Panna Anna.

Panna Anna.
Já jen skrovňounkou zahrádku S kvítím rozmanitým mám; Pročež kytky na památku Přátelům jen milým dám. Předsevzal jsem si pro Annu, Drahocennou starou pannu, Nejstkvostnější kvítky vzít, A je v ladný věnec svít. – Velké oči Lada měla, Milostně ji krášlily; Z malých ust řeč libě zněla, Slavíci s ní sočili. A hle! – V Anny oblíčeji Obě krasoty se smějí, Že je převrácené má – To snad mnoho nedělá? 137 Praví se sic: „Její rtové Fousem že jsou oděni;“ Proč pak mají jen mužové Fousy mít, proč ne ženy? – Bachus nelze víc se stkvíti, (Ne že umí notně píti, Ne pro břicha výtečnost;) Jen pro její výmluvnost. Proto jen, že chyby žádné Život její nekalí, Křehýčké když děvče padne, Kletbu na ni uvalí; Arci ty že pomstou zňaté Nectíc Anny mravy svaté Uštipačným hlasem dí: – „Slepice zanášejí!“ Černější na utrhání Nikdy lež nezpomněla; Proto snad, že z nenadání Z domova pryč odjela? – 138 Nemoc těžkou předzvídala, Proto se do města brala; Kdyby u nás Doktor byl – Bylby ji byl domov kryl. Rce: „Kdo světu věří, bloudí, Nic v něm není dobrého!“ Nemyslete, že tu soudí Z sebe snad na jiného. Kdyby byla v jarním květu, Třebas oddala se světu – Lepost mravů příkladná Nyní na vše roušku dá. V ní všech ctností plamen hoří, Zvláštně božská pokora; Proto, kdo se jí nekoří, Náramně naň krákorá; Každý den jde do – – – „By noviny uslyšela?!“ – Nehyzdí jí chtivost, klam – Jde, by rozjímala tam. 139 Všecky chybychyby, co zaslechne, Hledí k výstraze roznest; V haně proto neoddechne – By se jasněj vznesla čest. Že ze svého půl přivtělí K neřestem, to moudrost velí – By ve věčší ošklivost Uvedla vši nepravost! Dí: „že byli ženichové Často láskou k ní jati;“ Tu že nelhou její rtové, Každý musí vyznati; Mužům není nic tak milé, Hospodářství co spanilé, Anna že mu rozumí – Truhla s stříbrem vyjeví. Vady všickni mužští měli, Proto nechtěla se vdát; Ale ne – že ji nechtěli, Naučíce se ji znát. 140 Jak na slabost mužskou hlédla – Outličká jí tvář hned zbledla, Zlou se schválně stavěla – By se jich jen zprostila. Přísnou ctností ozdobená, Nepřátel má celý sbor; By nebyla otrávena, Velmi musí dát pozor; Nevěří žádnému lehce, Proto doma jísti nechce, K příteli, jejž dobře zná – Ráda se pozvati dá. Hojně s ourokem mu platí, Že ji nechá darmo jíst: Neb ho učí lidi znáti, Nemusí noviny číst. Všecky tajnosti jí samé Z kraje celého jsou známé, Zvěstovatel, Noviny – Čárně se v ní spojily. 141 Lidé sice povídají: „Že ty ještě pomlouvá, Co se jí najísti dají.“ Když jen pravdu povídá, Že, ač hrůza peněz vyjde, Předc jen leccos na stůl přijde, Omáčka že chut nemá – Což je pravda pomluva? Proto, lidé že v neštěstí K ctnosti se utíkají, Když je bída tepe pěstí, Libě zardí tvář se jí. Chudým nedá nic jiného – Než kus chleba plesnivého, By se bídní nestali – Kdyžby dobré poznali. Haní ji, že soudků mnoho Kořalky prý vypije; Člověk když – to máte z toho – Fabriky podporuje! 142 Pro ni jest to nápoj pravý; Neb k jejímu slouží zdraví, Choré oudy zahřeje, Anna znova okřeje. Pročež jsem si po vše časy Umínil jí věnce vít; Jí ku poctě vzdy mé hlasy Souhlasně jí budou znít. Tupte jazyci ji hadí, Předc ji duše krása vnadí; Dokud v žílách teče krev – Můj ji chválí slavozpěv. 143