Básně (1823)

Josef Krasoslav Chmelenský

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ od Josefa Krasoslava Chmelenskýho.
V Hradci Králové, Písmem a nákladem Jana Františka Pospíšila, král. krajského a biskupského Impressora. 1823.
J. Berka sc.
[I] Básně Josefa Krasoslava Chmelenskýho.
V Hradci Králové, Písmem a nákladem Jana Františka Pospíšila, král. krajského a biskupského Impressora. 1823.
[1] Non cuivis lectori, auditorive placebo: Lector et auditor nec mihi quisque placet. Oven. lib. III.
[2] Janovi V. Chmelenskýmu a Františkovi X. Jechlovi, přátelům svým mnohocenným obětuje spisovatel.
[3] Netřeba mi dlouho přemejšleti, komubych tento skrovný své Musy věnec obětoval; nebo nechci v jeho čelo žádné vyhlášené vetknouti jméno; ne! – má nádhera buď, jej jmeny dvou ctnostných mužů, a – ó blaze mi, že se tím honositi mohu – mých vážených přátel okrášliti. Vím, že tyto mé prvotiny nic vznešeného do sebe nemají, aniž to mého bájení byl oučel; ale že jsem s citem a [5] ze srdce pěl – to mi snad žádný neodepře, a já tuto pravím se Šillerem:
Nicht länger wollen diese Lieder leben, Als bis ihr Klang ein fühlend Herz erfreut.
Přijměte, přátelé srdce mého! vlídně tyto prvotiny, právě proto, že prvotiny jsou; přijměte je na důkaz mé lásky a vážnosti, které jen s mým životem v mých ňadrech pláti přestanou. Psal jsem v Bavorově dne 3. Listopadu 1822.
J. K. Chmelenský.
[6] Znělky.
Úkaz.
Stál jsem tam, co kolmá strmí skála, TamTam, co řeka její líbá lem; Myšlínek mne děsil strašných tem, Řeč jim život vdechnouti se bála. Divě semnou losu ruka hrála; Sám jsem stál, sám v světě lidnatém, Darmo, ach! po rodičích nyl jsem, Darmo duše po příteli lkala. – Ptáci se mně truchle pěti zdáli – Jekot vln jen libým nápěvem, Neklid vůkol – klid jen v řece stálý. Pnu se k ní – v tom zní ve vzduchu lyra, Jí hlas budí pokoj v srdci mém – Ó jak se mu volně odevírá! 7
Jí.
Darmo oko mé ve blankyt zírá, Odkud čerpalo vzdy úlevy; Nevnadí mne lesní nápěvy, Každá radost v srdci mém umírá. Ňadra má bolestně touha svírá; Ach! Kdo Jí mé strasti vyjeví? Marné jsou mých zraků výlevy, Čím víc plamen hasím, víc mne zžírá. Krása nejvyšší mne nepomate, Smělým okem v její tvářnost zřím; Ale v jasnosti když lesknozlaté Krása, um a srdce ctnotou zňaté Dívku zdobí – pryč se obracím, Sklopě oči v hrůze svatosvaté. 8
Po nemoci.
Zase života mi rdí se ráno? Nehlučí Kocyt mně vlnou svou? Zase, Jehova! mně mocnost Tvou V prachu obdivovat přáno? Zas mi přírody třpytíš se bráno? Nažíš krásu s pravdou snoubenou? Rajská slast proráží duši mou, Jibych cítil – nebem zdraví dáno. – Krásný svět je! – Psyche vznáší znova K Tvorci se, chtíc jemu vděky clít, Chce – než schází k modlitbě jí slova. Třeba slov, kde Otec vševědoucí? Mokré oko – jeho slávy cit Jest Mu jistě modlitbou převroucí. 9
Ona.
Ha! tu kráčí v plnu krásy Ona! Kudy jde, se klaní Chloris Jí, Všecko blahem plní, vedlé Ní Míjí v stínu lepost Fokiona. Na mne mluví – jakby Pandiona Dcera pěla, tak hlas Její zní; A když modrojasným okem zří – Okřálaby nejchladnější zona. Ó vy, jenž neznáte lásky citu, Vy, jenžjenž, co strast jejíjejí, nevíte, A kde nenalezl Milek bytu: Zakrýte si oči; nebo vy tu Jako já svůj pokoj ztratíte – V nevinnosti, v kráse zříce Ji tu. 10
Východ slunce.
Křídlem černošedým ještě kryla Temnost v klidu celé okolí, Všude ticho – jenom ve rolí Slyšet křepelina zvučně byla. Tu mne jakás tesknost probudila; Vzchopím se – opustím oudolí – V rozpacích duch dlouho nevolí – Tam na vrchol spěchám v místa milá. Tam po východu jsem toužil slunce; Čekám, dlím a zírám dychtivě – Paprsky již zlatí stromů trůnce; V tom se ve vnadách mé topí oči: Slunce nejkrašší vychází mně – Z nenadání vstříc mi – Ona vkročí. 11
Výjev.
Ňadra ouží mně blahého cosi! – A pročbych to neměl vyznati? Plamen tento čistě rozžatý – Plamen Petrarky a Spinarosy. Milost to! – O milost Tebe prosí Jinoch čistou láskou rozňatý, Ta, jen ta mu strasti odplatí, Které vložily naň přísné losy. Velké srdce tluče v ňadrách Tobě, Hodné vlády, hodné koruny; Hodné dím? – Ne, převyšuje obě. A je žádatbych se neměl báti? – Vždyť Ti víc než trůn a koruny, Chci ti za něj – věrné srdce dáti! 12
Boží hod.
Dnes po dráze plyne blankytové V blesku Tytan majestatněji, Neb tam se do chrámu scházejí Díky clíti Krista ctitelové. K veškerosti Pánu zástupové S dóvěrou se vroucí modlejí; Ludovíka také – čistěji Hoří oko Její oblakové. Rukama tam klečí sepiatýma, Její nevinnost při modlitbě S pobožností každé srdce jímá. Ha! Teď slzí! – RceteRcete, kde se mohu Podepřít, neb nelze státi mně – Jistě se teď modlí za mne k Bohu. 13
Útěcha.
V líčko Tvé se, Líno! slza line? Neplač, hoden není slzí svět! Vlažně vidí vadnout každý květ, Útrpnosti semeno v něm zhyne. – Nekvěl, že Ti není přítelkyně, Los že v náruč Ti ji neuved’, Kam Tvé cílí obraznosti let – Takou musíš hledat v zemi jiné. Tam, co Orion v svém jasnu tkví, Nad kteréhož se Tvá ctnota třpytí: Kyne anjelů Ti přátelství. – Vždyť pak sám též stojím v světě já! Rcel jsem, že mně samému je býti? – O ne! – Všude semnou – bolest má. 14
Mařenčin košíček.
Kdo umí k trhání nejpěknější Adelíno! volit květenky? Jistě v stavu jen jsou děvenky Vybrat z krásných květin nejkrásnější. Patří sem a nejušlechtilejší Ladný vínek zočíš Vlastenky; Růže, slzičky a pomněnky Spojila u věnec nejvnadnější. Aj zde plný košíček máš kvítí, Kvítí, jež já nad vše miluji; Ó kéž srdce Tvé při něm to cítí, To, co ta, která jej sbírala! – VíšVíš, proč košíček Ti věnuji? – Bys Ty mně jej někdy nedala. 15
Edvardovi J...z z R...e.
1.
Zas ten, kde mně první dobrá máti Políbení vtiskla, zírám kraj! Kde jen z růží vínky vil mi máj, Kde jen zefyrům mně bylo váti; Zírám ten, kam otec dítě hráti Vodil, při potůčku tichý háj! Tenkrát jsem byl šťastný – než můj ráj Dlouho los krutý mně nechtěl přáti. – Osiřel jsem! – Musil jsem se jmout V moři plovat ječícím bez vesla – Člun se kácel – již má síla klesla – V tom jsem Tvou loď spatřil ke mně plout, „Plyňme spolu!“ Tebe vykřiknout – A hned vlna nás dóvěrně nesla. 16 2.
Sisyfaby práce byla, kdybych Tobě Říci chtěl, můj druhu rozmilý! Jací pudy srdce blažili, Co jsem cítil v žehnané té době; Kdybych popsat chtěl, jak v sladké mdlobě V lůnu Tvém se rány hojily, Lumírův, a koho kojily Musy, brkbych musil dlužit sobě. Směle mohl jsem v Tvá ňadra čistá Složit vše, co hruď mou tíží krylo, A vzdy potěcha mně byla jistá. Tu se slabé oko zajiskřilo – „Mnoho, zvolal jsem, mi vzato bylo, Než s Edvardem vše se navrátilo.“ 17
Na Ni.
Teskliv upírám do nebe zraky – Víc mně neplyne klid z blankytu, Ba, i v Luny lesklém zásvitu Nevidím než hrůzonosné mraky. Úpím, sladce pěti slyše ptáky, V mutném celé těchy pozbytu: V hlubokém co prsou zákrytu Cit se vzňal, cit zbaven vešké čáky,čáky. Řekni, drahá Krásko! takovýli Tobě stíská také ňadra cit? – Jestli též při něm Tvé srdce kvílí? Ač má žádost: Milost obapolná; Předcbych chtěl ji v Tobě potlačit – A lkát sama duše má je volná. 18
Stesk.
Ptáš se mne, proč mám tak bledé líce? Proč mi číši klid nepěnívá? Proč mé oko slza kalívá? Proč v křoví bloudívám za měsíce? Proč rty moje nesmějí se více? Kam se děla má řeč ohnivá? Proč, co Orfevs, zpěv můj truchlívá, Když mu Orkem vzatá Euridice? – Ukaž, když se k Tobě chodec blíží, Jehož usta suchoparnem mrou, Ukaž jemu žídlo čistosvíží; A když jeho rty se píti jmou, Zabraň jemu myslí ukrutnou: A pak se ho taž – proč strast ho tíží. 19
Rafaelův obraz.
Obdivoval jsem, kam peruť smělá Velkých umělců let vážila! Blahá slast mi prsa prolila – Stoje u obrazu Rafaela. Tam panenská máti krasostkvělá, Ana Spásu světa kojila, Prvními slzami polila – Něžnou milostí u Něho dlela. Jan tam klečel. – Maria s božského Bílé sňala roucho dítěte: „Jene, patř sem!“ – mluvila na Něho – Kterak v poníženosti zde dřímá – Všickni národové padněte – Beránek, an hříchy světa snímá! 20
Teresii B......dové z V..d...ru.
Jakbych slyšel první melodie Filomély chválit Vesny den: Radostí tak jasám opojen – Jestli na Tě myslím Teresie! Krásou Mozartovy harmonie Mělby duch Tvůj býti oslaven, A ten mělby ctnost Tvou pěti jen, Jemuž s umem v prsou srdce bije. Odložilbych loutnu bázní jatý – Než co bratr sestře zpívat smím, Smím Jí zjevit plápol v čistu zňatý. Co mi Tebe poznat přálo nebe, Cos Ty nazvala mne bratrem svým: Ctnost ctím vřeleji – neb v ní zřím Tebe. 21
Vzkříšení.
Slúha Boží v ornát se obláčí, Slavně slyšet v dálku zvoniti, Množství svící má den hanbiti: Neb On s Nejvyšším pokorně kráčí. Nesčíslného sbor lidu zračí Se den tento zpěvem slaviti; Vůkol pokoj svatý; zůřiti Přestal bol a vševše, co srdce tlačí. Velký den, ó šťastní národové! Nastal nám, to vítězství je den; O němž věčně pějí Cherubové. K čemu, bratří, bát se zrušení? Krátký na nás jenom čeká sen – Ale po něm – slavné vzkříšení! 22
Štědrý večer.
Štědrý večer! – Svatou blažeností Plní slovo pouhé každého; Dítě, hocha, muže, šedého Kmeta kouzlí milou lahodností. Zde Pán velemocný toužebnosti Cíl již sadil srdce našeho, Člověčenství světa veškého Nejvěčší dal důkaz laskavosti. Víšli, Eduarde! jak jsme vloni Slavili tu dobu pospolu, Pro niž se má nyní slza roní? – I dnes štědře radost rozděluje Lakomou, jen mně je ku bolu – Nebo Tebe mně, ach! nevracuje. 23
Doba svatvečerní.
V sadě seděl jsem s mou Adelinou, Seléna na kvítí šeřila – „Příteli můj!“ – ke mně pravila – Rci„Rci, zda všecky světa krásy minou. Růže vadne – patř na kytku jinou – Viola tam vadne spanilá – Krá něKrásně nám se milost rozvila; Zdaž i její květy někdy zhynou!“ – Patřím na Ni – v jejím oku svítí Slza – v té se Luna obrazí – „Jako (dím k ní) lásky neskončený Pramen, nezná naše milost změny, Věčnáť jest. To věř – nač důkazy? – Co Tvé srdce v této době cítí!“ 24
Na Tě mním.
Na Tě mním, když stříbrorouché ledu Dráhy syn Latony rozhřeje, Vesna kvítím sady poseje, Z nichžto včelka čerpá slasti medu. Na Tě mním, když ženci v stinném šedu Schlazují si potné krůpěje, Mně se oko slzou zaleje SnopuSnopů zlatých milém při pohledu. Na Tě mním, když Evan Tatry šatí, Hrozny vábně kolkol věnčený Zelené když stromy Jesen zlatí; Na Tě mním, když kryjí mosty ledné Labe a Vltavy prameny, Když tvář Tebou žhoucí mrazem bledne. 25
Večer.
Patřte! – Jak tam do modrého moře Vidět jest se Féba skláněti, Již ho Thétis tiskne v objetí, Červánky jen ještě planou spoře. – Došelť cíle svého! – Duch kdy zboře Clonu těla v kraje vyletí, O nichž lze mít mdlé jen ponětí, Kdy se octne v rajské klidu hoře! Krásně – čarokrasně slunce zašlo, Ona ale předce krásněji Tam, kde každé srdce těchy našlo! Krásně slunce zašlo, v brzce ale Vyjde snad zas majestatněji – Ona jistě v kráse dokonalé! – 26
Oddech.
Když v mých vénách bujněji krev hrála, Roznícená ohněm radosti, Když mé trudem spiaté vnitřnosti Zloba ve dví roztrhnout se zdála; Když zas na mne naděje se smála Vzhledem blahahojné klidnosti, A má duše v lůno milosti Cit svůj směle vyliti se bála: Toužil jsem po příteli, an semnou Upřímněby zvolil dělit strast, Živil pochodeň naděje temnou, Neprchal, když hruď mou hryže strast; A hlehle, Bůh mou vyslech’ prosbu jemnou – Vše v Tvá ňadra bylo volno klást. 27
Ohlas
Žofii J..dové.
1.
Slavně hlasy lyry mužné znějí, Když zpěv z vřelých ňader vyniká, Než, když dívka strun se dotýká – Lyra zvuky vydá srdečněji. Mne víc háje k sobě nevábějí: Slýchat sladkých tonů slavíka, Jemnějším teď ucho navyká – Žofie mi pěje nejvnadněji. Pro Ni chovám růže a pomněnky, Líbám obrazností znícenou – Jestli dovoleno té děvenky Celovat tvář umem zdobenou – Kterou zasnoubily Milostenky Apollu, břečtanem věnčenou. 28 2.
