Panna Anna.
Já jen skrovňounkou zahrádku
S kvítím rozmanitým mám;
Pročež kytky na památku
Přátelům jen milým dám.
Předsevzal jsem si pro Annu,
Drahocennou starou pannu,
Nejstkvostnější kvítky vzít,
A je v ladný věnec svít. –
Velké oči Lada měla,
Milostně ji krášlily;
Z malých ust řeč libě zněla,
Slavíci s ní sočili.
A hle! – V Anny oblíčeji
Obě krasoty se smějí,
Že je převrácené má –
To snad mnoho nedělá?
137
Praví se sic: „Její rtové
Fousem že jsou oděni;“
Proč pak mají jen mužové
Fousy mít, proč ne ženy? –
Bachus nelze víc se stkvíti,
(Ne že umí notně píti,
Ne pro břicha výtečnost;)
Jen pro její výmluvnost.
Proto jen, že chyby žádné
Život její nekalí,
Křehýčké když děvče padne,
Kletbu na ni uvalí;
Arci ty že pomstou zňaté
Nectíc Anny mravy svaté
Uštipačným hlasem dí: –
„Slepice zanášejí!“
Černější na utrhání
Nikdy lež nezpomněla;
Proto snad, že z nenadání
Z domova pryč odjela? –
138
Nemoc těžkou předzvídala,
Proto se do města brala;
Kdyby u nás Doktor byl –
Bylby ji byl domov kryl.
Rce: „Kdo světu věří, bloudí,
Nic v něm není dobrého!“
Nemyslete, že tu soudí
Z sebe snad na jiného.
Kdyby byla v jarním květu,
Třebas oddala se světu –
Lepost mravů příkladná
Nyní na vše roušku dá.
V ní všech ctností plamen hoří,
Zvláštně božská pokora;
Proto, kdo se jí nekoří,
Náramně naň krákorá;
Každý den jde do – – –
„By noviny uslyšela?!“ –
Nehyzdí jí chtivost, klam –
Jde, by rozjímala tam.
139
Všecky chybychyby, co zaslechne,
Hledí k výstraze roznest;
V haně proto neoddechne –
By se jasněj vznesla čest.
Že ze svého půl přivtělí
K neřestem, to moudrost velí –
By ve věčší ošklivost
Uvedla vši nepravost!
Dí: „že byli ženichové
Často láskou k ní jati;“
Tu že nelhou její rtové,
Každý musí vyznati;
Mužům není nic tak milé,
Hospodářství co spanilé,
Anna že mu rozumí –
Truhla s stříbrem vyjeví.
Vady všickni mužští měli,
Proto nechtěla se vdát;
Ale ne – že ji nechtěli,
Naučíce se ji znát.
140
Jak na slabost mužskou hlédla –
Outličká jí tvář hned zbledla,
Zlou se schválně stavěla –
By se jich jen zprostila.
Přísnou ctností ozdobená,
Nepřátel má celý sbor;
By nebyla otrávena,
Velmi musí dát pozor;
Nevěří žádnému lehce,
Proto doma jísti nechce,
K příteli, jejž dobře zná –
Ráda se pozvati dá.
Hojně s ourokem mu platí,
Že ji nechá darmo jíst:
Neb ho učí lidi znáti,
Nemusí noviny číst.
Všecky tajnosti jí samé
Z kraje celého jsou známé,
Zvěstovatel, Noviny –
Čárně se v ní spojily.
141
Lidé sice povídají:
„Že ty ještě pomlouvá,
Co se jí najísti dají.“
Když jen pravdu povídá,
Že, ač hrůza peněz vyjde,
Předc jen leccos na stůl přijde,
Omáčka že chut nemá –
Což je pravda pomluva?
Proto, lidé že v neštěstí
K ctnosti se utíkají,
Když je bída tepe pěstí,
Libě zardí tvář se jí.
Chudým nedá nic jiného –
Než kus chleba plesnivého,
By se bídní nestali –
Kdyžby dobré poznali.
Haní ji, že soudků mnoho
Kořalky prý vypije;
Člověk když – to máte z toho –
Fabriky podporuje!
142
Pro ni jest to nápoj pravý;
Neb k jejímu slouží zdraví,
Choré oudy zahřeje,
Anna znova okřeje.
Pročež jsem si po vše časy
Umínil jí věnce vít;
Jí ku poctě vzdy mé hlasy
Souhlasně jí budou znít.
Tupte jazyci ji hadí,
Předc ji duše krása vnadí;
Dokud v žílách teče krev –
Můj ji chválí slavozpěv.
143