U RODIŠTĚ CHELČICKÉHO.

U RODIŠTĚ CHELČICKÉHO.
Tichoučká víska dřímá pod střemchami, chaloupky jako v pohádce, mech rozekvítá v doškách nad střechami a modrý svlačec v zahrádce. Pláň požehnaná – – – Brázdy roztínají do dálky nivy úrodné a v zadu křídla orlí rozpínají malebné Hory Svobodné; jich skráně zdobí v břečťanové mříži rozvalin zlaté čelenky a po údolí Blanice se plíží v blankytném rouše pomněnky. [7] Uleh’ jsem v lípy obrovité stínu, kapličky bílé pod stěnu a budil z ticha z nepaměti klínu pradávných věků ozvěnu. V čarovný závoj, v kouzla plné taje se přioděla krajina a vzduchem plula jako zlatá báje zapadlých věků vidina. Zahled’ jsem dvorec – jizbu osamělou, jíž topol šuměl v okénka, kde křižák jenom v přízi zlatoskvělou utkával vlákna přetenká. Pilíře černé ku stropu se pjaly z podlahy chudé, hliněné a stěny kolem v prachu zanikaly, pradávnou řezbou zdobené. Po stole jizby bible pergamény rezavou sponou zářily, a v přítmí dumal stařec nachýlený nad svatým písmem postilly. 8 Řasnaté roucho starodávných vzorů postavu krylo vysokou, tvář jak by ryta dlátem do mramoru a čelo s vráskou hlubokou. Chelčický Petr... Noah víry dávné, nad nímž se sklenul boží mír, z družiny reků světodějné, slavné největší ducha bohatýr. Z družiny reků – z krve Táboritů, jež růží zkvetla za ticha a byla stráží v nových věků svitu svatého Graalu – kalicha! Kalicha, jehož víno žhavorudé vzplá ještě v dějin poháře, až purpur knížat zas jen cárem bude a kovadlinou oltáře! Kmet naklonil se níže k pergaménu a črtal dále zdobné litery, paprslek zlatil chmurnou jizby stěnu a sněhobílé starce kučery. 9 V růžovém jasu jeho vzplápolaly na bílé bláně zlaté písmeny – – kmet dopsal – – zraky písmo přeletaly a jizbou zvučel šepot stajený. „Mé srdce k Tobě pozdvihá se, Pane, a stůně žhavou milostí, ó nakloň ke mně líce zbědované a v ranách svých mne uhosti! O shledni dolů, lid Tvůj hyne, hyne, sirota bloudí v říších Tvých, jí pode pěstí krev se s hlavy řine a slza s očí vyhaslých. Tvá církev slavná, vyvolená, svatá, Tvá švárná z bible nevěsta, macocha nyní zlobná, bludem jatá a ruka Tvá jí netrestá! Sluhové její řízou zlatou kryjí, šeredství peských životů *) vysokým hlasem, zvonů melodií bezednou duší prázdnotu. 10 V jich požehnání, zrádném políbení jen lež se tají – pokrytství, – vysokým hlasem oslavují čtění, a písma duch jim – kacířství! Tys vyšel kdysi v svatém zanícení v lov duší, boží rybáři! jich lovení je zlata hromadění a svatokrádež v oltáři! Tys chlebem živým v lásce nekonečné zástupy sytil v Samaří, jim mamonem je milosrdí věčné, by chleba měli – ohaři. Tys vyšel na poušť, v bídě, ve strádání myšlenky spřádal vznešené, jim líce zkvetly z chudých odříkání a čelo vínem ruměné. Tys vyřknul kdysi slovo požehnané „Já réva jsem – aj pijte z krve mé!“ jim hrůzou kalich – když jen v číši plane opojným žárem Christi lacrimae. 11 Tys jako pastýř hledal po údole, po skalách ovci ztracenou, Tví purporoví lásky apoštolé ji chrty od vrat vyženou! Jak dle Tvých písem blahověstných znění fík nevyrůstá trní na klesti; tak na zdoupnalém, shnilém církve kmeni ovoce spásy nemůž’ vykvesti. Ó! zůstaň s námi, neb se připozdívá, ó sestup k nám na vratkou lodici a hlesni jenom – ztichne bouře divá, jak poslechla kdys vlna šumící. Ó přidej víry v žití vlnobití, neb hynem v moře povodnipovodni, ó nechať zase ruka Tvá nám svítí biblických ohňů pochodní!“ Kmet dočetl a blána pergaménu se kolem ruky svinula; paprslek ještě plaše přelet stěnu, pak jizba ve tmách splynula. 12 Přede mnou stály tiché pod střemchami chaloupky jako v pohádce, mech rozekvítal v doškách nad střechami a modrý svlačec v zahrádce. ——— *) Slova ta jakož i mnohá z následujících přiléhají těsně ku znění slavné Chelčického „Postilly“. 13