Že mi, krasocitná dívko! Tebe Přáno není přítelkyní zvát, Nektarovou slast z Tvých rtíků ssát, V lůně přátelském Tě mít u sebe! K ňadrům svým bych myslil tisknout Hebe, Chtělbych trudu všemu výhost dát; A kdyžbys Ty počla lyru hrát – Hlasbych slyšel Serafínů s nebe. Než Tě neznám! – Který stan Tě kreje? Který truchlozpěv Tvůj slyší keř? Osud též Ti milost nepřeje? – Naděje snad předc se na Tě směje; Ale velkost mé bolesti měř – Mně i svit uhasl naděje. 29
Nový rok.
Mladé roku nového tam kníže V bělostkvělém kráčí odění, Sype klidné věnce, úpění Tichne, lehčí zdá se každá tíže; Zoufanlivá lidu srdce víže Naděje dar blahoslavený. I mne svaté vnadí tušení: Že jsem k svému cíli stoupil blíže. „A ty nelkáš, jemuž losu lstivá Mocnost všecko drahé odpřela, Jemuž zachvátila Adelínu?“ (Dí mně kdosi v rouchu bledém stínu)stínu.) Aj kdo praví, že mně umřela? – V srdci mém vzdy jest, vzdy bude živa. 30
Růžence H........dové.
Všecko k jmeninám Tvým příti spěje, Růženko! Já jenom nemám jít? Arci žebych také neměl dlít, Dobré příti, když vše dobré přeje. Každý o Tvých pěkných ctnostech pěje, Jen můj hlas přátelský nemá znít? Cit svůj vřelý musím v ňadrách krýt, Nebo i mé dobré přání zlé je. Kletba leží na mém živobytí, Všecko se mi děje naopak; Proto kdybych Ti chtěl dobré příti, Mohloby se mi zas státi tak. Než já Tobě chci vše zlé jen přáti – Snad se v dobré přání zlé obrátí. 31
Posvícení.
Vše se k národnímu chystá plesu, Rolník poodložil nářadí, Zvěř i ryba směle dovádí, Rybář zapomněl řek, lovec lesů. Ples se v celém rozléhá okresu, Hudba panny zůve v průřadí, Každý mládenec svou vyvádí, Jenom já ne – jak to Bože snesu! Kvítků nabravše z Chlorina klínu Věnčili je hoši milostně, Všickni – jenom já ne Adelínu. Nechť si tedy hudba zvučně zní, V srdci nezbudí předc radost mně, Nebo věčně jako Ona spí. 32
Věnceslav na Kláru.
Milostko! O tak Ty právem sluješ, Slyš pro všecko Tobě svaté zde, Kláro! Vezmi zpátky slovo své, Řekni, probůh! že mne nemiluješ. Zbudit mrtvý cit se pokusuješ, Nezná více lásky srdce mé, A to Tvé milostiplné je – Takové Ty zase zasluhuješ. Miloval jsem také – znal jsem city, City čisté lásky plamenné – Znal tu slast, jíž nelze vysloviti. Teď ji čít – mám srdce zemdlené. Bratrem, přítelem, vším chci Ti býti – Jenom, Kláro! Tvým milencem ne! 33
Svátek tří králů.
Kam před sebou medle cestu máte? Uvěřili jste též zákonu? Králi králů slušnou poklonu Složit k Betlému tam pospícháte! Spějte jenom, spějtespějte, kam hodláte! Bůh před vámi roztrh’ záslonu, V chlévku ne sic z nachu oponu – Ale krále předce uhlídáte. Vám se arci těžko kráčet nezdá, Snadno tomu, vůdkyni kdo má, Tam po nebi vaše tihne hvězda. Ale, v noci lzeli nejtemnější Jisto kráčet? – Ne, věc nemožná! – Mně – – – – – – – – – 34
Svaté pole.
Často ještě po té době nyji: Když jsem tenkrát, jsa jen pachole, S míčem hrání se již navole, Zočil růžotvárnou Antonyi. V rouchu krásy doprovázely Ji Nebešťanky svaté na pole; Všecky od ní prchly nevole, S vlasy bál se vánek hrát po šíji. Nesmělým za Ní se kradu krokem, Až tamtam, kde na hrobě klečela, Slzícím kde modlila se okem: „Bože sešli smrti střelu na mne!“ (Padna na zem, duše úpěla) „Jestli Ona se pomodlí za mne.“ 35
Mé Vlasti.
Vlasti drahá! – Máti Bohem danou Kde mně nejprv bylo zírati, Tobě jmu se struny zbírati, Jmu a slzy slasti z očí kanou. Ty všem žití číši sladíš manou, Každého Tě vidím vítati, Statných mužů perly stírati Z Tvých zraků, tvář jasnit uplakanou. Krása se Ti vrací Rudolfova! Nezvadneli květ Tvých božských jar, Chtělbych žíti leta Nestorova. Ale jestli zas svou ztratíš vnadu, Klesnešli, co druhdy přijdouc v zmar, O nech, bych v Tvém první zašel pádu. 36
Jemu.
Chud jest bez přítele Pán světa. Ed. Young.
1.
Kdyby vynášelo tisíc hlasů Lepost, kterou svět je zdobený, Kdyby lákal vyobrazený Rukou Apellů a Fidiasů; Kdyby sbory dívek snědých vlasů Vábili tam s Milkem v spojení, Snadnéby mně bylo volení – Kdyby v něm nebylo Pythiasů. Nevstoupilbych na divadlo světa, Neboť onby bez podpory stál, Herec nebezpečně na něm hrál. Ale tak mně lehce plyňte leta, Neb já mohu říci veselé – Kdo to může? – Já mám přítele. 37 2.
Přítele jsem pravil! – Rozvaž pilně, Komu druh od Boha darován, Kdos od něho věrně milován, Komu lze v něj spolehnout se silně. Já se smím s tím chlubit neomylně! On jest věrnější než Jonathan, V něm ctnost sobě vystavila stan, A on jest, ó slast! můj nerozdílně. Ó kéžbych měl lyru Homerovu, Aneb toho, an o milosti Hlásal v zemi tonů svatosti. Nepělbych udatnost Achillovu, Anižbych snad Lauru zvěčnit chtěl, Jábych hodně Eduarda pěl. 38
Žofie u fortepiana.
Jaký hlas se tamto mně ozívá? Snad to Saffo, Řeků pěvkyně? Či to blaho první vůdkyně Sester Progniných v mé srdce vlívá? Čili pěvců edenských odkrývá Démantová se mi svatyně? Já nedlím v pozemské krajině; Tiše! – Ha, slyš! Žofie tam zpívá. Já ji slyším jen; vy, kterým svítí Její tvář, a kdo ji pěti zří, Rcete, jaké slasti duch váš cítí? Než, mně coby bylo platné dle ní Stát, neb nevidělbych předce ji – Stoje celý v ucho proměněný. 39
P. Anně J...lové.
Ctnostná žena jest dar Boha dobrý a ona jesti spravedlivým za podíl. Syrach 26, 3.
Vnadný obraz – vidět děvče krásné, Nevinností ducha zdobené, Milostí k mládenci zarděné, Když mu ňadra ouží city spasné. Ale jasněj stkví se nebe jasné, Věrností když srdce znícené Ženu krášlí láskou spojené – Tu duch pne se vzhůru z říše časné. To o Tobě mohu směle pravit: Blahý manžel, jemuž Bůh tě dal, Blahým se i váš plod může slavit. Když Tě tak zřím v kráse celé ženy: „Ej, blahého! zvolám, ideál Manželství všem za vzor postavený.“ 40
Lkání.
1.
Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím, Ani list se v olších nehýbal, Vánek jen se hravě kolíbal V kadeři mé hustým pod stromovím. Jedva že tam zemdlen želu hovím: Věnčen mákem bůh mne ulíbal, A co bdě jsem se prv mníti bál, V snu rty vinu k jejím korálovým. Procitna rozstírám ruce po Ní, Aniž jsem na své žalosti mněl; Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní. Adelíně, běda! hrana zvoní, A mých slzí zdroj již vyhořel; Kvělte za mne hory, doly pro Ni. 41 2.
Tam mne druh k radosti povzbuzuje: „Krásou (dí) vše Vesna nadala, Tamto vůni dýchá fiala, Tuto růže ňadra obnažuje; Posvátný leknín se rozvinuje – Příroda vše blahem opiala: Tváli jenby nezaplesala Duše, když vše znova obživuje? Zapomeň, neb odvyknout lze všemu, Bůh pro každou ránu stvořil mast!“ Družko nebes! rač odpustit jemu; On Tě neznal, krašších pasů květe! Na Tě myslit, tu on nezná slast – Já mnít na Tě budu přejda Lethe. 42 3.
Když juž, noci probdě teskné, ranní Královnu vycházet zpupně zřím, Taká Ona bylabyla, k sobě dím, Budila každého k radování. Vejš když plyne po nebeské pláni, Chtíc uzrati satby teplem svým: Zas tu krasavici vidět mním, Jak se k svému měla povolání. Nejbolněji západ slunce zírám; Tak i Ona zašlazašla, zavolám, A si horké z lící slzy stírám. A teď mluv, jak na Ni nepomyslit? Aniž nechci – nužť ať věčně lkám, Jestli jinak na Ni nelze myslit. 43 4.
Vnadná růže, nech se utrhnouti, Roztéká po které perla se, Rovná rtům, když v blahém úžase Směl jsem své rty k jejím přivinouti. Nezabudko, nech se k ní připnouti, Jejich božských očí obraze, Lilium, v své stkvělé okrase Hrdla sokem nebudeš víc slouti? Vonným propletu vás tymiánem, Stříbrozvonky, astrou, slzinky, Rozmarinou v spolku s majoránem. Taký vínek jednou mi splítejte; A až svadnu, švarné dívčinky Jasajíc mne k hrobu provázejte. 44 5.
Ondy – jak se mé rostoucí strasti Darmo menšit jala kytara; Odhodiv ji, vzal jsem Kollara, Zdárného zrozence naší vlasti. Ó jak duch můj nové čerpal slasti Co z medunky včela ze jara, RozváživRozváživ, jak vtipnost bujará To vše uměla do věnce klásti. Ve soustrasti pojím s Ním své city, Výš se rozkoší má ňadra dmou, Toho mi jen nelze pochopiti: Jak moh’ vynášet tak tuze Mínu. Aj, slyš! hlas jaký to nademnou – „Nediv se, on neznal Adelínu.“ 45 6.
„Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné Dívky neznáš krásou lesknoucí? V Slavii nenajdeš kvetoucí? Nezná Hellas Krásky vnadoplné?“ – Vzory uvádíte smrtedlné! Znáte onu Kyprem vládnoucí? Krašší nebyla, ven vyjdoucí, Opustivši moře stříbrovlné. Vy snad, bych Ji vyobrazilvyobrazil, chcete? Ne! Od nemožnosti ustanu Nenalezna podobenství v světě. Spojte, kde spatříte krásy všudevšude, V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů – A stát u vás Adelína bude. 46 7.
Žítbych musil leta velemnohá: Kdybych ducha krásu pěti chtěl! Blahýmby se jistě každý mněl, Kdoby částku z ní měl jen od – – Nenajde se ni pod nebem vloha, Kterouby se duch jí nebyl stkvěl, Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel, Všecko v lad uvesti kolkol moha. A ten anjel, božského pln klidu, Ten v mé srdce tuto milost vryl, Milost, které věčně nepozbydu. Anjel to byl, neb tam scházel v ráji, Tam od spoludružek volán byl: By pěl s nimi v elysejském háji.
47
Růže.
Bol truchlotěsný vadne, Tvář krášlí růměnec: Když pěje dívce ladné – Ctnou píseň mládenec. Kytaru miloladí, Kytaru všemilou; Jí z vydutin vyvádí Zvuk rukou umělou. A když o lásce zpívá, Hlas výše vyniká, Mráz libý ho prolívá, Řeč se mu zajíká. 48 I ona oči sklopí, Chtíc rajskou slzu skrýt, Ní růži v ňadrech skropí – Kýž možná růží být. Když strun se zvuk zpovolna Ve vzduchu potrácí, A blahost obapolná Řeč citu navrací: Tu pěvci dótklivému Svou děku panna vzdá, A za odplatu jemu – Z svých ňader růži dá. 49
Věneček.
Šel jsem k své děvence, Aj tu z kvítí Ona kolo věnce Počla víti. Vzala konvalinku, K růži dala, Lejčím fialinku K ní připiala. Vzala kvítí, listí Rozmanité; Vše ve věnec čistý Bylo svité. „Ke mně blíže sedni! Mně pravila, Na to sem pohledni, Co jsem vila. 50 Barva, patř! růžinky – Jest milosti; Barva fialinky – Jest věrnosti. Na kom se ten věnec Bude stkvíti, Ten jen můj mládenec Může býti!“ Na mne hlédla vřele Modrým okem: Já klek’ před ní směle Jedním skokem. „Nech, jsem zvolal, věnec Na mně stkvíti, Líno! Já mládenec Tvůj chci býti!“ Tvář jí plamenala Uzarděním, Věneček mi dala S políbením. 51 „Čistý jest co nebe! Z ust jevila, Miláčku pro tebe Jsem jej vila; Fialy spanilost Růži líbá, V obou věrná milost Se kolíbá! Nejen tobě kvítí Dám v tom svazku, I co z něho svítí: Věrnost, lásku!“ Pak jsme se objali V sladké době, Věčnou přisahali Milost sobě; „Věčně Tvá! Tvůj věčně!“ Jsme zvolali, Hodiny všetečně – – V tom cinkaly. 52 Vytrhly z krásného Mne ze snění – Slast předc cítím tvého Políbení. Sen to byl jen sice, Sen májový: Kéž mněmě těší více Sen takový! 53
Fatima. Baláda.
Rcete! Co to má tam býti? Jaký hlahol v draze zní? Co se má s tou dívkou díti, Co ten zástup vůkol ní? – Děva ta vnadného zření Rozhněvala Sultána, A teď za své provinění Mečem má být trestána. Ha! Tu stojí v kráse celé, Jakby ji byl kojil ráj, V tváři její lesklobělé Obrazí se celý máj; Oči se ve modru stkvějí, Ňadérka co padlý sníh, Vlasy líbají krk její Bělavých u prstencích. 54 Outrpnost tvář každou cloní, Ba i kat sám povzdychá, Z očí všech se slza roní – Ona jen své suché má. Oh! Teď lid se rozstupuje – Neb na hrdém černoni Soliman se přibližuje; Soudit jde – o běda jí! Kol se ticho rozestírá, Bázeň kolem panuje, Divoce dnes Sultán zírá – Neb mu smrt po boku jde. Jako vládce přísně mstivý K popravišti přijel dnes, Pohled druhdy milostivý Svůj dnes s sebou nepřines. „Musíš, Fatimo umříti – Praví tváří zkalenou; Já tě chtěl za ženu míti, A tys opovrhla mnou. 55 Ale milost má být tobě, Láskouli mněmě oblažíš, Zdali ne – v té umřeš době; Kate, co máš činitčinit, víš!“ Sultán na odpověd čeká; Fatima ku nebi zří Klidným vzhledem, na zem kleká, Hrdlo sněžné obnaží; Již se meč ve výšce svítí, An krev její píti má, Ach již kat chce hlavu stíti – „Zadrž!“ Sultán v tom volá. S úžasem naň všecko zírá, Uleknutí naději Klidnou náruč odevírá – Sultán hlídá vlídněji, A přes bledé líce jeho, Líce druhdy růženné, Kane z oka modravého Slza v době blažené. 56 „Tedy já jen – praví temně – Já mám být nešťastný jen? Otrok nejchudší z mé země Láskou dychá opojen; Vydobyl jsem rukou smělou Hradby města mnohého, Než jsem nemoh’ mocí celou Srdce dobyt žádného. Ba, že lehká věc to není, Přemoci se samého; Zdusit pomsty lichotění, Cíl jest ducha velkého. – Chci se o to pokusiti, Alah mi snad sílu dá! Fatimo! Máš milost míti, Odejdi – jsi svobodná.“ „Zdráv buď! – znějí zvučně hlasy – Zdráv buď Sultán k slávě nám! Soliman ží dlouhé časy – Neb on přemohl se sám.“ 57 A jak když se slunce zračí Skrze mračna hustá drát: Fatima skrz lid se tlačí, Jme se k Sultánovi brát. „Tys mne – kleknouc praví k němu – Obdaroval svobodou, Zas ji dávám pánu svému – Otrokyní chci být tvou. Dávno jsem tě tajně ctila, Tys mně se co Mahmud stkvěl, Proto jsem jen protivila Se, že jsi mne nutit chtěl. Ale bez nucení tobě Ráda, pane! život dám; Přijmi děvu věrnou k sobě, Srdce čisté – vše co mám!“ Sultán zdvíhá vzhůru si ji A ji tiskne v ňadra svá; Zpitý volá lid: „Ať žijí Soliman a Fatima!“ 58
Má vlast.
