PRACHATICKÝ DÓM.

PRACHATICKÝ DÓM.
V úvalu chmurném, kde na tmavé lesy zimavá mlha šedý závoj stele, v arkýřů, vížek skamenělé směsi, dóm starý zdvihá boky obemšelé, jak hrdá troska korálové skály, již bouře rvaly, ale neurvaly. Jen černá kavka, popelavé káně se vzkřekem krouží kolem vetché báně a vlašťovice s lesklých křídel kmitem si hnízdo staví pod kostelním štítem. O! dóme starý s tváří zimnou, bledoubledou, co věků přešlo přes tvou lebku šedou; co hromných bouří v časů burácení, se vepsalo zde krví do kamení! [24] V plamenné zhoubě když tvá báň se chvěla, když kosila smrt pokolení celá, když hrůzy moře přívalem se lilo, tvých zvonů srdce teskně jenom bilo a rány boží s utajeným vzdechem tvé klenby zbožným opáčily echem. O! dóme šedýšedý, ve tvé lebce staré, jaké to báje líhnou se tam jaré, jak nesčetné ty, švítořivé roje, jež každým rokem rodí římsy Tvoje. Ta dávných věků fantasie mhavámhavá, jež k nebi vznesla klenutí ta tmavá a do zdí v divném zaklela zde ladu kamenných nestvůr pitvornou tu řadu, dál osnovu svou tajůplnou skládáskládá, s ní duch můj vlákno chmurné zvěsti spřádá. *** Loď chrámu plna, až po ambit tmavý se v divé směsi tísní lidu davy a chví se, vlní, jako moře klasů, ubledlé líce v němém tonou žasu, 25 příšera hrůzy ze všech zraků zeje a srdce všech se jednou bázní chvěje. Vysoký oltář pustý, bez okrasy, v hlubokém smutku zastřen tmavým flórem a kněží řada dojímavým sborem z missálů černých chvějícími hlasy proroka žalmy teskné prozpěvuje, na tvář se vrhá k stupňům mramorovým. Hromnice žlutá oltář osvěcuje, varhany zvučí s kostelního kůru a myrrhy oblak dýmem lazurovým se plíží k oknům malovaným vzhůru. Je hrůzy den dnes, naříkání, žalužalu, Žižkových vojů vlna bouřná, dravá, strhala v noci hrázi městských valů, lítého boje smrtonosná vřava ulice města šumně zaplavila. Táborský vůdce v prudkém hněvu hnutí přísáhl pomstu děsnou Hospodinu za hrdopyšné míru odmítnutí. Již táhnou voje ve praporů stínu hetmanských polnic ve třeskutém znění, víření bubnů, houfnic rachocení, 26 vozová hradba černá, zasmušilá, kolesem těžkým hřměla po dláždění. Vše porubáno – hrstka malá zbyla, ta v divém zmatku prchla do kostela, kde uděšené dlelo shromáždění. Portálu křídla již se otevřela a z chrámu hlasné zazvučely steny, v modlitby šeptu, varhan dutém hlase splývaly teskně v šumot pomísený, pak hluché ticho znova klenbou vládlo, jak na rakev by těžké víko spadlo. Vozové hradby nedostupné valy železným kruhem boky chrámu spjaly a srubnic jícny, houfnic děsné tlamy metaly kule chrámu arkádami. Kde před kostelem plísní krytá, šedá Husovy školy budova se zvedá, červený prápor v štítu lomenici vítězně zatkli boží bojovníci, s kalicha Páně žhavorudým znakem. Ve stínu jeho teskným, snivým zrakem pohlížel Žižka v okna chrámu tmavá ponořen v dumy. Čelo ovívala 27 labutím chmýřím peruť snění hravá a v duši jeho sladce zavznívala snů čarovábných hudba kolébavá; tajemných zjevů tíseň čarolesklá se luzným.luzným, pestrým rozvinula rojem, jak v okně chrámu prachu pod závojem obrázků řada malovaná ve skla, kam slunce paprsk třpytným zapad jasem. Své mládí uzřel... S tajůplným žasem se octnul zase v starodávné síni Husovy školy. S přísnou vážnou lící učitel starý nad kathedry skříní vykládal písmo z blány práchnivící. A Žižka zase zrakem roztouženým pohlížel snivě oknem zamříženýmzamříženým, kde v domku nízkém, bujným spjatém vínem kyprého listí ve přísvitu siném se mihly krásné, bledé dívčí líce a vrkoč hebký zlatohnědých vlasů. – – – – – – – – Tu děsná vřava pomísených hlasůhlasů, divokých zvuků pustá chumelice vzbudila Žižku... Bratří cepy, mlaty 28 železné dvéře chrámu vypáčili, smrť nesli v zástup bledou hrůzou spjatý. I nastal zápas krvavý v tu chvíli. Kamenné sochy s kostelního kůru metány dolů v tmavou lidu chmuru, a zdupán kalich zlatý se hostií, palcáty těžké, okované cepy slavily děsné v chrámu hodokvasy a od oltáře v tmavou sakristii, kam prchal zástup divou bázní slepý, Táboři vlekli za rouch mešních řasy řad kněží hlasně v žalmech bědující. „Z Výrova Ondřej“ *) boje hřmělo heslo a smolná břevna mocnou ve hranici hned tisíc rukou v sakristii sneslo. Žár vzplanul rudý. – Opřen o sudlici pohlížel chmurně vůdce Taboritů, jak plamen vzhůru v jasném šlehá svitu, jak dýmu kotouč dusivý se plíží rezavým květem sakristie mříží, jež ohýbány v zoufanlivé muce. Jasněji plamen temnou kobou svitnul 29 a z mříže bílé zepjaly se ruce, za nimi ohně ve plápolu kmitnul obličej ženy čarovábný snivýsnivý, zářící lící úbělových jasem, lemován dlouhým zlatohnědým vlasem. S výčitkou němou oči zmírající, utkvěly pevně na Žižkově líci... Zachvěl se Žižka, výkřik bolu divý se vydral z prsou. Hrozným hlasem zvolal: „Ustaňte, bratří, dokonáno dílo!“ V tom plamen prudším jasem zaplápolal, klenutí s trámů směsí hárající, se v třesku hromném do vnitř provalilo. Táborů šik se kolem Žižky vlnilvlnil, chorálem pěli boží bojovníci. Mrak dumy prchl zvolna vůdci s čela. „Pohřběte!“ velel, „mrtvá zrádců těla“ a dodal teskně: „Slovo své jsem splnil!“ ——— *) Protivníci kalicha v Prachaticích, jmenovitě kněžíkněží, zjímali mnoho kališníků, dva neb tři z nich upálili, mezi nimi Ondřeje z Výrova. 30