U hrobu Adelíny.

U hrobu Adelíny.
Tedy předc to pravda černá? Tedy předce musím lkát? – Lkáti musí duše věrná, Želu se za kořist dát. Krásko! – Tebe není více – A já předce musím žít, Musím lkát – a bledé líce Není volno slze zmýt. Těchy té mně přáno není; Vyschlo žídlo slzí mých. – Jaké jest mé provinění, Lkát že musím zbaven jich? Odpusť Bože! – Hřích snad byly City srdce čistého? – Hřích! – Neb oheň ve mněmě vlily, An mne zžírá živého. 177 Slunce bytnosti mé bylo Oko modrojasné Tvé; Co se temností zakrylo, Tma v mých ňadrech černá je; Trpká číše mého žití Rtoma tvýma osladla; Nelze mi z ní více píti, Jich co krása uvadla. – PročProč, když vadl květ Tvých lící, Nemohl jsem u Tě být? Snadbych duši prchající Byl moh’ ještě zastavit; Neb bych byl svou duši klásti Dechnutím moh’ v tělo Tvé, A pak umřít – ó té slasti – Oplakán od Krásky své. – Spí, až jitro Tebe zbudí, Adelíno, stkvělejší! Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější. 178 Že nemohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat! Než i s uvadlými sobě Chci svá ňadra zdobívat. Když Selénu v noci temné Na Tvém rovci pozdravím, A tam vání tichojemné V listech květin uslyším Jako znění Eolíny: Kvapem zjasním oči své – Neb vím, že mé Adelíny Duch u mne na blízku je! Bůh nás dlouho nerozdvojí, Když se za mne přimluvíš; Tam nás spolu věčně spojí – Kde Ty Jeho tvářnost zříš. Co? – Z mých očí slza kane? – Nehněvá se Bůh na mne. Díka věčná,věčná Tobě, Pane! Seslals těchu duši mé. 179 Spí, až Adelíno zbudí Tebe jitro stkvělejší; Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější. Nyní mohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat – Každý den teď ňadra sobě Nimi budu krášlívat. 180