Touha svatásvatá, mou útrobu co blaží? Nytí tiché mémé, co znamená duše, Slastné z očí loudě slzy mně, Jenž schlazují mi oheň ve lících? Mocná to láska k vlasti! – Nevlídněli Rozprostře těsnost křídlo přes obličej, Oupěnlivost šept tvých ze hájů V snu opojí přemilostně vezdy. Mne již samotnost víc neděsí; nebo Cos objala mne, vzdy u tě octnu se, Růměnceli slast v tvář mi láká. Krásněji pleť mi krejí, co tě znám. 59
Línina slza.
Řekni, Líno krásná! jsili Anjel s nebes kůrů, čili Člověk pouhý, jako já? Nebo vlastnosti snad obě Sjednotila čárně v Tobě Veleslavná příroda?! Ať se jiní chlubí z toho: Že viděli králů mnoho, Že zírali světa lem; Jábych měl mít více soků – Neb v Tvém modrojasném oku Zřel jsem nebe, spolu zem. Když se v slze zrcadlilo Líny obojí: mně bylo, Bych se vrhnul k nohoum Jí, 60 Nevinnosti poctu konal – A pak u své Líny skonal Smrtí v světě nejsladší. Bylbych nektar myslil ssáti: Kdybych byl směl ulíbati Slzu z oka plynoucí; A přes líce Bohem zňaté V pobožnosti blahosvaté V ňadra její kanoucí. Slza druhdy sice chladí; Než Tvá zňala, ač mne vnadí – Zhoubný plápol v srdci mém; Has jej lásky vyjevením, Neb mne znič svým odepřením – Tebou pojít volný jsem. Stejné city semnou mášli: Lásky věncem mne okrášli, Vyznej nejpěknější cit; V čem Tvé srdce blaha hledá? Či to vnady Tobě nedá – Nebe dát, v něm šťastná být? 61 Arci ctitelů sbor jíti Vidím, slušný obdiv clíti Kráse s ctností snoubené: Vímť, že přijdou vzdělanější, VímVím, že najdeš bohatější – Věrnějšího ale ne. 62
Elegie u hrobu mých rodičů.
Dítě zde plakalo, zde lkát mládenci je slušno; Dítě co tu ztratilo, mládenec i zde hledá. Darmo hledá a nadarmo úpí – neslyší hroby nářky; Sotva že ach! bolné ozvěna opětuje. – Ó proč jsem nemohl poznat těch, jenž zrodili mne? Proč Bůh je v letech k sobě jarých povolal? Proč mně přáno není se kochat ze milosti synovské? PročProč, co jiným dáno, proč jen odepřeno mně? – Kol sebe patře vidím, jak dítky své přemilostně Objímá matka; zřím – a slzy mně kanou. Tam zas otec se synem rozmlouvaje, háje prochází S ním, když já chci mluvit, jít, běda! k rovci musím. Kdož v světě zakvílí a kdož zaplesá v světě semnou? Co, rcel jsem: „zaplesá?“ Můželi ten zaplesat, An přísnou je rukou losu drán, an všecky radosti Jen podlé názvu zná, žel komu za věno dán? – Než lkát nechci, že více není vás; věčně pokoj vám; Ba! radovat se budu, mou že nezříte bolest. 63
Rada.
Máti tvoje, Líno! měla Mou maminkou být; Neb můj otec, že se stkvěla Ctností, ji chtěl mít. To ti nikdý nedaruji, Žes ji vzala mi; A ač Tě nad vše miluji – Neodpustím Ti. Proto chci být advokátem, Matku mít musím; Kteří bránit chtí, – soud já těm Na krk zavěsím! Dobrého ze soudu mnoho Nelze pojíti – Raději poslechni toho, Kdo chce raditi. Víš co? Líno! – Tvoje máti Mouby mohla být; A víšvíš, jak to udělati? – Mne si musíš vzít. – 64
Ke jmeninám.
Co pak já, Adelíno! Tobě Mám dnes k Tvým jmenovinám přát? Nadarmo hlavu lámu sobě – Ach, nic mi nechce napadat! A co? – Chtělbych ti přáti zdraví stálost – Ty nemáš kdy nemocná být; Neb radost všude, ale žalost – Ve ctnosti byt nemůže mít. Chtělbych Ti Perú sklady přáti, Šat stkvostný, perlebych Ti přál, – Ó, Tebe zdobí sprosté šaty Víc nežli jinou zlata svál. Přálbych, by po Tvém milém boku Vzdy spokojenost kráčela – Ta si v tvém modrojasném oku Hned z mládi stánek stavěla. 65 Přálbych Ti ve všem požehnání – Při Tobě to věc zbytečná; Neb dobrota bez všeho přání Se vezdy sama žehnává. Přálbych edénské kralování, A Cherubínů blaženost – A – nechme takého želání, Na to za sto let času dost. Ach! Nic nemohu Tobě příti? – Předc jedno, Adelíno má! HleďHleď, jako jsi dnes, vezdy býti, Víc přítel věrný nežádá. Tak málo, cobych přál TiTi, vidím – Než tím vícvíc, cobych přál si sám; Víš co? – Veřejně říc’ se stydím, Až někdy Ti to pošeptám. 66
Ludvíce.
O lásce když Ludvíko zpíváš, Petrarky Lauru myslím zřít; Milosti touhu v ňadra vlíváš; Na odpor jak Ti těžko být! Cit bezejmenný mne blažívá, Celým se rozlívá tělem, A ve mně žádost tu plodívá: – Kýž jsem Ti víc než přítelem! Ale když – ó té slasti spasné – Pěním chválíváš přátelství, A ním oko Tvé modrojasné Roznícené slzou se stkví: MyslímMyslím, že Fébova zní lyra, Neb že stojím před anjelem, A prosba na rtou mých umírá: – Kýž jsem jenom Tvým přítelem! 67 Laditi chci dnes harfu sobě, Ladit hlasem liboznělým, A první píseň mou se Tobě Podat přátelskou osmělím; Pak bohyní ať líce zblednou Ve rouše ve stříbrobělém, Když uslyším z Tvých ust jen jednou: Mládenče! Tys mým přítelem. 68
Přátelství. (K F. H.)
Přátelství! anjelské plémě – Šťastný jsem, že mne blažíš! Božské city plodíš ve mně, Elysium tvoříš z země, Tíži strastí odlehčíš. Když Tvá líčka slast maluje, Když v tvém oku klid se stkví: Kdo jej zkálit se varuje, Kdo se srdečně raduje, Kdo, ó rci! než přátelství? S kým se můžeš honositi: „Co já vím, on také ví!?“ Kdo má s tebou stejné city, Komu můžeš vše svěřiti – Koho světí přátelství! 69 Z lásky – jenž ctných pudů máti – Posléz co se stane z ní? Posléz mdle jen počne pláti, Oheň lásky se obrátí – V svatostálé přátelství! Slzy přátelství vzdy stírá, Menší bol, an v srdci tkví; A když strast Ti ňadra svírá, Výš se vrší její míra – Podá oddech přátelství. Přátelství! nebeské plémě – Mně Tvé jméno sladce zní! Ať pod mnou se zboří země – Vichr bouří – ještě ke mně Pne se věrné přátelství! 70
Milost.
Mnímli na ten čas, an jí nesměle jsem Tiskl ručku milou, a též ona mně Slabě tiskla mou – přeblahotnou cítím Rozkoš Olympu! Kytka bělých ve ňadrech jí se třásla, Líce zápalu se rděly v posvátném Vesty, vůkol osvěcujíce kvítí Jasněji leskem. Ptáci kolem umlkli, jen zpěvem svým Chvíli tu slavila v trůnečku jívy: (Pod které já s ní) Filoméla v stejném Soucitu semnousemnou. V ňadra hlavu sklonivši má milosti Výjevy slyšela svatě, a anjel Náš svazek věrný vida, jej požehnal A sliby přijmul Čistě plynoucí z mých a mé děvenky Rtú, které klamu neznajíceneznajíce, v jedno Se spojíce, se z nenadání sladce K sobě přitiskly. 71
Můj zlatý věk.
Když jsem v loktech milých máti laskavé Ještě spával, Pomona když šatila sad lákavě, V něm si hrával: Tenkráte jsem šťastně žil; O, to věk můj zlatý byl. Když mi žádný kroky mé a jednání Nepočítal, Když na koni z dřeva jsem u výskání V poli lítal: Tenkráte jsem šťastně žil; O, to věk můj zlatý byl. Když jsem Fanky rusé vlasy, růžnou tvář Vychvaloval, A na ni ve škole přes svůj slabykář Pokukoval: Tenkráte jsem šťastně žil; O, to věk můj zlatý byl. 72 Přeběda mnemně, že teď každé vzdechnutí V ňadrech dusím, A že patře bolně v nebes klenutí Říci musím: Tenkrát jen jsem šťastně žil; Ach, to věk můj zlatý byl. 73
Přelka. (Romanca.)
Vlásky snědé, Líce bledé,bledé Dívka má; A tam přede Niti šedé, Mutně lká. Smutek nosí, Místo rosy Slzičky Kvítí rosí, O klid prosí Sudičky. Tvrdí ale, Příst že dále Nelze jí; 74 By, ždá stále, Vlákno zralé Přestřihly. Jilmy chvějí: Hoch že její V bitvě sní. V obličeji Barvy se jí Střídají. K jilmu sedne, K nebi vzhlédne – Víčka mne; Tvář jí bledne – Krev již ledne – Kácí se! – 75
Hádka.
– – – – – v ňadra sáhnu, Srdce vyrvu, na dvé rozlomím: Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně. Kollar.
Lína a já.
Lína. Kdybych vše ti uvěřila, Kochánku! to předc je lež, Že jsem tobě nad vše milá, Že mne samu miluješ. Proč se oko tvé zalívá, Když tě vedu v bujnou jař? Proč tvůj duch předc touhou nývá, Když tě nechám líbat tvář? – 76 Náruč má ti nedá vnady, HleHle, tvá láska uvadla; Jiná – ó té černé zrady! – Mně tvé srdce ukradla. Já. Líno, miluji Tě věrně! Jako že jsem věrný Čech; Lhát jsem neučil se v herně, Pročež pochybnosti nech. U tě duše rozkoš cítí, Slzotoky vylilbych: Když Tvé modré oko svítí Skrz oblaky slzí svých. Uhodlas, že i mimo Tě Jiná také tvoří slast; Ale kdo? – Hoch vyjeví Tě; Mimo miluji – svou vlast!! 77
Odchod.
Blankyt obešla Chmúra nevlídná, Když mi Saturnus K odchodu býval. Bolně políbiv Línu posledně, Ještě plnou mi V ručce třesoucí Číši přinesla. Já ale, by mně Zavdala, žádal. K rtúm přelahodným Číši přitiskla. Jí kvapem od rtú Nápoj odejmu, Jižť on u mých ust, Jižť v krvi mé vře! 78 Chutnal i sladce, Chutnal i hořce! Za zlata Indů Bych ho nedal předc – V něj slza padla Mé Adelíny. 79
Píseň myslivce.
Z jitra zorného ven vyjdu Brokovnici svou nesa, Jak do pasek trávných přijdu, Mutné srdce zaplesá. Tiše, divoce se loudím, Když zvěř plachou robit mám, Celý den po rolí bloudím, S milostí svou něžnou sám. Blednou sic mé líce venku, Když hvozd temnost zakrývá; Zpomena však na milenku – Srdce znova okřívá. Sličná jest, jak anjelové Se v své kráse malují, Slasti pramen – její rtové; V její očích Milek tkví. 80 Ztepilý tak útvor nese, Jak jej nosí Diana, Když po nebi plynouc, v lese Z doupat loudí stáda svá. Když mi příchozímu domů Vstříc s hubinkou chodívá, Večeř vlídně podá, k tomu Píseň českou zazpívá: Lovec měšťanům rád přeje Blaho mánskou zpěvohrou; Jeho dívka s citem pěje, Při ní lovci trudy mrou. 81
Jméno sestry mé.
Jméno sestry nápěv v sobě Líbezný má v každý čas, V něm se otec stkví již v hrobě, V něm zní spící máti hlas; Jméno sestry mně památku,památku Dá na otce – dá na matku. Otce hledámli sklíčený, Zřím ho v raném v oku tvém; Když po matky políbení Touhu cítím v srdci svém: Dím: Nemohlaby víc máti Mne, než sestra milovati! Sladkosladké sestry jméno Okres jest mých myšlínek! Když rodičů odepřeno – Přijmu sestrou svou za vděk. Díky předobrému Bohu, Že s ní radovat se mohu! 82 Jméno bratra budiž Tobě Hvězdou v mraku polární, Schylovat se v každé době Mají city sestry k ní; V jménu bratra má Ti pláti – Otec spící – spící máti. Dceřinyli jiskřit oči Zříš v otcovu objetí, OnaOna, jak když matku zočí, K srdci jejímu letí: Bratra tvého políbení Marné zažeň zakvílení. Jméno bratra zpěv souhlasný Budiž stále v uchu tvém; Nás važ oba řetěz řasný Lásky protkaný jmenem. Jméno sestry – bratra jméno Buď co rodičů nám ctěno. 83
Na Línina srnce.
Mně co ani není dopřáno, Toho ti, blažený srnečku! Vzdy do sita požívati lze. Nebo u Adelíny tobě Nezabraňuje býti žádný. Když u lesa lovec cvičen svá Tenata rozloží ze jitra, I se navracuje s kořistí: Skotačiti si u Ní směle smíš. A jak unaveným lahodné Přinese ona jídlo lovcům, I ty potravu přijmeš od Ní, Celuje ruce Jí hebounké. Hle! Veledivoký srnečku! Zmizela jak u Ní divost tvá? Tebe zlatovlasá děvenka Skrotila, a nyní jsi mírný. Skrotilať ona též jarost mou! – Byloliby divu, kdybych teď Zdivočel, ode Ní jsa loučen? 84
Jeskyně. Josefíně.
