Přátelství.
(K F. H.)
Přátelství! anjelské plémě –
Šťastný jsem, že mne blažíš!
Božské city plodíš ve mně,
Elysium tvoříš z země,
Tíži strastí odlehčíš.
Když Tvá líčka slast maluje,
Když v tvém oku klid se stkví:
Kdo jej zkálit se varuje,
Kdo se srdečně raduje,
Kdo, ó rci! než přátelství?
S kým se můžeš honositi:
„Co já vím, on také ví!?“
Kdo má s tebou stejné city,
Komu můžeš vše svěřiti –
Koho světí přátelství!
69
Z lásky – jenž ctných pudů máti –
Posléz co se stane z ní?
Posléz mdle jen počne pláti,
Oheň lásky se obrátí –
V svatostálé přátelství!
Slzy přátelství vzdy stírá,
Menší bol, an v srdci tkví;
A když strast Ti ňadra svírá,
Výš se vrší její míra –
Podá oddech přátelství.
Přátelství! nebeské plémě –
Mně Tvé jméno sladce zní!
Ať pod mnou se zboří země –
Vichr bouří – ještě ke mně
Pne se věrné přátelství!
70