NA POUTI.
Svobodné Hory – – Chlumec temný zdvihá
nad hvozdy šíji skalnatou;
kovovým křídlem holub skalní mihá
se clonou větví řasnatou.
Tetřívek zmaten kapradinou tmavou
v milostném znoji pobíhá
a šerá srnka s kůzlat četou hravou
studánku chladnou dostihá.
Mravenišť kupa vůni opojivou
pod větví dýchá vějířem
a konvalinka zdvihá hlavu snivou
nad opuštěným milířem.
[37]
Motýlek žlutý sladkou mízu ssaje,
kde bříza vrkoč rozpřádározpřádá,
a v slunci křídlem duhobarvým hraje
nad rudým vřesem cikáda.
Kraj čarovábný. – Kročej zapadává
jak ptačí péří do mechu,
na prsa klesá skaboněná hlava
a v snění hledá útěchu.
Mé kroky vlhkou lesní travou spěly
po stezce zvonci vroubené,
kde nad vrcholky tmavých sosen čněly
Lomečku báně červené.
Zde dřímá v kvítí pestrém na oltáři
zázračná panna Marije,
korunka zlatá z vrkočů jí září
a peníz drobný ze šíje.
Zjevila prý kdys v nepamětném čase
pod korou sosny omšenou
v nebeské záře slunném duhojase
tvář svoji lepou, vznešenou.
38
A hlavu sklání poutník v pestrém kroji
před mocnou boží rodičkou,
jejížto prstík neduh každý hojí
a shladí vrásku každičkou.
Na oltář ruka třesoucí zde klade
zdobené kvítím hromnice
a srdce z vosku – symból touhy mladé
vadnoucí bolem poutnice.
Kněz lidu káže lesa na pokrají,
pod lipou temně šumící,
v kostele zvuky varhan usínají
a s nimi zbožní poutníci.
Já o kmen lípy žhavé opřel čelo
a snění hybkou perutí,
v daleké věky zas mne unášelo
přes dumné lesa klenutí.
V daleké věky – kdy ta země byla,
myšlenky výhní žeravou,
jež trosky světa děsně ozářila
krvavých blesků záplavou.
39
Kde kalich Páně ku zápasům novým
Tábory vedl vítězné
a hnědé brázdy kouzlem Theseovým
rodily muže železné.
Kněz tehdá také lesa na pokrají
zde četným kázal zástupům,
slov jeho sladkých čarozvukou báji
přerýval teskný lípy šum.
O hvězdě kázal rozechvěným retem,
jež vzplápolala ohnivá,
kde nad chudičkým, pustým Nazaretem
se palmy vějíř zachvívá.
O věštci, který clonu věků temnou,
v prorockém strhl nadšení,
myšlenku na svět vnesl převelebnou
o lidstva všeho sbratření!
A světy spínal v lásce nekonečné
idejí velkých osnovou,
až na skráň jeho za to lidstvo vděčné
korunu vbodlo trnovou!
40
O světle kázal, které jasem duhy
z prostičké vzešlo chýžice,
kde pod Husincem stříbrných vln stuhy
po luzích vine Blanice.
O Mistru, jenžto v svatém rozhorlení
se opřel knížat zpupnosti
a na svět vnesl v nové doby rdění
myšlenku první volnosti!
O Mistru tichém, jehož hesla hřměla
v Táborských houfnic hovoru,
by pak se hvězdou rudou pozaskvěla
na nové doby práporu!
O Mistru, jehož ducha zlato ryzí,
suroví shrábli dědici
a pod ním za to v dálné zemi cizí
ohnivou zžehli hranici – – – – –
Od kmene lípy žhavé zdvih’ jsem čelo
koruna teskně šuměla –
a v záři svící přede mnou se skvělo
zamhlené nitro kostela.
41
Kostelník starý v šarlatovém šatě,
rolničkou cinkal zvučící,
a na ofěru matce boží v zlatě
groš vdovin kladli poutníci.
42