V přírody tam velekrásné Nejtajnější svatyni Vím já oudolíčko řásné, A uprostřed jeskyni; Tam se čeří klidu žídlo, Tam nebydlí svodný klam, Přátelství tam má své sídlo – Josefíno, pojďme tam! Rci, zda chceš pobožnou býti Poustennicí, dívko má? I já tam chci s Tebou jíti, Poustenníkem budu já. Však já tam dva stánky ladné Pro nás oba vyhledám, Mají jako ráj být vnadné – Josefíno, pojďme tam! 85 V stříšně mechem obalené Bude zvonek viseti, Klekání tam budu denně A poledne zvoniti. A na obrostlém pahorci Bude státi malý chrám, Tam se budem modlit k Tvorci – Josefíno, pojďme tam! Anjelé tam kůropění S naším zpěvem spolčejí, Tam dlí pravé zotavení, Láska plá tam čistěji. Vejš tam budeš přesvědčená, Ctnost že není žádný mam, Nebudeš tam pomluvená – Josefíno, pojďme tam! Když po modlitbě po vroucí Knihu žalmů zavřeme, Do zahrádky milotkvoucímilostkvoucí Ke své práci půjdeme. 86 Netřeba nám mnoho míti; Neb dá pilnost stravu nám: Já chci kopat, a ty plíti – Josefíno, pojďme tam! Všecko budem konat spolu, Celý den si pomáhat, A když slavík píseň bolu Večír počne štěhotat: Vkradu se pod Tvé okénko, „Dobrou noc!“ Ti zazpívám, „Dobrou noc, má Milostenko!“ – Josefíno, pojďme tam! A když duše má se z těla K Stvořiteli vyvine, Jak když záře žertvy stkvělá V modrojasnu rozplyne: Ví mně věnec z rozmaríny, Již jsem s Tebou vsadil sám, Věnčen rukou Josefíny?! – Josefíno, pojďme tam! 87
Jeskyně. Ludovíce.
Líbí, Ludovíko milá! Má se tobě jeskyně? Rádaby jsi tam v té byla, O níž jsem pěl, krajině? – SlyšSlyš, jak šumně plyne řeka, Již povějky krásí loď, Josefína na nás čeká – Ludovíko, s námi pojď! Rychle obtoč kvítím spánky, Já se k veslu postavím; Arci jsou tam dva jen stánky – Třetí ale vystavím. S hrdla sněžného svůj pásek, S těla světské šaty shoď; Vrtkavé je štěstí lásek – Ludovíko, s námi pojď! 88 Zříš tam v modru báň se stkvíti? Tam vzdy oheň Vesty plá, V modlitbě tam budem dlíti – Josefína, ty a já. V černé roucho oblečená Budeš slouti Boží choť, Vůkol od rolníků ctěná – Ludovíko, s námi pojď! Celý rok tam růže kvetou, Obrazové lící Tvých; Tam se vínky ctnosti pletou,pletou Rukou děvčat nevinných. Mníš snad na milosti vnady? Jen tu vášeň hrdě skroť! Přátelství jen nezná zrady; Ludovíko, s námi pojď! Rychle, rychle podej rámě, Dlouho nerozmejšlej se! Pevně co na bratra na mne Ti se spolehnouti lze. 89 Josefína dráhou pestrou Života Tě doprovoď; Věř, že její budeš sestrou – Ludovíko, s námi pojď! Večír někdy Filomély Dumy budem slúchati, Někdy vroucně k Stvořiteli Ze žaltáře zpívati. Patříš na svět zpátky bolně? Všecku svoji sílu sroť; Tam oddechneš sobě volně – Ludovíko, s námi pojď! Žíti jako Cherubové V svatém budem pokoji; Čistí budou naši snové, Jako voda ve zdroji. A nit až mně Sudka ztenčí, Charona připluje loď: Která zbude, ji ověnčí – Ludovíko, s námi pojď! 90
Jiřík.
Jaká mne holka ráda má: Neřeknu žádnému; Zalíbila, mně jak se zdá, By hned se každému. A pak, kdyby mně svedli ji, Jiříkby umřel snad! Ó ať to žádný jen neví – Že mám Barunku rad. Co charpa očko modravé, Tvářinky jako krev, A pysky růžné, lákavé – Nemáť jich na sta děv. Krček bělý co mléko jest, A vlásky přisnědlé. BarunkaBarunka, věřte mou na čestčest, Kochá samotna mne. 91 Ach! Teď tomu jsem smutný dal! Já popsal děvče své; Jestli mne někdo poslouchal, Tak hned k ní poběhne. Než já k vratům se postavím, A k ní bude kdo chtít: No! jej nevhodně pozdravím – Musí zas po svých jít. 92
Píseň zahradníka.
Můžli co krásného býti, Jako jest zahrádka má? Kdo tak čistou rozkoš cítí, Jako tu zahradník já? Jarobujných stromů vůně Ambrová zde zavívá, Slavík zde ve Flory lůně Sladký nápěv vylívá. Rozkošeplodné Charitky Přírodu zde věncují, Věterkové mladé kvítky Dechem lehkým celují. Zde jsem děvu ušlechtilou V jaré zočil plnosti, Milostí k ní planu čilou – Ach snad – marnou milostí. 93 Zde tvá láska, dívko krásná! Obraznost mou plnívá: Jak když zoře slunce jasná Všecko k blahu ladívá. Z růže rty, a zrůst milostný Lilia, tvář – květný mák; Hrdlo co leknín bělostný, Očka hanbící modrák. Jasně leskne se Tvůj vrytý Obraz věrném v srdci mém; Kéž ti možná vzbudit city, V kterýchž blahoslaven jsem! Radost věnce své v tom světě Pro mne vila přeskrovně; Nech ať z lásky tvé vykvete – Nejkrásnější kvítek mně. 94
Hrob.
Co, druhu! sen? Rci, mám mu věřit? Ním los svůj měřit? To řekni jen – Co sen? V hrobě tmavém černě oblečený, Spal jsem ondy těžký, věčný sen, Rozmarinou v čelo ověnčený, Kvítím kolem pestře obložen; Žalmy slyšel jsem u hrobu pěti; Ruka knězova jej žehnala; Pak jsem viděl odtud všecko spěti – Adelína jenom ostala. Klečící tam na mém hrobě novém, S vroucností se za mne modlila, Slza velká v oku oblakovém K nebesům o těchu prosila. 95 Pak se zdvihla, jaksi posilněná, Rovnala zem hrobní prstami, Vyvolených září osloněná Zasívala hrob můj růžemi. Aj hned kvetly na něm růže bílé; Jedna se jen vzhůru červená, Osvěcuje všecky růže mile, V hrobní soše slova plamenná: „Jinoch tenby povstal, nepřející Mocnost jehož v rov ten uvrhla: Kdyby dívka jeho milující Růži červenou ztad utrhla.“ Služby Boží se již dokonaly, Z chrámu četný panen sbor jít zřím, Předsevzetím blahahojným plály, Ctnost vzdy milovati, líce jim; Smutně okolo šly hrobu mého, Každá slzami jej rosila, A utrhši bílou růži z něho Ní si svá ňaderka zdobila. 96 Všecky odšly! – Ouzkostně se vinu V hrobě, zbaven vešké naděje, A v tom kráčeti zřím Adelínu, Zřím, a srdce znova okřeje. Kleknouc červené po růži sáhne – Já si smrtelný pot utírám – V tom Ji kdosi pryč od rovce táhne – Růže kvete – a já umírám. Co, druhu! sen? Rci, mám mu věřit? Ním los svůj měřit? To řekni jen – Co sen? 97
Já k malíři.
Venku, malíři! mi sídlo, Jakbych ho přál si, maluj; Vedle živé v chladu žídlo – Zdroj to je nápoje můj. Síň byla tamby povolná, Strážby u ní psi měli, Chlívek a mlátek a kolna Dvůrby kolem hradily. Záze zahrádku mi ladnou S kvítky peřestě maluj: Kde bzučivé včely mladnou, K oulu nesou květu duj. Rdítiby tam se jablíčka, Švestky modratby měly, Tamby hrdélka slavíčka, Tamby četačky pěly. 98 Dál malovat mi lesíček Na chlumu nezapomeň: Kde škube trávu zajíček, Srnka chrúpá kde lupen. Mudřeny kamby oliva S Zevsa dubem košila, Tváři prochlad doma rýva V parnu milýby dala. A traty kol domu řásné, Sad malovat pamatuj; Všecko by již bylo krásné – Družku takou vymaluj: Očko modré, a linoucí V ňadra se vlásky co len, Krk labutí a planoucí Líčka, mladý jako den. Ctnostně maluj ji, malíři! Jak je umem zdobená; Jak naše láska se šíří – Láska nezáviděná. 99 Tambych, ó slasti! sluníčko V rozkoši pozdravoval! Za takové staveníčko Bych vše, malíři! ti dal. 100
Lazebník.
Ondy náš pan zprávec chtěl, Abych k němu hupky šel – Neb již hrozné fousy měl. Ostřím lazebnický meč, Spěchám k němu, bledá seč Shání hbitě fousy préč. „Kýž ho kat na kolo vpne!“ (Zprávec kleje zadupne) „Vždyť celého odře mne.“ Hloupý zprávec náš není, Ani chvílku bez klení Nechce snášeti dření. Můželi to jinak být? Než že sedlák musí klít – Když ho celý rok chce dřít. 101
Zastaveníčko.
Slyš,Slyš kytaru, milenko! Zde stojí věrný hoch; Odevři své okénko, Bych uvidět Tě moh’. Zem prahnoucí schlazuje Bleďounký měsíček, Se jasně obrazuje V stříbrný rybníček. A dráhy ticho kreje, Zefyrek v lípě hrá, Kde Filoméla pěje – S ní jinoch tvůj žehrá. Zde se radostí třese, K své kytaře zpívá – Až v blizounkém mu lese Ohlas se ozívá. 102 Ach, spanilá dívenko! Slyš lásky věrné hlas: Odevři své okénko, Mne polib a – spí zas. Líno má! Usni mile, Co v lůžko lehneš jen; Ti v spaní noční chvíle Osladiž o mně sen. 103
Dívka truchlící.
Holubinko sněžná! Tebe láska něžná Vnadí, Podletí k milosti Tebe a k radosti Ladí. Sama já se soužím, Po miláčku toužím V křoví; Žijeť on ve slastech – Kdo mu mých o strastech Poví? Hochu! Snad ti lící Ušlo mých hořící Rdění? – Nebo nechceš mému Rozumět žhavému Zření? 104 Vyjevit proč brání Mravy dívce plání Směle? Nucená proč krýti Děva jest, co cítí Vřele? Holubinko mému Zapoleť k milému Honem! Že se, řekni, souží A že Léna touží – Po něm. 105
Bratr sestře. (Když mne Růženka B*. z V*. bratrem nazvala.)
Slyším slavíkovo pění? Či to píseň Serafa? Ó snad žádný klam to není – Že Růženka sestra má. Má je sestra, nebo ke mně Sama „bratře“ pravila; „Sestro!“ Já jsem zvolal temně – Hruď mou rozkoš prolila. V srdci mém tak bylo volno, Žebych jej byl darem dal; A při tom předc jaksi bolno, Žebych hned byl zaplakal. Kdo nad mne je blaženější? – Žádný říc’ nemůže: „Já!“ Nebo dívka nejctnostnější Mne za bratra zvolila. 106 Bratrem Tobě věrným budu, Ty cit sestry v sobě vzbuď, Tvé žalosti, Tvému trudu Ulevit, má snáha buď. Zhynulo radosti símě Hned z mládi oběma nám: Nuž tak nesme svoje břímě, Až nám uleví Bůh sám. Snad dřív nežli Tvého zhasne Žití,Žití svit, Růženko! můj: Pak u Otce v říši spasné Na tě počká – bratr Tvůj. 107
Na Ni.
Tys co růže v máji krásná, Dobrá jako Seraf sám, MajestatnáMajestatná, jak když jasná Stkví se slunce zoře nám – A divná věc, Já plaču předc. Když zřím obraz svůj v tvých očí Modrém zrcadle se stkvít, Kvapem krev v mé líce kročí, Tempe Řeků myslím zřít – Aj, divná věc, Já plaču předc. V pobožnosti k Bohu státi Když Tě vidím v kostele: Když se na Tě usmívati Patřím libě anjele – Hle, divná věc, Já plaču předc. 108 Plaču a vzdy plakat budu, Až rozplynu lítostí; Jiným k radosti – mně k trudu Krásná jsi a k žalosti – Divnáli věc, Že plaču předc? – 109
Mé předsevzetí.
To nemohu věru pochopiti, Co má Lína chce; Nic jí nelze dobře učiniti, Vzdycky kárá mne. Ondyno jsem ji za liliovou Drže ručinku, Políbení vtisk’ na korálovou Její hubinku. Tu se na mne hrozně zamračila, Celý zbledl jsem; Rozhorlená od mne odskočila, Zvouc mne zlodějem. Zlodějů nadávat sobě nedám, Neb čest v těle mám, Její hubičkuhubičku, až se s ní shledám – Zas jí zpátky dám. 110
Koleda.
Pro koledu k Tobě spěji, Ořechy bys dala, pěji, Dej mi jablíčka; Sněhu stříbro střechy kreje, Vyjdi ven, ať mne zahřeje Sladká hubička – Tvoje hubička. Nehněvám se na Tě více, Že jsi polila mně líce, Jak jsem orat jel; Vždyť pak jsi mi předce přála, Neb jsi hnětynku mně dala: Abych křepčit šel – S tebou k tanci šel. Dášli, holko! mně koledu, V masopustu Tě povedu Tam, kde hudba zní; 111 Pentli koupím Ti o pouti, Tílko Tvé ní chci opnouti: By srdéčko vzdy – Tvé zůstalo mi. Jestli na znamení lásky V křídle přineseš pomlásky, Až se zmladí jař; Chci Ti věnovat pro svátek Velký a tak pěkný šátek, Jako sličná tvář – Tvá růženná tvář. Pro koledu k Tobě spěji, Ořechy bys dala, pěji, Dej mi jablíčka; Sněhu stříbro střechy kreje, Vyjdi ven, ať mne zahřeje Sladká hubička – Tvoje hubička. 112
Růženka. Baláda.
