zmírající, / utkvěly pevně na Žižkově líci...,). Zachováváme též zvláštnosti pravopisné. Neopravujeme distribuci s a z v předponách a předložkách (stajeným, skaboněných, scuchaným; s kalicha) a též vz- a z- v předponě (zepjaly se ruce, zkvetlá, zkříšeno; vzkřekem), pravopis y - i (rozmarinu), zdvojení -s- (ssaje), zachováváme grafický záznam přejatých slov a vlastních jmen (kathedry, bacchanálu, missálů, processí, myrrhy; Simson). Respektujeme verzály u adjektiv utvořených z vlastních jmen a dále u tvarů osobního zájmena Ty a přivlastňovacího zájmena Tvůj, jež vesměs znamenají vyjádření náboženské úcty a vážnosti (malebné Hory Svobodné; římsy Tvoje, Tvá gloriola, s kalicha Páně, ale i matce boží, písmo). Nezasahujeme rovněž do kolísajícího užívání apostrofu v příčestí minulém (uleh’ jsem, klad’ se - ale i procit jsem, dál jsem nedočet) ani do jeho absence ve stažené podobě slovesa být (Tys, neslyšelas). Příslovce zachováváme psaná rozděleně (do vnitř, v zápětí, z nenadání).