„Smilujte, pro Boha jediného! Smilujte se s chorým otcem mým, Smilujte nad šedinami jeho, Sama, co vám dlužen, zaplatím; Dnem i nocí budu pracovati, Jen mi hleďte malou lhůtu dáti!“ Růženka tak zprávce prosila, U nohou mu slzy cedila. „Hle, jak pěkně pokora ti sluší! Dí k ní vilný lichvář s ousměchem, Když já – pociť, jak mé bylo duši, – Darmo se tvé kráse kořil jsem; 113 Ale vše chci tobě odpustiti, Chcešli lásce mé po vůli býti; Jestli ale ne – nuž tedy věz – Posléz spal tvůj otec v chyši dnes.“ „Jestli, otče! jinak přáno není, (Děva lkala) bych ti pomohla, Než skrz strašné panny zneuctění – Bůh ti přispěj – dcera nemohla!“ S pozůstatkem síly své se zvedla, Opovržně na chlipníka hlédla, A ku chatrči krok její spěl, Nemocný kde otec umdlen sněl. Lidé neměli s ním outrpnosti, Ji s ním spaní, klid mu daje, má: Konejší ho v svaté pokojnosti, Když se zatím o čest dcery hrá; Ona k nebesům své ruce pnula, Aby jimi k smilování hnula; Slzí proud bolesti ulevil – V tom se její otec probudil. 114 Jak při lesklém slunce vyřítění Pošmourný se rozepláší mrak: Při otcovu milostivém zření Dceřina tvář zjasnila se tak; Kvapem dusí těsné povzdechnutí, Ustka bledá k usmívání nutí, Když ji otec vroucně obejme, Tvář jí hladě, tak se mluvit jme: „Bylas dceruško u věřitele? Byl on tvojí prosbou obměkčen? Nu? Ty mlčíš? – Mluv jen, milá, směle! Já na nejhorší jsem připraven.“ „K čemu nadějibych marnou lhala?! Růženka ve hořkém želu štkala; Ještě dnes musíme ze domu – Lečbych splnila výmínku mu.“ „Všecko, všecko! – zní hlas kmeta mdlého – Jen když ještě déle počká dluh, Zapravit že budem moci jeho, Dá nám nové síly jistě Bůh; 115 Teď jest aspoň na čas spomoženo – Nevíš ani, dobrá ty Růženo! Jakby z tohoto mně stavení Lítostivé bylo loučení!“loučení! Zde v té chaloupce se slunce zlaté Ponejprv na mne zasmálo; V té chaloupce srdce city svaté Lásky nejšťastnější seznalo; Zde mi máti tvá dny osladila; Zde mne tebou otcem učinila; Vydechla zde čistou duši svou; Zde tys byla mojí podporou.“ „Probůh! – dcera mu do řeči padla – Probůh! Nekojte se plachým snem, Naděje nám letorost již zvadla!“ „Zvadla!? – praví stařec s úžasem – Aj, zlá Růženko! jak jsi mne lekla! Že chce zprávce čekat, prvés řekla, Výmínku když jednu vyplním; Jakou, tedy mluv, ať osud vím!“ 116 „Slyšte, jakou dluh chce čekat cenou, A netraťte ducha přítomnost! – Vece, tvář si krejíc uzarděnou – Slyšte a se zhrozte – chce mou ctnost!“ Ohromený zvolá kmet: „Ne, dítě, Bůh od také hany zachrání tě; Nedopustí, aby stáří mé Nepravostí bylo zprzněné. Nuže, tedy z chaloupky mne neste, Blahé minulosti svědkyně; S Bohem zahrádko! Se louče dnes tě S okem mokrým spatřím posledně.“ A již v očích se mu slzy stkvějí, S těmi dceřiny se pomísejí; Usta umlkly, jen temné ach – Ohlas budí v chyše dutinách! „O že mudrcovu nemám hlavu! Bědovala něžná Růžena, Prostředekbych najít byla v stavu, Jehož hledám bolem sklíčená. 117 Ale předce ještě nechci zoufat, Vždyť mám přátely, v ty budu doufat; Přispějíť, když vše jim vyjevím.“ Vyvinouc se otci – spěchá k ním! – Růženko! Jaks špatně v světě zběhlá! Bohat kdo, má přátel přemnoho; Chudoba na koho si ulehla – Nepodrží ani jednoho. A tak se jí také veskrz dělo: Nejvíce se před ní uzavřelo; Někteří ji politovali, Jiní, hanba! ani neznali. Horkých slzí tok jí kalil líce, Lkajíc klesla umdlená na zem: „Tedy žádná pomoc v světě více! – Běda, že jen slabá dívka jsem! Kéžbych silným jinochem se stala – Ještě dnesbych se na vojnu dala, Mzdubych dostala od vrchníka, A s ní zaplatila vilníka.“ 118 Jak když síň se osvěcuje bleskem, Kterou prv tma černá objala: Takto její mysl temnou steskem Plamenná myšlénka projela; „Díky! volá k nebi blankytnému, Teď jest spomoženo otci mému!“ V moři čisté slasti plesala, A do komnaty své spěchala. Vlasy bělé, líbající paty, Vlastní ruka musí ostříhat, A pak hodlá bratra svého šaty – An nedávno zemřel – na se brát; V mužského tak rychle přetvořená Kvapí k městu; celá unavená V bráně bázlivým se hlasem ptá: Vojenský kde vrchník ostává? – Již se k jeho domu přibližuje – Již se třesouc béře za dvéře – Strachem její srdce poskakuje – Leká se – dlí – již již odevře. 119 Nesměle blíž kráčí k vrchníkovi: „Nechtělbyste, temnými dí slovy, Nechtělbyste mne ku tému vzít? Rádbych, pane! chtěl vojákem být.“ Oči sklopíc s kloboukem si hrala. Vrchník vstana, kročí blíže k ní. Ona zbledla, hned zas zčervenala – Když on ostrým měřil okem ji; Hlas již jemný mu byl podezřelý. A jak užasl, když útvor celý Ženský v jinochovi znamenal! Příčinuby toho rád byl znal. – „Vojákem ty mládenče chceš býti? Vždyť pak jako děvče slabý jsi; Kdybys v boji děla slyšel hřmíti, Duše tvá se celá uděsí.“ Vrchník řka, od ní se odvracuje. Růženka předc prosbu opětuje: „Vždyť já, pane! ještě mladý jsem, A silnější budu každým dnem.“ 120 „Byťby ti to chtěl i prohlédnouti, Vrchník dí, nemohu, hochu můj! V pevnosti se nelze ani hnouti, Setniny již mají počet svůj.“ V zoufalství mu ona k nohoum padá: „Smilujte se! – úpěnlivě žádá – Nechceteli pro mne samého, Alespoň pro otce šedého. Tedy ouzkost celou vyslechněte, Zasloužíli politování. Jistě že se nad mnou ustrnete! – Lichvář otce z chyše vyhání, Jestli že dluh jemu nezaplatí, Dříve než se slunce za vrch ztratí; Kdyby otec nebyl znemocněl, Jižby peníze byl dávno měl.“ Lásku takou vidím vylákati Slzu z oka bojovníkova; „Nuž! jí praví, má se po tvém státi; Zaplať každý dluh, co otec má.“ 121 Tiskna jí do ruky spěšně zlato. „Nyní nelze děkovat mi za to! Ona dí, až otce potěším, Pak se věrností vám zavděčím.“ Pryč je! – K domovu jest její spění; Cesta se jí pořád delší zdá; Nemůže se dočkat okamžení, V němž peníze otec uhlídá. K otci přijdouc, zlato v klín mu hází: „Otče! volá, zde pomoc přichází!“ Než on zkaliv jasnou tvářnost svou, Odmrštil od sebe dceru ctnou. „Sebes i mne, mluví, zneuctila, Varuj a s mých očí se hned kliď! Ty jsi neřestí se zohavila – Plít na tebe bude vešken lid.“ „Zadrž starče!starče!“ – vrchník rychle praví, An pozadu byv, před ně se staví – „Dceř tak ctnosti plnou, jako tvá, Nekojila matka nižádná. 122 Jen pro tě oblékla mužské šaty, Vojákem pro tebe chtěla být; A ty ji chceš za to kletbu dáti? Zlato vem; o ni chci péči mít. –mít. –“ „Ne, o zlato otec nestojítě, Volá kmet, vem je a nech mi dítě; Kdo má takou dceru jako já – Ten bohatstvím pravým oplývá.“ 123
Vztrh.
Když mezi družkami stojí v nedělním Rouše má Adelína, mi přichází Tak, jako když růže jiných dle kvítků Vnadně vyniká. Ňadra jakýsi neznámý mně plápol Mile rozpaluje – plesám kolem se Pyšně patře, všech že ze krás jenom Ji Sobě volil jsem. Když ale Ji v domácnosti vidívám V nedbalkách u tiché majestatnosti: Něžnou i předčí violinku ve své Okrase tajné. Ó, v tu dobu spatřit nebes Milostku Mním, jazyk očár blahý mi víže Můj, že šťastný jsem; Genius mi šepce: Že zvolila mne. 124
Vyhrožování.
Počkej! žes tak hrdá byla, Budeš pykat, holka milá! Počkej! co já na tě vím: Rozbroj, krádeř, vražda, poranění, Ba i žhářství jsou tvá přečinění – Právům tebe vydám hrdelním. Když mi prv kdo povídával Cos o lásce, jsem se smával, Maje srdce svobodné; Ale ty svou tichou nevinností, Krásou těla, a svou laskavostí – Ranila jsi ondy srdce mé. Jak má ruka v našem sadě Tvoje líce jaromladé Tam pod švestkou hladila; 125 Očko modré Tvé jsi na mne zvedla, A tak nějaks divně na mne hlédla – Že v mně zbouření jsi ztropila. Dokud jsem Tě rád nemíval, Všude rád jsem viděn býval; Dívky kde – tu já u nich; Ale co jsme spolu byli v háji, Holky si mne více nevšímají – Ti jsi ukradla mi lásku jich. Klidně plynuli mně dnové, I mně byli lehcí snové, Prv mne radost věnčila; Ale ty svým lstivým upejpáním, Stálým bolestí mých vysmíváním – Spokojenost mou jsi zvraždila. Předcbych ještě nechal všeho, Kdybys míru trestu svého Žhářstvím nedoplnila; Ale Ty svým milostivým zřením, A jen jediným svým políbením – Oheňs ve mně jakýs znítila. 126 Nelze Kriminál uprosit, Pouta, hleď! již musíš nosit; Raděj pouta Milka nes. Než chci mlčet, když mně lásku dáti Slíbíš, a tak Hymen Ti obrátí Drnkot řetězů v radostný ples. 127
Píseň na ledu.
Na led vesele si popilte, ó bratří! Neb stříbrný již Vltavu kryje most; Na led! nebo tak se ve zimě to patří, Led zas brzi uplyne nám i radost. Což dráha nedá vnady vám ledu hladká? VěřímVěřím, že lahodně do ust plyne med, I známo mi jest, že hubinka je sladká – Než vnadněji rýti nohou v letu led. Na led! – Nuž opusťte teplé chutě síně, Tam nechte se hřít u kamen žen a děv; Zanechte jiným tam okřáti při víně, O, nám na ledu hraje bujněji krev. Než kdož jako já v studeném bytu dlívá, Kde mráz a zima stromy v okna sejí; Pospěj si na led, neb on oudy zahřívá – A tam se topí beze dřev rychleji. 128 Na led, komu děvče přeje v světě ladné, Posaď ho na sáňky a pak hbitě jeď; Kluzkém na zrcadle děva proč upadne? O jistě vyjít že bojí se na led. – Na led vesele si popilte, ó bratří! Neb stříbrný již Vltavu kryje most. Na led! Nebo tak se ve zimě to patří; Led zas brzi uplyne, nám i radost. 129
Čáp.
V stráni Kačenka seděla; U ní seděl Janeček. Ona dolů s hlavy vzala – Zelený svůj věneček. „O, jak krásný věnec tento!“ Janeček jí povídal; „Všeckobych ti, má Kačenko! Všeckobych ti za něj dal.“ Nechtěla Kačenka ale Věnec zelený mu dát, Chvílku mu jen dovolila – Dovolila s ním si hrát. Janeček byl pln radosti, S jejím věnečkem si hrál, Ale, ach! než se nadáli – Čáp přiletěl – věnec vzal. – 130 Tu Kačenka zaplakala, Zaplakal i Janeček; Po čápu se ozírali, Čáp byl pryč, s ním – Janeček. A Kačence bledly líce, Veselá víc nebyla; Neměla víc svého věnce, Ve stráň plakat chodila. Sama ale samotinká Tam pod jedlí seděla; Janeček k ní nechodil víc. S čím hrát? – Věnce neměla. – 131
Libín na Miru.
Kdes spokojenosti má, Jenž mou pout jsi zlatila? Kde tě najdu, božský květe? O zde ne – snad v jiném světě. Spolky tvář nerůží mně; Sám, ach! bloudím truchlivě; Mi od které poklid vzatý – Nazpět mně ho nechce dáti. Já ti přeji, nech si jej, Lzeli? – Hodnějšímu dej! MněMě teď baví milka jiná, Stálý klid dá – Proserpina. 132
Pastva.
„Ať žene pásti Hanynka, By hodně mnoho nadojila!“ Tak volala má maminka. A jak to jenom promluvila, Odvázala jsem kravičky, Do husté hnala travičky. Již hora slunce zakryla, A já jsem předce ještě pásla; Rosinka kvítí perlila, Tu semnou zima trochu třásla; V tom jsem Ho zhlédla k sobě jít – Hned počalo mně horko být. Šel ke mně, jehož ráda mám, Než říci to mu předc se stydím; Co dělá? vzdy se tajně ptám, Když jeden den ho jen nevidím. Předc když jsem Ho dnes viděla – Že spím, jsem se mu stavěla. 133 Jak ke mně přišel, zůstal stát, A potom vedlé mne si klekl; Již v ouzkosti jsem chtěla vstát – V tom k sobě on ta slova řekl: „O, krásněj žádná růžinka Nekvete než má Hanynka.“ Pak si na vonnou louku sed’. Slyšela jsem Ho jemně vzdychat; Z pestrého kvítí věnec plet’; Já jsem se bála nahlas dýchat; A jak mně bylo nesmělo – Když mi dal věnec na čelo. Najednou ale tichý byl; Že nespím, bych již byla řekla. V tom ale mne – ach – políbil. Ó, jak jsem přehrozně se lekla! Kdybych jen byla nespala – Bylabych ho pokárala. 134
Na zefyra.
Věj zefyrečku, Věj lučinou, Snad tu dívečku Znáš mně milou! Jí nes odemne Pozdravení, ŘekniŘekni, že jemně Nyji po ní. Spíli – Marinku Mou neprobuď; Vtiskna hubinku, Spěj odetud. Ty se měsíčku Ve mrak obal, Bys ji ze sníčku Nevytrhal. 135 Vedlé okénka Jestli sedí, Jestli do venka Smutně hledí: Ó, tu měsínku Zjasni se sám, Zjasni Marinku, Zjasni ji tam. Zdaž do tichého Žídla patří, Ať si Milého – Mne v něm uzří. Věj zefyrečku, Věj lučinou, Věj na dívečku Mou spanilou! 136
Panna Anna.
Já jen skrovňounkou zahrádku S kvítím rozmanitým mám; Pročež kytky na památku Přátelům jen milým dám. Předsevzal jsem si pro Annu, Drahocennou starou pannu, Nejstkvostnější kvítky vzít, A je v ladný věnec svít. – Velké oči Lada měla, Milostně ji krášlily; Z malých ust řeč libě zněla, Slavíci s ní sočili. A hle! – V Anny oblíčeji Obě krasoty se smějí, Že je převrácené má – To snad mnoho nedělá? 137 Praví se sic: „Její rtové Fousem že jsou oděni;“ Proč pak mají jen mužové Fousy mít, proč ne ženy? – Bachus nelze víc se stkvíti, (Ne že umí notně píti, Ne pro břicha výtečnost;) Jen pro její výmluvnost. Proto jen, že chyby žádné Život její nekalí, Křehýčké když děvče padne, Kletbu na ni uvalí; Arci ty že pomstou zňaté Nectíc Anny mravy svaté Uštipačným hlasem dí: – „Slepice zanášejí!“ Černější na utrhání Nikdy lež nezpomněla; Proto snad, že z nenadání Z domova pryč odjela? – 138 Nemoc těžkou předzvídala, Proto se do města brala; Kdyby u nás Doktor byl – Bylby ji byl domov kryl. Rce: „Kdo světu věří, bloudí, Nic v něm není dobrého!“ Nemyslete, že tu soudí Z sebe snad na jiného. Kdyby byla v jarním květu, Třebas oddala se světu – Lepost mravů příkladná Nyní na vše roušku dá. V ní všech ctností plamen hoří, Zvláštně božská pokora; Proto, kdo se jí nekoří, Náramně naň krákorá; Každý den jde do – – – „By noviny uslyšela?!“ – Nehyzdí jí chtivost, klam – Jde, by rozjímala tam. 139 Všecky chybychyby, co zaslechne, Hledí k výstraze roznest; V haně proto neoddechne – By se jasněj vznesla čest. Že ze svého půl přivtělí K neřestem, to moudrost velí – By ve věčší ošklivost Uvedla vši nepravost! Dí: „že byli ženichové Často láskou k ní jati;“ Tu že nelhou její rtové, Každý musí vyznati; Mužům není nic tak milé, Hospodářství co spanilé, Anna že mu rozumí – Truhla s stříbrem vyjeví. Vady všickni mužští měli, Proto nechtěla se vdát; Ale ne – že ji nechtěli, Naučíce se ji znát. 140 Jak na slabost mužskou hlédla – Outličká jí tvář hned zbledla, Zlou se schválně stavěla – By se jich jen zprostila. Přísnou ctností ozdobená, Nepřátel má celý sbor; By nebyla otrávena, Velmi musí dát pozor; Nevěří žádnému lehce, Proto doma jísti nechce, K příteli, jejž dobře zná – Ráda se pozvati dá. Hojně s ourokem mu platí, Že ji nechá darmo jíst: Neb ho učí lidi znáti, Nemusí noviny číst. Všecky tajnosti jí samé Z kraje celého jsou známé, Zvěstovatel, Noviny – Čárně se v ní spojily. 141 Lidé sice povídají: „Že ty ještě pomlouvá, Co se jí najísti dají.“ Když jen pravdu povídá, Že, ač hrůza peněz vyjde, Předc jen leccos na stůl přijde, Omáčka že chut nemá – Což je pravda pomluva? Proto, lidé že v neštěstí K ctnosti se utíkají, Když je bída tepe pěstí, Libě zardí tvář se jí. Chudým nedá nic jiného – Než kus chleba plesnivého, By se bídní nestali – Kdyžby dobré poznali. Haní ji, že soudků mnoho Kořalky prý vypije; Člověk když – to máte z toho – Fabriky podporuje! 142 Pro ni jest to nápoj pravý; Neb k jejímu slouží zdraví, Choré oudy zahřeje, Anna znova okřeje. Pročež jsem si po vše časy Umínil jí věnce vít; Jí ku poctě vzdy mé hlasy Souhlasně jí budou znít. Tupte jazyci ji hadí, Předc ji duše krása vnadí; Dokud v žílách teče krev – Můj ji chválí slavozpěv. 143
Lovec. (Romance.)
V boru lovec často bloudil, Často bloudil zmateně, Vezdy se do houští vloudil, A pak zpíval, když se vloudil V houště strašně vzdálené. Než sám v houště nechodíval, Ne, tam nechodíval sám; Všude sebou zbraň nosíval, Vesel byl, že ji nosíval, Bez ní nechodil nikam. Z domova vzdy smutný vyšel, Denně pout svou nastoupil; Než když nazpět z borku přišel, Z kruté pouště nazpět přišel, Vezdy veselejší byl. 144 Tam, kde vlnka ječí mutně, Kde objímá vlnka jez: V obor hvězd patříval smutně, V oboru hvězd jednu smutně Hledal mezi nimi kdes. Dlouho hledal, dlouho bloudil, Hvězdy ale nenašel; Jednou se do pouště vloudil, Rána padla – snad zabloudil? – Zabloudil, víc nepřišel. 145
Má krajina.
Víš, kde země spokojnosti, Která láskou oplývá? Víš, kde prázná zem žalosti, Podvod kde nepřebývá? Kam se přijde ctnosti cestou, Věčně jaro kde trvá? – Tam Ty budeš mou nevěstou, Ženichem Tvým budu já. Víš tu zem, kde v pravdě nahé Zříme všecka srdce svá? Kde korouhev víry blahé, Nesmrtelnost plápolá? Kde nám vkročí mír naproti? Kde nepřítel přítelem? – Tam ty budeš mojí chotí, Já Tvým budu manželem. 146 Tam Ty první vstříc mi vyjdeš, Seznáš cenu duše mé, S palmou míru v ruce přijdeš, Ptajíc se: Kde hoch Tvůj je; Pak mě vřele k srdci sevřeš, A políbíš usta má, Bránu k nebi mi odevřeš – Slovy: Teď jsem zcela Tvá. 147
Pětileté Mince.
Minko pláčeš, v pádu Žes se zmáchala, Jak jsi motejlíka V cestě chytala. Proto tobě radím, Motejlíků všech, Až svá léta ztrojíš, Na pokoji nech! Osídla jim strojíc, Chytati je chtíc, Zas bys mohla padnout – A se zmáchat víc. 148
Vyprovázení.
Jasně měsíček vycházel, Jasně plynul oblohou, Když já sám jen vyprovázel Domů k lesu Línu svou. Nic nebylo slyšet venku, Jak jsme šli po vinici; Nežli vzdychat mou panenku, Než mé srdce tlučící. Růže, nezabudky vzala, Jež já jí za ňadra dal, Nevinně si s nimi hrala – Já jsem promluvit se bál. Bál jsem se promluvit na ni, Pak jsem se předc osmělil, A u mnohem zajíkání – Jsem jí cosi vyjevil. 149 Aj tu tvář jí zahořela, Tys to viděl, měsíčku! A tutu, odemne co měla – Roztrhala kytičku. Uleknut jsem na ni hlédl, An ji Luna líbala; Ach, co Bože jsem to svedl – Má děvenka plakala. Vždyť jsem jí nic neřek’ zlého, Ba, již ani nevím co; Jen to vím, že ze spiatého Mluvení ze srdce šlo. Nechci se s svou Línou scházet, Nechci víc za měsíčka; Kdybych ji měl vyprovázet – Neřeknu ni slovíčka. 150
Na leto. 1821.*)
Slyšet! Pane léto, nebo paní Nebo panno – (nevím věru, ani Jaký mu mám titul dát? – Třebas paní! –) ŘíctŘíct, co to má býti? Bude letos tvář vzdy mračnem krýti? Nechce ani se zasmát? Ovšem, že je v stavu mnohá žena Být na svého muže zamračena Dva, tři dni, i také víc; Ale, co nás ona déštěm mele, Nejsou tři dni – nejsou tři neděle – To je třetí již měsíc. ——— *) Toho roku, jak známo, celé leto pršelo. 151 Vždyť pak ani letos nedovolí, Aby zimou nemocné oudolí Slunce trochu zahřálo; Povážit jen! – V letě síň se topí, Mnohý pláště, kožichu se chopí; To se nikdy nestalo. Já a mnoho slečen, mnoho pánů Šli jsme ondy ven za koňskou bránu, Slunce níž se lesklo již. Ven do záloh jsme sic suší vyšli, Ale, ach! do města zpátky přišli Všickni mokří, jako myš. Musilaby, kdybych měl teď psáti O vší haně, níž ji každý mlátí, Nejmíň tři měsíce číst. Seno v sadě a na louce shnije, Brambory a zelí déšť zalije – Volové co budou jíst? Nemohloby více vody býti, Kdyby se hned měly odevříti Hlavy švihákům naším; 152 Víno bude zase kyselejší, Pročež ať se nezlobí lid zdejší, Když jej sladíme něčím. A jak s ovocem se zdrahá pyšně; Nebo musím, chcili jísti višně, Groše dva za žejdlík dát. Žíto s ječmenem nemůže zráti, Nelze se již letos jinak státi, Nežli že nás zmoří hlad. Ona řekne: „To jsou maličkosti!“ Ale co – to je snad předce k zlosti! – S krásným pohlavím tropí? Když slečny, na nichž se pštrosi chvějí, Hoši na příkopí provádějí – Je do kůže pokropí. Jaká muka to pro městskou děvu, Když se vyšperkovaném v oděvu V jasnosti chce ukázat! S líc by prška barvu neumyla, Šat hedbávný voda nezkalila, Vyjít ven se musí bát. 153 Za to že ji trochu ševci chválí, Mnohem více zlostí tvář se kalí Služebníkova denně; Když jen počne čistiti kalhoty, Z brusu nové ostruhy a boty Pána svého bez koně. Sládkové na ni zle dovádějí, Lidé píti hrubě že nechtějí, Mráz že žížeň nedělá. Každý si raději doma sedí, By s obou stran skropen nebyl, hledí; Nač být dvojí voda má? Naposledy ale říct mi ještě, Nemá letos až do heku déště? Chce nás do hubena zmýt? – Přestat, pravím; sice časopisy Mají satyrami, hanopisy – Věřit mně, o letu znít. 154
Obět Ludovíčina.
Ať radostně dívka jasá, když outlý Oblíčej patří ze zrcadla mile Smát se na se; ať z rodu matka něžná Svého kochá se, Svou vidíc ve něm podobu. Mně výše Zaplesat je, patře obraz se lesknout Svůj v slzy pro mne roněné ve očku Ctné Ludovíky. 155
Loučení. Jako: Jichav kozak za Dunaii etc.
Slavoj a Vlasta.
Slavoj. S Bohem! Lepá Vlasto moje, Polnice mne volá v boje, Mezi nepřátelské roje, V lítou musím seč. Již můj běloň nedočkavě Osedlaný hrabe v trávě, Dychtě nesti mne ku slávě, Připni k bedrům meč! Vlasta. Tedy předce klam to není, V smrti náruč jest tvé spění, Ach! kde najdu zotavení? – S tebou odchází. 156 Zůstaň u mne, hochu milý! Odhoď zbraň, neb na mne cílí; Patři, jak tvá Vlasta kvílí, Neopouštěj jí. Slavoj. Zasloužilbych Čechem býti, Kdybych, vlast když hoře cítí, Nechtěl krev pro ni vyliti? Vlasto spanilá! Jakby bylo mé děvence, Kdyžby chrabré pro mládence České dívky vily věnce – Vlasta nevila? Vlasta. Jdi, neb nedáš bránit sobě; Vrať se ale v šťastné době, Naproti chci krásný tobě Věnec z myrty nest; Nepřijdešli – svého bludu Pykajíc, se oddám trudu, Pro se hrobní věnec budu Z rozmariny plest. 157
Adelíně.
Bolným hlasem struny zněte, Zvyklé citům radostným: Trud mé srdce hořký hněte, Kvělte zvukem žalostným! Nelze déle červa krýti, An mé hryze blažení; Ji, ach! Ji mám opustiti – Dřív než jsem se shledal s Ní. Jací blažili mne snové, Když jsem mněl na Línu svou; Zpomena, jak sladce rtové Její k mým se přivinou; V oku modrém jak se stkvíti Bude slza třesoucí, Které lze jen uhasiti Plápol lásky horoucí. 158 Po té slasti toužím darmo, O níž jsem tak často snil; Nesnesitedlné jarmo Na mne osud uvalil. V ouval, v nějž jsem rychlým krokem Denně spěchal radostně, Slzícím teď kročím okem; Není víc tam Líny mé! Snadbych neměl hořce lkáti? Teskníť celá krajina, Anžto prchla z lůna matky Nejkrásnější květina. Tam, kde místo trávy kryje Stepy sněžná podlaha, Výr kde noční píseň vyje – Tam teď bydlíš, Líno má! Hrát tam šumní zefyrové S kadeří tvou nebudou; Tam jen hluční severové Rozdírají tlamu svou. 159 Slavíček tam neštěhotá, Stříbrohlasu tvého sok; Tam jen k dávným sněžkám motá Zvěři divé sbor svůj krok. Hle, to smutné položení, Kde má šedé vlasy máj, Kde se s Vesnou Jesen žení – S Línouby mně bylo ráj. Než mně toho není přáno, S hněvem hledí Bůh na mne! Nebylo mně zazpíváno V kolébce o Štěstěně. S Bohem tedy, Líno krásná! Jenž jsi zde můj svět byla, Nech, by tváře Tvá tam jasná Místo slunce svítila. Nerad osud slovo mění; To jen žádá jinoch Tvůj: Poslední by políbení K Tobě vzdechlo: Pamatuj! 160
Pobídnutí k radosti. Triolett.
V světě proč, bratří, lkáti? Vítejte slušně přítomnost! Blahost si proč nepřáti? V světě proč, bratří, lkáti? – Neb ještě pěstuje mladost, Co druhdy, lásku i radost. V světě proč, bratří, lkáti? Vítejte slušně přítomnost! Po marnu proč se soužit? Lépe v budoucnost doufati! Po statku, cti proč toužit? Po marnu proč se soužit? – Proč toužením unývati, Když nám je přáno zpívati! Po marnu proč se soužit? Lépe v budoucnost doufati. 161 Oddat se proč starosti? Prošlých také zpomeňte let! Mladší mněte radosti; Oddat se proč starosti? – Při číši lehce jasnit hled, Blahé přešlosti sladce mnět; Oddat se proč starosti? Prošlých také zpomeňte let! 162
Píseň jarní.
Nebe hoří plamenem, Všecko slasti čije; Kobercem sad kryje Vesna pestře barveným. Rolník volně svěřuje,svěřuje Zrní kypré zemi, Paloukami všemi Skot si bujný libuje. Zeleně háj oděný Vůkol zápach dýmá, Hlas tam ptenců jímá Srdce v jedno spojený. Slavík dumy klokotá, Křepelky ťokají, Včely kvítí ssají, Stromy krášlí stříbrota. 163 Čarovnadná růže rdí V zeleném se lůžku, Milostných sbor bůžků Kolkol královny tam bdí. Zefyrek ji celuje Suslivě skrz keře, Šeptem dál se béře – Lavry zase miluje. Lehce tam přes oblátek Pramen šumný čeří, TamTam, co jilm se šeří, Dvé si hrá holoubátek. Nebe hoří plamenem, Všecko slasti čije, Jen mne smutek kryje Křídlem černě barveným! 164
Souboj. Baláda.
Mnohé lepotvorné dívce zněl Trouby polní hlas ke hrůze, Když se pluk rytířů statných stkvěl V zlatých pancířích na luze. Bujarý chtě rozmnožiti dav Sebe zbraní krášlit nechal Také chrabrý jinoch Vojoslav, A od rodičů žehnání vzav K Boženě na oři jechal. Svého milence na zábradlí Děva zasmucená ždala, Ach, jí růže v tvářech uvadly! Neb je slzou zalévala; Bol se jímá srdce tklivého, Ňadra ouží jí a svírá, Když kochánka opásaného, Svatým křížem ozdobeného K hradu cválem jeti zírá. 165 „Nuže, s Bohem lubice buď má! V náruč milku tiskna praví; Než se třikrát dub zazelenázazelená, Hoch se zas před tebe staví!“ „Ach, shoď! štkala, s sebe brnění, Neostav zde děvu samu; Strach mne zžírá, zžírá tušení, Pryčli jdeš – nebudem spojeni, Věř, ach! věř, ty neoklamú!“ „Drahá! dí on, jun se vrátí zas, Neměj o něj marné péče; Nelze dlít, neb povinnosti hlas Volá mne tam v svaté seče; Poslední mi políbení dej, Že chceš být až k smrti věrná, K blankytu mi svatě přisahej!“ – Přisahala – zakalila jej Jasného prv tuča černá. V spěchu z náručí se vyvinul, Svrasklé jí políbiv čelo, Na svůj bujný kůň se vyšvihnul, Ještě oko vratno zřelo. 166 Ostruhou pak oře zabodal; Lkalo děvče, druhdy bodré. Již se tratí v luzích dál a dál, Zřetelby ho darmo pohledal – Ach, tam mizí v dálce modré! Brzi chrabré sbory dohonil, Všickni jemu zavítají; Spasitel kde lidi svobodil, Tamo kvapem pospíchají. Nevěrce již tresce slušný hněv, Morana jich množství víže, Koně pijí Saracenů krev, Hrdě stoupá k nebi český lev, Šiřinou se staví kříže. Již se k navrácení schyluje Čas pod vlasteneckou střechu, Všude, půlměsíc kde panuje, Strašlivě zní jméno Čechů; Zbrojnoši již oře sedlají – Aj slyš, co podál to dupá? Jako když se mračna valejí, Bouří sivosivou hrozejí, Pádí osmanská k nim tlupa. 167 Sotva že rytíři v hbitosti Se na koně vyšvihnuli, S dusotem a mrzkou divostí Osmani se přihrnuli; Kolem břitké meče drnkaly, Šlotě klání ráz po ráze, Statní jinochové padali: „Mstěte bratří!“ v pádu volali; Strašný ryk zní v celé dráze. Vojslav kam ťal, zhouba jistá hned, Věrně smrt svých bratří splácí; Žene se v nepřátel litý střed – „Ježíš, Maria!“ – v tom se kácí! Češi teď co lvové zdráždění V jekotu skrz střed se derou; Nepřítel již prchá zmatený; Oni za ním; smrtí pomstěný Vojoslav je tisícerou. Ba, že svítězili Čechové! Než jsou hrozné jejich ztráty; Nečetní v boj táhli junkové, Nazpět se jich hrstka vrátí. 168 Vlast jim kyne – Krkonošů báň Již se majestatně svítí; Již se mateřský jim zračí stan, Slzou ode všech jest přivítán; V té se bol a radost třpytí. Dub se zelená již potřetí, Naděje Boženu silí; Již se v milkovu mní objetí, Denně k silnici ven pílí; Ha! Tam kotoučí se prachu dav, Z něho statný rytíř vyjde: „Pro Bůh! volá naň, bělouše stav, Mluv, kde jede švarný Vojoslav, Brzili pak vratno přijde?“ „Čacká děvuško! dí rytíř k ní, Třesoucí se slzou v oku; Vojoslav se více nevrátí; V půtce klesl po mém boku!“ To řka, až oř dýchal stříbropěn, Chvátal k Doubravu co střela! Ohromená neví, jestli jen Strašlivý jí ulekává sen, Čili usta pravdu rcela. 169 Na silnici ještě déle dlí, Pocestných se všech vyptává, Zdali co o Vojslavovi ví? Každý stejnou zprávu dává. „Oh! Tu děva počne úpěti; Zašla hvězda štěstí mého! Zlata budu jistou obětí, Neb jak lze na odpor dítěti Rozkazu být otce svého.“ Krůvoj, panic velehrdývelehrdý, chtěl Boženu za choti míti; Než že Vojoslav již slovo měl, Nemohlo to více býti. Radšby mu byl dceř starosta dal; Mělť moc dědin, pěkné hrady! Proto velice se zradoval, Když lid Vojslava smrt zvěstoval, Zkázal Krůvojovi pády. Darmo Božena ho prosila, Krůvoje že nemiluje; Darmo raděj klášter volila; Než starosta odporuje. 170 A když chladný jesen požlutí Bělokorých březin loubí: Nejsa ani slzou k pohnutí, Jí do kostela jíti nutí – Kde kněz s Krůvojem ji snoubí. A po sňatku stkvostný počne kvas, Rupá stůl pod tíží jídel, K varytu zní pěvců libohlas, Nápoj teče z Bacha žídel; Rytířové číši pěnící Chopí manželů na zdraví: V tom svou tvářnost skrytou přílbicí, Brnění u černém v stkvělnici Neznámý se rytíř staví. Vše naň hledí okem upiatým, Až se starosta jme díti: „Budiž s vámi Bůh rytířem ctným, Nechte obličej nám zříti!“ Ale rytíř hlavou kývá: Ne! A jednomu z pěvců z ruky Harfu z nenadání vytrhne, Takto počne pěti dojemně, Loudě z harfy mutné zvuky: 171 „Vlašťovka když hnízdo dělala, Rytíř děvu zamiloval; Děva věrnost mu přisahala, Když ho slib do boje volal; Chrabrostí vzdy válčil znojený. A když se mu vrátit bylo, Klesl na zem mlatem raněný; A tu leží v krvi zbrocený, Že jest mrtev, vše myslilo. Milosrdný kmet okolo jel, Vzal ho domů, dal mu líky; Brzi uzdravený rytíř spěl Do vlasti, mu vzdaje díky. A když se již blížil k domovu, Jala se ho hrůza černá: Lubice ač přisahala mu, Ruku předce dala jinému, Byla, hana jí! nevěrná.“ Trudný zpěv všem radost pokalil! Boženě rty pomodraly – Třásla se – duch se jí zatajil, Všickni se jí ulekali. 172 „Panoši! dí hrabě horlivě, Ven na pavlač dceru moji! V prostoru s ní; hu! zde těsno je! Tam ať zase síly nabude; Sic ať se mne každý bojí. Rytíři! Teď hledí odpněte, Ať uzírám tvářnost vaši, Bych se přesvědčilpřesvědčil, že nechcete Schválně rušit radost naši.“ „Všecko učiním vám milerád! Rytíř temným hlasem tušil; Jenom to mi nelze udělat, Kdybych přílbici měl dolů dát – Teprvbych vám radost zrušil.“ „Ničemná to výmluva jen je; Buď mi nechte patřit líce – Neb si můj meč sám je odkryje; Zde má leží rukavice!“ Tak starosta; a se ozbrojit Dává prchem poručení. Pavezníky zřím se rozejít; Jeden nese meč a druhý štít, A teď z hradu všech je spění. 173 Ha! Již meč se s mečem spojuje, Starosta cel hněvem hoří; Vlažně jenom rytíř bojuje, Smrt mu milé city tvoří. Máchl hrabě mečem, vtásil jej V srdce rytíři, a vazem Kácí se, krev k nebi stříká z něj; Odkrývá se jemu obličej; Jeho lebka padá na zem. A starosta, jakby do něj hrom Udeřil, bez duchu stojí; „Vojslave! Božena vkřikne v tom, Počkej nevěstu na svoji; Věrnáť jest!“ – S pavlače skočila Vedlé Vojoslava svého. On se usmál – skonal – vylila Z bledých ust se krev mu, zbarvila Děvu mrtvou v lůně jeho. 174
Myslivec.
Všecka radost prchá mně, Bloudím mezi lesy. – Kde Tě najdu, Krásko, kde? Má děvenko, kde jsi? – Co jsem od Tě vzdálený, Vzdy mně něco schází; Háj mne mrzí zelený, Den se zdlouha plazí. Kdy se modré oko Tvé Zas na mne zasměje? Kdy Tvým políbením mé Srdce zas okřeje? – 175 Aurora bolest mou zří; Zří ji Luna bledá, A mé srdce předce ji Za celý svět nedá. Kdy Tě spatřím, rozmilá? – Až mi jho smrt sejme; Nad hvězdami vroucně má Lína mne obejme! – 176
U hrobu Adelíny.
Tedy předc to pravda černá? Tedy předce musím lkát? – Lkáti musí duše věrná, Želu se za kořist dát. Krásko! – Tebe není více – A já předce musím žít, Musím lkát – a bledé líce Není volno slze zmýt. Těchy té mně přáno není; Vyschlo žídlo slzí mých. – Jaké jest mé provinění, Lkát že musím zbaven jich? Odpusť Bože! – Hřích snad byly City srdce čistého? – Hřích! – Neb oheň ve mněmě vlily, An mne zžírá živého. 177 Slunce bytnosti mé bylo Oko modrojasné Tvé; Co se temností zakrylo, Tma v mých ňadrech černá je; Trpká číše mého žití Rtoma tvýma osladla; Nelze mi z ní více píti, Jich co krása uvadla. – PročProč, když vadl květ Tvých lící, Nemohl jsem u Tě být? Snadbych duši prchající Byl moh’ ještě zastavit; Neb bych byl svou duši klásti Dechnutím moh’ v tělo Tvé, A pak umřít – ó té slasti – Oplakán od Krásky své. – Spí, až jitro Tebe zbudí, Adelíno, stkvělejší! Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější. 178 Že nemohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat! Než i s uvadlými sobě Chci svá ňadra zdobívat. Když Selénu v noci temné Na Tvém rovci pozdravím, A tam vání tichojemné V listech květin uslyším Jako znění Eolíny: Kvapem zjasním oči své – Neb vím, že mé Adelíny Duch u mne na blízku je! Bůh nás dlouho nerozdvojí, Když se za mne přimluvíš; Tam nás spolu věčně spojí – Kde Ty Jeho tvářnost zříš. Co? – Z mých očí slza kane? – Nehněvá se Bůh na mne. Díka věčná,věčná Tobě, Pane! Seslals těchu duši mé. 179 Spí, až Adelíno zbudí Tebe jitro stkvělejší; Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější. Nyní mohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat – Každý den teď ňadra sobě Nimi budu krášlívat. 180
Sen. V zbořeninách hradu Helfenburgu.
„Radost mezi tvory dáleninou Vůkol v hojnosti rozsívá semena, V mých jen ňadrech neúrodně hynou!“ Hlavou skloněnou svá nesa břemena Lkal jsem nad své lásky zříceninou. Tam, kde sever chladný stromy hýbal, Tam jsem hledal zděch ve ssutých úlevy; Přemejšlel, když stín mi tvář již líbal, Uzírámli ještě nástin své děvy – V tom mne blaze Morfevs ukolíbal. Hudba se mi ozve libohlasná – Keř se dělí, krokem vážným bohyně Tamto vyjde, v rouchu bělojasná – V usmívání tklivém mne za ruku jme, (Ještě vidím ji) řkouc slova spasná: 181 „Slušno, jinochu! tvé truchlopění! – Ale, kde se bělí věčné lásky květ, Tam jen nezarmoutí rozloučení; Tam ji spatříš!“ Hlédla tam, Bůh odkud svět Řídí; zmizela – a s ní mé snění. – Rozumímť já pokynutí tvému! Klidně tedy v blahověří plyňte dni; Osudu lát nechci přepřísnému; Jen ty světlo naděje mi nezhasni, Veda Línu přímo k srdci mému. 182
Myslivec.
Nedbaje na vnadu Přirozenosti, Když se v houště vkradu Sám s svou žalostí; A když mním, jak divě Jsem byl oklamán, A pak zoufanlivě Patřím na svou zbraň. Ludovíko! S nebe Duch tvůj střeže mne – Bych byl hoden Tebe – Zbraň mi odpadne. 183
Rozmarina.
Prv se mi růže Nad vše kytinky Líbila nejvíc. Nymfy milosti Mou Adelínu Věnčily růžně. My spolu plouli – Plouli radostně, Loďku Milek nám U plesu řídil. Teď mi milejší Nad vše kytinky – Rózamarina. Ní Adelínu Věnčily ondy Smutně Sudičky. 184 Ach! mně samotná Pryč odeploula, Zde v bolu hořkém Mne zanechavši. Charone! Tys mou Vez Adelínu; Ty, kde je, víš snad? Vet! Připraven jsem, Vez mne za ní tam. Kde ona bydlí – Jisté edén jest. Tvůj chci Ti člunek Pěkně okrášlit – Rózamarinou. 185
Na Lunu.
Luno! Zas plyneš po dráze temné Svým mne vítajíc světlem příjemně, An ladím svou bolně kytaru. Skrý se, neb patříš bledé na líce; Neznějí struny mně sladce více, Neznějí v předešlém rozmaru! Těžkomyslnost své přes mne křídlo Prostřela, trud u mne vzal si sídlo, Zpěv i kytara mně truchle zní; Skrý se, než na hrobě mém až kvítí Zroste, tvůj pak ať svit jasně svítí, Mé by obydlí ukázal Jí. 186
Rybák. Romance.
Rybák vesele lovíval, Rád lovíval rybičky; Když se mu povedlopovedlo, zpíval, ProtoProto, že je přelstilpřelstil, zpíval, Vesloval do vesničky. Zase jednou lovit spěje; Lově počne zpívati. Síť rozkládá, a si pěje; Mezi tím, co vesel pěje – Slyší v řece stonati. Aj tu vlny se rozstoupnou, Rozdělí v dvé hladinu, A z bezedna ven vyhoupnou, S mutným ječením vyhoupnou – Utonulou ženštinu. 187 Rybákem to hrozně trhne; Ukaz hrozný ženština! Za ní se do řeky vrhne; Obejme ji, když se vrhne – V tom se zavře hlubina. – 188
Děva srdce mého.
Znáte srdce mého děvu? O ne, vy neznáte ji! Krásnou v lásce, krásnou v hněvu – Mělbych zde již nebe s ní. A tu srdce mého děvu, Na niž stále myslívám, Málo v lásce, nejvíc v hněvu Jenom krásnou vidívám. Znáte karminové záře, Aurora když budí den? Tak jsou sličné její tváře, Milostnosti pravé kmen. A ty karminové záře Nebudí v mém srdci slast; Neb já nesmím líbat tváře – Musím, ach! hubinky krást. 189 Znáte „pomni na mne“ kvítko? Také ona očko má, Ano čistou, jako dítko, Nevinností ducha plá. A to „pomni na mne“ kvítko Zřít tak na se vidívám, Že se někdy jako dítko, Oči sklopě, stydívám. Znáte liliovou stkvělost? Znáte leknín posvátný? Hrdla jejího to bělost – Také zdobí rámě ji. A co liliová stkvělost?! Mně ten leknín posvátný Obejmouti brání bělost – Zapasím, ach! darmo s ní. Znáte hlazuru, níž stkvějí Kosti se vzdy slonové? Tací jsou, nimiž se její Ustka pyšní, zoubkové. 190 A hlazura, níž se stkvějí Kosti slonné, ještě mně Nestkvěla se nikdy, její Když srdéčko láskou žže. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Znáte pění Filomély, V sen když ptence kouzlívá? Taký hlásek liboznělý Z jejich ust se ozívá. A to pění Filomély Láká slzy v oči mé – Neb ten hlásek liboznělý, Když jsem smělý, kárá mne. 191 Znáte vnadu, purpurové Když se růže poupě rdí? Takoví jsou její rtové, Rtové zvoucí k líbání. A to poupě purpurové Jest mé strasti příčinou – Nedajíť se zlíbat rtové, Ač mne k celování zvou. Znáte srdce mého děvu, Děvu nejspanilejší? Nuž tak víte, že je v hněvu, Nežli v lásce krásnější. Jakbych srdce mého děvu – Teď mi hleďte radu dát – Mohl v lásce, nežli v hněvu, Spanilejší udělat? 192
Ludovíka.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Když vše vedro praží, a kytky vadnou, Skot jarý v potocích napájí pastýř: Žížeň i mne nutí k toku – v něm Tě zřím, Ludovíko! Když se Luna kolébá stříbrolíčná Vltavských ve vlnách šumem čeřících: Tvůj se útvor i tam zableskne ladný, Ludovíko! Když Morfevs unylé oči mně klíží, Hejno snů letavých mne dle zahrává: Tvé vtkané je ve každém jméno krásné, Ludovíko! 193
Dívka smutná.
Když klekání zvoní, Stávám u okýnka, A v tvář se mně roní Přečasto slzinka. Bolesti slzinka Smáčí tvář mi celou; Nastojte! – Luisinka Provzdychá noc celou. Propláče noc celou, Skrápí slzou lůže, Slunce září stkvělou Zjasnit mne nemůže. Roní často, roní V tvář se mi slzinka; Když klekání zvoní: Plakává Luisinka. 194
Nápisové.
Žehrání.
Žehrání s láskou spojené bývá vždy mučící; Láska jenom k Bohu a k vlasti nemá žehravost.
Podobenství.
Ač tulipán nevoní, hrdě předc se ve zahradě dívá; Neznámá v sadě jen vůni jeví viola. V městě děva všeliká bez ctnosti se pyšně vypíná, Tajně nevinností stkví v kraji dívka se jen.
Na N.
Krojli vypukne nový, předělat hned šat si necháváš. V tvého žití vášních tkví kroje zastaralé.
Ale.
Byťby i nejkrašší ženskou zas chválila ženská, Vždy k tomu předc nějaké ale musí přiložit. 195
Slabost.
Kdo sebe zavraždí, že jevíjeví, mníšmníš, srdce hrdinské? Ten mi slove přeslabým, an nesa břímě klesá.
Div co věčší?
Jul se diví, že tolik nevěrných ve světě ženských; Víc se divímdivím, věrných ještě že jich je tolik.
Připití.
Thálii Venko prosil, připití by mu přála ze číše; A hlehle, po Nymbursku Můsa jemu připila.
Jistá smrt.
Svět koho už omrzel, se nezab, jen v češtině básni.
Na M**ka.
Ptáš se: M**k proč víno prodávaje, píti ho nechce? Jakživ nejvíc smrti se bál jedové.
Odporný obraz.
Jistě nemůže obraz nad ten v světě být škaredější, Něžná vzteklostí když žena se zohaví. 196
Co nejraději.
Já rád hrám kytaru, zpívám si předc raději k ní, Radš obojí, semnou Línali hlas spojuje.
Český Parnas.
Patř, k českému jaké množství tam k Parnasu pádí, V kapse s grammatikou každý básník že je, myslí.
Dobrá rada.
Když omdlí žena Ti, klusotem pro líky posíláš, Ji když vzkřísiti chceš? Šperky a kávu přines.
Na N*.
V hlavěhlavě, myslíšmyslíš, že leží něco mu, proto bídně že káže? – Kážetě bídně proto, v ní že nemá ničehož.
Dorince.
Státi se krásnější myslíš, předělavši si kroj svůj, Tvé raději kdyby tys mohla tělo předělat.
Na V....na.
Ty se divíš, V....n ač Čech, po německu že básní: Byťby i česky psal, předcby jsi Němce slyšel. 197
Vyptávání.
Když tě prosí o pomoc nešťastný, hned na jeho stav Se ptáš! – Že člověk jest, to ti málo vidět?
Oplzlost.
Jestli slyším oplzlé muže neb mládence mluvit, hned Obrátím se a si své chutě zacpu uši. Když ale, an vážnost mi budí šedinou, se nečistým Šprýmem ohyzdí kmet, sám věru pojde mi sluch.
Lakomství.
Arci bledý lakomec žádnému k radosti není živ; On ku radosti jenom mře dědiců veselých.
Klasikové.
VímVím, proč ku klasikům nechtěl K..r Šillera čítat; V jedné třídě stát Šiller a on nemohou.
Týž záměr.
Ač jsou od sebe rozdílní vždy hrdost a povolnost; Záměr obou je jeden – od sebe odstrkují. 198
Div.
Když zamlčí ženská bez příkazu jedno tajenství, Jestiť věc veliká; řeknu: že půl to divu. Když ale jí poručíš smlčení, ona předce neřekne Tajnost žádnému – příteli! Div to celý.
K..vi.
Buď si pohan nebo žid, snáším je s trpělivostí; Jen takového nerad, jenž jest beze náboženství.
Pokus.
„Truchlohry spisovat je přesnadně, pokus toho první Jsem udělal!“ Č* řekl. – Zůstalo při pokusu.
Na M..nera.
Když jeho pozdravuješ ty, klobouk s hlavy, díš, že nesejme? Pijeli slunce vodu, v ní coby ostalo mu?
Lehká práce.
Že zdařile maloval ďábla tvůj muž, honosíš se? – Kdo tebe má za ženu, ďábla mu snadno dělat. 199
Nápisy mé.
Že získám epigrammy nenávist sobě, povídáš? – Když mne dobří milují, co mně po lásce je zlých!
Slunce.
Aj patř na slunce krásné! řekla má Ludovíka; Jí v oblíčej patřím, vet! dvě tu slunce vidím.
Lež.
Lež to je, ještěra že a hadů dech způsobuje smrt – Vždyť tě políbil Kaf, a ty jsi předce živa.
Vysvětlení.
Kdo prý Vlastenec a kdo dobrý Čech u nás se nazívá? Kdo českou jedinou píseň umí udělat.
K..tovi a K..rovi.
Bratří! Já nepravím: „Nevěrné jsou oči černé!“ Než že věrné jsou, říci také nemohu.
Na Růženku.
Anjelové jsouli, kdyby mít měl někdo pochybnost, Seznaje Růženku – přestane pochybovat. 200
Důkaz.
Z V..ě že nejlepší zuby má, lékař se chlubil náš; Skutky dokázal u nás, k jídlu se pozvaje sám.
Adelína.
Ne každý rozumět mi bude, snad Ty srozumíš mně; Jestli Ty mi srozumíš, jistě srdečně pěji.
Na Smila.
Víš, proč nechtěl Smil satyru psát Básníka na špatného? Kdo pak je tak zpozdil udělat – Ji na sebe samého.
Na Matěje.
Matěj se vždy honosívá: Že ho hlava nebolívá – Bezrukého Ruka také nebolívá.
Na Lidinku.
Lidinko! nad tebe v světě Dívka krásnější nekvete. 201 Lada v spolku s Madonou Růžovou tvář krášlí tvou; Tvůj vzhled kouzlí srdcejatný, Co krok Juny majestatný; Milostenky více vnady Nemohou mít dohromady; Chybinku bys neměla – Kdybys mlčet uměla.
Moudrost.
Ptáš se: Kdy měl nejvíc moudrosti svět mít? – Špekulant když ještě žádný nesměl být.
Stoikové a my.
Stoikové sami přísný život vedli, Cizí chyby s vlídností prohlédli: Jinému my neprohlédnem nic – Za to ale sobě mnohem víc.
Na Annu.
„O klevetách když se mi zdá, Sen vyjeví se!“ Anna povídá. I byťby se jí to nesnilo – Předcby se jí to vyjevilo. 202
Na *.
V fousíchfousích, mníšmníš, že musí rozum býti? Tybys ani fousku nesměl míti. –
Na Nynu.
Pobožnosti svatá záře Zdobila vždy Nyny tváře; By muž slyšel kázaní – Káže mu bez přestání.
Na Bertu.
Že Berta nedbá nic na šaty, Že chodí neustrojená; Se nediv. – Dnes je den již pátý – Co jest za muže provdaná.
Antonii do pamětníku.
Jediného jen miluj, V něj slož celou naději – Ale v přátelství jen věř.
Na městskou dívku.
Když padneš, ty se honosíš, Že padnout slušně rozumíš; 203 Milejší v kraji dívka mně – Neb ona nijak nepadne.
Na Annu.
Praví, že nemohu dáti Pokoj ani kočce prý? Hle! Jak umí notně lháti – Já jej předc dal jí.
Všecko naopak.
Ten náš svět je celý převrácený. Že před vojnou jisti nebyli Rytíři, v pancířích chodit musili; Nyní všecky dívky, všecky ženy, Proto že vždy s námi válčejí – Pancíř kolem těla nosejí.
Na Maříka.
Velký hudby milovník Starý musí být Mařík: Hudbu aby slyšel jen – Stříbro čítá celý den. 204
Růžence do pamětníku.
Co? Já první v pamětníku Tvém? Byťbych hned i poslední byl v něm – Jen když první v paměti Tvé jsem.
Chvála.
Chvála špatnéhošpatného, mníš snadsnad, Že ti dělá čest? – Jak mu možná jestjest, Co sám nemá, tobě dát?
Nic bez příčiny.
Staří Němci – Pán Bůh s námi – Ženy mrskali metlami Spáchanou skrz nevěrnost! Kambychom as my se děli, Kdybychom to činit chtěli? – Dříví tak je drahé dost.
Hedbávné vlasy.
Jindy přirozenost dívkám vlasy dávala; Že se za ně stydí – ouřad červům zadala. 205
Svědomí.
Svědomí jak asi toho pálí, Který sirotky o jmění šálí? Ptal se na to ondy kdosi mne – Onby to moh’ říci nejlépe!
Prv a teď.
Prv žádný ženu nesměl vzíti, Na vojnu dříve musil jíti; Teď toho není potřeba – Po svatbě každý vojnu má.
Obojí nemůže být.
Dokud mnoho panen bylo, Málo slečen v světě žilo; Co se mnoho slečen stalo, Jest teď v světě panen málo.
Na H.
Zpozdil tys, od něho nápis chtít! – Nevíš, že vtip k němu třeba mít? 206
Na Annu.
Anna má na mužské zlost, Až se v celém těle třese, Dí: že mnoho špatných jest. Jestli jí ta zkušenost – Nevím, věru! – nepřinese Věčší hanbu, nežli čest.
Dobře vyvedeno.
Že z předků tvých pln zásluh každý byl, Vždy tvrdíš důkazy. Že to činíš, jak moudrý jsi – Jábych to nyní nevěřil.
Věčším dílem.
Ondřej a Jan. O. Již jste ty šelmy chytili, Co vám sudího zabili? J. Již dávno se to poštěstilo. O. Ty taškáři! – Kolik jich bylo? J. Dva! O. ...A copak jim asi učinili? – J. Nu! věčším dílem oběšeni byli. 207
Spravednost.
Mnohý si půl nechá jmění, Když se s jiným zdělit má: Anna špinavá tak není – Neb k lži ještě vždy půl dá.
Proměna.
Když jsem býval ještě malý, Děvinky mne prosívaly, Abych jim dal hubinky; Co jsem věčší, chcili míti Hubinky, sám poprositi Musím hrdé děvinky.
Slib.
Pláčeš, že ač Vít ti přislíbil, Nechce předc za ženu vzít? Což nevíš, že nesmíme – Víc než jednu ženu mít?
Čest.
X mne chválí – nuže, to mi dělá čest. Y mne haní – to mi také ke cti jest. 208
Zaslepenost.
Divno ti, že Taz, když ruku Líny chtěl, Ohyzdnost a neřest její neviděl? Ruka plná diamantů byla – Záře z nich mu oči zaslepila.
Na Bětu.
Že za Bětou hoši nejdou, z toho Nesmíš, příteli! hned soudit, mnoho Že nemusí na ni být. Když, až jí na hlavu bláto lítá, Sama vezdy se za nimi zmítá – Pročby za ní měli jít?
Příčina.
Proč milostpaní z Kleveta Vždy po německu štěbetá – Bys viděl, co se naučila – Když první služkou v krčmě byla.
Opak.
Nevěstě prv přidalo se věno – U nás je to ale obráceno. 209
Na Annu.
Študenta nemůžeš vystát žádného; Proto bych ti dobrou radu dal, Provdej někdy se za muže takého – Který jakživ nic neštudoval.
Marince do B..zí.
Poslalas mně rozmarinu; Mníš, že jest na blízku má smrt? – Jestli nespatřím Tě v brzce, Umru, věř, po Tobě touhou.
Na Ferdynanda.
Když jde Ferdynand od milenky, Anjelsky že voní, rce o ní; Mně jsou předc milejší děvenky – Které dokonce nic nevoní.
Na Augustýna.
Augustýn když spatří mne: „Osel!Osel!“ slyším volat ho; Hm, to jest mi předivné – Vždyť já nejsem zrcadlo. 210
Na Nynu.
Pravíš, že vše malé Mně se líbí stále, Pozor dej, ať nechybíš; Ty jsi, Bohu chvála! Také hodně malá – A předc se mi nelíbíš.
Kvílení řezníka.
„Nelze maso telecí prodati!“ Řezníka jsem slyšel bědovati. „To je právě k zlosti jen! Jistě tu jen chudí lidé byli; Neb boháči kdyby sem chodili – Vícby telat vyšlo z krámů ven.“
Líně.
Lkáš, že tebe do ust pichla včela? Vždyť jsem Ti to ondy pravil hned. A zda Ty jsi mně to věřit chtěla – Že jsou tvoje usta samý med. 211
Sázka.
Ptáš se, proč se Smil vzdy sází o hlavu? – Jakby nejmíň ztratil, dobře známo mu.
Mařenčin košíček.
Aj, zde zas jeden košíček Tobě dám zde, Líno má! Kdybys mně hned jeden dala – Máš odemne předce dva! 212 Obsah básní. Na stránce Úkaz7 Jí8 Po nemoci9 Ona10 Východ slunce11 Výjev12 Boží hod13 Utěcha14 Mařenčin košíček15 Edvardovi J...z z R...e16 Na Ni18 Stesk19 Rafaelův obraz20 Teresii B......dové z V..d...ru21 Vzkříšení22 Štědrý večer23 Doba svatvečerní24 Na Tě mním25 Večer26 Oddech27
[213] Obsah.
Ohlas Žofii J..dové28 Nový rok30 Růžence H........dové31 Posvícení32 Věnceslav na Kláru33 Svátek tří králů34 Svaté pole35 Mé Vlasti36 Jemu37 Žofie u fortepiana39 P. Anně J...lové40 Lkání41 Růže48 Věneček50 Fatima54 Má vlast59 Línina slza60 Elegie u hrobu mých rodičů63 Rada64 Ke jmeninám65 Ludvíce67 Přátelství69 Milost71 Můj zlatý věk72 Přelka74
[214] Obsah.
Hádka76 Odchod78 Píseň myslivce80 Jméno sestry mé82 Na Línina srnce84 Jeskyně (Josefíně)85 Jeskyně (Ludovíce)88 Jiřík91 Píseň zahradníka93 Hrob95 Já k malíři98 Lazebník101 Zastaveníčko102 Dívka truchlící104 Bratr sestře106 Na ni108 Mé předsevzetí110 Koleda111 Růženka113 Vztrh124 Vyhrožování125 Píseň na ledu128 Čáp130 Libín na Miru132 Pastva133
[215] Obsah.
Na zefyra135 Panna Anna137 Lovec144 Má krajina146 Pětileté Mince148 Vyprovázení149 Na leto151 Obět Ludovíčina155 Loučení156 Adelíně158 Pobídnutí k radosti161 Píseň jarní163 Souboj165 Myslivec175 U hrobu Adelíny177 Sen181 Myslivec183 Rozmarina184 Na Lunu186 Rybák187 Děva srdce mého189 Ludovíka193 Dívka smutná194 Nápisové195
E: av; 2002 [216]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan František
(Písmem a nákladem Jana Františka Pospíšila, král. krajského a biskupského Impressora.)

Místo: Hradec Králové

Vydání: [1.]

Počet stran: 216

Věnování: Chmelenský, Jan Václav; Jechl, František X.
(Janovi V. Chmelenskýmu a Františkovi X. Jechlovi, přátelům svým mnohocenným obětuje spisovatel.)

Autor motta: Owen, John
(Oven. lib. III.)

Motto: Owen, John
(Oven. lib. III.)